drama

I. Pojmové vymezení; II. Základy teorie dramatu; III. Přehled dějin světového dramatu; IV. České drama.

I. Pojmové vymezení

Vedle veršované a prozaické epiky a lyriky jeden ze základních druhů literatury, který tvoří výlučně přímá řeč jednajících postav se scénickými poznámkami a který předpokládá inscenování, tedy prostředky poskytované divadelním jevištěm.

II. Základy teorie dramatu

Pojem to dráma znamená v klasické řečtině čin, skutek nebo také děj. Základní žánrové členění dramatu je známo z antiky: tragédie a komedie (veselohra). Už starověká řecká estetika rozeznávala drama dialogické a monodrama. Od 18. století nabylo na závažnosti dělení divadelní tvorby na činohru – ať prozaickou (próze byla od renesance vyhražena pouze fraška), ať veršovanou, ať hranou, nebo knižní – a na drama pohybové (balet, pantomima), hudební (opera, singspiel, oratorium, pokud je založeno na ději) a kombinované (opereta, muzikál, hudební komedie). Melodram je zvláštní typ činohry za doprovodu hudby. Dramatickou literaturu tvoří od 19. století rovněž dramatizace resp. adaptace, knižních předloh, ze starších veseloherních žánrů lidového divadla vstoupilo do avantgardní tradice improvizované, resp. extemporované, drama. Drama se většinou člení do několika (tří a více) aktů, někdy obsahuje mezihry, proměny, chóry, předscény apod., německý dramatik Lessing vytvořil v polovině 18. století žánr jednoaktovky. Dramatická literatura, jakkoli její autoři mohou počítat i se čtenou podobou svých textů, bývá zpravidla založena na předpokladu scénické realizace, to znamená jevištního prostoru, režijního výkladu, vnější inscenační podoby a hereckého (mimického, gestického, pohybového, hlasového) ztvárnění. Média 20. století přinesla specifické druhy dramatu filmového, televizního a rozhlasového, majícího jiné než jevištní výrazové prostředky a odlišné technické provedení. Speciální oblastí je loutkové, případně maňáskové divadlo (drama), určené původně převážně dětským divákům.

III. Přehled dějin světového dramatu

Z historicko-genetického hlediska je nejstarší drama antické (řecká tragédie: Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, řecká komedie: Aristofanés, Pindaros, Menandros; římská komedie: Terentius, Plautus, římská tragédie: Seneca) a indické (Šúdraka, Kálidása). Zvláštních podob nabylo integrální drama orientální (čínské se konstituovalo ve 13. století: Kuan Chan-čching; japonské v 16. století: Čicamancu). Prvním teoretikem dramatu byl řecký filosof Aristotelés v knihách Poetik. Drama v Evropě udávalo po několik staletí vývojový pohyb a směr dramatické tvorbě vůbec, ve 20. století se akční rádius rozvoje dramatu rozšířil na celou planetu. Středověké evropské drama bylo anonymní – buď církevní (liturgické), nebo světské (jarmareční, studentské, dvorské). K výraznému rozmachu dramatické literatury došlo v renesanci (v Itálii Ludovico Ariosto, Pietro Aretino, Niccolò Machiavelli, Torquato Tasso; ve Španělsku Fernando de Rojas, Tirso de Molina, Félix Lope de Vega Carpio; v Německu Hans Sachs; v Anglii vrcholí v alžbětinském divadle: Thomas Kyd, Robert Greene, Christopher Marlow, Ben Jonson, Francis Beaumont, John Fletcher, John Webster, Thomas Dekker a především William Shakespeare). Barokní drama dosáhlo rozkvětu zvláště ve Španělsku (Pedro Calderón de la Barca, Francisco de Rojas Zorilla, Álvaro Cubillo de Aragón), v Itálii (Federico della Valle) a v Německu (Andreas Gryphius, Daniel Casper von Lohenstein). Francouzská kultura klasicismu přinesla další vrcholné plody (Jean-Baptiste Pocquelin alias Molière v komedii, Pierre Corneille a Jean Racine v tragédii, teoretik Nicolas Boileau). Ve Španělsku byla klasicistním dramatům blízká tvorba Juana Ruize de Alarcón y Mendoza, v Německu Johanna Christopha Gottscheda, v Dánsku Ludviga Holberga. Paralelní italská commedia dell’arte vycházela z lidového komediantství, přinesla prvky prozaického improvizovaného divadla a svou modelovou strukturou ovlivnila světovou divadelní i nedivadelní literaturu. Proti jejím ortodoxním stoupencům (Pietro Chiari) prosazovali Carlo Goldoni a Carlo Gozzi komediální drama s vázaným textem a pouhými extemporovanými vstupy. Působnost všech dosavadních tendencí umožnila veliký vzestup dramatické kultury v epoše osvícenství (ve Francii François-Marie Arouet alias Voltaire, Denis Diderot, Marie-Joseph Chénier, Sébastien Mercier, Pierre Carlet de Marivaux, komediograf Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais; v Itálii Vittorio Alfieri; ve Španělsku Ramón de la Cruz; v Anglii Henry Fielding, John Gay, George Lillo; v Rusku zakladatel ruského divadla Alexandr Sumarokov, Denis Fonvizin; v Německu Gotthold Ephraim Lessing, mj. autor Hamburské dramaturgie). Mezi osvícenstvím a romantismem se vzpíná dramatická tvorba Němců Johanna Wolfganga von Goetha a Friedricha von Schillera i tragikomika Jakoba Michaela Reinholda Lenze, Friedricha Maximilana Klingera či Friedricha Gottlieba Klopstocka, Rusů Alexandra Gribojedova a Alexandra Puškina, Itala Uga Fòscola, Angličana Richarda Brinsleye Sheridana, Španěla Leandra Fernándeze de Moratín.

