doba předbřeznová

I. Charakteristika; II. Rakouský absolutismus; III. Charakter rakouského státu; IV. Počátky nacionalismu; V. Socioekonomické poměry; VI. Závěrečné shrnutí.

I. Charakteristika

Doba předbřeznová, německy tzv. Vormärz, je dodatečné označení pro krátkou historickou epochu, která se odehrála před březnou revolucí roku 1848 (→ revoluce 1848–1849) na území tzv. → Německého spolku, tedy dnešního Německa a západní části → habsburské monarchie. Většina historiků vkládá předbřeznovou dobu do asi třicetiletého časového úseku od definitivní porážky Napoleona v roce 1815 až do vypuknutí revoluce v roce 1848. V užším smyslu slova je možné předbřeznovou dobu ohraničit léty 1830 až 1848. Tento termín, pocházející z rakouské a německé historiografie, se snaží naznačit, že až do březnové revoluce roku 1848 byla tato doba z hlediska politických dějin nezajímavá a teprve revoluce trhnula oponou dějin a rychle odvála politicky klidné časy. Historici umění s tímto termínem nepracují a označují tuto dobu jako tzv. → biedermeier.

II. Rakouský absolutismus

V období 1815 až 1848 se vystřídali na rakouském trůně dva císařové. František I. panoval do března 1835, Ferdinand I. pak od roku 1835 do prosince roku 1848. Jejich vláda byla absolutní a konservativní. Historikové se shodují v tom, že císař František I. byl v soukromí člověkem mírným a veskrze průměrným. Zvláště liberální historiografie zveličovala později, když patriarchální františkánsko-metternichovský systém „šťastného Rakouska“ ležel po revoluci v troskách, jeho osobní nedostatky a pohoršovala se nad jeho malicherným, nekoncepčním a podezřívavým přístupem k řešení všech ožehavých problémů doby. Pro ni byl císař František zosobněním nehybné předbřeznové doby, na něhož názor korunoval pražský Němec, pozdější profesor historie umění na lipské univerzitě Anton Springer větou: „Kdyby někdo měl uloženo vynalézti stroj, který sice s velkým hlukem se točí, ale přece nikdy se hnouti nemůže, shledal by úlohu tu co nejdůmyslněji provedenou v zařízení rakouské státní správy, kterak se pod císařem Františkem a hlavně jeho vinou byla vyvinula.“

S odstupem více než sto šedesáti let chováme k Františkově osobě podstatně menší dávku kritičnosti či nenávisti, než jeho bývalí liberální kritici, i když je zcela zřejmé, že Františka I. nebylo a není možno srovnávat s odhodlaným, pracovitým a koncepčně založeným, ale také po celý život osamoceným strýčkem Josefem či uvážlivým a diplomaticky jednajícím otcem Leopoldem. František I. intelektuálně nestačil na řízení celého státního stroje, a proto se zajímal spíše o formální stránky věci a vlastní vykonavatele moci, jinými slovy „věci ho nevábily, ale osoby, jejichž poměry byly s oněmi spleteny, dráždily jeho zvědavost“. Z jeho vladařského stylu se vytratil Josefův tvůrčí duch a Leopoldovo vyvážené taktizování. Z vládnutí se stalo spíše pedantické vykonávání kancelářských úkonů a ani ne v tom pořadí, jak přicházely na císařský stůl, či jak je žádala řešit doba, ale spíše tak, jak se zrovna císaři zamlouvaly. Zvykl si, že se o státních záležitostech a hlavně vadách státu dozvídal jenom z policejních hlášení. Vždyť také o mnoha věcech v monarchii začaly rozhodovat spíše policejní úřady než příslušné správní orgány.

V roce 1819 císař s Metternichem vypracovali systém, který podvázal liberální smýšlení na německých a rakouských → univerzitách a v → tisku. Neloajální osoby byly ze státní služby propuštěny. Tzv. → karlovarská usnesení postihla jak göttingenské profesory, tak i například pražského teologa a filozofa Bernarda Bolzana či litoměřického biskupa Josefa Františka Hurdálka. Policejní prezident hrabě Josef Václav Sedlnický vyjádřil úlohu policie při této preventivní činnosti jednoznačněji: „Císař chce čistou monarchii a čisté katolictví, poněvadž jedno druhé podporuje. Josefínský systém učinil počátek s podkopáváním náboženství a monarchie. V zásadách svých je sice zničen, ale nikoliv ve svých důsledcích“. Tedy bojem proti josefínismu a volnomyšlenkářství, které nechápající společnost jenom zbytečně jitří a dráždí, a podporou obrozeného katolictví měl být dosažen věčně harmonický společenský pořádek. Tak pravilo ostatně i císařské heslo, které znělo „Lege et fide“, čili zákonem a vírou.

V roce 1830 se císař František I. i přes nesouhlasný názor knížete Metternicha s definitivní platností rozhodl, že jeho následníkem bude navzdory všem pochybám prvorozený, leč duševně nemocný syn Ferdinand. Proto byl neduživý arcivévoda Ferdinand oženěn s Annou Savojskou a začal se po boku otce účastnit důležitých státních aktů. Druhorozený syn, duševně méně poškozený arcivévoda František, měl zůstat navždy v pozadí. Nicméně v jeho linii pak pokračovala hlavní habsbursko-lotrinská větev dále, když se v manželství s arcivévodkyní Žofií narodil v roce 1830 syn František Josef. První rakouský císař František I. zemřel dne 2. března 1835 ve věku šedesáti sedmi let na zápal plic. Císař Ferdinand I. dal zřídit zesnulému otci v roce 1846 na nádvoří Hofburgu pomník, do kterého italský sochař Pompeo Marchesi vytesal heslo „Amorem meum populis meis“, tedy „Moje láska patří mému lidu“. Podobný nápad měli již dříve čeští stavové, kteří v Praze na novém nábřeží vedle řetězového mostu Františka I., spojnicí novoměstské Nové aleje s protilehlým Újezdem, na náklady země postavili na počátku 40. let 19. století panovníkovi sochu. Nová → Československá republika zapudila monarchii včetně bronzové jezdecké sochy císaře Františka I., která byla v červnu 1919 sňata a uložena do lapidária Národního muzea; v roce 2003 se však jezdecká socha císaře vrátila na své místo.

