habsburská dynastie

I. Charakteristika; II. Habsburkové ve středověku; III. Raně novověký vývoj rodu; IV. Habsbursko-lotrinská dynastie.

I. Charakteristika

Jedna z předních evropských panovnických dynastií, která již v průběhu středověku začala ovlivňovat také dění v českém státě. V raném novověku se její příslušníci stávali českými králi, nejprve volbou či přijetím, po roce 1627 dědičně. Tato dynastie (od 80. let 18. století jako dynastie habsbursko-lotrinská) vládla v českých zemích až do roku 1918.

II. Habsburkové ve středověku

Habsburkové se již od 10. století řadili k zavedeným aristokratickým rodům a úporně rozšiřovali své majetky na horním Rýně a v jižním Švábsku. Jako první jménem známý Habsburk se k roku 952 uvádí Guntramnus dives (Guntram Bohatý), spřízněný s urozeným prostředím říšského jihozápadu. Při soutoku řek Aary a Reussy (mezi Basilejí a Curychem) vybudovali Guntramovi potomci na začátku 11. století Habichtsburg, tedy Jestřábí hrad, jehož název se brzy přenesl na celé rodové společenství. V té době založili své rodové kláštery Muri a Ottmarsheim, v roce 1108 Ota II. poprvé vystupuje jako comes de Hauichburch. Vedle drobnějších majetků rozptýlených v horách Habsburkové postupně ovládli řadu hrabských a fojtských práv, důchodů a lén v citlivé oblasti alpských průsmyků z německých částí → Svaté říše římské do severní Itálie, posléze i v Breisgau a Klettgau. Zvolna, ale vytrvale posilovali díky svým dědickým ziskům po hrabatech z Kyburgu, částečně po Zähringerech a Pfullendorfrech. Od počátku 12. století sehrávalo značnou roli jejich politické napojení na Štaufy. Když v září 1212 vydával římský král a zvolený císař Fridrich II. v Basileji proslulé listiny pro Přemyslovce, známé jako → zlaté buly sicilské, uvádí se mezi svědky „hrabě Rudolf z Habsburku“, první to známý doklad o zatím ještě nepřímém kontaktu habsburských hrabat s Čechami a Moravou. Po Rudolfově smrti v roce 1232 došlo k rozdělení již významného habsburského jmění mezi tzv. starší a mladší „laufenburskou“ linii (vymřela 1415), přičemž vůdčí role se jednoznačně ujala starší větev.

S tímto rozdělením se musel vypořádat hrabě Rudolf, první Habsburk na stolci římských (římsko-německých) králů. Narozen v roce 1218, aktivně se zapojil do soupeření o vliv ve Švábsku, které se rozpoutalo po smrti císaře Fridricha II. (1250). Získal dědictví po matce (Hedvika z Kyburgu) a úpadek centrální moci v Říši mu otevřel cestu k dalším ziskům. Účastnil se výpravy Konradina, posledního Štaufa, do Itálie (1268), která jejím účastníkům vynesla papežskou → klatbu. Často válčil s rodem savojských hrabat a s biskupem i s městem Basilejí, nad nimiž si chtěl udržet vliv. Bojovný a vychytralý hrabě rád stavěl na odiv svou šetrnost a cílevědomě pracoval na své popularitě. Vůbec nepatřil k nuzným pánům, jak jej později s oblibou líčila habsburská propaganda, ale k nejmocnějším subjektům německého jihozápadu. V kruzích švábské nobility se těšil značnému respektu, a jakmile se otevřela nová volba v Říši, jež měla ukončit dlouhé → „bezkráloví“ (interregnum), vyvstala překvapivě jeho kandidatura. Rozhodující skupině → kurfiřtů Rudolf vyhovoval. Nepatřil do říšské elity, byl pouhý hrabě. Zdál se však být natolik rázný, aby zajistil obnovu pořádku a bezpečnosti, na druhé straně ne příliš mocný, aby unikl z vlivu říšské knížecí špičky. V říjnu 1273 došlo k volbě Rudolfa římským králem a brzy následovala i jeho → korunovace v Cáchách.

Rudolfově elekci oponoval český král Přemysl Otakar II., taktéž jeden z „knížat, kteří volí“ (kurfiřti), hlas mu byl ale upřen a účelově nahrazen bavorským hlasem. Brzy Rudolf I. začal na českém králi vymáhat (tzv. revindikace) země, které Přemysl prý proti právům Říše získal v době „bezkráloví“ (Rakousy, Štýrsko, Korutany, Chebsko). Jejich spor, řešený i na → koncilu v Lyonu (1275), vyvrcholil válkou, po níž se Přemysl musel vzdát svých mimočeských území (1276). Konečnou tečku přidala bitva na Moravském poli, v níž Přemysl zahynul (1278).

