československá armáda

I. Charakteristika; II. Období mezi světovými válkami; III. V letech boje proti nacismu; IV. Období lidové demokracie (1945–1948); V. Československá armáda v letech 1948–1968; VI. Období politické normalizace a rozpadu komunistického režimu (1968–1989); VII. Československá armáda v letech 1989–1992.

I. Charakteristika

Ozbrojená síla československého státu, určená k obraně země. Její existence v obou světových válkách byla nejzávažnějším argumentem emigračních politiků pro uznání práva Čechů a Slováků na vznik, resp. obnovení samostatnosti Československa.

II. Období mezi světovými válkami

Základem pro vybudování československé armády se staly → československé legie, které se vrátily z Francie, Itálie a Ruska a bývalé útvary rakousko-uherské armády zformované z doplňovacích obvodů na území ČSR. Takřka bezprostředně po konci války se jednotky nové československé armády aktivně podílely na zavedení československé správy na celém území ČSR, včetně pohraničních oblastí Čech a Moravy či území Slovenska. Zasáhly také do konfliktů se sousedními zeměmi, ať už to byla → československo-maďarská válka 1919 nebo → československo-polská válka 1919.

Na organizaci československé armády se dominantně podílela → francouzská vojenská mise v ČSR, která byla zřízena v roce 1919 na žádost československé vlády, v čele s gen. Mauricem Pellé (1863–1924). Pellé také stál v letech 1919–1920 v čele Hlavního (generálního) štábu československé armády. Mise se v polovině roku 1919 výrazně podílela na programu unifikace útvarů československé armády, které vznikly z bývalých rakouských útvarů a z útvarů československých legií.

Podle branného zákona z března 1920 byla československá armáda (s předepsanou výší stavu 150 tisíc mužů) určena k tomu, aby hájila svobodu, celistvost a nezávislost republiky a současně aby spolupůsobila i při udržování pořádku a bezpečnosti uvnitř státu. Byla uzákoněna povinná prezenční vojenská služba v délce 24 měsíců (od roku 1924 18 měsíců, od roku 1933 opět 24 měsíců). Právo disponovat armádou bylo vyhrazeno nejvyšším státním orgánům – Národnímu shromáždění, prezidentovi republiky a vládě. Nejvyšším představitelem a vrchním velitelem československé armády byl prezident republiky, který na návrh ministra národní obrany jmenoval další vysoké vojenské činitele: generálního inspektora československé armády, náčelníka hlavního štábu, zemské vojenské velitele, velitele divizí a další. Ústředním správním orgánem československé branné moci bylo ministerstvo národní obrany (MNO). Jeho součástí byl i Hlavní štáb československé armády, v jehož čele stáli řádní náčelníci: v letech 1921–1925 francouzský generál Eugène Antoine Mittelhausser (1873–1949), poté do roku 1933 následoval gen. Jan Syrový (1888–1980), jehož nahradil ve funkci až do roku 1939 gen. Ludvík Krejčí (1890–1972).

Armáda ČSR byla založena na principu všeobecné branné povinnosti a budování kádrové armády, která byla tvořena vedle její aktivní složky také vycvičenými zálohami. Aktivní armádu tvořili vojenští gážisté (vojáci z povolání, resp. důstojníci, rotmistři a délesloužící poddůstojníci) a vojáci v prezenční službě. Záloha, do které přecházeli vojáci po splnění prezenční vojenské povinnosti, sloužila v případě potřeby k rychlému doplnění aktivní armády a k postavení mobilizačních vojenských jednotek. Branná povinnost byla všeobecná a stejná pro všechny muže, československé státní občany a musela být vykonána osobně. V míru počínala branná povinnost rokem, v němž občan dosáhl 20 let a končila rokem, v němž dovršil 50 let. Vojenské osoby z povolání podléhaly branné povinnosti až do 60 let. Za mobilizace a ve válce podléhali zvláštní branné povinnosti všichni českoslovenští státní občané od 17 do 60 let.

Základní řád Org-10 z roku 1920 stanovil organizaci československé armády. Jako vyšší jednotky vymezil armády, divize a brigády. V územní působnosti byla vytvořena čtyři Zemská vojenská velitelství (ZVV) se sídly v Praze, Brně, Bratislavě a v Užhorodě (od roku 1925 v Košicích), 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů (každý pro 1 pluk). Zbraně byly rozlišovány na hlavní (pěchota, dělostřelectvo, letectvo, jezdectvo) a pomocné (ženijní, telegrafní, železniční jednotky, vozatajstvo a automobilní vojsko). V rámci unifikace vzniklo po únoru 1920 celkem 48 pluků, které byly ustaveny spojením útvarů zahraničního vojska – legií a domácích útvarů. Vedle toho byly zřízeny i 4 horské pěší pluky a 10 hraničářských praporů. V dělostřelectvu bylo zformováno 16 lehkých dělostřeleckých pluků (s děly do ráže 105 mm), 15 hrubých dělostřeleckých pluků (105–150 mm), 3 horské dělostřelecké pluky, 5 těžkých dělostřeleckých pluků. V rámci jezdectva existovalo 10 jezdeckých pluků, u letectva 3 letecké pluky, dále pak pomocné jednotky. Od roku 1920 do roku 1936 se aktivní československá armáda skládala z 12 pěších divizí, 2 horských brigád, 2 těžkých dělostřeleckých brigád, 3 jezdeckých brigád a z útvarů přímo podřízených MNO nebo ZVV.

