Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS)

I. Charakteristika; II. Vývoj strany: 1. Období 1905–1918; 2. Období 1918–1938; 3. Období 1938–1945; 4. Období po druhé světové válce.

I. Charakteristika

Hlinkova slovenská ľudová strana (v letech 1925–1938, zkratka HSĽS; od roku 1905 do roku 1925 Slovenská ľudová strana, zkratka SĽS; od listopadu 1938 – do dubna 1945 Hlinkova slovenská ľudová strana – Strana slovenskej národnej jednoty, zkratka HSĽS – SSNJ, používala se však především forma HSĽS) byla slovenská pravicová strana s římskokatolickou a národní orientací, která působila na území → Slovenska od roku 1906 až do rozpuštění v dubnu 1945. Byla vedoucí politickou silou v období → druhé republiky a válečného → Slovenského štátu. Členové HSĽS a její přívrženci byli označováni pojmem „ľudáci“. Tiskovým orgánem strany byly Katolické noviny (později slovenské Ľudové noviny) a Slovák.

II. Vývoj strany

1. Období 1905–1918

Slovenská ľudová strana vznikla 5. 12. 1905 v důsledku aktivity klerikálního křídla → Slovenské národní strany (SNS) vedené katolickým knězem Andrejem Hlinkou, jenž se stal spoluzakladatelem strany spolu s Ferdišem Jurigou, Ferkem Skyčákem, Antonem Bielekem a Františkem Jehličkou. Strana vystoupila s programem všeobecného a rovného volebního práva, za zrušení liberálních církevních zákonů a za uskutečnění národnostního zákona. Vyhlásila boj proti lichvě a vystěhovalectví. S tímto programem byla zvolena většina ze sedmi slovenských poslanců do Uherského sněmu v letech 1906–1910 (Ferdiš Juriga, Pavol Blaho, Martin Kollár, František Jehlička, František Skyčák, Milan Hodža, Metod Matej Bella).

Již v roce 1906 se však představitelé SĽS v čele s A. Hlinkou stali terčem pronásledování ze strany maďarské církevní a světské moci, přičemž byli několikrát z politických důvodů vězněni. V počátečním období SĽS se činy jejích členů, zvláště katolických kněží, staly současně veřejnými projevy slovenského národa, s nimiž byly úzce propojeny i sociálně-politické otázky. Mezi zásadní se v tomto ohledu řadí tzv. černovská tragédie, kdy při pokusu o násilné vysvěcení kostela v Černové u Ružomberoku (rodišti A. Hlinky), a to proti vůli tamních občanů, uherští četníci 27. 10. 1907 usmrtili 15 obyvatel obce. Tragédie byla jednou z nejkrvavějších událostí posledních let → Rakouska-Uherska, přičemž vyvolala v evropském tisku velké protesty, ale též odhalila útlak národa a slovenská otázka se tím stala známou ve světě. Sám Hlinka byl následně zatčen a uvězněn pro veřejné vystupování za základní práva slovenského národa, což bylo klasifikováno jako pobuřování → Slováků vůči → Maďarům. Po jeho propuštění na svobodu a následných roztržkách s evangelíky a liberály se osnovatelé SĽS rozhodli 29. 7. 1913 v Žilině samostatně vstoupit do politiky, což je charakterizováno i jako obnova politické činnosti SĽS.