Rudolfovu pozici po volbě i v dalším trvání upevnily sňatky jeho dcer do rodin kurfiřtů i jiných dynastií (Falc, Sasko, Braniborsko, Bavorsko, Neapolsko), nechybělo ani spojení českého následníka Václava II. s Gutou Habsburskou. Vítězstvím nad Přemyslem Otakarem II. spadlo Habsburkům do klína jeho dědictví, v první řadě Rakousy se Štýrskem (Korutany jen nerad Rudolf postoupil tyrolským Menhardovcům), které se staly pilířem „nové“ habsburské územní moci. Od té doby začali být Habsburkové spojování hlavně s rakouskou podunajskou oblastí. Jako římský král uplatňoval Rudolf revindikace, počítané od roku 1245 (tehdy byl Fridrich II. prohlášen za sesazeného a obtížen klatbou), i proti jiným knížatům a hrabatům, ne ale v takovém rozsahu jako proti českému panovníkovi. Král Rudolf přál městům, svou landfrýdní politikou usiloval o zajištění elementární bezpečnosti a dbal o těsnější zapojení periferních německých končin (zvláště severní Německo). Ač vyzýván k jízdě za císařskou korunou, nakonec ji po několika odkladech neuskutečnil. Neprojevoval ani zájem o říšskou Itálii, takže ve srovnání se sálskými a štaufskými imperátory se podle některých autorů z „římského císaře“ stával spíše „králem Němců“.

Volba Rudolfa I. zahájila proces habsburských snah nejen o jednorázové získání, ale též o udržení koruny římských králů. Zároveň již tehdy vstoupil do popředí jeden výrazný rys habsburské dynastické politiky, a sice důsledné využívání sňatků jako nástroje rodové → diplomacie. Své početné dcery král Rudolf dobře vyvdal a současně získal politické spojence. Rudolf I. usiloval o zajištění trůnu pro Habsburky ještě za svého života, v tom ale neuspěl. Nezpůsobila to jen předčasná smrt jeho dvou synů, z nichž Rudolf († 1290) byl manželem sestry českého krále Václava II. Německá knížata se bála náhle vzrostlé moci nedávných švábských hrabat. Marně si Rudolf předcházel i českého krále, jemuž vrátil volební právo a potvrdil → arcičíšnický úřad (1289, 1290).

Jakmile král Rudolf zemřel († 1291), kandidatura jeho syna Albrechta neprošla a trvalo několik let, než se za dramatických okolností mohl ujmout vlády v Říši (1298–1308). Už jako rakouský a štýrský vévoda se Albrecht od roku 1282 věnoval konsolidaci habsburského panství a po svém zvolení rozšířil své zájmy o říšský rozměr. Usiloval o umenšení moci porýnských kurfiřtů, s nimiž vedl několik zápasů, a v severovýchodním směru bránil vzestupu Přemyslovců, kteří získali polskou (1300) a uherskou korunu (1301). Jeho vpád do Čech na podzim 1304 sice skončil bez úspěchu, přesto po smrti Václava III. (1306) dokázal prosadit na český trůn svého syna Rudolfa zvaného Kaše (1306–1307), který se oženil s vdovou po Václavovi II. V lednu 1307 učinil král Albrecht bezprecedentní krok, když ve Znojmě kolektivně postoupil České království v → léno několika svým synům. Habsburské angažmá ukončilo nejen předčasné úmrtí Rudolfa Kaše, ale v květnu 1308 i zavraždění Albrechta jeho synovcem Janem zvaným poté Parricida (syn prince Rudolfa a Přemyslovny Anežky). Nenaplněny proto zůstaly Albrechtovy snahy o zajištění habsburského pokračování v Říši.

Albrechtova smrt rozmach Habsburků zbrzdila, jejich hlavními soupeři o mocenskou dominanci v regionu se stali Lucemburkové a bavorští Wittelsbachové. O římskou korunu se sice ucházel další Albrechtův syn Fridrich Krásný, z podvojné volby z roku 1314 však vyšel rovněž Ludvík Bavor, který bitvou u Mühldorfu (1322) rozhodl spor ve svůj prospěch. Sám Fridrich, někdy počítaný do řady římských králů, zemřel bez mužského potomka († 1330), dědicem v hlavní rodové linii se stal jeho bratr Albrecht II. Habsburkové se po Mühldorfu načas stáhli z velké politiky a svou energii napřeli ke zpevňování a rozšiřování svých držav. V roce 1335 získali Korutansko a v roce 1363 Tyrolsko, majetkově se upevnili ve Vorarlbersku.

