český zemský sněm

I. Charakteristika; II. Vývoj sněmu do roku 1627: 1. Vznik a vývoj sněmu v předhusitské době, 2. Vývoj od husitství do roku 1526; 3. Sněm v prvním období habsburské vlády (1526–1627); III. Český zemský sněm v letech 1627–1740: 1. Proměna stavovského sněmu po Obnoveném zřízení zemském, 2. Politická praxe zemského sněmu v době panovnického absolutismu; IV. Český zemský sněm v letech 1740–1848: 1. Omezování činnosti sněmu, 2. Politická aktivizace směnu od 30. let 19. století; V. Český zemský sněm v letech 1861–1913: 1. Vnitřní činnost sněmu, 2. Volební právo a volby do zemského sněmu, 3. Sociální složení českého zemského sněmu, 4. Poslanecké kluby na zemském sněmu, 5. Vnější činnost českého sněmu 1861–1913, 6. Zemský výbor, 7. Zemské finance a rozpočet.

I. Charakteristika

Ve středověku a raném novověku shromáždění příslušníků a volených zástupců privilegovaných společenských vrstev, → stavů. Uplatňoval se v politickém systému českého státu jako složka, která zprostředkovávala kontakty mezi panovníkem a šlechtou, případně duchovenstvem a městy. Jeho kompetence výrazně omezilo → Obnovené zřízení zemské (1627) a po dlouhém úpadku zaniklo stavovské sněmovnictví za → revoluce 1848–1849. Od poloviny 19. století byla ústavami z roku 1861 (→ únorová ústava 1861) a z roku 1867 (→ prosincová ústava 1867) vyhrazena zákonodárná a správní činnost.

II. Vývoj sněmu do roku 1627

1. Vznik a vývoj sněmu v předhusitské době

Kořeny instituce (zemských) sněmů sahají v českých zemích nejpozději do 11.–12. století. Ve své podstatě bylo sněmovnictví od svých počátků ztělesněním dualismu moci panovníka a (formující se) zemské obce, tedy společenství svobodných a plnoprávných obyvatel země. Pro starší období je situace nezřetelná, přičemž ani na principu paralel v rámci slovanského světa založené studium počátků sněmovnictví (již v 8.–9. století?) mnoho průkazného přinést nemůže. Jedním z přístupů v tomto směru je model slovanské demokracie, dle něhož sněmovní jednání navazovala na dřívější kmenová shromáždění. Tato teorie má ovšem mnoho nejasných míst a diskutabilních bodů, jejichž osvětlení je do značné míry odvislé od stavu poznání společenských změn dané doby. S tím úzce souvisí přijatelnost diskutované teorie o instituci zvané věče: zatímco podle výzkumů K. Zernaka se jednalo o shromáždění, svolávaná v centrech protoměstského typu, kdy lid měl udělit souhlas s rozhodnutím svých stařešinů, příp. vojvody či knížete, polští medievisté se přiklánějí k názoru, že věče byla původní kmenová shromáždění, tvořící protiváhu moci panovníkovy.

K výraznému vývojovému zlomu, jenž znamenal značný odklon od předpokládaných demokratických principů a předznamenal linii dalšího vývoje, došlo ve 12. století. Na shromážděních (označovaných colloqium, tj. → kolokvium) postupně nabyly rozhodujícího slova velmoži (magnáti) a osoby z blízkého okolí panovnického dvora (familiares).

Do poloviny 11. století bylo prvořadým posláním sněmovních shromáždění schválení nových knížat a biskupů. V pramenech zmiňované sněmovní pole leželo v prostoru Pražského hradu – centra středočeské kotliny, ovládané Přemyslovci a zde měl stát i kamenný stolec žiži, sloužící k symbolické intronizaci nového panovníka (nejstarší prameny zachycený sněm tohoto typu volil knížete Bořivoje, po 883). V následujícím období dochází ke změně – její podstatou bylo rozšíření pravomocí sněmu na otázky vojenského (tažení za hranice země) a fiskálního charakteru (například tributum pacis).

Úloha sněmu v oblasti finanční prudce vzrůstala počínaje obdobím vlády Přemysla Otakara II. (1253–1276), úloha ve věci schvalování panovníka se udržela až do konce středověku. Na sklonku 12. století se sněm stal významným činitelem i v oblasti zákonodárství: na kolokviu v Sadské (1189) byla vyhlášena → Statuta Konráda Oty, jimiž kníže Konrád (†1191) se souhlasem shromáždění učinil některé změny v souboru zvykových práv.

Ačkoli sněm byl de iure stále shromážděním všech svobodných Čechů (omnes Bohemi; familia sancti Wenceslai), propast mezi váhou a vlivem velmožů a bojovníků druhého řádu byla s postupem doby stále zřetelnější (jak svědčí již například zpráva o průběhu sněmu v Dobeníně roku 1068). Tento trend byl završen ve 13. století, kdy zemské sněmy plně ovládla → šlechta. Této skutečnosti si byl vědom Přemysl Otakar II., jenž se snažil šlechtický monopol alespoň částečně omezit tím, že na sněm začal zvát zástupce měst. Politicko-mocenská váha sněmů, na nichž byla vedle šlechty zastoupena i města a duchovenstvo, se projevila v období interregna po smrti Přemysla Otakara II., přičemž za vlády Václava II. (český král 1283–1305) bývaly královské listiny zásadního významu opatřovány také pečetí „zemské obce“.

Neméně zřetelně se úloha zemských sněmů projevila v období po vymření Přemyslovců (1306), kdy dokonce mocenské rivality mezi šlechtou a městy přerostly v první vážný konflikt. O silném vlivu sněmu svědčí → volební kapitulace (1310) a → inaugurační diplom (1311), jež při svém nástupu na trůn vydal Jan Lucemburský (český král 1310–1346).

Vedle sněmů jednotlivých zemí, sdružených ve svazku → Koruny Království českého (Corona regni Bohemiae), existoval též tzv. generální sněm Koruny české. Na nižší úrovni se etablovaly krajské sněmy (sjezdy) a – nejprve na Moravě – instituce → landfrýdů. K nejznámějším českým sněmům 14. století donedávna náležel sněm, podle tradice konaný v roce 1355, na jehož nátlak údajně Karel IV. odvolal → Maiestas Carolina. Neexistenci sněmu roku 1355 však prokázal a souvislosti zrušení Maiestas osvětlil Jaroslav Mezník.

Pro vládu Karla IV. (český král 1346–1378) a především jeho syna Václava IV. (český král 1378–1419) je charakteristický nárůst moci šlechty a jí ovládaných úřadů a institucí. Zemský sněm byl s ohledem na královy obavy z upevnění šlechtické moci svoláván jen nepravidelně, zpravidla za účelem schválení → berně. Váha sněmů (včetně krajských), jež vystupovaly jako svébytná reprezentace českého království ve vztahu ke koncilu a kurii (proces a odsouzení Jana Husa, 1369/1371–1415), se projevila na sklonku vlády Václava IV.

2. Vývoj od husitství do roku 1526

K zásadnímu zlomu v českém sněmovnictví došlo v roce 1419, a to ve třech hlavních ohledech: 1) Po smrti krále Václava nebylo uznáno nástupnictví jeho bratra Zikmunda (český král 1420/1436–1437). V zemi nastalo interregnum, přičemž práva svolávat sněmy, jež do té doby náleželo panovníkovi, se ujalo město Praha. 2) Zásadní změna nastala ve složení sněmovníků: vedle pánů a rytířů se napříště pravidelně sněmů zúčastňovali zástupci měst (což přetrvalo i v pohusitské době; na Moravě byla města na sněmech zastoupena od roku 1440) a zástupci nově vzniklých mocensko-vojenských uskupení (svazy pražský, táborský, sirotčí). 3) Další zásadní změna spočívala v náplni sněmovních jednání, jejichž rozsah a kompetence se oproti dřívějšku rozšířily. Kromě otázky královské a volby zemské vlády (dle usnesení čáslavského sněmu v červnu 1421 měla být vytvořena dvacetičlenná zemská vláda, složená z pěti pánů, sedmi rytířů a osmi měšťanů), se kompetence vztahovaly na věci vojenské a církevní. Role sněmů v otázce financí – s ohledem na rozvrat v zemi – až do 50. let 15. století ustoupila do pozadí. Paralelně se zemskými sněmy, které se konaly zpravidla v Praze, byly svolávány sněmy (sjezdy) jednotlivých mocenských uskupení. Tato dvoukolejnost, rozšířená o sjezdy krajské (landfrýdní), se stala charakteristickým momentem politického vývoje v zemi v pohusitské době, a to až do (znovu)obnovení královské vlády (1453). Po jejím obnovení se český zemský sněm ustálil v podobě tří kurií – panské, rytířské a městské.