Novodobé divadlo započalo v prvních desítiletích 19. století romantismem. Romantické drama představují Francouzi Victor Hugo, Alfred de Vigny, Alfred de Musset, Angličané George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Alfred Tennyson, Němci Johann Ludwig Tieck, Heinrich von Kleist, Clemens Brentano, Georg Büchner, Christian Dietrich Grabbe, Rakušané Christian Friedrich Hebbel, Franz von Grillparzer, Poláci Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński a Aleksander Fredro, Rusové Michail Lermontov a Alexej K. Tolstoj, Ital Alessandro Manzoni, Španělé Antonio García Gutiérrez, Juan Eugenio Hartzenbusch, Maďaři Károly Kisfaludy a Imre Madách. Novoromantické náměty zpracovával v podobě hudebního dramatu Richard Wagner (teoretik „Gesamtkunstwerk“), v činohře Alexandre Dumas syn, Edmond Rostand, José Echegaray, mladý Henrik Ibsen. Vídeňská lokální fraška, inspirovaná commedií dell’arte a lidovou burleskou, v téže době kladla počátky realistické divadelní hře (na rozdíl od dobově vlivného sentimentálního německého dramatu Augusta Wilhelma Ifflanda a Augusta von Kotzebue). Lidové divadlo v Rakousku založil tvůrce Hanswursta Josef Anton Stranitzky, z jehož pokračovatelů vynikl zvláště Josef von Kurz, otec autorské sebeprojekce Bernardona. Zakladatel žánru lokální frašky byl ale Philip Hafner, z jeho následovníků autor Kasperla-Kašpárka Johann Laroche, Ferdinand Raimund, Adolf Bäuerle, vrcholným zjevem byl Johann Nepomuk Nestroy. Prvky tohoto typu dramatu se objevily v české loutkové hře; tvůrce dětského Kašpárka Matěj Kopecký a mnohem později geniální adaptátor tohoto typu Josef Skupa ovlivnili vývoj žánru obecně a jejich přínos přerůstal i do jiných oblastí kulturního života.

Od 40. let 19. století se dramatické produkty postupně stále bohatěji rozrůzňovaly v řadu směrů: kriticko-realistický (Francouz Émile Augier, Rusové Nikolaj Gogol, Alexandr Ostrovskij, Alexandr Suchovo-Kobylin, Bulhar Ivan Vazov, Rakušan Ludwig Anzengruber, Nor Bjørnstjerne Bjørnson, Chorvat Ivo Vojnović, Slovinec Ivan Cankar, Polka Gabriela Zapolska); naturalistický (Alexej Pisemskij, zralý Ibsen, Němci Gerhart Hauptmann, Arno Holz, Fritz Stavenhagen, Francouz Octave Mirbeau, Norka Hulda Garborg); italský veristický (Giovanni Verga); salónní francouzský (Eugène Scribe, Victorien Sardou, autoři vaudevillových frašek Eugène Labiche, Georges Feydeau); psychologicko-analytický (pozdní Ibsen, Lev Tolstoj, tvůrce originální koncepce lyrického dramatu Anton Čechov, Jacques Copeau); sociálně kritický (Maxim Gorkij, Ferenc Molnár, později Miroslav Krleža). Modernismus devadesátých let přinesl první díla, rušící dosavadní tradice (symbolismus Maurice Maeterlincka, Émila Verhaerena, Paula Claudela, Williama Butlera Yeatse, Stanisława Wyspiańského; novoklasicismus Paula Heyseho; impresionismus Arthura Schnitzlera, Paula Forta, Innokentije Anněnského; dekadence Oscara Wilda, Franka Wedekinda, Hugona von Hofmannsthal, Gabriela D’Annunzia, André Gida, Jacinta Benaventa, Leonida Andrejeva). Na přelomu 19. a 20. století vzniklo latinskoamerické drama (Florencio Sánchez). Mezi naturalismem, kritickým realismem, symbolismem, dekadencí a expresionismem stojí dílo Augusta Strindberga.