O rok později (1914), již na samém počátku → první světové války, oba politické subjekty působící na Slovensku – SNS a SĽS – vyhlásily politickou pasivitu, jež byla ale současně obdobím tříbení politických názorů na státněpolitickou budoucnost Slovenska. Ferdiš Juriga kupříkladu v září 1918 hlásal tezi, že „vzhledem k hrdinství a oběti slovenských vojáků na frontách“ si Slováci zaslouží některé ústupky v národnostním a sociálním ohledu, ale již o necelé tři týdny později (19. 10. 1918) Uherskému sněmu jménem → Slovenské národní rady (SNR) odepřel právo rozhodovat o osudech Horních → Uher, čímž vyvolal poplach na obou stranách, neboť jednal na vlastní pěst a dekonspiroval zorganizování Slovenské národní rady (SNR) již 12. 9. 1918, avšak SNR měla být (a byla) definitivně stvrzena až na veřejném shromáždění, jež se uskutečnilo v Turčianském Svatém Martině 30. 10. 1918 u příležitosti vydání → Martinské deklarace, která vyhlásila připojení slovenského národa k → Československé republice. Tímto aktem bylo završeno ujednání 25 významných slovenských politiků z 24. 5. 1918, kdy právě vedení SĽS v čele s A. Hlinkou a F. Jurigou přispělo k rozhodnutí aktivizovat se pro česko-slovenskou státní věc.

2. Období 1918–1938

SĽS se prostřednictvím Kněžské rady zasloužila o konsolidaci církevních poměrů na Slovensku. V důsledku protikatolické orientace vládních kruhů v českých zemích, ale i na Slovensku vedení SĽS 19. 12. 1918 v Žilině úsilím A. Hlinky, Karola Kmeťky, Martina Mičury a Eugena Tvrdého již potřetí vyhlásilo obnovení politické činnosti. SĽS se personifikovala do postavení politického katolického konfesijního proudu, který sice hodlal podporovat nový československý stát a jeho vládu, ale současně stál pevně na pozicích dodržování linie Vatikánu, a to upevňováním práv katolické církve na území vzniklé republiky Čechů a Slováků; současně se snažil získat co největší podíl na politické moci v novém státě. Do čela SĽS byl zvolen A. Hlinka, jenž předsednickou funkci zastával až do své smrti 16. 8. 1938.

Od 23. 1. 1919 SĽS začala představovat svůj politický program, jehož autoři A. Hlinka a Jozef Kačka považovali za základní cíl získání autonomie Slovenska v rámci Československé republiky, vycházejíce z existence svébytného historického slovenského národa. Důraz kladli na obhajobu a zachování církevního školství. Požadovali zřízení církevní autonomie a jejích autonomních oblastí, jimž měla být přisouzena správa nad rozsáhlými církevními majetky. Program SĽS trval i na zachování samosprávy obcí a župní správy.

Autonomistický program se opíral o → Pittsburskou dohodu z 30. 5. 1918, podepsanou zástupci → Slovenské ligy, → Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků ve Spojených státech amerických s předsedou → Československé národní rady, Tomášem Garrigue Masarykem, jež schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném republikánském státě, přičemž zaručovala Slovensku vlastní administrativu, sněm, širokou samosprávu a slovenštinu jako úřední jazyk na školách, v úřadech a ve veřejném životě.

Již v roce 1919, poté co zesílil odpor vůči autonomistickému hnutí vyvolanému SĽS, se jeho vedení v sestavě Andrej Hlinka, František Jehlička a Štefan Mnoheľ rozhodlo podniknout tajnou cestu na mírovou konferenci do Paříže, aby informovalo o svém programu hájit práva Slováků na samosprávu. Po návratu byli iniciátoři zatčeni a vězněni, avšak strana od svého politického programu neustoupila. SĽS v době uvěznění A. Hlinky řídil Jozef Buday, za zahraničněpolitické otázky byl odpovědný Štefan Onderčo a státněpolitické věci nadále sledoval František Juriga, přičemž v prvních letech československé státnosti stranu posílila střední generace aktivistů v čele s knězem Jozefem Tisem a rovněž mladší generace, kterou v té době prezentoval především Karol Sidor.

Od listopadu 1918 až do voleb v roce 1920 byli poslanci SĽS aktivní v Slovenském poslaneckém klubu, jejž tvořili všichni slovenští poslanci bez rozdílu politické příslušnosti. Do voleb SĽS vstoupila v jednotě s → Československou stranou lidovou (resp. Československou stranou ľudovou); s ní utvořila i společný parlamentní klub, který však na konci listopadu 1921 překvapivě opustila. Toto rozhodnutí ji na celé období → první republiky dostalo do dobrovolné pozice nejostřejší protivládní opoziční strany.