Pro jagellonské období jsou v daném směru charakteristické dva základní momenty: mocenskopolitická převaha českého zemského sněmu nad sněmy ostatních korunních zemí a zápas šlechty s městy (duchovenstvo nebylo na českém zemském sněmu zastoupeno). S menší razancí byly vedeny i spory mezi vyšší a nižší šlechtou o politický vliv v zemi (→ spor o sedání v lavicích). Rivalita šlechty a měst (prvním kompromisem byl → kutnohorský mír (1485) se stala jedním z určujících faktorů vnitropolitického vývoje jagellonského období a odrazila se i ve sporech, které byly spjaté s přijetím → Vladislavského zřízení zemského (1500). Uvedením tohoto zákoníku v život se šlechta mj. pokusila o potlačení práv městského stavu na účast a spolurozhodování na sněmech (ke kompromisu došlo až → Svatováclavskou smlouvou 1517). Zemským sněmům současně připadla role ve vizualizaci sociálních hierarchií v zemi a případně kolektivních identit šlechtických špiček; v deklaraci úlohy šlechty v politickém životě a zvláště zákonodárství, o čemž svědčí v pozdější době mj. heraldické galerie ve sněmovních prostorách. V tomto ohledu byl vývoj zjevně paralelní s modifikací výkladů zdrojů zemského práva.

3. Sněmy v prvním století habsburské vlády (1526–1627)

Český (a souběžně sním i moravský) zemský sněm zaujímal specifické místo v → politickém systému předbělohorského českého státu, který se v zemích → České koruny utvořil na počátku novověku. Politický systém představoval souhrn vnitropolitických a zahraničně politických vztahů v českém státě, vyplývající z rozdělení ekonomické a politické moci v tomto státě, ztělesněný v soustavě mocensko-politických institucí a uplatňující se na vrcholné úrovni celostátní i na nižších úrovních, zejména v měřítku zemském, regionálním a lokálním. Na všech těchto úrovních existovaly alespoň zárodky politické reprezentace – na lokální úrovni to byly příležitostně svolávané „obce“ měst (→ obec), na regionální úrovni → krajské sjezdy (jejich svolávání bylo výrazně omezeno již roku 1528 zásahem Ferdinanda I.), na zemské úrovni pak vlastní zemské sněmy.

Na celostátní úrovni se pozvolna prosazoval → generální sněm zemí České koruny a po roce 1526 se objevily pokusy habsburských panovníků o svolávání dalšího typu stavovských shromáždění, jež měla jednotně reprezentovat všechny země nově vzniklého soustátí ( → habsburské monarchie) nebo alespoň České země a rakouské dědičné země (kongresy stavů habsburských zemí). Zatímco zájmem většiny stavů bylo udržení rozhodovací pravomoci na nižších úrovních, Habsburkové usilovali o posílení celomonarchických shromáždění, a to především na úkor zemských sněmů. Výsledkem těchto protichůdných tlaků a odporu většiny stavů proti centralizačním snahám panovnického → dvora bylo, že až do porážky českých a moravských stavů v → bitvě na Bílé hoře roku 1620 si udržely nejdůležitější postavení sněmy zemské.

Struktura zemského sněmu se v Čechách a na Moravě částečně lišila, a to v závislosti na míře sekularizace církevního majetku v 15. století a na politickém postavení královských (svobodných) měst. Zatímco na českém sněmu, pravidelně svolávaném na Pražský hrad, se ve třech kuriích scházeli páni (vyšší šlechta), rytíři (nižší šlechta) a představitelé královských měst, na Moravě (v některém ze dvou hlavních měst, tj. v Olomouci a Brně, nebo i jinde) jednali páni, rytíři, zástupci pouhých šesti královských měst a také preláti (kromě nich olomoucký biskup zaujímal čelné postavení v panské kurii). Rozhodující místo měly v obou zemích „vyšší stavy“, tedy šlechta. Na sněm byli formálně zváni všichni dospělí páni a rytíři, kteří drželi svobodný, alodiální majetek (→ alod), což představovalo asi 1 % obyvatelstva, tedy několik tisíc šlechticů; ve skutečnosti však se sněmu účastnil daleko menší počet stavovských osob – v Čechách nanejvýš kolem 200–300 šlechticů, na Moravě pouze několik desítek.

Zemský sněm svolával v předbělohorské době panovník (toto výlučné právo prosadil Ferdinand I. už roku 1528), který mu také mohl předsedat; ve skutečnosti však se král sněmovního zasedání zpravidla neúčastnil (někdy vystoupil při zahájení a poté zasahoval do dalšího dění z pozadí) a tuto roli plnil nejvyšší purkrabí. Panovníka pak zastupovali pověření královští komisaři, vybraní z nejvyšších zemských úředníků, často z dalších zemí České koruny, někdy také následník trůnu nebo jiní příslušníci habsburské dynastie. Král předkládal sněmu návrh agendy a své – zejména fiskální a vojenské – požadavky (propozice neboli předložení sněmovní). Zákonodárnou iniciativu však měli také sněmovníci, kteří předkládali jednání o záležitostech celé země (obecné artykule) nebo jednotlivců (speciální artykule). Sněmovníci jednali v kuriích panské (jí předsedal nejvyšší purkrabí nebo hofmistr), rytířské (nejvyšší písař) a městské (kancléř Starého Města pražského). V kuriích se hlasy nesčítaly, nýbrž „vážily“, to znamená, že rozhodovalo mínění nejvýznamnějších členů kurie, k nimž se posléze přidali ti ostatní. Na plenárním zasedání bylo nutno dosáhnout jednomyslnosti všech tří stavů, což se někdy ve vyhrocených situacích dělo tvrdým nátlakem kurie silnější na kurii slabší (zejména tlakem pánů na zástupce královských měst).

Jestliže takto dosažené stanovisko nepřijal panovník či jeho komisaři, docházelo k opakovanému jednání o téže záležitosti v podobě duplik, triplik atd. Zatímco panovník měl zájem na rychlém uzavření sněmu hned po projednání propozice, pro stavovské sněmovníky bylo důležité dosáhnout kladného výsledku v obecných a zvláštních artikulích; proto stavovští představitelé někdy oddalovali jednání o královské propozici, dokud nedosáhli žádoucího řešení svých návrhů. Teprve po docílení dohody o jednotlivých článcích bylo možno dospět k usnesení (sněmovní snešení), které však nenabylo platnosti bez panovníkova souhlasu a bez vložení do → desek zemských. Třebaže už v 16. století byla sněmovní usnesení vydávána tiskem a v této podobě rozšiřována, k jejich zákonné platnosti stačila slavnostní intabulace do obecně uznávaných veřejných knih (desek zemských), jíž se účastnili nejvyšší zemští úředníci, přísedící → zemského soudu, členové → královské rady a ostatní sněmovníci jako tzv. relátoři.

Dynamiku a funkci sněmů určovala ze strany panovníka potřeba zdanění obyvatelstva a svolávání vojenské pomoci (zejména za účelem obrany zbývající části Uher proti osmanské expanzi), kdežto stavy se snažily přednostně projednávat tzv. zemské potřeby, tj. ekonomické, společenské, stavovské, právní, administrativní, církevní a další otázky. Ačkoli procedurální otázky a kompetence do jisté míry stanovila → zemská zřízení, rozdílné zájmy panovníka a stavů, stejně jako spory mezi jednotlivými stavy i mezi zájmovými seskupeními na sněmu vedly k ostrým střetům a tyto spory byly řešeny v závislosti na aktuálním poměru sil panovníka a jeho stoupenců na jedné straně a opozičních stavů na straně druhé. Rostoucí fiskální nároky a napětí v otázkách politických a konfesijních vedly k tomu, že sněmy zasedaly velmi často (někdy dokonce i třikrát v roce) a že se ve druhé polovině 16. století prodlužovala doba jejich trvání (v některých případech až na několik měsíců). Zvláště dramatický byl dlouhý sněm v roce 1575, který trval s přestávkami od února do září a kromě finančních a vojenských záležitostí projednával náboženské poměry (evangelická opozice předložila, avšak nakonec neprosadila → Českou konfesi a církevní řád) a otázku přijetí Rudolfa II. za českého krále.

Dalekosáhlé proměny politického systému a v jeho rámci postavení zemského sněmu proběhly v Čechách na počátku 17. století v souvislosti s oslabováním dualistického zřízení. Dosavadní politický systém Českého království (vlastních Čech) byl založen na funkčním uspořádání všech nejdůležitějších zemských institucí v podobě soustředných kruhů, zajišťujících koncentrovanou moc nejvýznamnějším českým aristokratům. Centrem moci byl zemský soud, na němž zasedali také nejvýznamnější zemští úředníci. Rozšířením počtu osob (v českém zemském soudu zasedalo 12 pánů a 8 rytířů) vznikla královská rada, která představovala jádro zemského sněmu. V důsledku takovéto organizace drželi rozhodující moc v zemské vládě, v zemském soudu, v královské radě i na zemském sněmu stále titíž aristokraté z panského a ojediněle také z rytířského stavu. Pokud to byli lidé s největším pozemkovým majetkem a všeobecně uznávanou autoritou, mohli udržet rovnováhu na sněmu i v české stavovské obci.

Jakmile však habsburská rekatolizační politika (za vlády Rudolfa II.) prosadila na tato místa skupinu bojovných katolíků, evangelická stavovská opozice se proti nim postavila a v letech 1608–1618 tento systém zpochybnila vybudováním alternativních institucí. Proti zemskému sněmu se postavil sjezd evangelických stavů, který bez ohledu na krále a na katolickou část šlechty jednal a rozhodoval nejen o církevních a náboženských, ale také o daňových a vojenských záležitostech. Od sjezdu nekatolických stavů jakožto nové stavovské reprezentace odvozovala svou legální pravomoc opoziční direktorská vláda (→ direktorium), která se v krizových situacích (1609, 1611, 1618) bez ohledu na královské instituce chopila vlády v zemi.