Nástupem vlády císaře Ferdinanda I. se habsburská absolutní monarchie dostala do zjevné vnitřní a dynastické krize. Za císaře vládla tzv. → státní konference, kterou tvořili kníže Metternich, hrabě František Antonín Kolowrat a arcivévoda Ludvík. Arcivévodům Karlovi a Janovi bylo i nadále vyhrazeno politické ústraní. Státní stroj udržovala v setrvačném pohybu pracovitá byrokracie. Ferdinandovy české a uherské → korunovace dodávaly monarchisticky smýšlejícímu obyvatelstvu stálé zdání klidu a jistoty. Jen málokdo si uvědomoval příkrý rozpor mezi ideou absolutní monarchie a jejím vnějším zosobněním v podobě nebohého Ferdinanda I., který musel za revoluce čelit hluboké vnitřní krizi celé říše.

III. Charakter rakouského státu

Předbřeznové Rakousko mělo v Evropě pověst patriarchálně spravované konzervativní, katolické velmoci, která přežije snad všechny válečné a finanční pohromy. Obraz Rakouska navenek utvářel od roku 1792 císař František I., pak po roce 1809 i kancléř Metternich a jeho neúnavný dohled nad evropským pořádkem. Národnostní a sociální charakter Rakouska byl pro západní Evropu víceméně neznámý a tajemný. → Habsburská monarchie totiž nezapadala do žádné škatulky tehdejší státoprávní vědy. Nebyla ani orientální despocií, která vyzařuje, jak tvrdil Montesquieu, jen strach a poslušnost obyvatelstva si vynucuje věčnou hrozbou trestu, a nebyla ani klasickou západoevropskou monarchií, kterou prý dle téhož autora zdobí vždy čestné jednání vůči člověku, alespoň před soudem. To, čím se habsburská monarchie vyznačovala navenek i uvnitř, byla bohabojná a také ponížená pokora obyvatelstva vůči císaři a jeho úředníkům. Suverén, který stále ještě v sobě zahrnoval triádu moci, byl v Rakousku té doby většinou obyvatelstva vnímán jako dobrotivý otec, který vykonává své těžké povinnosti v dobrovolně poslušné společnosti.

Duch doby nabyl od dob Velké francouzské revoluce vzájemně protisměrného vzezření: na jedné straně se čím dále více prosazovala liberální zásada osobní svobody či spíše nevázanosti na bývalých autoritách, a naproti tomu tu na druhé straně byla stále zřejmější snaha – zvláště od dob Josefova panování – zásadně regulovat ať už zákony, výchovou či osvětou z kazatelny právě onu sféru nově nabývané individuální svobody ještě dříve, než si ji společnost osvojí a řádně zažije. Jakoby státní úředník v předbřeznové době neustále předbíhal nezralého rakouského → občana a vytvářel pro něho tvrdé právní a mravní bariery, které mu měly preventivně bránit před nadužíváním svobody ve smyslu francouzské revoluční zkušenosti. Nový občan, tedy většinou spíše jen → měšťan, byl formálně svobodnější, za to ale měl být postaven pod permanentní kontrolu nově vytvářených a strukturovaných státních orgánů, např. → policie, tajné policie či cenzurních úřadů (→ cenzura).

Současně bylo do této normativní snahy vkládáno neustálé morální ponaučení, které přesahovalo i samotné Desatero v pomyslném jedenáctém bodě: Nikdy nezradíš císaře a nikdo nebude právě dotvářeným moderním rakouským státem vyzdvihován či přímo tímto státem zaměstnáván, jehož výchova, smýšlení a konání se nenachází v souladu se státními zájmy. Jinými slovy, právě nyní vznikla v Rakousku státně policejní praxe osvědčení o loajalitě. Kdo nepředložil osvědčení ze škol, univerzit, od vrchností a magistrátů, krajských úřadů a gubernií o patřičné výchově a zachovalosti a kdo neměl vůči státu splněny všechny povinnosti (např. zaplacené daně či absolvovanou vojenskou službu), nemohl pomýšlet ani na kariéru ve státní službě a ani na možnost vycestovat do tzv. k. k. nekonskribovaných zemí a ciziny. Ten však, koho jednou státní stroj prověřil či dokonce přijal mezi své, nebyl už nikdy zatracen, jestliže dodržoval tak jasné zásady, jako že mladý nemůže přeskočit v postupu starého či neurozený urozeného.

Tehdy se v Rakousku etablovala zpočátku asi jen třicetitisícová kasta vyšších císařských byrokratů a asi osmdesáti pěti tisícová vrstva nižších státních, magistrátních a vrchnostenských úředníků, která formovala duch vlády a čím dál tím více i duch společnosti, bez ohledu na to, zda zrovna panoval neschopný císař. Těchto skoro sto dvacet tisíc vážených a materiálně zajištěných osob prošlo stejným vzděláním, četlo stejné knihy, vyznávalo stejné hodnoty, z nichž ta nejvyšší byla oddanost císaři. Tito úředníci svým konáním a smýšlením zajišťovali neuvěřitelně dlouhou stabilitu vnitřních poměrů. Za to se jim a jejich vdovám dostávalo penzí a podpor, které v 30. letech 19. století odčerpávaly přes jeden milión zlatých ze státní pokladny. Jednotná výchova, vzdělávání a smýšlení státní → byrokracie měly na tehdejší společnost zcela příkladný vliv právě v době, kdy byl nejen proklamován, ale už i prosazován kromě známých výjimek jednotný přístup státu k občanovi.