Na jaře 1920 SĽS v rámci volební kampaně zveřejnila dokument Program Slovenskej ľudovej strany, ve kterém dala najevo nesouhlas se socialistickými stranami, požadujícími odluku církve od státu a současně „na základe jednoty československej republiky“ požadovala naplnění samosprávní autonomie Slovenska, přičemž upřednostňovala autonomii teritoriální, nikoli národní. V následujících letech kromě F. Jurigy své představy o autonomii předložili i další, stále aktivnější členové strany, a to především Ľudevít Labaj a Vojtech Tuka, jehož návrh proměny Československa na svazovou republiku, vyvolal značný zájem především za jejími hranicemi.

SĽS (HSĽS) předložila v letech 1922–1938 tři komplexní návrhy na politickou autonomii Slovenska, přičemž nejradikálněji tento cíl sledoval první návrh, jehož autorem byl Ľudevít Labaj, a třetí návrh. Druhý návrh, vypracovaný Karolem Mederlym a podaný v roce 1930 je obecně považován za návrh nejumírněnější. Zatímco prvé dva návrhy (z let 1922 a 1930) vypracovala starší generace právních intelektuálů SĽS, třetí návrh již vzešel z politických ambicí mladé, československou parlamentní demokracii odchované generace, kterou reprezentovali Martin Sokol, Ferdinand Ďurčanský a Aladár Kočiš. Návrh byl vypracován a veřejně proklamován na několika místech Slovenska u příležitosti 20. výročí podpisu Pittsburské dohody v roce 1938. Podle tohoto návrhu měl celorepublikový parlament spravovat pouze obranu státu, měnu, celní politiku, dopravu a poštu. Slovensko mělo mít odpovídající zastoupení ve všech mezinárodních organizacích a rovněž samostatný nejvyšší soud. Tento návrh autonomie Slovenska – na rozdíl od předešlých – se dostal přes parlamentní výbory až do programu jednání parlamentu a stal se základem pro legalizaci autonomie Slovenské krajiny Ústavním zákonem č. 299/1938 Sb. z. a n. z 22. 11. 1938.

Poslanci a politikové HSĽS se však současně podíleli na vypracování i mnohých ekonomických a sociálních návrhů, inspirovaných jednak společenskou situací na Slovensku, jednak papežskými encyklikami Rerum novarum a Quadragesimo anno. Dvěma vrcholnými idejemi vedená politika – Bůh a Národ – dávala HSĽS najevo, že má na zřeteli více zájem celku než jednotlivců, neboť byla přesvědčena, že záchranou celku se snadněji zabezpečuje a uplatňuje i jednotlivec než opačně. Ústředním motivem těchto programů a projektů pochopitelně bylo hájit církevní zájem, což se projevilo zvláště při koncipování pozicí v školství, ve snaze udržet půdu ve vlastnictví církví, či v okamžitém personálním obsazování uvolněných vysokých církevních úřadů a obhajobě platů církevních činitelů. Vzdor tzv. nejhlasitějšímu předkládání státněpolitických žádostí s cílem dosáhnout plnou autonomii Slovenska v rámci → Československa, nelze HSĽS považovat za stranu, jíž náleží primát a největší aktivita v tomto směru, i když byla tato úprava dosažena právě jejím návrhem v roce 1938.

SĽS se programově stavěla za provedení župního zřízení a výhradní používání slovenštiny na Slovensku. Ľudáci propagovali soukromé vlastnictví, které sice zavdávalo nespravedlivý směr společenského řádu, ale uznali, že zrušení soukromého vlastnictví by ohrožovalo pokrok v kultuře a hospodářství více, než ho ohrožuje kapitalistický systém omezovaný sociálními ustanoveními. Sociální politika ľudáků byla založena na reálných předpokladech, neboť počítala s přirozeností člověka, složenou z těla a duše, a na tomto dualistickém základě hlavní činitele společenského pořádku spatřovala nejen v hmotných silách, ale i v duševní a morální motivaci.