Hodně v tomto ohledu učinil právě Albrecht II. († 1358), zatímco jeho nejstarší syn a nástupce Rudolf IV. († 1365) se kromě toho soustředil i na okázalou prezentaci svého rodu v říšských strukturách. S pomocí listinných → falz (tzv. Privilegium maius), která předložil svému tchánovi císaři Karlu IV. (měl za manželku jeho dceru Kateřinu), se snažil zdůraznit přednostní postavení Habsburky držených vévodství v říšském ústrojí a nárokoval si titul rakouského arcivévody. Hodně péče věnoval politickému a kulturnímu rozmachu Vídně, která se již napevno přetvořila v klíčové rezidenční město středního Podunají. Další zájmy Habsburků se stáčely k jihu (Istrie, Vindická marka), přičemž se srážely s obavami švýcarských kantonů a jejich spříseženstva, že Habsburkové obnoví švábské vévodství včetně jeho starých územních nároků. Opakující se vojenské konfrontace ve 14. a 15. století přinesly Habsburkům některé územní ztráty, o jejichž odčinění se čas od času pokoušeli.

V roce 1379 uzavřeli Rudolfovi mladší a přeživší bratři Albrecht III. († 1395) a Leopold III. († 1386) v Neuburgu an der Mürz smlouvu o rozdělení habsburských držav ve dvě části, přičemž obě odnože si ponechávaly titul rakouského vévody. Starší albertinské linii připadly podunajské oblasti, mladší leopoldinská se ujala vlády v západních hrabstvích a fojtstvích i v nově nabytých zemích. Roku 1411 se leopoldinské majetky rozdělily v další dvě části. Na jedné straně se vydělila štýrská, na druhé tyrolská větev, takže soubor habsburských zemí sestával ze tří územních komplexů.

V albertinské větvi následoval po Albrechtovi III. nevýrazný Albrecht IV. († 1404), jehož syn Albrecht se sňatkem s Alžbětou, dcerou římského krále a posléze císaře Zikmunda, politicky spojil s Lucemburky. Po Zikmundově smrti se stal římsko-německým králem (v římském počítání jako Albrecht II., 1438–1439) a částí české šlechty, za ostrých domácích rozporů, dosáhl zvolení i českým králem (1437–1439). Jako Zikmundův „dědic“ si nárokoval i uherský trůn, po Albrechtově předčasné smrti se habsburských zájmů v Uhrách ujala jeho choť Alžběta Lucemburská († 1442). Jejich syn Ladislav, narozený po otcově smrti (odtud jeho historické přízvisko „Pohrobek“), se brzy stal objektem manipulací svého vzdáleného strýce Fridricha, který se jako Fridrich III. proklestil k římsko-německému trůnu (1440) a poté se stal posledním císařem (1452–1493), který se za svou hodností odebral do Říma.

Fridrich III. patří ke kontroverzním postavám říšských i rakouských dějin. Pocházel ze štýrské větve leopoldinské linie, vyvozované od staršího syna Leopolda III., a sice od Arnošta I. Železného († 1424). Třebaže Fridrichova vláda patřila k hodně dramatickým a král a císař musel během ní řešit palčivé otázky, nejvíce historiky zaujalo jeho mimořádně dlouhé panování. V prvních letech ho vyčerpávalo přetahování o dětského a jinošského Ladislava, jehož vládní nástup se ve své poručnické roli snažil oddalovat. Fridrichovu pozici nezpevnila ani Pohrobkova smrt († 1457), jímž albertinská linie vymřela po meči. Průběžně a s různou intenzitou se Fridrich musel vyrovnávat s ambicemi svého mladšího bratra Albrechta VI. († 1463), který se spojoval s domácí opozicí i s Fridrichovými soupeři ze sousedství. Trvale se otřásalo Fridrichovo postavení v Říši, což se snažil kompenzovat spojenectvím s římskými → papeži, zápasícími o primát v církvi s konciliárním hnutím. V jižním směru ho střídavě zaměstnával bratranec Zikmund († 1496) z tyrolské větve Leopoldovců, syn Fridricha IV. († 1439). Složitě se vyvíjely vztahy i s českými a uherskými sousedy, kde se vlády ujali „národní“ králové z řad domácí šlechty (Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín). I mezi nimi Fridrich tu zdárněji, tu bez úspěchu manévroval.