Roku 1618 tak vznikla v podstatě republikánská forma vlády, která se na počátku → českého stavovského povstání ujala veškeré moci v Čechách a postupně za sebou strhla také Moravu a další země → České koruny. Ovšem i odbojné stavy chápaly tuto institucionální proměnu jako provizorium a snažily se vrátit ke klasickým podobám sněmovnictví. V letech 1618–1619 se dokonce podařilo zásadním způsobem zdokonalit sněmovní soustavu nebývalým funkčním propojením zemských sněmů ve všech pěti korunních zemích s generálním sněmem, který podle nové ústavy českého státu z roku 1619 (→ Česká konfederace) získal nezpochybnitelné právo na volbu panovníka a další rozsáhlé pravomoci.

V kritické situaci války stavovské opozice proti Habsburkům prokázaly stavy schopnost rychle zdokonalit celý sněmovní a právní systém, avšak v listopadu 1620 byly vojensky poraženy a všechny jejich projekty se zhroutily. Nová úprava (→ Obnovené zřízení zemské pro Čechy z roku 1627 a pro Moravu z roku 1628) byla již jednostranně diktována panovníkem a vymezila reorganizovaným zemským sněmům v Čechách i na Moravě pouze druhořadou úlohu.

III. Český zemský sněm v letech 1627–1740

1. Proměna stavovského sněmu po Obnoveném zřízení zemském

Český zemský sněm představoval v této době zákonodárné a správní shromáždění stavu duchovního (prelátského), panského, rytířského a městského. Jeho kompetence byly zakotveny v Obnoveném zřízení zemském. OZZ znamenalo výraznou změnu ve složení této nejvyšší zemské stavovské instituce, když do prvních lavic sněmovny byli místo pánů posazeni preláti, tedy → arcibiskup se sufragány a influovanými preláty, kteří drželi v zemi → deskové statky. Na třetí místo klesl stav rytířský a na poslední královská města s pouhým jedním společným hlasem. Přesto si politickou převahu zachovali na českém sněmu páni, protože byli i přes početní převahu rytířů schopni nést nemalé finanční náklady spojené s častým pobytem v Praze. Poslední čtvrtý stav reprezentovala na českém sněmu podle následné praxe čtyři královská města: Praha, České Budějovice, Plzeň a Kutná Hora, která ústy staroměstského primase zastupovala všech 31 českých královských měst. Za císaře Leopolda II. žádala privilegovaná města, aby obdržela od sněmu virilní hlasy, avšak stavové projevili teprve v roce 1846 ochotu dopřát městskému stavu sedm virilních hlasů.

Stavové museli sněmovat pohromadě a zvláštní porady jednotlivých stavů byly zakázány. Sněm byl svoláván → panovníkem jedenkráte do roka. Panovník se zasedání sněmu většinou neúčastnil, ale byl zastoupen po celé jednání prostřednictvím královských komisařů (prokurátorů). Jednání o královských předlohách se táhla celé měsíce a většinou se soustřeďovala na povolování a spravování zemských berní či jiných mimořádných dávek a také na stanovení počtu rekrutů či odsouhlasení odprodeje komorních statků. Teprve po projednání královských propozic mohl sněm s povolením panovníka jednat i o jiných, méně závažných záležitostech. Ty se však netýkaly „osoby, důstojnosti, autority a regálií“ krále, avšak s tím omezením, že návrh takovýchto věcí smí učinit pouze jeden člen sněmu a učinit tak smí až po povolení královských komisařů. Stavům bylo zakázáno při povolování berní předkládat „neslušné vejminky, které by se proti královské mocnosti, vyvýšenosti a důstojenství vztahovati mohly, anebo vyhledávati nových privilegií a svobod“. Sněmovní jednání byla vedena nejvyšším → purkrabím pražským a rozhodnutí byla stvrzena prostou většinou přítomných hlasů. Chtěl-li některý člen sněmu podat iniciativní návrh sněmu, musel jej nejdříve předložit královským komisařům či členům zemského výboru.

I po roce 1627 si stavové v Čechách ve srovnání například s Bavorskem zachovali formálně víceméně životaschopný zemský sněm a také vliv na správu země a zemských berní a rovněž tak téměř neomezené správní, soudní, berní a jiné pravomoci na jimi vlastněných panstvích. Příslušníci zemského sněmu měli možnost zákonodárné iniciativy, které ale skoro vůbec nevyužívali. Práva zemských stavů na sněmu byla z formálního hlediska stále ještě značně široká. Patřilo k nim kromě práva vlastnit hlas a místo na sněmu rovněž právo povolovat berně a ovlivňovat vojenské záležitosti, právo vybírat daně vlastními stavovskými orgány, spravovat majetek země a statky → České koruny, právo obsazovat nejvyšší zemské úřady, právo, aby „byl každý souzen na svém právě“ a jen příslušníky svého stavu, právo dávat svolení ke změně dědičné posloupnosti na trůně, mít vliv na zřízení poručnické vlády v době nezletilosti dědice trůnu a právo volby v případě vymření královského rodu.

V 17. století a v první polovině 18. století došlo k dvěma pokusům novelizovat Obnovené zřízení zemské zahrnutím dodatečných legislativních úprav a upřesnění. V roce 1640 byly vydány tzv. deklaratoria a novely, kterými byla českému zemskému sněmu přiznána omezená zákonodárná iniciativa po vzoru moravského sněmu. Rozsáhlejší pokus o utřídění a revizi právních dodatků byl učiněn v letech 1709–1723. Stavovská komise tehdy sestavila tzv. Elaboratum Bohemicum, kde byl poprvé zachycen sněmovní řád a sněmovní ceremoniál. Elaboratum Bohemicum, stejně jako na Moravě Elaboratum Moravicum, nikdy nevstoupilo v platnost. Představovalo však i poté významný právní argument a jeho obrana se stala faktickým politickým programem stavů, neboť i takovéto sbírky dokumentů otvíraly otázky obnovy některých potlačených a zapomenutých institucí předbělohorského stavovského zřízení. Posléze své představy o právech a povinnostech vyjadřovali stavové zcela příležitostně a nepravidelně, například během bavorsko-francouzské okupace Prahy v roce 1742, v tzv. → desideriích z roku 1790 či v tzv. Dedukcích o právní nepřetržitosti práv a svobod stavovských z roku 1847.

2. Politická praxe zemského sněmu v době panovnického absolutismu

Z hlediska skutečné politické praxe, nikoliv teorie, se jeví nezávislé fungování sněmu v době → absolutismu v méně příznivém světle. I český zemský sněm se v této době stal v důsledku proměn své vnitřní struktury disciplinovanou součástí habsburské absolutní monarchie a nepostradatelnou součástí jejího finančního a správního aparátu, i když do jisté míry zůstal také polem latentního mocenského napětí mezi stavy a panovníkem. I poslední významná kompetence, kterou Obnovené zřízení zemské ponechalo zemským stavům, totiž schvalování zemské berně podle panovníkova návrhu, se stávala v politické praxi pouhou fikcí, protože královským propozicím bylo vždy nakonec vyhověno, i když někdy se značnou časovou prodlevou. Není zcela zřejmé, zda protahování sněmovního jednání ze strany stavů až na délku jednoho roku bylo formou politického boje s panovníkem či bylo způsobeno jen administrativně technickou nedokonalostí tehdejšího legislativně schvalovacího systému. Je zřejmé, že i v otázkách složení, činnosti a působnosti českého zemského sněmu bylo Obnovené zřízení zemské pouhým ideálním právním základem, ale nikterak jeho vyčerpávající normou. Sněmovní praxe vykazovala totiž řadu odchylek. Pro léta 1620–1740, kdy je možno doložit 110 českých zemských sněmů, byly sněmy svolávány téměř každý rok. Výjimku tvořil pouze závěr třicetileté války, kdy byla země finančně vyčerpána a také okupována cizí armádou. Panovník se osobně zúčastnil jednání českého zemského sněmu jen šestkrát (v roce 1627, 1646, 1656, 1657, 1679/1680 a 1723), přičemž jeho podíl na sněmu byl tehdy zcela formální a omezil se jen na otevření sněmu. Vždy byl ale zastoupen třemi sněmovními komisaři vybranými důsledně z řad české či bohemizované vysoké šlechty. Funkce hlavního královského komisaře byla většinou svěřována → nejvyššímu kancléři.