Hlinka však ještě v roce 1923 nekompromisně prohlašoval, že bez splnění požadavku na autonomii Slovenska jeho strana ani v případě nutnosti nevstoupí do československé vlády a nebude se podílet na komplexní podpoře Československa.

Od → parlamentních voleb v roce 1925 SĽS používala ve svém názvu pro snazší orientaci voličů jméno svého předsedy Andreje Hlinky, a i když nebyla na území Československa jediným katolicko-konfesijním subjektem a působila jen na území Slovenska, měla zde mnohem větší vliv než Československá strana lidová na českém území. Ve volbách HSĽS dosáhla většiny hlasů, jež připadly na Slovensku československým stranám. Nelze rovněž zpochybnit, že HSĽS od roku 1925 získávala stále větší podporu od široké veřejnosti a že současně prudce narůstal počet jejích přímých členů, čímž se stala významným a zajímavým politickým subjektem i z celkového československého hlediska.

I proto po volbách byla hledána další význačná osobnost (kromě Andreje Hlinky), jež by byla ochotna k jednání o založení vládní koalice. Tou byl Jozef Tiso; účast ve vládě za HSĽS zdůvodňoval především zájmem Vatikánu, který právě vedl rozhovory s Československem o rozhraničení diecézí, ale ve hře byl i církevní majetek, jenž měl být podroben pozemkové reformě, či platy duchovenstva. Po složitých jednáních v lednu 1927 HSĽS vstoupila do vlády a Tiso se stal ministrem zdravotnictví a tělovýchovy. Strana pochopitelně zmírnila rétoriku a intenzitu na poli prosazování autonomistických požadavků, a to až do konce října 1928, kdy po vypuknutí tzv. Tukovy aféry Vacuum iuris vystoupila z vlády.

Obecně se traduje, že HSĽS na konci 20. let 20. století byla stranou oslabenou, vyčerpanou a zápasící s vleklými finančními problémy. Faktem však je, že již na svém 5. sjezdu, jenž se uskutečnil roku 1930 v Ružomberoku, jeho účastníci přijali řadu organizačních a personálních opatření, včetně nové stranické strategie; tím společně stranu posunuli k novým aktivitám, jejichž součástí se stalo i úsilí najít vhodného partnera, ochotného k podpoře autonomistického programu. Po mnohých neúspěších v jednáních HSĽS uzavřela politickou dohodu se Slovenskou národní stranou, tedy se takzvaně vrátila ke svým kořenům, a zároveň začala spolupracovat s ukrajinskými a polskými nacionalisty a později i s maďarskými a německými separatisty. Současně došlo ve vedením strany i k důležitým personálním obměnám: Martin Sokol byl schválen za generálního tajemníka HSĽS a Jozef Tiso se stal místopředsedou strany. Již na začátku 30. let se HSĽS prezentovala jako zásadní politický subjekt Slovenska, jemuž mohla konkurovat pouze → agrární strana, resp. → Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.

HSĽS tak prošla zásadními politickými a generačními proměnami, jež se vzájemně nejen podmiňovaly, ale též doplňovaly. Zvláště v pořadí třetí – mladá – generace politiků HSĽS, odchovaná československou státností, nehodlala dosáhnout svých politických a kariérních cílů s pokorou k obecně uznávané československé → parlamentní demokracii. Byla si vědomá politické síly své strany, přičemž kromě snahy o upevnění ideologického vlivu na Slovensku se snažila prosadit v ekonomicko-podnikatelské sféře Československa, což byl nový rozměr požadované autonomie. Postupně, zvláštně od druhé poloviny 30. let, začala právě ona inklinovat k autoritativním až fašistickým projevům, které stvrzovala militantním nacionalismem.