Mezinárodní prestiž Fridricha III. nakonec neupevnil ani sňatek s Eleonorou z rodu portugalských králů († 1468), přes sérii vládních selhání se však v závěru dočkal velkého dynastického úspěchu. Byl jím sňatek jeho syna Maxmiliána (budoucí císař Maxmilián I.) s Marií, dcerou burgundského vévody Karla Smělého († 1477), otvírající Habsburkům cestu do nizozemských provincií. Mohlo to ztišit málo důstojný konec Fridrichova panování, když ho z Vídně načas vypudil Matyáš Korvín. Honosný náhrobek ve vídeňském svatoštěpánském dómu připomíná vládu posledního „středověkého císaře“, vyplňující celé jedno půlstoletí.

III. Raně novověký vývoj rodu

Sňatek císaře Maxmiliána I. s Marií Burgundskou umožnil expanzi habsburského rodu do západoevropského prostoru. Maxmilián získal a ve válce s Francií uhájil část tzv. burgundského dědictví, tedy kromě podstatného dílu Burgundska nizozemské provincie (především území Flander a Brabantu), nalézající se na území dnešní Belgie a z velké části i dnešního Nizozemí. Maxmiliánův jediný syn Filip Sličný (1478–1506) se stal manželem Johany Kastilské a panoval ve španělské Kastilii. Z tohoto manželství vzešli dva synové, kteří se stali zakladateli dvou významných rodových větví, španělské a rakouské. Starší Karel (1500–1558, jako španělský král Karel I. 1516–1556, jako císař Karel V. 1519–1556) zdědil po matčině otci Ferdinandovi Aragonském španělský trůn, po svém otci pak burgundské dědictví a také rakouské země. Ty však přenechal mladšímu bratru Ferdinandovi (1503–1564, jako císař Ferdinand I. panoval 1556–1564, v habsburské monarchii vládl v letech 1526–1564), jenž k nim získal český a uherský trůn a vytvořil tak → habsburskou monarchii.

Významnou zásadou, která rakouským Habsburkům pomáhala po téměř čtyři staletí udržet podunajské soustátí, byla zásada jeho nedělitelnosti. Panovníkem, tedy nástupcem na trůnech jednotlivých zemí, se stával podle zásady → primogenitury vždy nejstarší syn. Nástupcem Ferdinanda I. se stal jeho nejstarší syn Maxmilián II. (1527–1576, vládl 1564–1576). Svým dvěma mladším synům Ferdinandovi (1529–1595) a Karlovi (1540–1590) pak Ferdinand I. umožnil panování ve dvou částech dědičných rakouských zemí, v Tyrolích a ve vnitrorakouských zemích. Stali se tak zakladateli tyrolské a štýrské linie.

Tyrolskou linii rakouských Habsburků založil arcivévoda Ferdinand (Ferdinand II. Tyrolský), který po potlačení → stavovského odboje 1546–1547 vykonával v Českém království po dvě desetiletí funkci → místodržícího. Nástupnické právo však měly až jeho děti z druhého manželství s Annou Kateřinou z mantovského rodu Gonzagů, protože jeho první žena Filipína Welserová (pocházející z německé patricijské rodiny) byla neurozeného původu a děti narozené v tomto morganatickém manželství byly vyloučeny z následnictví. Tyrolská linie založená a reprezentovaná arcivévodou Ferdinandem však dále nepokračovala, protože z druhého manželství se mu narodily jen dcery. Jedna z nich, Anna Tyrolská, se stala manželkou císaře Matyáše, syna Maxmiliána II. Dědictví v Tyrolích se ujala na počátku 17. století druhá z pobočních linií, tedy linie štýrská.

Štýrskou linii založil nejmladší syn Ferdinanda I. arcivévoda Karel (Karel II. Štýrský). V jeho potomcích vládla ve vnitrorakouských zemích a od roku 1619 také v Tyrolsku až do svého vymření po meči smrtí arcivévody Zikmunda Františka v roce 1665. Dvě příslušnice této nové tyrolské linie byly v 17. století provdány za panující Habsburky, tedy své blízké příbuzné – to se týkalo Marie Leopoldiny Tyrolské, druhé manželky Ferdinanda III., a Klaudie Felicitas Tyrolské, druhé manželky Leopolda I.