Moderní drama je spjato s vývojem šíře pojímaných avantgard. Avantgardní, tj. sociálně opoziční a formálně experimentální, cíle si otevřeně kladlo expresionistické drama (Němci Walter Hasenclever, Georg Kaiser, Friedrich Wolf, Ernst Toller, zčásti Alfred Henschke-Klabund, Rakušané Franz Werfel, Stefan Zweig, Rusové Sergej Treťjakov, Izak Babel), po něm drama francouzských surrealistů (Jean Cocteau, Jean Giraudoux, Armand Salacrou), unanimistů (předchůdce Alfred Jarry, Jules Romains, Georges Duhamel, Charles Vildrac), druhé novoklasické vlny (Marcel Pagnol) a „dramatiky ticha“ (Paul Raynal, Jean Sarment), drama španělské Generace 27 (Federico García Lorca, Alejandro Casona), pofuturistické italské drama (Massimo Bontempelli), novosymbolické drama (Thomas Stearns Eliot), moderní indické drama (Rabíndranáth Thákur). Drama 20. století ovlivňovaly geniální režisérské osobnosti: Aurélien Marie Lugné-Poe („divadlo díla“); Firmin Gémier; Max Reinhardt („syntetické divadlo“); Edward Gordon Craig („výtvarné divadlo“); Leopold Jessner; Erwin Piscator; švýcarští reformátoři Adolphe Appia (jevištní prostor) a Émile Jacques-Dalcroze (jevištní pohyb); Roger Vadim a Jean-Louis Barrault; Konstantin Stanislavskij a Vladimir Němirovič-Dančenko (MCHAT); Nikolaj Jevreinov („pantheatralismus“); Vsevolod Mejerchold, Jevgenij Vachtangov, Nikolaj Ochlopkov, Alexandr Tairov a Konstantin Mardžanov; Jurij Ljubimov a Oleg Jefremov. Z Čechů do tohoto kontextu náleží mimo Karla Hugona Hilara zejména Emil František Burian, Jiří Frejka, Jindřich Honzl, Viktor Šulc, Oldřich Stibor, Alfréd Radok, Otomar Krejča, Jan Grossman, Miroslav Macháček. Avantgardní charakter mělo racionálně analytické „epické divadlo“ Bertolda Brechta i drama vnitřního dialogu Ödöna von Horváth, později italské neorealistické divadlo (Eduardo a Peppe de Filippo, Aldo Nicolàj, Dario Fo), ve Francii „divadlo hrůzy“ (Antonin Artaud) a drama angažované epiky (Arthur Adamov), v Anglii „divadlo pohybu“ (Joan Littlewood), dále dokumentární drama (Peter Weiss, Rolf Hochhuth), drama konfliktu (Lázsló Németh, Peter Hacks), metafyzické drama (Konstantinos Kazantzakis), lyrická komedie (Jordan Radičkov), v Rusku drama-podobenství (Jevgenij Švarc, Grigorij Gorin, Edvard Radzinskij, Alexandr Vampilov) a analytické drama (Viktor Rozov). Objevitelem „dramatu v první osobě“ byl Belgičan Félicien Marceau.