Pocit všudypřítomné, společensky nadřazené, ale také velmi pracovité byrokracie se podařilo v roce 1811 zafixovat i do nového → Všeobecného občanského zákoníku (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch). Občanský zákoník byl zároveň oním kompromisním řešením mezi hodnotami staré a nové doby, když přinášel současně rovnost občanů před soudem či občanskou manželskou smlouvu, ale také ještě nadlouho zmrazil dělené vlastnictví gruntů, existenci fideikomisu, i zřejmý patriarchát ve všech rodinných záležitostech. Největší význam tohoto zákoníku tkvěl v tom, že rušil předchozí právní předpisy, individuálně odlišné pro jednotlivé stavy, a unifikoval právní normy jako závazné pro všechny občany. Současně občanský zákoník nejzřetelněji obrážel skutečný charakter společenských vztahů pozdně feudální společnosti, když hovořil jen o občanských právech a nikoli svobodách.

I následovatelé Josefa II. na trůně a jím pověření administrátoři slaďovali činnost všech úřadů tak, aby úřady pracovaly jednotně a v návaznosti, efektivně, rychle a pokud možno spravedlivě. Ruka císařského úředníka měla zasahovat do všeho dění jak v rezidenčním městě, tak také v jednotlivých provinciích. Dočasné zrušení cenzury, možnost přístupu jinověrců k úřadům, vzdělání a majetku, zrušení nevolnictví, sjednocení právních norem atd. přinesly nejen skutečné otevření šancí sociálního vzestupu pro neprivilegované vrstvy, ale také něco, s čím ani císař vůbec nepočítal. Především v rezidenčním městě začaly vznikat diskusní kluby a salóny, masověji byly vydávány a distribuovány → noviny a množství nejrůznější anonymní a pamfletové literatury. Vedlejším produktem josefínských reforem bylo taktéž šíření nejrůznějších myšlenek a vlastně vznik veřejného mínění, které ale zpočátku unikalo zcela kontrole císařských úředníků.

Ještě za života císaře Josefa II. byl pověřen hrabě Johann Anton Pergen, šedesátiletý věrný diplomat a schopný administrátor, aby pod svým vedením sjednotil a zefektivnil práci policejních a bezpečnostních úřadů včetně nápravných a vězeňských zařízení v rezidenčním městě a v říši. Hrabě Pergen si za svého nejbližšího spolupracovníka zvolil bezohledného vídeňského městského hejtmana hraběte Franze Josepha von Saurau, mimochodem bývalého guberniálního radu v Praze, s jasným úkolem zorganizovat síť tajných spolupracovníků kontrolující obyvatelstvo. Formování tajné policie a agenturní sítě podléhalo však v této době značným výkyvům a kompetenčním nejasnostem už jenom z toho prostého důvodu, že během velmi krátké periody se na trůně vystřídali tři panovníci, z nichž v podstatě každý spoléhal na vlastní síť špehů a informátorů. Teprve s nástupem Františka II., respektive s narůstajícím strachem dvorských kruhů z infiltrace myšlenek francouzské revoluce, nabyly tajné složky na vážnosti a získaly především jednotné vedení a instrukce a rovněž lepší materiální a finanční vybavení.

Trvalým důsledkem odhalení tzv. jakobínského spiknutí z roku 1795 byl nárůst moci policie a tajné policie. Tyto instituce byly od konce 18. století považovány za nepostradatelnou součást silného autoritativního státu. Hrabě Pergen vedl ve Vídni nejvyšší policejní úřad až do roku 1804. Když úřad skutečně ze zdravotních důvodů a na vlastní žádost opouštěl, bylo mu téměř osmdesát let. Zemřel v pokoji v neobyčejně vysokém věku v roce 1814. S ním ovšem z Rakouska neodešly policejní metody, které se svými spolupracovníky v Rakousku zavedl. Zůstaly ve výzbroji tajné policie dodnes. Patří k nim špiclování, korupce, odměňování a ochrana informátorů, vyvolávání fám a strachu, dezinformace, provokace za účelem zjištění skutečného smýšlení jednotlivce či skupin obyvatelstva a také prefabrikování dodatečných důkazů. Pergenovo místo poté na dlouhá desetiletí zaujal hrabě Sedlnický, který přivedl policejní aparát k formální dokonalosti a společně s cenzurním úřadem a s prohibitivními ekonomickými opatřeními učinil v očích západoevropské liberální společnosti z Rakouska „evropskou Čínu“, obehnanou pomyslnou zdí zákazů a nejrůznějších administrativních překážek. Během koaličních válek s Francií byla výrazně zostřena cenzura. Knihy dovážené ze zahraničí byly podrobovány v pomezních horách bedlivým prohlídkám a označovány jako damnatur, transeat anebo toleratur. Systémem pasů bylo regulováno cestování nejen řemeslníků a měšťanstva, ale i samotných šlechticů. Roku 1813 bylo dokonce zakázáno užívání zahraničních lázní s odůvodněním, že doma je jich dostatečný počet.

V předbřeznovém období došlo ještě k poslední vlně projevu náboženské netolerance, když na žádost samotných tyrolských stavů bylo v roce 1837 donuceno k odchodu do pruského Slezska několik tisíc zillertálských protestantů. Františkův a Metternichův režim měl i své nepočetné, zato však zapřisáhlé kritiky. Jejich názory se tiskly většinou anonymně v zahraničí a tajně pašovaly do Rakouska. I když tyto podvratné tiskoviny a méně kvalitní Sybiliny knihy nikdy nenalezly širší společenskou odezvu, upozorňovaly liberální Evropu na rakouské „nepřirozené“ poměry. Platí to především o velmi rozšířeném pamfletu Austria as it is (Rakousko, jaké je) vydaném pod pseudonymem Charlesem Seasfieldem alias jihomoravským Němcem, zběhlým pražským křížovníkem Karlem Postlem v roce 1828, či o dvojdílném spisu barona von Andrian – Werburga z let 1842 a 1847 Österreich und dessen Zukunft (Rakousko a jeho budoucnost), který připravil duchovní cestu k rakouské revoluci.

