josefinismus

I. Charakteristika; II. Josefinismus v širším smyslu; III. Josefinismus v užším smyslu.

I. Charakteristika

Josefinismus lze chápat buď v širším smyslu jako formu reformní vlády v linii takzvaného → osvícenského absolutismu 18. století, nebo v užším smyslu jako formu „státního církevnictví“ v rámci katolického → osvícenství.

II. Josefinismus v širším smyslu

(1) Josefinismus jako forma → státní správy uplatňované v → habsburské monarchii zejména v době panování Josefa II. (1780–1790), případně od počátků jeho spoluvlády po boku Marie Terezie po smrt jeho nástupce Leopolda II. (v letech 1765–1792), se vyznačuje především prosazováním myšlenky státní → svrchovanosti. Tedy snahou o podřízení všech aspektů společnosti celku a potřebám státu (Staatsräson) ve prospěch „obecného blaha“, a to prostřednictvím komplexních správních, hospodářských, sociálních, náboženských i dalších reforem (→ josefínské reformy).

Ideové zdroje josefinismu představují jak přední autority osvícenství britského (John Locke, Thomas Hobbes) a francouzského (především Charles Louis de Montesquieu), tak starší myšlenkové koncepty spjaté s přirozenoprávní školou (Hugo Grotius, Samuel von Pufendorf; → přirozené právo), popřípadě s myšlením soudobých německých osvícenských filozofů pocházejících, podobně jako stoupenci přirozenoprávní nauky, z protestantského světa (Christian Wolff, Christian Thomasius).

Za „rakouské“ „ideology“ josefinismu lze kromě samotného → panovníka považovat především Josefa Sonnenfelse, právníky Karla Antona Martiniho a Pavla Josefa Rieggera či jeho syna Josefa Antonína Rieggera. Strategie ekonomické prosperity se opíraly zejména o národohospodářské myšlení (→ národohospodářská teorie) staršího → kameralismu, ale i soudobého → fyziokratismu; důležitou roli hrál také → populacionismus se svým důrazem na demografický růst.

Josefinismus jako reformní politika prosazovaná → státem je někdy charakterizován úslovími „revoluce shora“, „vše pro lid, nic skrze lid“ či rčením „národům je zapotřební vnutit blaho i proti jejich vůli“. Výrazným znakem prosazování státní svrchovanosti byla centralizace, která nezbytně potlačovala individualitu jednotlivých historických zemí ve prospěch unifikovaného soustátí podřízeného jednotné → správě, jednotnému → zákonodárství (→ trestní zákoník a trestní řád, počátky kodifikace → občanského práva ad.) i → úřednímu jazyku (němčina), což se výrazně projevilo právě v případě → českých zemí (Josef II. se nedal korunovat → českým králem). S centralizací úzce souvisela → byrokratizace, která předpokládala vybudování mocné úřednické hierarchie státem placené, státu oddané a adekvátně vzdělané, která se otevírá i neprivilegovaným osobám.

Toto otevírání veřejné (státní) sféry pro neurozené osoby představuje jeden z dalších rysů josefinismu, totiž omezování → stavovství, respektive šlechtických výsad, a postupného prosazování občanské rovnosti (rovnost před zákonem a soudem, stejný trest pro urozené i neurozené, zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí). Také zrušení → nevolnictví lze interpretovat jako součást procesu vymaňování → poddaného ze závislosti na pozemských autoritách (→ vrchnosti). Rovněž nedokončená urbariální reforma, odvolaná Leopoldem II. na nátlak → šlechty, měla vnést rovnost i do daňového systému bez ohledu na stav, a představovala přímou cestu ke zrušení → poddanství. Cestu k občanské rovnosti nastartoval josefinismus i prosazením politiky (omezené) náboženské → tolerance dominantních reformačních → konfesí (→ luteránství, → kalvinismus) a → pravoslaví (→ toleranční patent). Specifický toleranční režim a postupné zrovnoprávnění byly uplatněny i vůči → Židům.

Josefinismus dovršil i tereziánské snahy o zlepšení vzdělanosti obyvatelstva (→ tereziánské reformy). → Vzdělání bylo však podřízeno utilitárním účelům a potřebám státu, především byrokratickým a hospodářským, proto byl kladen důraz na přírodní vědy, matematiku, ale také → statistiku a národohospodářství na úkor předmětů „spekulativních“. Vzdělanost a informovanost obyvatelstva se zlepšovala také díky postupnému omezování a konečně i zrušení → cenzury a podpoře publicistiky a vydavatelství.