Štýrská linie se osvědčila nejen jako zdroj nevěst pro panovníky, ale již dříve především jako rezerva pro případ, že by vládnoucí linie vymřela bez mužského potomstva. Nástupce Ferdinanda I. v čele monarchie i na císařském trůnu, císař a král Maxmilián II., měl sice šest synů, z nichž pět se dožilo dospělosti a dva, Rudolf II. (1552–1612, panoval 1576–1611) a Matyáš (1557–1619, panoval 1611–1619) stanuli v čele monarchie, ale nikdo z nich neměl legitimní mužské potomky. V roce 1617 došlo k jednáním o budoucím Matyášově nástupci. Rokování se kromě rakouských arcivévodů zúčastnil i španělský vyslanec hrabě Oñate, jehož prostřednictvím se španělský král Filip III. vzdal za svou rodovou větev veškerých nástupnických práv. Výsledkem jednání zachyceným v tzv. Oñateho smlouvě bylo potvrzení nástupnictví štýrské linie, konkrétně Ferdinanda Štýrského (1578–1637), jenž byl synem Karla II. Štýrského.

Tento Matyášův bratranec a nástupce se jako Ferdinand II. ujal vlády v monarchii (panoval 1620–1637), zde se však musel nejprve vypořádat s → českým stavovským povstáním, které vypuklo již Matyášovy vlády. A byl také zvolen na císařský trůn (1619–1637). V jeho potomcích pak štýrská linie vládla monarchii – císařové a králové Ferdinand III. (1608–1657, panoval 1637–1657), Leopold I. (1640–1705, panoval 1657–1705), Josef I. (1678–1711, panoval 1705–1711) a Karel VI. (1685–1740, panoval 1711–1740) až do vymření habsburské dynastie po meči smrtí Karla VI. v roce 1740. Karel VI. byl a zůstal posledním mužským příslušníkem rodu Habsburků. Jeho jediný syn Leopold Jan (* 1716) žil jen necelých sedm měsíců, nástupkyní v čele monarchie se na základě → pragmatické sankce stala jeho nejstarší dcera Marie Terezie (1717–1780, panovala 1740–1780), provdaná za Františka Štěpána Lotrinského. Celistvost habsburské monarchie pod svou vládou si však musela uhájit ve → válkách o dědictví rakouské. Její smrtí v roce 1780 definitivně skončila v habsburské monarchii vláda habsburského rodu, její potomci již patří k dynastii habsbursko-lotrinské.

Dějiny španělské větve habsburské dynastie jsou méně spletité, než uvedené dějiny větve rakouské. Po Karlu V. nastoupili na španělském trůnu jeho potomci Filip II. (1527–1598, panoval 1556–1598), Filip III. (1578–1621, panoval 1598–1621), Filip IV. (1605–1665, panoval 1621–1665) a konečně psychicky nemocný Karel II. (1661–1700, formálně panoval 1665–1700), jehož dvě manželství zůstala bezdětná. Nevznikly zde žádné pobočné linie a Karlovou smrtí roku 1700 se tedy španělský trůn uvolnil. Nárok na něj vznesly dvě mocnosti, příbuzensky spojené se španělskými Habsburky. Především rakouští Habsburkové, kteří tento trůn požadovali pro arcivévodu Karla, mladšího syna císaře a krále Leopolda I. (jako španělský král Karel III., panoval v části Španělska v letech 1703–1711). Na straně druhé pak Francie, jejíž panovník Ludvík XIV. chtěl mít španělským králem svého vnuka Filipa z Anjou (jako španělský král Filip V.), jehož matka Marie Tereza Španělská byla dcerou španělského krále Filipa IV.

Ve → válce o španělské dědictví (1701–1714) se obě mocnosti střetly za podpory dalších zemí. Náhlá smrt Karlova bratra, císaře a krále Josefa I. v roce 1711, však vynesla Karla do čela habsburské monarchie a na císařský trůn. Tím se jeho panování ve Španělsku začalo jeho dosavadním spojencům (především Anglie) jevit jako nežádoucí, neboť by se stal příliš silným. Protifrancouzská koalice se rozpadla a utrechtským (1713) a → rastattským mírem (1714) tato dynastická válka skončila.