HSĽS tedy splňovala všechny atributy moderní, evropské politické strany, a to i po stránce vnitřní organizace. Od roku 1918 ji řídil výbor v čele s předsedou Andrejem Hlinkou, jehož zastupovalo několik místopředsedů; jejich funkční vymezení i počet nebyly stabilní. Síť vlastních organizací řídil Hlavní sekretariát (od roku 1931 Generální sekretariát) se sídlem v Ružomberoku, od roku 1922 v Bratislavě. Počet voličů HSĽS několikanásobně převyšoval skutečný počet evidenčně podchycených členů, avšak vedení HSĽS akcent kladlo především na podchycení širší členské základny formou tvorby různých (zvláště generačních, sportovních a kulturních) spolků, ve kterých bylo organizováno zvláště venkovské obyvatelstvo (se zaměřením zvláště na mládež a ženy), přičemž zvlášť významného postavení dosáhla tělovýchovná organizace → Orel. Dělníci a drobní živnostníci byli organizováni v odborových svazech pod vedením Slovenského kresťansko-sociálného združenia a ve 30. letech počet odborových organizací vzrostl na 120.

Samostatné postavení pod patronátem SĽS – HSĽS měla Rodobrana – organizace, jež byla založena v lednu 1923 na návrh Vojtecha Tuky (oficiálně ji vedl Vojtech Hudec) z důvodu udržování pořádku na stranických shromážděních; Rodobrana však byla používána také k zastrašování politických oponentů, někdy i s použitím násilí, přičemž nebylo pochyb, že byla kopií Fasci di Combattimento, Mussoliniho bojového svazu. Často proklamovala protičeská a protižidovská hesla, což bylo jedním ze závažných důvodů k zastavení její činnosti v roce 1929.

Zvětšující se členská základna (nejvyššího počtu evidovaných členů – 122 296 – strana dosáhla v roce 1938) si vyžádala i navýšení počtu místních a oblastních sekretariátů. Jejich zřizování se v 20. letech soustředilo (kromě Košic, Nitry a Popradu) zvláště na západní Slovensko a Banskou Bystrici a o deset let později především na východní a severní Slovensko. Užší politický výbor tvořilo předsednictvo HSĽS, poslanci a senátoři strany a též zástupci odborových organizací. Širší politický výbor kromě členů užšího výboru tvořili volení zástupci místních a oblastních organizací. Předsednictvo HSĽS, tiskové orgány, parlamentní kluby a vedení okresních a místních organizací tvořil, resp. spravoval téměř ustálený útvar funkcionářů, přičemž jeho drtivá většina pracovala v prospěch strany bezplatně a dobrovolně. Sjezdy HSĽS se konaly od roku 1920 téměř pravidelně každé tři roky a vždy se řídily pevnou pracovní náplní. Poslední sjezd v době první republiky se konal v červnu 1938 v Bratislavě.

Průběh sjezdů se ve 30. letech přičiněním střední a dravé mladé generace ľudáků, ale též změněnou poltickou a ekonomickou situací v Evropě, podmíněnou velkou hospodářskou krizí, značně kvalitativně lišil. Vedení HSĽS po roce 1933 stále častěji inklinovalo k autoritativnímu řešení všech zásadních otázek v postavení Slovenska v Československu a česko-slovenského státního soužití. V září 1936 přijala totalitní uspořádání společnosti, což se plně projevilo v přijetí hesla Jeden národ, jedna strana, jeden vodca! To znamená, že cesty k řešení byly inspirovány jak italským fašismem, tak německým nacismem, přičemž jednotliví čelní představitelé strany, zvláště Vojtěch Tuka, Karol Sidor, Jozef Tiso, Alexander Mach, Josef Kirschbaum, Alojz Macek, Ferdinand Ďurčanský, Ľudovít Mutňanský a jiní, neskrývali své sympatie k oběma režimům. Jejich příklon k fašistům a nacistům se od jara 1938 začal otevřeně promítat do vnitřní ideologické konstrukce strany v podobě utužení korporativismu, uplatňování autoritativního a vůdcovského principu a vypjatého nacionalismu, který zvláště posloužil německým nacistům uvnitř Československa i za jeho hranicemi k rozpoutání vnitřní agrese proti parlamentní demokracii republiky.