Pro vývoj dramatu po druhé světové válce se ukázaly být nosné i některé starší koncepce, např. „divadlo lidu“ Romaina Rollanda, relativistické drama Luigiho Pirandella, zakladatele žánru divadla na divadle, konverzační drama George Bernarda Shawa, vůdčího ducha anglosaského dramatu, které se modifikovalo po celé 20. století (Američané Eugene O’Neill, Maxwell Anderson, Thorton Wilder, George Kaufman, Richard Sherwood, Richard Nash, Lillian Hellman, William Saroyan, Arthur Miller, Tennesee Williams, Edward Albee; Ir John Millington Synge; Angličané Sean O’Casey, William Somerset Maugham, John Boynton Priestley, Christopher Fry, Peter Ustinov, Peter Shaffer, John Osborne, Arnold Wasker, Tom Stoppard, Trevor Griffiths), jistého uznání se ve světě stále dostává sovětskému satirickému a reportážnímu dramatu (Vladimir Majakovskij, Michail Bulgakov, Vsevolod Ivanov, Vsevolod Višněvskij, Leonid Leonov, Alexandr Afinogenov, Vitalij Roščin, Alexandr Gelman). K proudům poválečné „avantgardy“ lze řadit drama existenciální (Jean-Paul Sartre, Albert Camus, do jisté míry Jean Anouilh, Friedrich Dürrenmatt, Max Frisch, Fritz Hochwälder), absurdní (Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Harold Pinter, Sławomir Mrożek, Ljudmila Petruševskaja, Elfrieda Jelinek), španělské všední (Antonio Buero Vallejo, Alfonso Sastre), „africké“ (Wolle Soyinka) či latinskoamerické „nové“ (Luisa Josefina Hernández). To vše byly plodné projevy dramatismu, ústící vposledku do „postmoderní“ slohové nevyhraněnosti, která může být výjimečně stylem svého druhu, např. u Woodyho Allena, ale čeká na příští syntetické řešení.

Slovenské drama je nejbližší českému kulturnímu kontextu. Jeho zakladateli byli tzv. buditelé (Jonáš Záborský, Ján Chalupka), lidové hry psali Ferko Urbánek a Jozef Hollý, svébytný novodobý dramatický útvar vznikl zásluhou Pavla Orszaga Hviezdoslava. Modernistické předavantgardní směry se dotkly Jozefa Gregora Tajovského a Ladislava Nádašiho-Jégé, autory meziválečného dramatu byli Ivan Stodola, Vladimír Konštantín Hurban Vladimírov (VHV) a Július Barč-Ivan. Válka se pojí zvláště se jménem Petera Zvona. Mezinárodní pozornost upoutali po osvobození Štefan Králik, Peter Karvaš, Ivan Bukovčan, Leopold Lahola, Juraj Váh a Osvald Zahradník. Novoschematické tendence za normalizace poznamenaly tvorbu Jána Soloviče, Jána Kákoše, Petera Kováčika. Metaforické drama originálně inicioval Ľubomír Feldek. Autorské divadlo Milana Lasici a Júliuse Satinského či Štefana Štepky předznamenalo opožděné slovenské pokusy o absurdní drama (Viliam Klimáček).

IV. České drama

Pomineme-li anonymní středověké hry (Hry o Marii, Mastičkář, velikonoční, pašijové a jiné) a pokusy o renesanční (měšťanskou, šlechtickou) a barokní (lidovou, církevní) dramatiku v → českém jazyce, o dramatu v pravém významu toho pojmu můžeme v českých podmínkách hovořit až se vznikem profesionálního českého → divadla v epoše národní emancipace, tj. od konce 18. století. Takzvané drama → národního obrození je spjato se jménem divadelního organizátora, adaptátora cizích textů a pozdně osvícenského dramatika Václava Tháma a jeho družiny, v níž vynikl dramatickým talentem zejména Prokop Šedivý. Druhou fázi emancipačního hnutí po → napoleonských válkách v českém dramatu reprezentovali preromantikové Jan Nepomuk Štěpánek a Václav Klement (Kliment je dobová anomálie) Klicpera, značně ovlivnění commedií dell’arte a vídeňskou fraškou. O tragédie se pokoušeli romantičtí buditelé František Turinský a Simeon Karel Macháček. Program romantickému českému dramatu a divadlu vůbec dal první velký český dramatik Josef Kajetán Tyl.