Vztahy mezi španělskou a rakouskou větví habsburské dynastie byly během 16. a v první polovině 17. století silné. Obě větve rodu propojovaly kromě pokrevní spřízněnosti i další faktory: společná katolická víra, sdílené geopolitické zájmy stavěné na společném nepříteli, jímž byla Francie, ale také vzájemná výpomoc. Bohaté Španělsko pomáhalo podunajské monarchii finančními podporami v jejích četných vojenských zápasech, rakouští Habsburkové často přebírali odpovědnou roli místodržících ve Španělském Nizozemí. Tyto vztahy byly často upevňovány také osobními kontakty mezi příslušníky obou rodových větví. V 16. století prošli někteří synové z rakouské větve výchovou na španělském dvoře, docházelo též k vzájemným sňatkům mezi oběma větvemi rodu. Jednalo se o manželství uzavíraná mezi blízkými příbuznými, většinou mezi bratranci a sestřenicemi, k nimž vydávala → dispensy papežská kurie. Tato příbuzenská manželství posilovala některé výrazné fyziognomické rysy u dětí, jež se z nich narodily (především typický habsburský vystouplý dolní ret), ale mohla vést i k posílení duševní nerovnováhy, ba i k psychickým onemocněním některých jedinců (z takového manželství se narodil Rudolf II. i poslední španělský král Karel II.).

IV. Habsbursko-lotrinská dynastie

Habsbursko-lotrinská dynastie panovala v letech 1780– 1918. Vzešla ze svazku Marie Terezie z rodu Habsburků a Františka Štěpána Lotrinského z lotrinské vévodské dynastie. Kontinuální panování zajišťovala Marii Terezii → pragmatická sankce. Erb habsbursko-lotrinské dynastie vznikl spojením obou rodových erbů a tento dynastický erb byl v roce 1804 umístěn do středu císařského dvojhlavého orla a stal se i oficiálním znakem Rakouského císařství, které bylo právě v tomto roce vyhlášeno.

V období 1780 až 1918 se na císařském trůně vystřídalo šest členů této dynastie v pořadí: Josef II., který vládl v letech 1780–1790), od roku 1756 i jako císař Svaté říše římské; Leopold II., který vládl v letech 1790–1792, současně také jako císař Svaté říše římské a byl bratrem předchozího císaře; František I., který vládl v letech 1792–1835, od roku 1804 jako rakouský císař, do roku 1806 jako císař Svaté říše římské a byl synem předchozího císaře; Ferdinand I., který vládl v letech 1835–1848 a byl synem předchozího císaře; František Josef I., který vládl v letech 1848–1916 a byl synovcem předchozího císaře; Karel I., který vládl v letech 1916–1918 a byl prasynovcem předchozího císaře.

Již z tohoto výčtu panovníků, jejich titulatur a vzájemných příbuzenských vztahů uvnitř rodu vyplývá několik obecných charakteristik k postavení habsbursko-lotrinské dynastie ve státě a společnosti, respektive společnostech:

(1) Habsbursko-lotrinská dynastie se od té doby nepotýkala s nástupnickými problémy v mužské linii, protože díky mateřské výkonnosti Marie Terezie a hlavně pak ženy císaře Leopolda II. a v kombinaci s ustanoveními pragmatické sankce nehrozil v budoucnu nedostatek potomků vhodných k vládnutí. Císař Leopold II. a jeho žena Marie Ludovika Španělská (Bourbonská) po sobě zanechaly několik rodových linií, které zajišťovaly bezproblémové nástupnictví.

Z devíti synů císaře Leopolda II. nastoupil Rudolf církevní kariéru, Jan se nerovnorodě oženil, František nastoupil vládu, Ferdinand převzal toskánské dědictví, Alexander tragicky zahynul, Antonín Viktor byl lombardsko-benátským vicekrálem a Ludvík byl spoluregentem Ferdinanda I. Samostatné větve nezaložili. Samostatnou větev založil syn arcivévoda Karel (vítěz nad Napoleonem u Aspern roku 1809), dále zakladatel uherské linie arcivévoda Josef a ještě arcivévoda Rainer. Všichni členové rodu pak užívali titul arcivévody a arcivévodkyně. Velkým problémem se však v této době stalo manželské spojení přímých pokrevních příbuzných, tak jak tomu bylo například v případě císaře Františka I., který pojal za druhou manželku svoji přímou sestřenici Marii Terezii Neapolskou. Následky tohoto papežským dispensem povoleného spojení byly pro rod katastrofální, což se projevilo zejména ve Ferdinandově panování.