Spolu s racionalizací a byrokratizací státu se zdokonalovaly rovněž techniky a mechanismy evidence a kontroly obyvatelstva, ukotvené ve zdokonalujícím se policejním a trestněprávním systému, který brutalitu předosvícenské justice (→ tortura, mrzačící tresty a ztížené formy trestu smrti, → trest smrti samotný) nahrazoval efektivnějšími formami prevence i odstupňovaného dozoru a věznění.

Josefinismus představuje i počátky „státu-Prozřetelnosti“, který se systematičtěji ujímá potřebných a osob na okraji společnosti, dosud odkázaných na vlastní → rodinu, popřípadě na → církev. Josefínská takzvaná „direktivní pravidla“ iniciovala v hlavních zemských městech zakládání komplexů specializovaných nemocnic, porodnic, chudobinců, chorobinců, starobinců a nalezinců, spadajících pod patronaci státu.

Jako „josefinistické“ lze označit i některé kroky prosazované v rámci osvícenského absolutismu v dalších zemích – v Toskánsku (→ arcivévoda Petr Leopold, budoucí Leopold II.), Bavorsku (Maximilian von Montgelas), Portugalsku (Sebastião José de Carvalho e Melo markýz Pombal), Španělsku (Pedro Pablo hrabě Aranda), Neapolsku (Bernardo Tanucci) apod., ačkoli nikde nešlo o tak komplexní a úspěšný systém jako v česko-rakouských zemích. Šlo především o země katolické, protože určité těžiště josefinismu představovala konfrontace s → katolickou církví a jejími strukturami a mocí (Řím a papežství, církevní → řády atd.).

V případě vztahu k → náboženství se u josefinismu jednalo zejména o snahu o podřízení katolické církve státu a její maximální osamostatnění od vlivu Říma, stejně jako o uplatňování zmíněných režimů tolerance vůči různým formám nekatolických konfesí. Tento klíčový aspekt josefinismu je někdy (Eduard Winter) v podstatě identifikován s josefinismem v užším slova smyslu.

III. Josefinismus v užším smyslu

Josefinismus v užším slova smyslu představuje právě tuto formu „státního církevnictví“, která spočívá zejména na myšlenkách episkopalismu a febronianismu; u nich je zemská církev podřízena státu, papežská rozhodnutí podléhají schválení panovníka a papežské autoritě je v dané zemi nadřazena autorita → biskupů.

Budování státní (či národní) církve požadovalo především vybudování dostatečně husté farní sítě obsazené adekvátně vzdělaným kněžským dorostem, ideálně formovaným v takzvaných → generálních seminářích, jež byly vyňaty z pravomocí → biskupství, a schopným sloužit v roli exponentů státu (četba cirkulářů a nařízení z kazatelny) a vychovatelů lidu (nezbytné elementární přírodovědné, zemědělské a podobné vzdělání). Tato finančně nákladná restrukturalizace nezbytně předpokládala vytvoření státem spravovaného → „náboženského fondu“, jehož základ tvořily zabavené majetky zrušených → klášterů, prohlášených za nepotřebné. Úsporná opatření, jdoucí ruku v ruce s odmítáním dřívější okázalé barokní → zbožnosti a s důrazem na zvnitřnění jejích projevů, vedla také ke zjednodušení a větší úspornosti nákladných → bohoslužeb a → poutí, včetně omezení hudebního liturgického provozu (instrumentální hudba a provádění oblíbených „figurálních“ – vokálně-instrumentálních – → mší).

K principům josefinismu jako systému charakterizovaného pragmatickým vztahem k náboženství patřila také rekvalifikace někdejších zločinů urážky Božího majestátu v pouhé policejní delikty a rovněž již zmíněné uplatnění tolerančního režimu vůči některým nekatolickým vyznáním (luteránům, kalvinistům a Židům), což znamenalo konec principu konfesního státu, vzešlého z náboženských konfliktů 16. a 17. století.