Sněmovní komisaři zprostředkovávali kontakt mezi stavy a panovníkem, respektive → českou kanceláří, ačkoli se vlastního sněmovního jednání neúčastnili, zato však jej vehementně ovlivňovali zákulisním nátlakem. Počet sněmovníků se v době absolutismu oproti období stavovské monarchie výrazně snížil, třebaže byl Obnoveným zřízením zemským rozšířen o další, prelátský stav. Zatímco počet sněmovníků kolísal těsně před pádem stavovské monarchie mezi 60–100 (ale na zvlášť významných sněmech dosahoval i podstatně vyšších čísel), po přijetí po roce 1627 se pohyboval mezi 40–60. Vyšší počet sněmovníků se sešel jen zcela výjimečně, a to například při přijetí → pragmatické sankce. Pokles počtu sněmovníků je dáván do souvislosti především s prodloužením délky trvání sněmů až na jeden rok a v důsledku toho zvýšením nákladností pobytu v Praze. Dále je tento pokles možno vysvětlit sociální proměnou sněmu po roce 1627 a nakonec i komunikačními možnostmi doby při jednáních mezi Prahou a císařskou rezidencí. Měsíce trvajícího sněmu, sestávajícího se z nepravidelně konaných a stále odročovaných schůzí, se zúčastňovali především bohatší a v Praze žijící sněmovníci, tedy vysoká aristokracie, byrokratizované rytířstvo, hejtmani pražských měst a preláti, z nichž nejvýznamnější byli rovněž příslušníky vysoké aristokracie. Za takovýchto okolností pak na sněmu fakticky rozhodoval jen nepatrný zlomek oprávněných zástupců stavů.

Navíc šlechtické stavy byly při jednáních většinou zastupovány osobami, které byly zároveň královskými reprezentanty, a tudíž tvořily špičku správního aparátu království loajálního císaři. Na českém sněmu této doby měla proto rozhodující hlas šlechtická úřednická oligarchie, která tak slučovala vliv stavovských a zeměpanských institucí, zatímco rytířský stav, protože v této době prožíval také výrazný majetkový propad, se stal politicky velmi slabou korporací. Mocenská převaha dvou prvních stavů, prelátů a vysoké šlechty, vycházela rovněž ze způsobu jednání a usnášení sněmu. V praxi bylo jednáno nejdříve v kuriích a jejich stanoviska byla postupně uváděna do společného stanoviska podle hierarchického pořadí stavů, aby nakonec bylo stvrzeno hlasováním v plenárním zasedání. Závěrečné společné hlasování tak zamezilo případné obstrukci byť jen jedné kurie s jedním hlasem (královská města). Za těchto mocenských poměrů (velká část přítomných sněmovníků byla integrována do správního systému království), procedurálních postupů (první dvě kurie nebylo možno přehlasovat) a sociálních okolností (jednalo se skutečně o úzkou špičku či elitu společnosti, která mohla uplatňovat i mimo sněmovní nátlak a manipulaci), nebylo pro panovníka obtížné prosadit většinu svých finančních požadavků.

Významné ulehčení při přípravě a zpracování agendy zemského sněmu v době mezi zasedáními sněmu představovalo zřízení → zemského výboru. Od roku 1714 tak v Praze nepřetržitě zasedalo grémium, které přispělo k posílení stavovských pozic v zemi, ale také k efektivnějšímu vybírání a kontrole zemských berní. Vedením zemského výboru byl rovněž pověřen nejvyšší purkrabí s platem ve formě diet ve výši 16 500 zlatých k. m. Podléhalo mu osm přísedících, jmenovaných po dvou z každého stavu.

IV. Český zemský sněm v letech 1740–1848

1. Omezování činnosti sněmu

Ve druhé polovině 18. století se český zemský sněm scházel až do josefínského období zcela pravidelně. Jeho právo schvalovat zemskou berni se stalo víceméně jen formální záležitostí. Na konci vlády Josefa II. mělo dokonce v souvislosti s berní a urbariální reformou zcela zaniknout. Po císařově smrti však stavové opět získali toto právo, avšak týkalo se pouze schvalování přímých daní. Ostatní stavovská práva, například rozvrhovat a vybírat daně, vést inkolátní knihy (→ inkolát) či spravovat domestikální fond, zůstaly v jejich kompetenci, nicméně i tyto činnosti se dostaly pod permanentní dohled státních úředníků. V záležitostech správních, legislativních či ekonomicko-sociálních nebyli stavové víceméně již dotazováni. Sněmy se v této době scházely k dvojímu druhu zasedání: k postulátním sněmům a k stavovským shromážděním. Postulátní sněmy se konaly každoročně. Svolával je tak jako dříve panovník a úkolem sněmu bylo schválit panovníkovy postuláty, tedy především berně či odstoupení zemí. Jednání a hlasování na tomto sněmu probíhala podle zažité praxe ze 17. století, jen s tím rozdílem, že se již stávala terčem kritiky vnějších pozorovatelů. Naproti tomu stavovská shromáždění, konaná minimálně také jednou do roka, byla pracovními schůzkami stavů. Projednávala se na nich také ostatní stavovská agenda, která posléze poskytovala látku i k otevřenějším politickým debatám. Zde bylo možné projednávat i záležitosti jednotlivých sněmovníků, pokud s nimi byl předem seznámen zemský výbor. Stavovská shromáždění poskytovala proto větší prostor k stavovské iniciativě než postulátní sněmy a hlavně později, ve 40. letech 19. století se stala místem politických střetů s vídeňskou byrokracií.

Až do roku 1848 měli stavové, kteří představovali tzv. politický národ, jistý vliv na státní a zemské záležitosti, i když o něj museli svádět boje s vídeňskou centrální byrokracií, zvláště v době panování císaře Josefa II., a poté ve 30. a 40. letech 19. století. V oblasti výkonu faktické správy země byl však zemský sněm postupně odstavován centrálními orgány, které od → tereziánských a → josefínských reforem postupně přibíraly mnohé funkce zemských sněmů. Podle tohoto tlaku dvorských úřadů či dočasného ochabnutí jejich aktivity byla účast na sněmech také velmi kolísavá. Například v letech 1783–1789 císař Josef II. český sněm vůbec nesvolával a zrušil zemský výbor. Za panování Leopolda II. byl vliv stavů na zemské zákonodárství opět značnější a obsáhlejší. Císař Leopold II. vrátil českým stavům veškerou působnost, kterou vlastnili v předjosefínských dobách, včetně možnosti úřadovat v obou zemských jazycích.

Jeho nástupce František II. (I.) ponechal stavům ve všech zákonodárných úkonech, dotýkajících se země, právo slyšení před vyhlášením i po vyhlášení nařízení a reskriptů, právo podávat proti císařských propozicím vážné námitky, vyřizovat panovnické postuláty, týkající se především finančních a vojenských povinností země vůči panovníkovi. Stavové byli také zpravidla tázáni na mínění v záležitostech katolické víry, zemských privilegií, prodeje deskových statků a někdy i v poddanských záležitostech. Byl obnoven stavovský zemský výbor společně se zemskou účtárnou a komisí pro daň dědickou a pro úpravu daně pozemkové. Stavům bylo opět přiřčeno navrhovací právo pro některá nadační místa, přijímání zemských stavovských úředníků a vlastní správa domestikálního fondu, který se stal hlavním zdrojem financí pro udržování zemských vzdělávacích a dobročinných zařízení a pro udržování splavnosti řek a výstavbu silnic.

V letech 1790 a 1791 bývalo ve sněmovně přítomno 120 a i více votantů. Ale brzy se stala vládě účast sněmů při zákonodárství a vyhlašování mimořádných dávek nepohodlnou a sněm byl obcházen, což se opět odrazilo v ignoraci sněmovního jednání. Po roce 1792 zasedalo ve sněmovně kolem třiceti votantů, v květnu 1801 dokonce jen 19 členů se 16 hlasy. I zasedání sněmu byla tehdy velmi řídká. Kromě sněmů, na kterých byly vyslyšeny královské propozice, se většinou již další sněmovní schůze nekonaly. Předměty, o nichž se jednalo, byly zpravidla přijímány s příslušnými návrhy zemského výboru jen k vědomosti bez dalších debat. Teprve počátkem 40. let 19. století se opět zvýšila aktivita českých stavů a vzrostl zájem o sněmovní jednání a o kontrolu zemských financí.

Český zemský sněm vyvinul větší politickou činnost za období 1740–1848 jen dvakrát: na počátku 90. let 18. století a ve 40. letech 19. století. Poprvé k ní dal podnět samotný panovník Leopold II., když stavy vyzval, aby formulovaly své požadavky vůči koruně. V tzv. → desideriích bylo žádáno, aby jim byla navrácena bývalá účast na tvorbě zákonodárné moci a především záruky, že bez souhlasu stavů nebude měněno zemské zřízení. Tyto požadavky byly císařem víceméně splněny, protože v těchto požadavcích nešlo o program obnovy samostatného a suverénního historického českého státu, ale jen o znovuzískání historických stavovských privilegií. Po tomto snadném stavovském vítězství upadli zemští stavové v politickou letargii, což bylo demonstrováno v prvních letech 19. století právě minimální účastí na pravidelných zemských sněmech a poslušným schvalováním panovnických postulátů. V tomto období koaličních válek a hospodářské nejistoty se čeští stavové solidarizovali s panovníkem.