IV. Počátky nacionalismu

Osmnácté století pojem národa znalo, ale naplňovalo ho zcela odlišným obsahem než století následující. Nikdy tento pojem nevztahovalo na jazykovou a etnickou příslušnost, ale označovalo jím zplnomocněné reprezentanty země, tedy vesměs zemské stavy, příslušníky privilegovaných vrstev, kteří většinou ve vztahu k císaři hovořili za ostatní politicky neplnoprávné obyvatele země. Centrální vídeňská vláda se chovala k probouzejícím národům po roce 1800, kdy se i pro ni stal pojem národa v přesně určeném smyslu boje proti francouzství a Napoleonovi pozitivní hodnotou, víceméně dosti tolerantně.

Postjosefínský absolutismus se vzdal myšlenky vytvořit z habsburské monarchie, a z česko-rakouských zemí obzvlášť, další „německý stát“. Metternich pocházel sice z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát nadřazenou hodnotou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic dokonce podporoval nebo spíše toleroval až do doby, než zjistil, že se kříží s jeho zahraničně politickými záměry. Tento zlom nastal až na počátku 40. let 19. století, kdy byl konfrontován s nacionalistickými rozhodnutími uherského sněmu a haličským rolnickým povstáním. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně ekonomické sjednocování německých států pod patronací Pruska.

Metternichovým heslem byla jednota v různosti a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož trůnem bylo jedině možno udržet pohromadě heterogenní a proti sobě stále ostřeji brojící národy. Takováto sjednocující síla nebyla ale po smrti císaře Františka I. po ruce. Metternich ať už vědomě či instinktivně potíral všechna hnutí, tedy i německé liberální hnutí, směřující k sjednocení, jež byla založena na národně liberální ideologii. Proto se po wartburské slavnosti (programovém shromáždění nacionálně orientovaných německých studentů na hradě Wartburgu v Durynsku, 18. 10. 1817) a po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue buršáckým studentem Karlem Ludwigem Sandem (23. 3. 1819) vehementně zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v → Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která podvazovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha nejen v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, který bojuje proti vlastnímu národu. Odtud byl jenom krůček k pozdějšímu tvrzení, že je to pouze Rakousko a nikoliv Prusko, které brání německým sjednocovacím snahám.

Rakousko, ačkoliv předsedalo Německému spolku, začalo od té doby být považováno patrioticky a liberálně naladěným německým měšťanstvem za cizí velmoc. Rakousko se však muselo vymezovat a distancovat od tzv. třetího Německa i ve vlastním zájmu. Uskutečnění myšlenky proměny Německého spolku ve spolkový stát pod jeho patronací by ve svých důsledcích vedlo k rozpadu i formálně jednotné habsburské monarchie minimálně na německou a uherskou část. Důsledky neutralizační metternichovské politiky vůči Německému spolku byly zatím provázeny postupným odcizováním Rakouska německému prostředí. Nepřistoupení k ›celnímu spolku a naopak setrvání na doktríně hospodářského protekcionismu, potírání buršáckého radikalismu, očividná propagace katolicismu a univerzalismu proti protestantismu a nacionalismu měly nejen zahraničně politické důsledky.

Vnitropolitická komponenta této politiky se v habsburské monarchii projevila například v represi vůči příliš samostatně myslícím jedincům či cenzurními zásahy proti Grillparzerovým dramatům, kde se na pozadí středověkých příběhů objevovala německonacionální ideologie, a vůbec i v tvrzení nepočetné politické emigrace, že Rakousko je naprosto bezbarvým politickým útvarem. Rakousko mělo podle Metternicha zůstat nezasaženo nacionalismem, liberalismem a konstitucionalismem, aby zůstalo silnou patriarchálně konzervativní, sociálně stabilizovanou a centrálně spravovanou říší. Do jaké míry se tento záměr knížeti Metternichovi zdařil, vyjadřoval právě onen poměr mezi třiceti lety biedermeierovského klidu a třídenní revolucí v březnu 1848, která tuto poslední „idylickou dobu“ v rakouských dějinách ukončila.

V. Socioekonomické poměry

Podstatným zásahem do privilegovaného postavení šlechty byla některá ustanovení, jež umožnila sociální vzestup pozdně feudálního měšťanstva. Jednalo se především o odstranění šlechtického monopolu v oblasti prodeje potravin a manufakturního podnikání (→ manufaktura). Dalším významným opatřením, kterým se rušilo odvěké právo šlechty, byla možnost zakupovat deskové → velkostatky bez ohledu na stavovský původ. S výjimkou → Židů dával toto povolení už i josefínský občanský zákoník. Jak venkovskou, tak i maloměstskou společnost přesto stále v oblasti formální občanské rovnosti svazovaly četné předpisy a zvyky, které sice do nového občanského zákoníku nepronikly, ale byly dodržovány a respektovány, jako například předpisy cechovních řádů (→ cech), principům živnostenské svobody vskutku velmi vzdáleným. Stejně tak čelední řády (→ čeleď) a předpisy pro venkovskou i městskou čeládku z roku 1782, které platily v nezměněné podobě až do roku 1848, obsahovaly řadu ustanovení, která formálně omezovala osobní nezávislost a činila z námezdního vztahu mezi čeledínem a → sedlákem či → tovaryšem a → mistrem fakticky zvláštní typ patriarchálně feudálního vztahu. Vzhledem k tomu, že v praxi neexistoval volný trh pracovních sil, byl i manufakturní dělník připoután ke svému zaměstnavateli vlastně jako čeledín.

Dne 20. února 1811 byl vydán devalvační patent hraběte Wallise (→ devalvace), který ohlašoval státní bankrot, což konkrétně znamenalo, že hodnota papírových → bankocetlí byla úředně snížena na pouhou jednu pětinu. Následně byly vyměněny za „antipationsscheiny“, které už nebyly označovány jako → konvenční měna, ale jako měna vídeňská či vídeňského čísla. Papírová → inflace a po ní devalvace sice přenesly monarchii přes finanční krizi napoleonské epochy, ale tyto nepopulární kroky napáchaly obrovské újmy nejen na poli samotného hospodářství. Morální škody a ztráta státní prestiže u lidových vrstev byly nedozírné, zvláště když v době všeobecné hospodářské recese Vídeň pořádala nákladný mezinárodní kongres. Teprve až po založení Rakouské národní banky v roce 1817 a po získání státních půjček v Holandsku došlo k zastavení nekontrolovatelného emitování papírových peněz a tudíž i prohlubování inflace. Přesto se v celém předbřeznovém období nepodařilo dosáhnout konvertibility papírových peněz se stříbrnou měnou a stará inflační měna byla s definitivní platností stažena z oběhu až v roce 1858.