Literatura

Eduard Winter, Der Josefinismus und seine Geschichte. Beiträge zur Geistesgeschichte Österreichs 1740–1848, Brünn 1943
; týž, Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy 1740–1848, Praha 1945
; týž, Barock, Absolutismus und Aufklärung in der Donaumonarchie, Wien 1971.
; Ferdinand Maas, Der Josephinismus. Quellen zu seiner Geschichte in Österreich 1760–1850. Amtliche Dokumente aus dem Wiener Haus-, Hof- und Staatsarchiv, I–V, Wien 1951–1961
; týž, Der Frühjosephinismus, Wien 1969
; Marie Pavlíková, Josefínská Praha, Pražský sborník historický 4, 1967–1968, s. 85–112
; T. C. W. Blanning, Joseph II and Englightened Despotism, London 1970
; Pavel Bělina, K počátkům statistiky v českých zemích (Působení Josefa Antonína Rieggera v Čechách), Československý časopis historický 25, 1977, s. 63–86.
; Elisabeth Kovács, Katholische Aufklärung und Josephinismus, Wien 1979
; Humbert Fink, Joseph II. Kaiser, König und Reformer, Düsseldorf 1990
; Josef Petráň a kol., Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Praha 1990
; Pavel Bělina, František Hebenstreit ze Streitenfeldu (1747–1795). Josefinista, utopista, rebel, Český časopis historický 89, 1991, s. 356–374
; Helmut Reinalter (ed.), Der Josephinismus. Bedeutung, Einflüsse und Wirkungen, Frankfurt am Main 1993
; Adolf Gaisbauer, Das antijüdische „Potential“ der Aufklärung und des Josephinismus. Bemerkungen zum Werk Joseph Rohrers, Aschkenas 6, 1996, č. 1, s. 163–182
; Jaroslav Krameš, Kameralismus a klasická ekonomie v Čechách, Praha 1998.
; Jiří Fiala, Martina Nováková, Moravský osvícenec J. V. Monse (1733–1793), Olomouc 2003
; Ernst Wangermann, Die Waffen der Publizität. Zum Funktionswandel der politischen Literatur unter Joseph II., Wien – München, 2004
; Milan Hlavačka, Josef Dobrovský a jeho doba aneb proměny doby a Dobrovského limity, in: Vladimír Vavřínek – Hana Gladkova – Karolína Skwarska (eds.), Josef Dobrovský – Fundator studiorum slavicorum, Praha 2004, s. 22–31
; Pavel Preiss, Pod Minerviným štítem. Kapitoly o rakouském umění ve století osvícenství a jeho vztahu ke Království českému, Praha 2007
; Josef Geryk, Osvícenské právnictví – základ novodobého práva, Brno 2008
; Helmut Reinalter (ed.), Josephinismus als Aufgeklärter Absolutismus, Wien 2008
; Zdeňka Stoklásková – Jiří Malíř a kol., Vysoký státní úředník a reformátor. Příklad Josepha von Sonnenfelse, in: Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, Brno 2008, s. 31–47
; Jan Randák – Jaroslav Lorman – Daniela Tinková (eds.), Od barokní piety k interiorizaci víry? Problémy katolického osvícenství, HOP. Historie – Otázky – Problémy 1, 2009, č. 2
; Christian Ehalt – Jean Mondot (eds.), Was blieb vom Josephinismus?, Innsbruck 2010.
; Ivo Cerman, Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici, Praha 2011
; týž, Lidská práva v rakouském osvícenství. Wolff, Martini a Windischgrätz, Český časopis historický 111, 2013, s. 300–334
; Rudolf Svoboda, Arnošt Konstantin Růžička. Josefinista na českobudějovickém biskupském stolci, České Budějovice 2011
; Irena Korbelářová – Rudolf Žáček, Obyvatelstvo Rakouského Slezska v pozdně osvícenském období, Opava 2012
; Eva Melmuková-Šašecí, Patent zvaný toleranční, Neratovice 2013
; Karolina Adamová – Antonín Lojek, Právníci doby osvícenské, Praha 2014
; Rainer Bendel – Norbert Spannenberger (eds.), Katholische Aufklärung und Josephinismus. Rezeptionsformen in Ostmittel- und Südosteuropa, Köln 2015
; Pavel Suchánek – Tomáš Valeš, Der Bildhauer Andreas Schweigl und die Sakralkunst in Mähren zur Zeit der josephinischen Reformen, Umění 63, 2015, s. 156–181
; Franz Leander Fillafer – Thomas Wallnig (eds.), Josephinismus zwischen den Regimen. Eduard Winter, Fritz Valjavec und die zentraleuropäischen Historiographien im 20. Jahrhundert, Wien 2016.
;

Daniela Tinková