3. Období 1938–1945

Sám Andrej Hlinka se až do konce svého života († 16. 8. 1938) stavěl otevřeně proti → komunismu a tzv. pražskému centralismu. Nikdy nevyjádřil souhlas s → fašismem a → nacismem, avšak nestranil se jednání s jejich představiteli. Pro jeho oběti podstoupené za slovenskou národní věc, pro autoritu ve straně a patriarchální zjev se stal symbolem boje za práva slovenského národa i po bezprecedentní → mnichovské dohodě z 29. 9. 1938. Dne 25. 4. 1939, již v době existence samostatného Slovenského státu, bylo zákonem č. 83/1939 Sb. přijato, že se „Andrej Hlinka zasloužil o slovenský národ.“ Po celé období slovenské válečné státnosti se šířil Hlinkův kult a jeho jméno nesly desítky organizací a mezi nimi nejznámější a nechvalně proslulými byly Hlinkova mládež, → Hlinkova garda a Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, na jejichž založení však Hlinka neměl a ani nemohl mít již žádný vliv.

Andrej Hlinka za svého přímého ideového nástupce považoval Karola Sidora. Avšak ten, především pro důvěru ústřední československé vlády a naopak nedůvěru německých nacistů (vzdor faktu, že na jaře 1938 se Sidor zavázal k spolupráci se Sicherheitsdienstem, avšak v rozhodných březnových dnech odmítl vyhlásit slovenský stát), byl z čela strany po 14. 3. 1939 zcela vyloučen a stal se diplomatem.

HSĽS po → mnichovské dohodě přešla z opozice do útoku a po 6. 10. 1938, vyhlášení autonomie Slovenska, se zásadně změnila její politická i celospolečenská pozice. Stala se na Slovensku stranou vládnoucí, přičemž autoritativně postupovala vůči všem svým politickým soupeřům, jejichž činnost buď zakázala (Komunistickou stranu, Sociálně demokratickou stranu a rovněž řadu spolků a organizací) anebo je bezostyšně pohltila tzv. sjednocením do svých řad, respektive Strany slovenské národní jednoty (SSNJ). Mnohé své odpůrce nechala uvěznit nebo odvézt do pracovních a koncentračních táborů. Již na přelomu let 1938–1939 se SSNJ prezentovala jen zřídka, ale výhradně jako HSĽS – SSNJ. Zůstala jedinou legální politickou stranou, jež autoritativně převzala veškerou politickou moc. Členové rozpuštěných a pohlcených politických subjektů postupně přecházeli do ilegality (mnozí opustili Slovensko) a tvořili pevnou součást politické opozice.

Dne 14. 3. 1939 poslanci HSĽS na popud přímých jednání Jozefa Tisa a Adolfa Hitlera vyhlásili samostatný → Slovenský štát (od 21. 7. 1939 Slovenská republika) pod záštitou Německé říše, za což převzali plnou odpovědnost. Tiso se stal předsedou vlády od 14. 3. 1939 do 26. 10. 1939 a od 1. 10. 1939 i výkonným předsedou HSĽS – SSNJ. Od 26. 10. 1939 do 5. 4. 1945 zastával post prezidenta Slovenské republiky. Druhou nejvýznamnější osobností státu se stal Vojtech Tuka. Na militantně nacionalistických, protičeských a především protižidovských stanoviscích a útocích, jež vyvrcholily 9. 9. 1941 přijetím tzv. Židovského kodexu, který uvrhl drtivou většinu slovenských Židů do jisté smrti za bezprecedentních podmínek, setrvávali však i další politici HSĽS – Alexander Mach, Ferdinad Ďurčanský, Anton Vaško a další.

Hospodářské podmínky na Slovensku byly částečně stabilizovány jen díky tomu, že se Slovensko stalo výrobní základnou pro nacistické Německo, jako jeho věrný spojenec. Po porážce → Slovenského národního povstání a pokračování boje v horách, HSĽS otevřeně spolupracovala s nacistickými okupačními silami při pronásledování a likvidaci povstalců, partyzánů a jejich sympatizantů. Prezident Jozef Tiso v Banské Bystrici veřejně vyznamenal nacistické vojáky zapojené do likvidace povstání.