Nicméně předbřeznové období lze přesto počítat k úspěšnějším etapám rakouského hospodářství. Především pro klidné třicetiletí po roce 1815, vyznačující se nástupem technicko-technologických inovací do výroby a → dopravy, a zvýšenou migrací obyvatelstva do měst, což bývá označováno za první fázi → průmyslové revoluce. Všechny tyto procesy spojené s růstem měst, zakládáním textilních → továren, intenzivnějším dolováním, výstavbou železnic (→ železniční doprava) a regulací řek také zanechaly nesmazatelné stopy v rakouské doposud intaktní krajině.

Od počátku bylo i státní byrokracii zřejmé, že s → industrializací měst a krajiny kolem řek a surovinových nalezišť vcházejí do země mnohá sociální nebezpečí. Fabriční duch přiváděl do měst, jak se vyjádřil policejní ministr hrabě Pergen již v roce 1794, „množství hladových a nevychovaných lidí, kteří nemají co ztratit, a revolucí jenom získají“. Navrhoval zakázat ve městech a kolem fabrik stavění dělnických kolonií a povolování sňatků. Dvorská komora naproti tomu protestovala proti snaze překládat fabriky z Vídně na venkov a prosazovala z fiskálních důvodů zavedení liberálnějších předpisů a principů vůči rodícímu se především → textilnímu průmyslu. Spory byrokratů o budoucí charakter osídlovací politiky kolem měst skončil v roce 1809 vítězstvím dvorské komory a tudíž prosazením v době stále akutněji hrozícího bankrotu státních financí liberálnějšího pojetí vztahu k rodícímu se továrnímu → průmyslu a → dělnictvu.

Od té doby byl – byť s jistými výkyvy i v rozporu s obecným charakterem rakouské domácí a zahraniční politiky – prosazen vcelku liberální postup ve vnitřní hospodářské politice říše, neboť „pilný a pracovitý muž, ačkoliv se nám může zdát jeho chování pohoršlivým, není nikdy státu a mravům nebezpečným“. Tuto „průmyslovou svobodu“, jež může být chápána i jako prvotní projev budoucího skutečného hospodářského liberalismu, prosadili tehdy šéf dvorské komory hrabě Franz von Herbenstein-Moltke, prezident dvorské komerční komise rytíř Philipp von Stahl, rytíř Anton von Krauss-Elislago a nakonec i jihlavský rodák, baron Karl Kübeck von Kübau, od počátku 40. let 19. století prezident dvorské komory. Dvorské úřady žily sice po celou předbřeznovou dobu v neustálém strachu, že v důsledku tohoto svobodnějšího pohledu na podnikavost cizinců, měšťanů a poddaných dojde k prohlubování předrevoluční → pauperizace a narušení klidného světa vídeňského biedermeieru, na druhé straně však odvážným a nápaditým jednotlivcům v oblasti průmyslového a dopravního podnikání nebránila státní byrokracie v realizaci mnohdy velmi riskantních záměrů.

Výsledkem této vnitřní hospodářské politiky, spojené ovšem s tvrdou celní ochranou domácí produkce, byl koncem 20. let 19. století vzestup textilního, zvláště pak vlnařského a bavlnářského průmyslu, dále pak intenzifikace dolování uhlí, zrození potravinářských odvětví na průmyslové bázi, zvláště → cukrovarnictví, lihovarnictví a → pivovarnictví. Vídeň a okolí byly ale také největším odbytištěm luxusního zboží. Dvůr, šlechtické rezidence a dvorské a státní úřady byly odběrateli kočárů, nábytku, zrcadel, tapet, garderob, voňavek atd. Počátkem 40. let 19. století vznikly první strojírenské podniky ve Floridsdorfu u Vídně a ve Vídeňském Novém Městě, které vyráběly kvalitní mobilní parní stroje, tedy lokomotivy a lokomobily.

Habsburská monarchie, zvláště rakouské, české a italské provincie, se právě v této době pokryly hustou sítí kvalitně šoséovaných → silnic, na kterých se pohybovaly formanské vozy, dostavníky a poštovní rychlíky. V roce 1829 vznikla ve Vídni na Dunaji první paroplavební společnost, kterou založili naturalizovaní Angličané John Andrews a Joseph Pritchard. Posléze Andrews a Joseph John Ruston zavedli obdobné podniky na Trauenském jezeře v Solné komoře a na Vltavě a Labi v Čechách. V roce 1832 byla dána do provozu první veřejná koněspřežná železnice z Budějovic do Lince. O pět let později mohli Vídeňané uzřít parní lokomotivu v provozu při zkušební jízdě na Severní dráze císaře Ferdinanda a už v létě 1839 bylo po ní možné cestovat až do Brna, šest let nato – po její dostavbě – jakožto Severní státní dráze do Prahy. Parní a koněspřežné železnice stavěly silné akciové společnosti. V případě Severní státní dráhy císaře Ferdinanda, která měla původně vyústit u haličských solných dolů, za ní stál baron Rothschild, v případě Jižní dráhy z Vídně do Gloggnitz s plánovaným zakončením přes Semmering v Terstu bankovní dům Sina a Eskeles. Od roku 1841 začal soukromým společnostem konkurovat stát, aby po roce 1845 téměř zcela převzal výstavbu strategických železnic do svých rukou. Železnice vyřešily vážný dobový problém zásobování rozrůstajících se měst palivem a potravinami. Podél prvních železnic byly koncem 40. let 19. století postaveny telegrafní linky, které sehrály důležitou úlohu za revoluce 1848/49.