(2) Politické a státoprávního proměny středoevropského prostoru během → napoleonských válek zapříčily rovněž proměnu císařské titulatury vládnoucích příslušníků habsbursko-lotrinské dynastie. Do roku 1804 užívali titul → římských králů a císařů, v roce 1804 byl zaveden souběžný titul → rakouských císařů a v roce 1806 se zánikem → Svaté říše římské národa německého zanikl i titul římských králů a císařů, což se vnějškově projevilo v číslování panovníků stejného jména a v obměně korunovačních klenotů (byla použita koruna císaře Rudolfa II.), ovšem užívaných bez korunovačního řádu.

(3) V důsledku krize absolutní monarchie spojené s nástupnictvím duševně i tělesně poškozeného císaře Ferdinanda I. byl v roce 1839 změněn rodový statut. Habsbursko-lotrinská dynastie byla od té doby ještě více uzavřeným, hierarchizovaným rodinným společenstvím všech legitimních příbuzných vládnoucího panovníka, které se řídilo vlastními společenskými a také právně zafixovanými pravidly. Vládnoucí panovník byl náčelníkem či hlavou dynastie („domu“), což mu dávalo ve všech rodinných i dalších otázkách výjimečné autoritativní postavení včetně vykonávání soudnictví a dohledu nad chováním a jednáním všech příslušníků rodu. Bez souhlasu panujícího člena domu nemohl žádný člen rodiny učinit jakýkoli krok, který by mohl poškodit dobré jméno rodu. Navíc veškerý majetek byl dán pod nedílnou správu panujícího člena rodu se všemi z toho vyplývajícími právními a finančními důsledky. Například jen jedna třetina zisků z majetku rodu mohla být dána k bezprostřednímu užití členů rodiny a zbylé dvě třetiny měly sloužit k rozmnožení základního majetku. Rodinný statut z roku 1839 nepovoloval členům dynastie jiné než rovnorodé manželské sňatky, tzn. sňatky se členy jiných vládnoucích i nevládnoucích dynastií římskokatolického vyznání. Manželský svazek kteréhokoli člena nebo členky rodiny podléhal schválení hlavy domu a jeho politickým záměrům. Hlava domu také rozhodovala o finančních příjmech jednotlivých členů dynastie, protože vládla dispozičním právem.

I přes tato nekompromisní ustanovení rodového statutu, docházelo v průběhu 19. století k jeho několikanásobnému porušení, především v důsledku uzavření nerovnorodých sňatků. Prvním případem, který je v této době možno zaznamenat, byl nerovnorodý sňatek arcivévody Jana, bratra císaře Františka I., který se v roce 1829 oženil s dcerou poštmistra ze štýrského Aussee Annou Plochlovou. Těchto případů v druhé polovině 19. století narůstalo a vždy měly charakter skandálů, které dynastii na veřejnosti diskreditovaly. Tím nejznámějším byl nerovnorodý sňatek (matrimonium morganaticum) arcivévody Františka Ferdinanda s hraběnkou Žofií Chotkovou, který měl za následek v roce 1900 veřejně deklarované zbavení následnictví trůnu pro arcivévodovy syny, neboť v této době byl arcivévoda František Ferdinand sám následníkem trůnu.

Habsbursko-lotrinská dynastie přestála všechny tyto vnitřní otřesy až do konce → první světové války. Její panování v rakouských, českých a uherských zemích ukončila především porážka ve Velké válce. Vyústění válečné katastrofy zapříčinilo pád všech středoevropských a východoevropských monarchií včetně té osmanské. Národně emancipační hnutí se snažila zbavit nedemokratické monarchistické státoprávní tradice, neboť preferovala republikánskou formu vlády, což mělo za následek ve většině nástupnických států kromě Maďarska (Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců instalovaly vlastní dynastie) sesazení habsbursko-lotrinské dynastie. Dva následné restituční pokusy excísaře Karla získat zpět alespoň Svatoštěpánskou korunu skončily nezdarem. Poslední rakouský císař z habsbursko-lotrinské dynastie zemřel v roce 1922 na Madeiře ve vyhnanství.