2. Politická aktivizace sněmu od 30. let 19. století

Teprve ve 30. a 40. letech 19. století se čeští stavové začali „rozpomínat na svá stará práva“ a nařízení a žádosti vídeňských dvorských úřadů začali kriticky zkoumat především z hlediska, zda neodporují zemské ústavě. V tzv. Dedukcích o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých z roku 1847 žádali především důsledné šetření svých privilegií ze strany centrálních vídeňských úřadů, protože zjistili, že mnohé pravomoci jim byly via facti odňaty. Charakteristické bylo, že k vypracování tohoto stavovského programu si přední aristokraté přizvali zemského historiografa Františka Palackého, který byl v této době jediný schopen provést historicko-právní analýzu vývoje českého státu a jeho stavovských institucí od Obnoveného zřízení zemského až do současnosti. Tato obhajoba stavovských práv a svébytnosti českého státu, která byla formou petice odeslána do Vídně (a nikdy na ni nebylo odpovězeno), se stala za necelých dvacet let také programem budoucí české měšťanské politiky. Restituce práv → Českého království se stala jeho základním axiomem. Otázka širšího zastoupení obyvatelstva na zemském sněmu nebyla do revoluce 1848 pro odpor aristokracie řešena. Český zemský sněm se před polovinou 19. století nestal reprezentantem širších vrstev společnosti obou zemských národů.

Na konci existence stavovského sněmu vykonával český zemský sněm podle zemské ústavy ještě tyto funkce: usnášel se o královských propozicích v otázce zemských dávek; měl poradní činnost v otázce vydávání nových zákonů týkajících se bezprostředně Českého království; usnášel se o zvláštních ústavech zemských a povoloval přirážky na uhrazení příslušného nákladu a dále povoloval přirážky pro domestikální fond; zkoumal a schvaloval prelimináře a účetní závěrky domestikálního fondu a jeho vedlejších fondů; volil přísedící zemského výboru, jakož i ředitele kanceláře zemského výboru; rozhodoval o právech zemských stavů jako reprezentantů země.

Naposledy se sešel stavovský český zemský sněm v srpnu 1847. Pokus rozšířit český zemský sněm na základě panovníkova → kabinetního listu z 8. 4. 1848 v důsledku tzv. červnových bouří ztroskotal. Na rozdíl od Moravy tak novodobý český zemský sněm po roce 1861 postrádal krom jména a místa jednání jakoukoliv legislativní spojitost s předchozím stavovským sněmem. Tato okolnost bude komplikovat prosazování státoprávních požadavků českou politickou reprezentací v liberální éře, neboť jejími politickými odpůrci bude tato vývojová diskontinuita velmi často zdůrazňována.

V. Český zemský sněm v letech 1861–1913

1. Vnitřní činnost sněmu

→ Únorová ústava z roku 1861 a posléze → prosincová ústava z roku 1867 vyhrazovaly zemským sněmům činnost zákonodárnou a správní. Zákonodárná činnost spočívala ve vytváření zemských zákonů, tzn. takových zákonů, které nebyly ústavou vyhrazeny říšskému zákonodárství. V těch záležitostech, které byly vyhrazeny říšskému zákonodárnému sboru, mohl zemský sněm konat pouze porady a hodnotit „jakým způsobem účinkují vyhlášené zákony a stávající instituce říšské na blaho země“, a navrhovat, které zákony říšské by se měly vydat nebo která opatření by měla být přijata. Správní činnost spočívala v sestavení zemského rozpočtu, v dohledu nad finanční správou země, v systemizování zemského úřednictva a vydávání instrukcí pro ně a v dohledu nad zemskými ústavy. Sněm svolával panovník jednou do roka zpravidla do zemského hlavního města. Sněm se ve své činnosti řídil patřičnými články zřízení zemského z roku 1861, dodatky ke zřízení zemskému ze dne 1. 12. 1863 a vlastním jednacím řádem z 2. 3. 1864 s dodatky z 30. 9. 1884. Sněm měl vedle vlády právo iniciativy, které vykonával prostřednictvím výborů nebo jednotlivými členy, jejichž návrh podporovalo alespoň 20 členů sněmu. Porady ve sněmu o jednotlivých předlohách se konaly ve třech čteních, přičemž při třetím čtení se hlasovalo o návrhu zákona jako celku. Sněmu předsedal → nejvyšší zemský maršálek, který také rozhodoval o pořadí projednávaných předloh. Ke každému návrhu směl každý poslanec hovořit pouze dvakrát, poslanci museli mluvit volně a nesměli, vyjma zpravodaje svá prohlášení číst. Jednání zemského sněmu byla veřejná, výjimečně tajná, pokud o to požádal předsedající sněmu či nejméně pět poslanců. O každé schůzi se sepisoval protokol, který byl po verifikování po tři dny k nahlédnutí v kancléři sněmovny. Mimoto byly vydávány tištěné stenografické protokoly. Po skončení rozpravy bylo hlasováno. Platné usnesení muselo být odhlasováno absolutní většinou přítomných za přítomnosti minimálně polovice všech členů sněmu. Při rovnosti hlasů byl návrh zamítnut.

Jednalo-li se o změnu zemského zřízení, byla třeba přítomnost tří čtvrtin členů sněmu a bylo třeba dosáhnout majority dvou třetin všech přítomných. Rozhodnutí zemských sněmů potřebovala vladařovu sankci. Zemské ústavy neznaly instituci tzv. provizorního zákona pro naléhavé potřeby zákona v době, kdy zemský sněm nezasedal. Poslanci požívali práva imunity, ale současně museli při nastoupení do sněmovny slíbit do rukou předsedy a císaři věrnost a poslušnost.

Český zemský sněm se skládal nejdříve z 241 a po rozdělení → Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 z 242 členů, z nichž 5, respektive 6 byli tzv. virilisté, tedy osoby, „které již mocí důstojnosti své k účasti na sněmu jsou povolány“. Virilisty byli arcibiskup pražský, biskupové litoměřický, královéhradecký a budějovický, dále pak rektoři obou pražských univerzit. Z volených členů připadalo 70 na → kurii velkostatků, 72 na města a místa průmyslová, 15 na → obchodní a živnostenské komory a 79 na venkovské obce. Velkostatek byl v počtu mandátů s ohledem na svůj daňový výnos výrazně preferován před kurií městských a venkovských obcí. Volby v kurii městských a venkovských obcí se konaly ve voličských okresech, volby v kurii velkostatkářské proběhly ve dvou sborech nikoli v okresech, ale na území celého království. První voličská skupina velkostatkářů zahrnovala tzv. → fideikomisní velkostatky, druhá skupina tzv. alodiální velkostatky. První sbor volil 16, druhý 54 poslanců. Ze 72 poslanců „měst a míst průmyslových“ volila Praha 10 poslanců v 5 volebních okresech, Liberec 3 poslance a zbývajících 59 poslanců bylo zvoleno po jednom v každém volebním okrese. Z 15 zástupců obchodních a živnostenských komor volily pražská a liberecká komora po 4, chebská po 3 a komory v Plzni a Budějovicích po 2 poslancích. Venkovské obce volily po jednom v každém volebním okrese. Ve venkovské kurii byli poslanci voleni prostřednictvím volitelů.

2. Volební právo a volby do zemského sněmu

Volební právo do zemského sněmu pro kurii velkostatkářskou a obchodních a živnostenských komor stanovoval zvláštní zákon. V kurii městských a venkovských obcí bylo voleno podle volebního práva do obecního zastupitelstva. Ve velkostatkářské kurii měnil volby zásadně zákon z 9. 1. 1873, který měl zamezit volebním podvodům, tak jak je zaznamenaly nechvalně známé → chabrusové volby z května 1872 v Čechách. Volební právo v této kurii náleželo „knihovním držitelům statků v desky zemské zapsaných“, avšak jen za podmínky, platilo-li se ze statku deskového ročně alespoň 250 zlatých r. m. daní a z této částky připadalo nejméně 200 zlatých r. m. na daň gruntovní, tedy pozemkovou. Kromě toho byla požadována občanská zachovalost, stáří 24 let a rakouské státní občanství. Jestliže byl deskový statek nabyt cestou dědického řízení, patřilo majiteli volební právo ihned. Byl-li získán statek například koupí, příslušelo novému majiteli volební právo až po roce. Úplně nové deskové statky získávaly volební právo se svolením místodržitelství a zemského výboru až po třech letech od zapsání nové složky do desek zemských. Obce jako držitelé velkostatku byly úplně vyloučeny z volebního práva. V případě, že měl deskový statek více spoludržitelů, vykonával volbu jeden zmocněnec nebo pověřená třetí osoba. Ten, kdo byl držitelem deskového statku a ještě byl spoludržitelem jiného statku, vykonával volební právo jen pro svůj statek.

Volební právo v městské kurii náleželo voličům, kteří platili nejdříve 10, později 5 zlatých r. m. a pak tzv. honoracím, tj. těm osobám, které měly právo volit do zastupitelstva bez ohledu na výše placené daně. V kurii obchodních a živnostenských komor náleželo volební právo všem členům komory a bylo nezávislé na volebním právu do obecního zastupitelstva. V kurii venkovských obcí platilo stejné ustanovení jako v kurii městských obcí včetně majetkového censu.

Aby mohl být občan zvolen do zemského sněmu, musel vlastnit aktivní volební právo, pro čestné občany a spoludržitele statku stačilo pasivní volební právo, dále musel být mužského pohlaví, dosáhnout 30 let věku a musel být způsobilý k právním úkonům. Volební právo bylo vykonáváno osobně anebo ve velkostatkářské kurii za pomoci zmocněnce, což mohla být i žena. V případě, že některý občan spojil ve své osobě vícekrát podmínky volebního práva, nepřipouštělo se dvojí volení, ovšem s výjimkou členů obchodních a živnostenských komor nebo některých korporací.