VI. Závěrečné shrnutí

Zřejmě ještě nelze v úplnosti hovořit o době předbřeznové jako o prostředí, jež konvenčně označujeme jako moderní doba či moderna, ale jako by současníci stáli na prahu moderny a netušili ještě obrysy celé budoucnosti. Nebyl to ani tzv. pozdní feudalismus, jak bylo dříve v české historiografii prezentováno s tím, že až likvidace roboty a poddanství mají nejpodstatnější vliv na změnu společnosti, ale jako bychom hleděli jen na sklonek právně institucionálního zakotvení staré epochy, která byla opravdu založená na připoutání takřka každého individua k nějaké živé či symbolické autoritě. Nebyl to ještě věk převahy individualismu a zcela svobodného soutěživého ducha, ale právě v této době bylo možno zaznamenat zrod všech jeho technických, technologických a ekonomických výhonků a odvětví, které se měly zanedlouho obecně prosadit. Nebyla to společnost v pravém smyslu slova občanská, její právní a mentální zakotvení bylo stále ještě vázáno ke stavu. Toto tradiční zakotvení ale již systematicky rozbíjel především samotný stát a jím preferované přirozenoprávní nauky, které mu pomáhaly byrokratizovat, unifikovat a centralizovat nově vytvářené institucionální zázemí.

Nevznikl tak ještě pravý moderní stát, protože císař a dvůr znamenaly v očích jeho příslušníků více než státní instituce. Tento modernizovaný, „silný“ stát se vyznačoval hlavně snahou o plošnou byrokratizaci veřejné správy a o permanentní vylepšování svých potlačovatelských, osvětových a distribučních funkcí. Poprvé tento stát také začal usilovat o vypracování a zavedení plošných kodifikací do společnosti, které nejviditelněji pomáhaly k erozi dosavadního stavovského rozčlenění. Tento stát se také poprvé začal zajímat prostřednictvím policejních hlášení o názory svých „poddaných“ a hlavně pak o to, zda tito poddaní jeho nařízením rozumějí a zda je také vykonávají.

Nebyla to ještě společnost všeobecné a plošně mobility a sociální prostupnosti, ale některé společenské tradiční vrstvy se nacházely v rozkolísaném stavu a jiné se teprve tvořily. Byla to ale stále společnost věřících křesťanů. Církve však ztrácely navenek na pompě a slávě, neboť jejich světskou moc si uzurpoval stát, nicméně stále hrály významnou stabilizační roli a představovaly prazáklad mentality této společnosti. I když se na zemi děly podivné věci, božský pořádek měl být v hlavách poddaných zachován. Ono množné číslo „církve“ je pro tuto dobu také velmi podstatné. Od roku 1781, kdy byla připuštěna pluralita vyznání, rozbíjela i tato možnost výběru vnitřní identity stabilitu stavovské společnosti a vnášela do ní myšlenkový neklid a alternativní výklady o zrodu, fungování a smyslu světa.

Tím, že společnost stála na prahu moderny, byla také svědkem důkladných, skutečně revolučních změn. Mechanická energie začala konkurovat přírodní a lidské síle. Parní stroj se stal zdrojem nekonečného pohybu a položen na koleje se postaral o pravou mobilitu, respektive o první dopravní revoluci v lidských dějinách, ponecháme-li stranou vynález kola kdesi v šerém dávnověku. Důkladná politická revoluce se odehrála na přelomu 18. a 19. století prozatím jen v daleké Francii, ale po padesáti letech dorazila i do habsburské monarchie myšlenka dělení moci. Probudila zdejší měšťanstvo z politické letargie a za revoluce byl založen veřejný politický život s jeho typickými projevy v podobě shromažďování, žurnalismu, → konstitucionalismu a → parlamentarismu. I v této říši sebevědomých dvorských a státních byrokratů, kteří slovo volba nepoužívali a možná ani neznali, se tak odehrála pozoruhodná změna v myšlení → měšťanstva, jejíž úplné zažití podstoupily až další generace.

Zcela nehlučně se po celé toto období připravovala revoluce ve způsobu výchovy a → vzdělávání. Jednalo se o dlouhý, téměř sto let trvající proces, který zřejmě začal zrušením jezuitského řádu (→ jezuité) a odstraněním jeho vlivu na univerzitách a skončil prozatím Bonitz-Exnerovým školským zákonodárstvím, které připravovalo nadané mladé jedince pod vedením profesorských osobností na vstup do společnosti, kde převládal již dravý individualismus a zákony → kapitalismu. A co je podstatné, hlavní podíl na této proměně neměla → církev a ani → vrchnosti, ale zase stát. Někdy bývá tato „Bildungsrevolution“ nazývána skromněji jen jako čtenářská revoluce, nicméně nebylo jen rakouskou zvláštností, že prosazení celoplošného kvalitnějšího vzdělávání předcházelo politické a ekonomické proměně. Alfabetizace společnosti byla podstatou modernizace.

Z jiného (strukturálního) úhlu pohledu viděno, může být toto období charakterizováno definováním čtyř markantních trendů. V politické sféře se jednalo o přechod od → absolutismu ke → konstitucionalismu. Zásadní zlom nastal sice v tomto ohledu až za revoluce. A, i když byl jen dočasný, otevřel cestu konstituční monarchii. Ve sféře vztahů mezi individuem, vrchností a státem je možno toto období charakterizovat přechodem od → poddanství k → občanství. Tento přechod k novému (státnímu) zakotvení každého individua opět urychlila revoluce v roce 1848. Proměna poddaného v občana byla nezvratná. Z hlediska proměny kolektivních identit lze zaznamenat v první polovině 19. století velmi rychlý přechod od zemského → vlastenectví k → nacionalismu. Tento přechod měl a má v české historiografii mnoho označení, která prozrazují stále velkou interpretační nejistotu. Z těchto termínů však → národní obrození zakořenilo nejhlouběji a udržuje se v podvědomí populace především díky českému učitelstvu, i když samotná historiografie s ním již nepracuje. A nakonec můžeme sledovat v této době velkou strukturální proměnu ve způsobu dobývání materiálních statků. Zde je možno hovořit o proměně tradiční zemědělské společnosti ve společnosti průmyslově zemědělskou a ve společnost silně mechanizovanou, kapitalizovanou a sociálně diferencovanou.