Od šedesátých let 19. století působení ideje velkého národního divadla a její postupná realizace (→ Prozatímní divadlo) daly podnět řadě českých spisovatelů, aby zprvu v novoromantické (Josef Jiří Kolár, Vítězslav Hálek), brzy nato už realistické a naturalistické podobě rozvíjeli žánry českého dramatu. Realismus byl složitě a dlouhodobě prosazován od prvních snah Emanuela Bozděcha a Františka Věnceslava Jeřábka přes Františka Ferdinanda Šamberka či Františka Adolfa Šubrta k Josefu Štolbovi, Karlu Pippichovi, Václavu Štechovi, Gabriele Preissové, přičemž vrcholu dosáhl v tvorbě Ladislava Stroupežnického a Viléma Mrštíka. Naturalistické tendence se v českém dramatu udržovaly poměrně velmi dlouho (Matěj Anastázia Šimáček, raný František Xaver Svoboda, Karel Matěj Čapek-Chod, Emil Tréval, vrcholným zjevem byl ibsenovec Jaroslav Hilbert). Parnasistní drama s nápovědí nových literárních orientací pěstoval Jaroslav Vrchlický, předchůdcem symbolistického a dekadentního dramatu byl Julius Zeyer. Historické a žánrové drama úspěšně dotvářel Alois Jirásek. Modernistické tendence devadesátých let 19. století představoval F. X. Svoboda typem české salónní hry, v jeho stopě šel Lothar Suchý. Autory dekadentního dramatu byli Jiří Karásek ze Lvovic, Jaroslav Maria, Rudolf Krupička, impresionistického Jaroslav Kvapil, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen, symbolistické drama psali Viktor Dyk, Otakar Theer, Otokar Fischer, Stanislav Mojžíš Lom, zčásti František Xaver Šalda.

I v českém dramatu začala → avantgarda expresionismem. Předchůdcem expresionistického dramatu byl Arnošt Dvořák, k jevištnímu expresionismu se hlásili František Zavřel mladší, Lev Blatný, Jan Bartoš a Jiří Wolker. Cestou psychologicko-analytického realismu se ubíral dramatizázor Jan Bor. Poetistické hry psali Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Václav Lacina, surrealistické drama vytvořil na mezinárodně srovnatelné úrovni Vítězslav Nezval. Futurismus ovlivnil počátky Emila Artura Longena, z dadaismu vyšla poetika Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Avantgardní divadelní scénáře psali i režiséři Emil František Burian a Jindřich Honzl. Kmenovými dramatiky → první Československé republiky byli Karel a Josef Čapkové (ovlivnění filosofií relativismu), František Langer (vycházející z novoklasicismu), konverzační žánr pěstovali Edmond Konrád a Olga Scheinpflugová, civilismus Vilém Werner nebo Frank Tetauer. Válečné poměry proměnily tvorbu dramatiků, připomínky si zaslouží alegoričtí František Kožík, Miloš Hlávka, Jan Drda a Václav Renč, groteskní Jiří Brdečka a Zbyněk Vavřín. Hned po válce navázal v adaptacích a divadelních scénářích na avantgardní podněty Alfréd Radok.

Po → únorovém převratu (1948) se na jevišti vesměs nuceně podle sovětských vzorů prosazoval „socialistický realismus“ jako dobově poplatný schematismus. Jeho představiteli byli např. Vašek Káňa, Vojtěch Cach, Jaroslav Zrotal, Miloslav Stehlík a Milan Jariš. Avšak mladou generaci českých dramatiků, vychovaných na modelech sovětského dramatu (Vsevolod Višněvskij, Alexandr Treňov, Nikolaj Pogodin, Alexej Arbuzov, Olexandr Kornijčuk atd.), zasáhly po roce 1956 existenciální proudy světové dramatiky (Milan Kundera, Pavel Kohout, František Pavlíček, Josef Topol, Antonín Máša) a vyvrcholily v pokusech o českou verzi absurdního divadla (Václav Havel, Milan Uhde, Karol Sidon, Ivan Klíma, Miloš Macourek, adaptacemi Jan Grossman). Směry 60. let 20. století pomáhali prosazovat Jan Kopecký a Ludvík Kundera. Osobitá byla česká podoba lyrického dramatu v díle Františka Hrubína, v jehož linii se zhruba ubíraly jevištní práce Josefa Kainara, Ludvíka Aškenazyho, Oldřicha Daňka a Jiřího Šotoly. Jinou variantu tohoto proudu představovaly široce sdělné hry Vratislava Blažka, Jiřího Hubače, Josefa Boučka a Otto Zelenky. České drama se specificky modifikovalo na „malých scénách“ studiového typu (Jan Werich a Miroslav Horníček, Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, Darek Vostřel a Jiří Šašek, Jiří Grossmann a Miloslav Šimek, Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, Radovan Krátký, Miroslav Skála, Ladislav Smoček, Alena a Jaroslav Vostrých, Jiří Robert Pick). Novoschematické tendence 70. a 80. let 20. století, projevující se kultivovaně u Jaroslava Dietla nebo Jana Jílka, byly úspěšně kompenzovány nástupem dramatiků, kteří utvořili pestrý obraz tzv. postmoderního českého dramatu (Jana Knitlová, Alex Koenigsmark, Karel Steigerwald, Daniela Fischerová, Iva Procházková, Arnošt Goldflam, Jan Schmid, Zdeněk Hořínek, Mirko Stieber, Jan Vedral apod.).