Literatura

Oswald Redlich, Rudolf von Habsburg. Das Deutsche Reich nach dem Untergange des Alten Kaisertums, Innsbruck 1903
; Gustav Turba, Geschichte des Thronfolgerechtes in allen habsburgischen Ländern bis zur Pragmatischen Sanktion Kaiser Karls VI. 1156 bis 1732, Wien – Leipzig 1903
; Alfred Hessel, Jahrbücher des Deutschen Reiches unter König Albrecht I. von Habsburg, München 1931
; Jacques Kaufmann, Die Beziehungen der Habsburger zum Königreiche Ungarn in den Jahren 1278 bis 1366, Eisenstadt 1970 (= Burgenländische Forschungen, 59)
; Thomas M. Martin, Die Städtepolitik Rudolfs von Habsburg, Göttingen 1976 (= Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, 44)
; Günther Hödl, Albrecht II. Königtum, Reichsregierung und Reichsreform 1438−1439, Wien 1978
; Johann Franzl, Rudolf I. Der erste Habsburger auf dem deutschen Thron, Graz 1986
; Jan Galandauer – Miroslav Honzík, Osud trůnu habsburského, Praha 1986
; Brigitte Hamann, Die Habsburger. Ein biographisches Lexikon, Wien 1988 (doplněný český překlad: Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996)
; Anton Schindling – Walter Ziegler, Die Kaiser der Neuzeit 1519–1918. Heiliges Römisches Reich, Österreich, Deutschland, München 1990
; Otto Urban, František Josef I., Praha 1991
; Jan Galandauer, František Ferdinand d‘Este, Praha 1993
; Kaiser Friedrich III. Innovationen einer Zeitwende. Hrsg. von W. Katzinger und F. Mayerhofer, Wien 1993
; P.-J. Heinig (ed.), Kaiser Friedrich III. (1440–1493) in seiner Zeit, Wien 1993
; E. Boshof – F.-R. Erkens (eds.), Rudolf von Habsburg 1273–1291. Eine Königsherrschaft zwischen Tradition und Wandel, Köln – Weimar – Wien 1993 (= Passauer Historische Forschungen, 7)
; Brigitte Hamannová, Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996
; Gerd Holler, Ferdinand I. Spravedlnost pro císaře, Praha 1998
; Rudolf J. Meyer, Königs- und Kaiserbegräbnisse im Spätmittelalter. Von Rudolf von Habsburg bis zu Friedrich III., Köln – Weimar − Wien 2000 (= Forschungen zur Kaiser- und Papstgeschichte des Mittelalters. Beihefte zu J. F. Böhmer, Regesta imperii, 19)
; Alois Niederstätter, Die Herrschaft Österreich. Fürst und Land im Spätmittelalter, Wien 2001 (= Geschichte Österreichs 1278−1411)
; Karl-Friedrich Krieger, Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493), Praha 2003
; Karl-Friedrich Krieger, Rudolf I. von Habsburg, Darmstadt 2003
; Thomas Winkelbauer, Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter,
I–II (= Österreichische Geschichte 1522–1699), Wien 2003
; Robert J. W. Evans, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003
; Cyrille Debris, „Tu, felix Austria, nube“. La dynastie de Habsbourg et sa politique matrimoniale à la fin du Moyen Âge (XIIIe – XVIe siècle), Turnhout 2005 (= Histoires de famille. La parenté au Moyen Âge, 2)
; Jiří Pernes, Poslední Habsburkové, Brno 2010
; Karl Vocelka – Lynne Heller, Soukromý svět Habsburků. Život a všední dny jednoho rodu, Praha 2011
; Karl Vocelka – Lynne Heller, Život Habsburků. Kultura a mentalita jednoho rodu, Praha 2012
; Jiří Rak – Ivana Čornejová a kolektiv, Ve stínu křídel tvých. Habsburkové v českých dějinách, Praha 2012
; Jiří Rak, Zachovej nám, Hospodine. Češi v Rakouském císařství 1804–1918, Praha 2013
; Michaela Žáková, Normy habsburského domu a jejich porušování, Paginae historiae. Sborník Národního archivu 22, 2014, č. 1, s. 85–103
; Ivo Cerman (ed.), Habsburkové 1740–1918. Vznikání občanské společnosti, Praha 2016
; Václav Bůžek – Rostislav Smíšek (edd.), Habsburkové 1526–1740. Země Koruny české ve středoevropské monarchii, Praha 2017
; Michaela Vocelková – Karl Vocelka, František Josef I. Císař rakouský a král uherský, Praha 2017
; Alfred Kohler, Ferdinand I. (1503–1564), kníže, král a císař, České Budějovice 2017
; Eva Gregorovičová, Archiv Ludvíka Salvátora. Úvodní studie a analytický inventář archivního fondu Národního archivu Rodinný archiv toskánských Habsburků – Ludvík Salvátor, Praha 2017
; Katrin Unterreiner, Poslední habsburský císař Karel I. Mýty a pravda, Líbeznice 2018.

Josef Žemlička – Jiří Mikulec – Milan Hlavačka