Všechny tyto změny v této době postupně jakoby nehlučně narůstaly pod povrchem běžného dění a mnohdy si jich ani samotní současníci nepovšimli. Revoluce byla pro většinu z nich překvapivým vybočením ze zdánlivého vnějškového klidu. A opět platí, že až za revoluce uprostřed 19. století vyjevily tyto trendy svoji pravou tvář. Revoluce velmi rychle pohřbila starý absolutismus, → stavovství, svět malých ekonomických struktur, sociální vázanost k vrchnostenské autoritě a v Čechách pak i zdejší jedinečný výhonek tohoto duálního prostředí, tzv. → bohemismus.

Tuto dobu lze charakterizovat i jinak, poněkud více s nadhledem v intencích a terminologii sociologie a filozofie. Podle těchto věd o společnosti a jejím vědomí byla průvodním jevem modernizace emancipace a participace. Tyto termíny vyjadřují snahu individua či celého společenství oprostit se vlastními silami i intelektem od nevyhovujícího sociálního prostředí a svazujících závislostí; vyjadřují současně touhu stát se svobodným a svéprávným individuem, respektive najít si svůj vlastní přístup k utváření veřejných záležitostí. V těchto termínech je skryto kantovské dědictví vyjádřené devizou sapere aude (odvaha používat vlastního rozumu), která byla v 19. století po důkladné teoretické kritice společenských poměrů (hlavně stavovských privilegií) přenesena do liberální politické sféry. Emancipace a participace byla nejdříve heslem měšťanstva, nicméně tyto politicko-ideologické devizy byly později osvojeny za proměněné situace všemi. Přenesení principu emancipace (možná i idey → demokratizace) z vnitrospolečenského prostředí na státoprávní rovinu vedlo pak k vytváření národně osvobozeneckých hnutí, respektive k bojům za (státně) národní samostatnost.

→ Sekularizace, emancipace, participace, liberalizace a demokratizace přispěly k rozkladu tradičních sociálních vztahů a mocenských struktur. V důsledku rozpadu paternalistických, respektive patrimoniálních vztahů na venkově a odstraněním cechovní vázanosti ve městech došlo na jedné straně k velkému sociálnímu znejistění, na druhé straně však každé svéprávné individuum získalo značnou osobní svobodu a rozhodovací autonomii k naplňování osobních ambicí, existenčních potřeb a formování postoje k státní rezóně. Tyto procesy byly naplněny na jedné straně státoprávní dezintegrací a sociální i politickou diferenciací, na straně druhé novou formou společenské integrace. Tou nejefektivnější a nejúčinnější formou integrace se stal prostřednictvím nacionálního hnutí národní stát. Propojením ideálu národní integrace s principy liberalismu byl nalezen nový model identity, či nová dimenze společenského bytí. Národní společenství využilo kromě moderních nacionálních principů i staré primordiální rodinné, kmenové, obyčejové či emocionální vzorce myšlení a chování k tomu, aby na svou stranu přitáhlo co nejvíce příslušníků stejného jazyka a smyšlení a aby v národním společenství každé individuum nalezlo novou jistotu zakotvení, založeného na ochraně společných kulturně jazykových zájmů. Historicko-antropologické konstanty bytí byly poté politicky a ideologicky nově zaštítěny. Národní hnutí vzniklo na základě emancipace, nicméně nakonec samo dospělo k integraci a k novému stmelování a ohraničení.

Materiální základ nové nacionálně individualistické společnosti vytvořila industrializace, urbanizace a mechanizace. Tyto procesy byly „motorem“ evoluční změny, který dodával této proměně spojené s demografickou revolucí sílu a energii. Měl vždy společenské předpoklady a také sociálně politické důsledky. V procesu kapitalizace a industrializace byly materializovány všechny výdobytky a poznatky předchozího modernizačního vývoje. Patřilo k nim v prvé řadě vědecko-racionální pronikání do přírodního světa s četnými praktickými uplatněními (vynálezy a inovace) vskutku epochálního charakteru. Došlo též ke zhodnocení ideje sebeurčení individua, jež – propojena s konceptem racionality – se dala realizovat nejrychleji v ekonomické sféře a posléze také vedla k přeformulování vztahu společnosti k majetku a → kapitálu, který neměl být pouze tezaurován (respektive ukládán na horší časy), ale opět efektivně aktivován například formou akciového podnikání. Účelová racionalita se prosadila opět nejefektivněji v podnikatelské sféře, jíž dominovala akumulace všeho druhu.

Kromě totální proměny ekonomické struktury měl fenomén průmyslové revoluce a urbanizace za následek rozsáhlé migrační vlny. Většinou směřovala za prací a byla umožněna rozmachem nových dopravních prostředků. Horizontálně směřovaly z venkova do měst či ze starého do Nového světa a vertikálně za sociálně prestižnějším postavením. Nic z toho se také neobešlo bez tvrdé ekonomické disciplinace (například prostřednictvím zavedení jednotného času) a bez proměny sociální struktury společnosti, morálních hodnot a mentálních vzorců chování a vůbec bez proměny celého obecně kulturního a vzdělanostního zázemí.