Volby byly vypisovány vládou. Byly zahájeny v jednom dnu a nejdříve volili venkovské obce, pak města, pak obchodní a živnostenské komory a nakonec velkostatkáři. Pro volby byly sestavovány voličské seznamy, přičemž seznamy pro kurii velkostatkářskou sestavoval místodržitel a vyhlašoval je v zemském věstníku, pro kurii městských obcí vypracovalo seznamy představenstvo obce za spolupodpisu představeného politického okresu (→ okresního hejtmana). V kurii venkovských obcí bylo třeba předem určit počet volitelů a pak vypracovat voličské seznamy. Volby řídily zvláštní volební komise. Za poslance byl zvolen ten, kdo získal absolutní většinu odevzdaných platných hlasů. Volby byly poté ověřeny. Poslanci užívali výsady imunity a byli povinni být věrni a poslušní císaři, navštěvovat řádně schůze sněmu a účastnit se prací sněmu. Osmidenní neomluvená nepřítomnost na sněmu byla příčinou výzvy nejvyššího zemského maršálka, aby se dotyčný poslanec do 14 dnů dostavil a omluvil, v opačném případě se sněm usnesl na ztrátě mandátu a vypsání nové volby.

3. Sociální složení českého zemského sněmu

Podobně jako v ostatních zemských sněmech Předlitavska, ale i střední Evropy vůbec, tvořili podstatnou část poslanců právníci, především z řad nezávislých advokátů, soudců, soudních úředníků a notářů. Podíl právníků dosáhl vrcholu na českém zemském sněmu na přelomu 70. a 80. let 19. století, kdy tvořil 30 až 40 % všech poslanců. Od 80. let bylo možno zaznamenat nástup občanských statkářských a rolnických poslanců ve venkovských volebních obvodech, v městských volebních obvodech zase úředníků a zaměstnanců samosprávných orgánů zemských, okresních, městských a obchodních a živnostenských komor. Další profesně sociální kategorií, která byla silněji zastoupena v řadách poslanců českého zemského sněmu, tvořili vysokoškolští a středoškolští profesoři. Klesající tendenci je možné pozorovat naopak v řadách zemských poslanců pocházejících z katolického kléru. Zato počet poslanců z řad tzv. svobodných povolání byl na zemském sněmu českém i moravském velmi stabilní. Na prvním místě stáli lékaři a lékárníci, pak novináři a majitelé novin a tiskáren. Obchodní a živnostenské komory vysílaly do zemského sněmu především továrníky, velkoobchodníky a řemeslníky. Aristokratičtí velkostatkáři měli díky privilegovanému postavení velkostatkářské kurie velmi silné a stabilní zastoupení na sněmu.

Z politického hlediska, se česká politická reprezentace skládala na zemských sněmech ze dvou základních skupin. Jádro první skupiny tvořili členové vedoucích grémií staročechů a mladočechů v Praze a Brně, tedy vesměs osoby s vyšším vzděláním, jádrem druhé skupiny byli uznávaní představitelé jednotlivých českých měst a okresů, tedy jakési známé místní veličiny, zvláště pak starostové měst a starostové okresních zastupitelstev. Konec tohoto trendu nastal až po rozšíření masových politických stran na přelomu 19. a 20. století.

4. Poslanecké kluby na zemském sněmu

Novodobý český zemský sněm zasedal od 31. 3. 1861 a hned od počátku sněmovního zasedání se vytvořily poslanecké → kluby. Svůj klub měli ústavověrní poslanci, česká historická šlechta a klub českých poslanců. Klub českých poslanců se řídil Pravidly klubu českého z 8. 1. 1863. Klub měl přes 50 členů a jeho předsedou byl zvolen František Ladislav Rieger, prvním místopředsedou právník Karel Leopold Klaudy, druhým místopředsedou P. Jan Rojek. Od roku 1866 měl tři místopředsedy, dva zapisovatele a dva pořadatele, z nichž jeden vykonával funkci pokladníka. Stanovy klubu nebyly tištěny, ale každému byly známy. Každý člen klubu obdržel od předsedy klubu navštívenku, opatřenou pečetí místo legitimace. Klub vedl poslance ke sněmovní kázni. Prostředníky mezi klubem a všemi poslanci během sněmovního zasedání i v období, kdy zemský sněm nezasedal, byli tzv. → důvěrníci. Bylo jich voleno zpravidla nejdříve pět, od března 1866 devět. Trvalé bydliště měli v Praze a rozhodovali o společném postupu na sněmu v případech, kdy nebylo možno svolat poradu klubu, ale bylo nutné dohodnout se na společném jednotném hlasování. Od roku 1866 měl předseda klubu k ruce i placeného sekretáře z řad poslanců s platem 200 zlatých ročně.

Noví zemští poslanci, kteří byli přijímáni za členy klubu, podepisovali tzv. zápisku, jíž se zavázali zachovávat klubovní pravidla. Schůze klubu se konaly zpravidla navečer před sněmovním zasedáním o páté hodině odpolední na Ovocném trhu nebo v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici na Novém Městě. Jednotný český klub se rozpadl v listopadu 1873, kdy před zasedáním zemského sněmu mělo být rozhodnuto, zda má být zemský sněm obeslán či nikoliv. Tehdy se vyslovilo 46 poslanců proti obeslání a 35 poslanců bylo pro obeslání sněmu. Od té doby konali čeští poslanci porady odděleně ve dvou klubech, a to až do roku 1878, kdy došlo k obnovení společného „klubu státoprávního“. Klub státoprávní zanikl v roce 1887.

5. Vnější činnost českého sněmu 1861–1913

Starý, stavovský český zemský sněm zanikl během revolučního roku 1848. Nový sněm, složený na podkladě kombinace liberálně pojatého volebního práva a starých privilegií, se v roce 1848 na rozdíl od zemského sněmu moravského nesešel, i když volby byly v červnu 1848 na většině území království řádně vykonány. Volební řády byly uveřejněny v tzv. → kabinetním listě císaře Ferdinanda z 8. 4. 1848 a k účasti na sněmování opravňovaly bez volby příslušníky starých stavů, město Praha mělo vyslat 12 poslanců, města s více než 8 000 obyvatel 2 poslance, města s více jak 4 000 obyvatel jednoho poslance, pražské vysoké školy vysílaly 6 poslanců a venkovské obyvatelstvo mělo být zastoupeno prostřednictvím 2 poslanců z každého vikariátu. Vláda využila pražských tzv. červnových bouří a 26. 6. 1848 rozhodla nesvolat český sněm. Veškerá zásadnější zákonodárná aktivita českých poslanců byla přenesena na říšský sněm do Vídně.

Vlastní dějiny novodobého českého zemského sněmu začínají až na jaře 1861. Zákonný podklad pro zemské sněmy vytvořila únorová ústava z roku 1861, která stavěla všechny historicko-politické individuality v říši na jednu roveň. Kompetence centrálního parlamentu, tedy říšské rady, byly významnější a důležitější než zemských sněmů, zemské sněmy však nebyly pouhými správními tělesy, ale významnými politickými institucemi. Český zemský sněm byl největším zemským legislativně správním tělesem v Předlitavsku. Zasedal v bývalém Thunovském paláci na Malé Straně, který v roce 1801 zakoupili čeští stavové. V roce 1861 byl rekonstruován. Od samého počátku byl český sněm nacionálně rozdělen na české a německé liberály. Teprve od roku 1883 stoupl díky Taaffeho volební reformě počet českých poslanců tak, že rozdělení českých a německých mandátů víceméně odpovídalo procentuálnímu podílu obou etnik v zemi. Poměr českého a německého obyvatelstva v zemi činil stabilně v druhé polovině 19. století 2 : 1, kdežto poměr českých a německých poslanců byl do roku 1883 1 : 1, od roku 1883 1,5 : 1. Z tohoto faktu ovšem také vyplývalo, že ani čeští a ani němečtí liberálové nemohli sami o sobě vytvořit na českém sněmu kvalifikovanou většinu a vždy byli odkázáni na výsledek voleb do velkostatkářské kurie, která vlastnila cca 30 % poslaneckých mandátů. Zvítězil-li ve volbách ústavověrný velkostatek (například v roce 1867, 1872 nebo 1878), měl český sněm centralistickou, německo-liberální většinu, zvítězil-li český konzervativní velkostatek, byl český sněm federalisticky a pročesky konzervativně naladěn, což se stalo v roce 1870, 1883, 1889 či 1895. Zemský sněm znamenal díky státoprávnímu boji vždy více pro českou politickou reprezentaci než pro německé liberály, kteří považovali říšskou radu za významnější politickou scénu než zemské sněmy.

Zemský sněm byl volen na šestiletou legislativní periodu, která ale v bouřlivých letech 1866–1872 a těsně před první světovou válkou nebyla dodržena. Až do roku 1873 byly zemské sněmy delegaturou říšské rady. Formálním vedením zemského sněmu pověřoval císař → nejvyššího zemského maršálka se dvěma zástupci, kteří zároveň řídili → zemský výbor. Na sněmu se hovořilo česky anebo německy a protokoly ze zasedání byly tištěny v obou jazycích, podle toho, jaký jazyk řečník užil.