Pro spolupráci HSĽS s nacistickým Německem a zjevným nepřátelstvím vůči povstalcům, → Slovenská národní rada již 1. 9. 1944 činnost HSĽS na povstaleckém území zakázala. K jejímu definitivnímu zákazu však došlo až v květnu 1945.

4. Období po druhé světové válce

Po válce byli Jozef Tiso a Vojtech Tuka odsouzeni k smrti, ostatní čelní představitele uvězněni k několika desetiletým trestům, mnozí však včas emigrovali na Západ, kde vyvíjeli aktivní činnost proti Československu, ale také proti nastupujícímu → komunistickému režimu. Členská základna HSĽS se přelila do nově vzniklé → Demokratické strany. Po roce 1989 byla vyvinuta značná snaha neoľudáků rehabilitovat činnost HSĽS, a to zvláště v letech 1939–1945, jakož i jejich představitele v čele s Jozefem Tisem. Slovenská ľudová strana, jež byla obnovena 5. 4. 1990 a jež se hlásí k odkazu HSĽS, vyvíjí politickou činnost ve Slovenské republice dodnes.

Prameny

Štefan Polakovič, Slovenský národný socializmus. Ideové poznámky, Bratislava 1941
; Jozef Tiso, Prejavy a články, I (1913–1938), II (1938–1944), III (1944–1947), eds. Miroslav Fabricius – Ladislav Suško, Bratislava 2002, 2007, 2010
; Karol Sidor, Denníky 1930–1939, ed. František Vnuk, Bratislava 2010
; Karol Sidor, Vatikánsky denník, I (od 17. júna 1939 do 11. júla 1940), II (od 12. júla 1940 do 31.decembra 1941), III (od 1. 1. 1942 – 27. 10. 1942), ed. František Vnuk, Bratislava 2011, 2012, 2015
; Karol Sidor, Šesť rokov pri Vatikáne, ed. Jozef M. Rydlo, 2. vyd., Bratislava 2012
; Peter Olexák – Anna Safanovičová, Antológia časopiseckých a novinových článkov Andreja Hlinku, Martin 2013.