Literatura

Eduard Winter, Die katholische Restauration in Österreich 1808–1820, ihre Entwicklung und Auswirkung, in: Katholische Glaube und deutsches Volkstum in Österreich, Salzburg 1933, s. 149–159
; týž, Bernard Bolzano und sein Kreis. Dargestellt mit erstmaliger Heranziehung der Nachlässe Bolzanos und seiner Freunde, Leipzig 1933
; týž, Bernard Bolzano a jeho kruh, Brno 1935
; týž, Der Josefinismus und seine Geschichte. Beiträge zur Geistesgeschichte Östereichs 1740–1848, Brünn – München – Wien 1943
; týž, Die nationalpolitische Romantik der Tschechen und ihre Auswirkung, Böhmen und Mähren 5, 1944, s. 119–123
; týž (ed.), Bolzano-Brevier. Sozialistische Betrachtungen aus dem Vormärz, Wien 1947
; týž, Frühliberalismus in der Donaumonarchie. Religiöse, nationale und wissenschaftliche Strömungen von 1790 bis 1868, Berlin 1968
; týž, Bernard Bolzano und die nationale Frage, in: E. Morscher – O. Neumaier (ed.), Bolzanos Kampf gegen Nationalismus und Rassismus, Sankt Augustin 1996, s. 81–95
; Antonín Okáč, Český sněm a vláda před březnem 1848. Kapitoly o jejich ústavních sporech, Praha 1947
; Peter Stein, Epochenproblem „Vormärz“ (1815–1848), Stuttgart 1974
; Helmut Bock a kol., Streitpunkt Vormärz. Beiträge zur Kritik bürgerlicher und revisionistischer Erbeauffassungen, Berlin 1977
; Wolfgang Hardtwig, Vormärz. Der monarchische Staat und das Bürgertum, München 1985
; Sibylle Obenaus, Literarische und politische Zeitschriften 1830–1848, Stuttgart 1986
; Milan Hlavačka, Habsburská monarchie na cestě od absolutismu ke konstitucionalismu. Kroměřížský sněm 1848–1849 a tradice parlamentarismu ve střední Evropě. Sborník příspěvků ze stejnojmenné mezinárodní konference konané v rámci oslav 150. výročí říšského sněmu v Kroměříži 14. – 16. září 1998, Kroměříž 1998, s. 159–166
; Miroslav Hroch, Na prahu národní existence, Praha 1999
; Jitka Lněničková, České země v době předbřeznové 1792–1848, Praha 1999
; Milan Hlavačka, Obrázky z předbřeznového Rakouska, in: Josef Harna – Petr Prokš (ed.), Studie k moderním dějinám. Sborník k 70. narozeninám Vlastimila Laciny, Praha 2001, s. 21–32
; týž, Konflikt skrytý v toleranci. Církev a stát v předbřeznové době, in: Bůh a bohové. Církev, náboženství a spiritualita v českém 19. století. Sborník příspěvků z 22. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň, 7. – 9. března 2002, Praha 2003, s. 139–144
; týž, Příklad česko-německého diskurzu z předbřeznových Čech, in: Jeden jazyk naše heslo buď, II. Vojtěch Nejedlý, Radnice – Plzeň 2003 (2004), s. 11–29
; Dieter Langewische, Europa zwischen Restauration und Revolution 1815–1849, 4. vydání, München 2004
; Milan Hlavačka, Der böhmische Vormärz: Land, Leute und Zustände, Přednášky z XLVIII. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 2005, s. 209–217
; Norbert Otto Eke, Einführung in die Literatur des Vormärz. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 2005
; Jiří Štaif, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830–1851, Praha 2005
; Milan Hlavačka, Návrh koncepce českých dějin předbřeznové doby (1790–1848), in: Cesty k národnímu obrození. Běloruský a český model. Sborník příspěvků z konference konané 4. – 6. 7. 2006 v Praze, Praha 2006, s. 97–102
; Milena Lenderová, Žena doby předbřeznové. Ideál a realita, in: Božena Němcová. Život – dílo – doba, Česká Skalice 2006, s. 131–138
; Milan Zítko, Prameny historické prózy v českých časopisech doby předbřeznové, in: Fragmenty dějin. Sborník prací k šedesátinám Jana Gebharta, Praha 2006, s. 25–34
; Zbyněk Žouželka, Nobilitovaní příslušníci státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v době předbřeznové, Genealogické a heraldické informace 10 (25), 2005 [vyd. 2006], s. 46–62
; Robert Sak, Josef Jungmann Život obrozence, Praha 2007
; Miloslava Melanová, Vzdělanci a podnikatelé – formování občanské elity v průmyslovém městě v době předbřeznové, in: Svět historie. Historikův svět. Sborník profesoru Robertu Kvačkovi, Liberec 2007, s. 177–195
; Veronika Faktorová, Proměny exotiky v cestopisech a cestopisných zprávách v časopisech doby předbřeznové, in: Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22. – 24. února 2007, Praha 2008, s. 283–292
; Vladimír Kindl, První svazek říšského a českého zemského zákoníku a právní předpisy tzv. doby předbřeznové, in: Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám. Acta historico-iuridica Pilsnensia, Plzeň 2008, s. 157–164
; Václav Grubhoffer, Poslední věci člověka v diskursu katolické církve v době předbřeznové. Rituál smrtelné postele mezi barokní zbožností a osvíceným rozumem, HOP. Historie – Otázky – Problémy 1, 2009, č. 2, s. 175–185
; Ivanka Horáková – Viktor Viktora (ed.), Jeden jazyk naše heslo buď, V. Revolučnost a nerevolučnost v české povaze, Radnice 2009
; Milan Řepa, Podoby vlasti a vlastenectví v předbřeznové Moravě, Časopis Matice moravské 129, Suppl. 2, 2010, s. 5–13
; Hana Voisine-Jechová, Židé a Němci v české literatuře předbřeznové. Dva proudy myšlení a imaginace, in: Jeden jazyk naše heslo buď, VI. Češi – Židé – Němci, Plzeň, 2010, s. 131–139
; Jiří Štaif, Václav Jan Mašek a česká písmácká tradice doby předbřeznové, Minulostí Západočeského kraje 45, 2010, s. 333–345
; Gertraud Marinelli-König, Die böhmischen Länder in den Wiener Zeitschriften und Almanachen des Vormärz (1805–1848). Tschechische nationale Wiedergeburt – Kultur- und Landeskunde von Böhmen, Mähren und Schlesien – Kulturelle Beziehungen zu Wien, I–II, Wien 2011–2013
; Lenka Kusáková, Literární kultura a českojazyčný periodický tisk (1830–1850), Praha 2012
; Pavel Bělina – Milan Hlavačka – Daniela Tinková, Velké dějiny zemí Koruny české, XI/a. 1792–1860, Praha 2013.

Milan Hlavačka