Český zemský sněm prošel několika vývojovými etapami, které výrazně poznamenaly jeho činnost. Léta 1861–1871 lze označit za období ústavních experimentů a pozvolného usazování politického systému v Předlitavsku. V této době se sněmovní většina neustále měnila. V periodě převahy federalistické většiny byl učiněn jedinečný pokus o česko-rakouské vyrovnání, který ale koncem října 1871 skončil neúspěšně. Tento neúspěch urychlil politickou diferenciaci uvnitř českého měšťanského tábora, což vedlo po Vánocích 1874 ke vzniku nové politické strany → Národní strany svobodomyslné (mladočeské). V letech 1872–1883 ovládli díky pasivní rezistenci českých poslanců český zemský sněm ústavověrní poslanci, a proto lze toto období nazvat ústavověrným sněmem. Čeští měšťanští politici z velké většiny český zemský sněm do roku 1879 ignorovali. Naproti tomu v letech 1883–1895 vládla díky volební reformě zákonů pro volby do zemského sněmu a změně kurzu předlitavské vlády na českém sněmu konzervativně liberální koalice federalistického ražení. Němečtí liberální poslanci naopak v letech 1886–1890 odešli do pasivní opozice a sněmovních zasedání se neúčastnili. V roce 1890 byl uskutečněn pokus o → česko-německé vyrovnání v rámci Českého království. Tzv. → punktace skončily díky technické obstrukci mladočechů a také v důsledku rozpadu Riegrovy staročeské strany fiaskem. Léta 1895–1913 byla charakterizována nástupem masových stran do politického života. V důsledku tohoto vývoje velkostatkářští poslanci jak z ústavověrné strany, tak ze strany českého konzervativního velkostatku byli díky radikalizací měšťanských stran hnáni do politické pasivity. Četné návrhy na demokratickou reformu voleb do českého zemského sněmu, které přicházely především z mladočeského politického tábora, zásadně odmítali. Kromě snahy po liberalizaci a demokratizaci volebních řádů tvořily stálou kulisu české sněmovní politiky národnostní boje mezi českými a německými liberálními politiky. Během celého půlstoletí trvání českého liberálního sněmu byl podáno velké množství návrhů na řešení národnostního sporu v království, z nichž nebylo realizováno téměř nic. Na přelomu století pak veškeré pokusy o národnostní smír zablokovaly kompetenční a rozpočtové spory. Český sněm byl v červenci 1913 tzv. → anenskými patenty díky velkému zadlužení zemských financí a díky nemožnosti toto zadlužení pro česko-německý spor vůbec vyřešit, rozpuštěn a jeho funkce převzala zemská správní komise. Tím skončila faktická existence českého zemského sněmu.

6. Zemský výbor

Ve své tzv. permanentní či stálé podobě se skládal z předsedy a z osmi členů, volených po dvou osobách z každého stavu. Vznikl na základě rozhodnutí císaře Karla VI. v roce 1714, a ve sněmovních mezidobích spravoval zemské berně a zemské hospodářství. Zpočátku měl na starosti především vybírání a účtování zemské berně a zřizování krajských kas, do kterých odváděly vrchnosti zemským sněmem povolené berně. Od druhé poloviny 18. století byla i tato práva zemského výboru ztenčována, když panovník bez účasti zemských sněmů a zemských výborů vybíral nepřímé daně. Členové zemského výboru byli voleni na šest let a jejich volba musela být potvrzena panovníkem. Předsedou zemského výboru byl nejvyšší purkrabí pražský, který zároveň předsedal zemskému sněmu, a pokud této funkce nebylo, vykonával funkci předsedy zemského výboru další v pořadí nejvyšší zemský úředník.

V první polovině 19. století spravoval zemský výbor (1) zemský fond, dále nemovitosti a nadání k němu náležející, zvláště pak fond domestikální, který vznikal ze zemských přirážek, které byly původně vybírány jen z rustikálních pozemků, ale později také z pozemků dominikálních, (2) zemské ústavy, především zemské divadlo, polytechniku, jezdeckou školu, taneční školu a šermířskou školu a také Královskou Oboru v Bubenči u Prahy, (3) fondy zvláštních nadací (Strakovské, Leopoldovské a nadace pro bezplatná místa ve vojenských ústavech), (4) veřejné fondy, zvláště fond berní, fond daně dědické a fond zemských dluhů, (5) zemský katastr, (6) účtoval tzv. hudebné, (7) vykonával moc disciplinární a dohled nad zemskými úředníky, (8) připravoval předlohy pro jednání sněmu a (9) spravoval stavovský archiv. Přísedící stálého zemského výboru byli placeni ze zemských prostředků (přísedící ze stavu panského a rytířského 2000 zlatých k. m. ročně, ze stavu duchovního 1000 zlatých k. m. ročně a ze stavu městského 900 zlatých k. m. ročně). Předseda zemského výboru požíval ročně 16 500 zlatých k. m. Tzv. zesílený zemský výbor se skládal ze 16 členů, tedy z 8 členů stálého výboru a z 8 dalších členů, kteří se rovněž volili po dvou z každého stavu na dobu 6 let. Svou případnou funkci vykonávali noví členové zdarma a jenom v těch případech, kdy se jednalo o velmi pilnou a neodkladnou záležitost, která by se za normálních okolností dávala ke schválení zemskému sněmu.

7. Zemské finance a rozpočet

→ Únorová ústava vyhradila tzv. užší říšské radě spolupůsobení při úpravě rozpočtu v předlitavských zemích, zvláště pak právo svolit k vybírání berní a dávek. České zřízení zemské vydané v únoru 1861 současně s ústavou vyhradilo v §§ 20–22 zemskému sněmu správu zemského jmění a péči o fondy a ústavy zřízené nebo vydržované z prostředků stavů nebo země. Sněmu bylo rovněž vyhrazeno právo vypisovat a vybírat přirážky k přímým státním daním až do výše deseti procent. Vybírání vyšších přirážek či zavádění samostatných zemských dávek bylo vázáno na císařské svolení. Toto právo zemského sněmu potvrdila i tzv. → prosincová ústava v roce 1867. Český zemský sněm tedy koncem 19. století obhospodařoval: 1. Fond domestikální, který vznikl již v době předbřeznové z berních přirážek, 2. Fond zemských statků (dvory v Ruzyni a Hostivaři a pozemky v obcích Bubenči a Liboci, Sedlci, Podbabě, Stodůlkách, Tróji a Zlejčině/Zličíně), 3. Fond bubenečský, 4. Fond porodnice, 5. Fond nalezince, 6. Fond blázince, 7. Fond káznice, 8. Fond zemědělský a 9. Fond zemský. Celkové zemské jmění obnášelo například podle pokladniční hotovosti v roce 1890 3 068 408 zlatých a 67 krejcarů r. m. a na nemovitostech, požitečných právech a inventáři 8 871 298 zlatých a 47 krejcarů r. m. Dále sem patřily fondy samostatně účtovatelné: 1. Nadační fond hraběte Straky, 2. Nadační fond císaře Leopolda pro dívky, 3. Nadační fond arcivévodkyně Gisely pro hluchoněmé, 4. Gerstnerův nadační fond, 5. Fond pro zvelebení rybníkářství, 6. Fondy hasičské, 7. Fond dobrovolníků a vysloužilců, 8. Fond škol normálních, 9. Penzijní fond učitelstva na odborných školách hospodářských, 10. Fond Akademie císaře Františka Josefa I. pro vědu, slovesnost a umění, 11. Zemský pojišťovací fond císaře Františka Josefa I., 12. Náhradní fond propinační, 13. Vyvazovací fond a 14. Fond na stavbu nové budovy muzea.

Zemský rozpočet se neupravoval formou zákona jako rozpočet říšský, ale pouhým usnesením sněmu za podmínky nejvyššího schválení, protože výše zemských přirážek pravidelně převyšovala zmíněných deset procent. Zemský rozpočet míval koncem 19. tyto pravidelné rubriky: 1. zemský sněm, 2. zemská správa, 3. zemský archiv, 4. polní a sadební hospodářství, 5. zemědělství, 6. zdravotní, 7. vyučovací a vzdělávací, 8. umělecký, 9. bezpečnostní, 10. vojenský, 11. veřejné stavby, 12. všeobecný rozpočet penzijní, 13. zúročení zemských dluhů. Celková suma zemského rozpočtu se koncem 19. století pohybovala kolem 13 milionů zlatých r. m. a byla hrazena ze zemských přirážek k dani pozemkové, činžovní, třídní domovní, výdělkové a příjmové, z výpůjčky od → Zemské banky a z vlastních příjmů země. Hrazení potřeb země se dělo především přirážkami ke státním daním, čímž byla ještě více podtržena závislost země na říšském rozpočtu. Systém samostatných zemských daní nebyl do konce existence monarchie zaveden, což nakonec v případě českého zemského sněmu vedlo k nadměrnému zadlužení a nakonec i suspendaci činnosti zemského sněmu v létě 1913 formou tzv. anenských patentů.