Literatura

August Strindberg, Der Einerakter, München 1918
; Antonín Kolář, Řecká komedie, Praha 1919
; Thomas Moody Campbell, Hebbel, Ibsen and the Analytic Exposition, London 1922
; Josef Kopal, Literární teorie Boileauova, Praha 1927
; V. K. Blahník, Světové dějiny divadla, Praha 1929
; Otakar Zich, Estetika dramatického umění, Praha 1932
; Emil František Burian, O nové divadlo, Praha 1946
; Vlasta Hilská, Japonské divadlo, Praha 1947
; Jaroslav Průšek, O čínském písemnictví a vzdělanosti, Praha 1947
; Gotthold Ephraim Lessing, Hamburská dramaturgie, Praha 1951
; Max Kommerell, Lessing und Aristoteles, Frankfurt am Main 1957
; Bertold Brecht, O divadelnom umení, Bratislava 1959
; Richard Wagner, O hudbě a umění, Praha 1959
; Volker Klotz, Geschlossene und offene Form im Drama, München 1960
; Margret Dietrich, Das moderne Drama, Stuttgart 1961
; Emil Ionesco, Notes et contre-notes, Paris 1962
; Aristotelés, Poetika, Praha 1964
; Jan Cigánek, A. P. Čechov, Praha 1964
; Jindřich Honzl, Základy a praxe moderního divadla, Praha 1965
; John Luis Styan, Prvky dramatu, Praha 1965
; Martin Esslin, Smysl nebo nesmysl? Groteskno v moderním dramatu, Praha 1966
; György Lukács, Metafyzika tragédie, Praha 1967
; František Černý a kol., Dějiny českého divadla, I–IV, Praha 1968–1981
; Karl S. Guthke, Die moderne Tragikomödie. Theorie und Gestalt, Göttingen 1968
; Helmut Prang, Geschichte des Lustspiels von der Antike bis zur Gegenwart, Stuttgart 1968
; Rio Preisner, Johann Nepomuk Nestroy. Tvůrce tragické frašky, Praha 1968
; Peter Szondi, Teória modernej drámy, Bratislava 1969
; Karel Kratochvíl, Komedie dell’arte, Praha 1973
; Ivo Osolsobě, Divadlo, které mluví, zpívá a tančí, Praha 1974
; Vladimír Brett, Molière, Praha 1975
; Alžbětinské divadlo, I–III, Praha 1978–1985
; Štěpán Vlašín a kol., Slovník literární teorie, Praha 1978
; Leonid Ivanovič Timofejev a kol., Slovník literárnovedných termínov, Bratislava 1981
; Grigorij Solomonovič Slobodkin, Venskaja narodnaja komedija XIX veka, Moskva 1985
; Zdeněk Hořínek, Drama, divadlo, divák, Praha 1992
; týž, Kniha o komedii, Praha 1992
; Břetislav Hodek, William Shakespeare. Kronika hereckého života, Praha 1994
; Wolfgang Kasack, Slovník ruské literatury 20. století, Praha 2000
; Dalibor Tureček, Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu, Praha 2001
; Jan Císař, Přehled dějin českého divadla, I. Od počátku do roku 1862, Praha 2004
; týž, Přehled dějin českého divadla, II. Od roku 1862 do roku 1945, Praha 2004
; Václav Černý, Barokní divadlo v Evropě, Příbram 2009
; Vladimír Just – František Knopp, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, Praha 2010
; Josef Vojvodík – Jan Wiendl (ed.), Heslář české avantgardy. Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958, Praha 2011 (= Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis 9)
; Petr Polehla, Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti, Červený Kostelec 2011
; Jitka Ludvová, Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha 2012
; Vladimír Mikeš, Divadlo španělského zlatého věku, Praha 2012
; Alena Jakubcová a kol. (ed.), Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien: von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Ein Lexikon, Wien – Praha 2013
; Ivona Mišterová, Angloamerické drama na plzeňských scénách, Plzeň 2013.

Martin Kučera