Literatura

Lubomír Lipták, Politické strany na Slovensku 1860–1989, Bratislava 1992
; Roman Holec, Tragédia v Černovej a slovenská spoločnosť, Martin 1997
; Jan Rychlík, Tukova aféra, in: Petr Čornej – Jiří Pokorný a kol., Osudové osmičky. Přelomové roky v českých dějinách, Praha 1999, s. 319–325
; Dušan Kováč, Biele miesta v dejinách Hlinkovej Slovenskej ľudovej strany, Česko-slovenská historická ročenka, 1999, s. 145–151
; Stanislav V. Chytka – Zdeněk Vališ, Rodobrana, in: Robert Kvaček – Aleš Skřivan (eds.), Pocta profesoru Janu Kuklíkovi, Praha 2000, s. 67–84.
; Alena Bartlová – Jörg K. Hoensch, Slovensko a Hitlerova východná politika. Hlinkova slovenská ľudová strana medzi autonómiou a separatizmom 1938–1939, Bratislava 2001
; Václav Vondrášek, K problematice vydání představitelů slovenského poválečného exilu ČSR ve druhé polovině čtyřicátých let, Vojenská história 8, 2004, č. 2, s. 59–77
; Alena Bartlová, Hlinkova slovenská ľudová strana, in: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004, I (1861–1938), Brno 2005, s. 833–860
; Róbert Letz – Peter Mulík – Alena Bartlová, Slovenská ľudová strana v dejinách 1905–1945, Martin 2006
; Alena Bartlová, Česko-slovenský štát – katolícka cirkev – HSĽS, in: Róbert Letz – Peter Mulík – Alena Bartlová (eds.), Slovenská ľudová strana v dejinách 1905–1945, Martin 2006, s. 126–151
; Ľubica Kázmerová – Milan Katuninec, Dilemy Karola Sidora, Bratislava 2006
; Xénia Šuchová (ed.), Ľudáci a komunisti: Súperi? Spojenci? Protivníci?, Prešov 2006
; Karol Sidor – František Vnuk, Andrej Hlinka 1864–1938, Bratislava 2008
; Róbert Letz – Peter Mulík a kol., Pohľady na osobnosť Andreja Hlinku, Martin 2009.
; Róbert Arpáš, Autonómia: víťazstvo alebo prehra? Vyvrcholenie politického zápasu HSĽS o autonómiu Slovenska, Bratislava 2011
; Václav Vondrášek – Jan Pešek, Slovenský poválečný exil a jeho aktivity 1945–1970. Mýty a realita, Bratislava 2011
; Peter Zmátlo, Katolíci a evanjelici na Slovensku (1929–1932). Ľudáci a národniari na ceste k spolupráci, Ružomberok 2011
; Ivan Kamenec, Tragédia politika, kňaza a človeka (Dr. Jozef Tiso 1887–1947), 2., dopl. vyd., Bratislava 2013
; Milan S. Ďurica, Hlinkova slovenská ľudová strana v hodnotení nemeckých diplomatov a tajných agentov 1938–1945, Bratislava 2014
; Róbert Letz, Andrej Hlinka vo svetle dokumentov, Bratislava 2014
; Miroslav Bezunk, Pôsobenie Martina Sokola vo funkcii generálneho tajomníka Hlinkovej slovenskej ľudovej strany v rokoch 1929–1939, Historický zborník 25, 2015, č. 1, s. 42–54.
; Róbert Letz, Andrej Hlinka. Katolícky kňaz a politik v súradniciach prvej Československej republiky a jeho nazeranie na česko-slovenský pomer, Česko-slovenská historická ročenka, 2014–2015 [vydáno 2016], s. 225–240
; týž, Slovenský politik Július Stano v rokoch 1939–1945, Historický zborník 25, 2015, č. 1, s. 55–78
; týž, Ferdinand Ďurčanský: Prečo som bol česko-komunistickým režimom odsúdený na smrť?, Historický zborník 26, 2016, č. 1, s. 175–196
; Jan Rychlík, Slovenská exilová ľudácká historiografie a publicistika a její ohlasy na Slovensku, Česko-slovenská historická ročenka, 2014–2015 [vyd. 2016], s. 153–173
; Jaroslav Valent, Tiso a spol. Predstavitelia ľudáckeho režimu pred Národným súdom, Historická revue 27, 2016, č. 3, s. 53–55
; Maroš Hertel, Ľudáci na ceste k štátostrane, in: Dva režimy jednej krajiny, Bratislava 2017, s. 31–46
; Matej Maruniak, Vzťah medzi ČSL a HSĽS v rokoch 1918–1928 a jeho vývoj na príklade obrazu Jana Šrámka v ľudáckej tlači, České, slovenské a československé dějiny 20. století 12, 2018, s. 401–413
; Pavol Lukáč, Andrej Hlinka a HSĽS v publikačných materiáloch slovenskej iredenty v rokoch 1918–1938, České, slovenské a československé dějiny 20. století 12, 2018, s. 385–400
; James Mace Ward, Jozef Tiso. Kněz, politik, kolaborant, Praha 2018
; Anton Hruboň, „Národná revolúcia sa neskončila!“ Premena Slovenska z autoritatívneho na národnosocialistický štát, Historická revue 30, 2019, č. 3, s. 14–19
; Jan Rychlík, Koniec spoločného štátu. Cesta k rozpadu Československa a česko-slovenské vzťahy v rokoch 1938–1939, Historická revue 30, 2019, č. 3, s. 6–13
; Roman Holec, Andrej Hlinka. Otec národa?, Bratislava 2019
; Thomas Lorman, The making of the Slovak people‘s party. Religion, nationalism and the culture war in early 20th-century Europe, London 2019.
;

Zlatica Zudová-Lešková