Legislativní období českého zemského sněmu

Nejvyšší zemští maršálkové

Albert hrabě Nostitz-Rieneck 31. 3. 1861 – 31. 7. 1863

Karl hrabě Rothkirch-Panthen 9.11. 1863 – 30. 9. 1866

Albert hrabě Nostiz-Rieneck 14.10. 1866 – 27. 2. 1867

Edmud hrabě Hartig 4. 4. 1867 – 3. 8. 1867

Adolf kníže Auersperg 4. 8. 1867 – 31. 3. 1870

Albert hrabě Nostitz-Rieneck 26. 8. 1870 – 23.12. 1870

Jiří kníže Lobkowicz 11. 9. 1871 – 23. 4. 1872

Karl kníže Auersperg 23. 4. 1872 – 31. 5. 1883

Jiří kníže Lobkowicz 4. 7. 1883 – 10.12. 1907

Ferdinand princ Lobkowicz 28. 8. 1908 – 25. 7. 1913

Literatura

Václav Vladivoj Tomek, Sněmy české dle obnoveného zřízené zemského Ferdinanda II, Praha 1868
; Jaromír Čelakovský, Postavení vyslaných královských měst na sněmích českých a spor měst Hory Kutné, Plzně a Českých Budějovic o přednosť místa hlasu na sněmě, Časopis českého muzea 43, 1869, s. 115–156
; Antonín Gindely – František Dvorský – Julius Pažout – Kamil Krofta – Jan Bedřich Novák – Bedřich Jenšovský – Miloslav Volf (ed.), Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu / Die böhmischen Landtagsverhandlungen und Landtagsbeschlüsse vom Jahre 1526 bis auf die Neuzeit, I–XI, XV/1–3, Praha 1877–1955
; Ernst Mischler, Der öffentliche Haushalt in Böhmen. Ein Beitrag zur Kenntnis und Beurtheilung des Finanzwesens der Selbstverwaltung in Österreich, Leipzig – Wien 1887
; Ottův slovník naučný, VI, Praha 1895 (Bohuslav Rieger, Čechy)
; Die Finanzen der autonomen Verwaltung in den Jahren 1888–1892, Österreichische Statistik XL, H. 3, Wien 1896
; František Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628), I–III, Brno 1900–1905
; Ernst Mischler, Selbstverwaltung, finanzrechtlich, in: Österreichisches Staatswörterbuch. Handbuch des gesamten österreichischen öffentlichen Rechtes, IV, Wien 1907
; Ferdinand Hrejsa, Česká konfesse, její vznik, podstata a dějiny, Praha 1912
; Kamil Krofta, Snahy o společný sněm zemí domu rakouského v letech 1526–1848, in: K. Krofta, Byli jsme za Rakouska... Úvahy historické a politické, Praha 1936, s. 142–219
; Antonín Okáč, Český sněm a vláda před březnem 1848. Kapitoly o jejich ústavních sporech, Praha 1947
; Frederick G. Heymann, The National Assembly of Čáslav, Medievalia et Humanistica 8, 1954, s. 32–55
; Václav Vaněček, Tři druhy stavovských shromáždění v českém státě 16. století, Právněhistorické studie 4, 1958, s. 244–249
; Ivan Hlaváček, Husitské sněmy, Historický sborník 4, 1965, s. 71–109
; Klaus Zernack, Die burgstädtischen Volksversammlungen bei den Ost- und Westslawen. Studien zur verfassungsgeschichtlichen Bedeutung der Veče, Wiesbaden 1967
; Stanisław Russocki, Wiece w miastach Słowiańszczyny Wschodniej i Zachodniej, Przegląd Historyczny 59, 1968, s. 749–756
; Václav Vaněček (ed.), Česká národní rada – sněm českého lidu, Praha 1970
; Ferdinand Seibt, Zur Entwicklung der böhmischen Staatlichkeit 1212–1471, in: Der deutsche Territorialstaat im 14. Jahrhundert, II, Sigmaringen 1971, s. 463–483
; Stanisław Russocki, Protoparlamentaryzm Czech do początku XV wieku, Warszawa 1973
; Marie Lišková, Klub českých poslanců v letech 1863–1873, Sborník archivních prací 24, 1974, č. 1, s. 67–82
; Karl Bosl, Böhmen als Paradefeld ständischer Repräsentation vom 14. bis zum 17. Jahrhundert, in: Böhmen und seine Nachbarn, München – Wien 1976, s. 188–197
; Jaroslav Pánek, Úloha stavovství v předbělohorské době (Vývoj názorů novodobé české historiografie), Československý časopis historický 25, 1977, s. 732–761
; týž, K sněmovní politice Ferdinanda I. (Králův pokus o manipulaci českých stavů na generálním sněmu v roce 1557), Folia Historica Bohemica 2, 1980, s. 209–246
; Jan Pelant, České zemské sněmy v létech 1471–1500, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 340–414
; Jaroslav Pánek, Zápas o vedení české stavovské obce v polovině 16. století (Knížata z Plavna a Vilém z Rožmberka 1547–1556), Československý časopis historický 31, 1983, s. 855–884
; týž, Republikánské tendence ve stavovských programech doby předbělohorské, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 43–62
; Karel Malý, Změny státního zřízení v českém stavovském povstání, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 63–88
; Josef Válka, Zrod moravské stavovské obce, Jižní Morava 22, 1986, s. 73–80
; Wilhelm Brauneder – Friedrich Lachmayer, Österreichische Verfassungsgeschichte, Wien 1987
; Vratislav Vaníček, Šlechta a český stát za vlády Přemyslovců, Folia Historica Bohemica 12, 1988, s. 65–107
; Vratislav Vaníček, Předpoklady a formování „obce českého království“ (zemské obce), Mediaevalia Historica Bohemica 1, 1991, s. 13–55
; František Šmahel, Obrysy českého stavovství od konce 14. do počátku 16. století, Český časopis historický 90, 1992, s. 161–187
; Alexandra Špiritová, Politické kluby na českém sněmu, in: Paginae Historiae, 1992, s. 170–189
; Jaroslav Pánek, „Sněmy české“ (Naděje a ztroskotání edice k dějinám raného novověku), in: 130 let Zemského archivu. Sborník příspěvků z konference konané u příležitosti 130. výročí založení zemského archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a prvního ředitele prof. A. Gindelyho, Praha 1993, s. 23–33, 108–109
; Josef Žemlička, Te ducem, te iudicem, te rectorem. Sněmovní shromáždění v raně středověkých Čechách – kontinuita či diskontinuita?, Český časopis historický 91, 1993, s. 369–384
; Jaroslav Mezník, Český zemský sněm za Václava IV., in: Husitství – Reformace – Renesance. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, Praha 1994, s. 201–211
; týž, Odvolání Majestas Carolina, in: In memoriam Josefa Macka (1922–1991), Praha 1996, s. 53–63
; týž, Vývoj a systém stavovské reprezentace v Českých zemích v pozdním středověku, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, C 46, 1997, č. 44, s. 71–81
; Jiří Kořalka, Češi v habsburské říši a v Evropě, Praha 1996
; Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935), Praha 1997
; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), Praha 1997, s. 328–357
; Jiří Štaif, Česká národní společnost a její politické elity v letech 1848–1911, in: Pavla Vošahlíková – Milan Řepa (ed.), Bratři Grégrové a česká společnost v 2. polovině 19. století, Praha 1997, s. 9–28
; Marian J. Ptak (ed.), Sejm czeski od czasów nejdawniejszych do 1913 roku, Opole 2000
; Otto Urban, Der böhmische Landtag 1848–1918, in: Die Habsburgermonarchie 1848–1918, VII, Wien 2001
; Hans Peter Hye, Strukturen und Probleme der Landeshaushalte, in: Die Habsburgermonarchie 1848–1918, VII, Wien 2001; Martin Šandera, Generální sněm zemí Koruny české v Kladsku roku 1512, Kladský sborník 4, 2001, s. 19–28
; Karel Malý – Jaroslav Pánek – Dalibor Janiš (ed.), Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 7.–8. prosince 2000 v Praze, Praha 2001
; Jaroslav Pánek, Traditions of Czech Parliamentarism. The Early Modern Bohemian Diets, Přednášky z 47. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 2004, s. 241–248
; Jindřich Francek, 24. 10. 1517. Svatováclavská smlouva. Urození versus neurození, Praha 2006
; Josef Kollmann, Politické probuzení českých stavů (sněm 1790–1792), Sborník archivních prací 56, 2006, s. 251–344
; Petr Maťa, Landstände und Landtage in den böhmischen und österreichischen Ländern (1620–1740). Von der Niedergangsgeschichte zur Interaktionsanalyse, in: Petr Maťa – Thomas Winkelbauer (ed.), Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas, Stuttgart 2006, s. 345–400
; Ladislav Soukup, Zemský sněm český v 19. století, in: Karel Malý – Ladislav Soukup (ed.), Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918. Sborník příspěvků, Praha 2006, s. 358–396
; Petr Maťa, Komisaři k českému zemskému sněmu (1627–1740), in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka (ed.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007, s. 309–318
; Jaroslav Čechura, 5. 5. 1609. Zlom v nejdelším sněmu českých dějin. Generální zkouška stavovského povstání, Praha 2009
; Milan Hlavačka, Volby a národní politické reprezentace v českých zemích 1848/1861–1918, Střed/Centre 1, 2009, č. 1, s. 9–23
; Jana Malínská, Volební právo žen do říšské rady, českého zemského sněmu a do obcí v letech 1848–1914, Střed/Centre 1, 2009, č. 1, s. 24–57.

Robert Šimůnek – Jaroslav Pánek – Milan Hlavačka