Důležitou součástí výstavby československé armády se stal rychlý postup vyzbrojování v prvních letech samostatné republiky, i když rychlost byla nezřídka na úkor kvality. Postupně však přebírání zejména francouzské výzbroje (tanků, letadel, kulometů apod.) nahrazoval vlastní vývoj československých zbraní v československém zbrojním průmyslu a při přezbrojování začalo převažovat hledisko kvalitativní.

První zkoušku reorganizované československé armády znamenalo úspěšné provedení částečné mobilizace, vyhlášené 24. 10. 1921, kdy se bývalý rakouský císař Karel I. (1887–1922) neúspěšně pokusil o návrat na maďarský trůn (→ Karlův puč). Nové zásady výchovy a výcviku, založené na poslušnosti podřízených vůči nadřízeným, stanovil v roce 1926 vydaný předpis A-I–1, který platil až do roku 1950.

Příchod nacistů k moci v roce 1933 byl vážným impulzem k rozvoji organizačních příprav na válečné střetnutí, zejména v oblasti plánování Hlavního štábu (HŠ), kde byla přijata francouzská defenzivní doktrína. Do popředí se dostala otázka výstavby pohraničních opevnění, schválená v březnu 1935 náčelníkem HŠ v rámci plánu realizace opevňovacích prací. Prioritu dostala výstavba opevnění proti Německu a práce probíhaly i v příhraničních oblastech s Maďarskem. Hlavním vojenským úkolem ČSR bylo uhájení celistvosti státu před vpádem vojsk nepřítele. Podstatou strategické koncepce bylo vyčerpat protivníka obranou, a to v případě nutnosti i za cenu hlubokého ústupu a teprve po splnění tohoto úkolu a zásahu spojeneckých vojsk měla armáda přejít k útočné činnosti a v součinnosti s nimi zasadit protivníkovi rozhodný a ničivý úder.

Důležitým přelomem bylo vydání → zákona na obranu státu č. 131 z května 1936, podle něhož zůstával prezident republiky vrchním velitelem branné moci s vlastní vojenskou kanceláří. Vstup státu do branné pohotovosti vyhlašoval prezident, válku mohl vyhlásit jen s předchozím souhlasem Národního shromáždění. Jako zvláštní užší výbor vlády fungovala Nejvyšší rada obrany státu v čele s předsedou vlády, která měla pečovat o zabezpečení obrany v době války a míru ve všech sférách života republiky.

V říjnu 1936 byla zřízena → Stráž obrany státu s úkolem ochraňovat neporušitelnost státních hranic, nedotknutelnost státního území a spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku.

Počátkem června 1936 vláda schválila společně s výstavbou opevnění i výzbrojní program s cílem modernizovat výzbroj a zvýšit bojeschopnost československé armády. Došlo také k reorganizaci válečné armády, která předpokládala vytvoření 4 polních armád, v jejichž rámci bylo 7 armádních sborů a 6 hraničních pásem. V letech 1936–1937 následovala reorganizace pěších divizí, které měly již jen 3 místo dosavadních 4 pluků a zároveň došlo k výstavbě 3 nových divizí. Proběhla i reorganizace jezdeckých brigád: Z dosavadních čtyř brigád byly vytvořeny rychlé divize, složené z útvarů jezdectva, motorizovaných útvarů pěchoty a dělostřelectva. Počet leteckých pluků se zvýšil na šest. Postupně rostly i početní stavy mírové československé armády, která v roce 1935 čítala přes 170 tisíc osob a před vyhlášením → mobilizace v září 1938 měla na 300 tisíc osob.

Vojenskostrategickou situaci Československa výrazně zhoršil → anšlus Rakouska v březnu 1938. Velení československé armády věnovalo po těchto událostech zvýšenou pozornost zejména zabezpečení bezprostředně ohrožených hranic s Rakouskem. Zhoršující se situace v československo-německých vztazích vyvrcholila v květnu 1938 vyhlášením částečné mobilizace československé armády po zprávách o německých přípravách na útok proti Československu.

Vyvrcholením československých obranných opatření byla mobilizace v září 1938, která však v důsledku přijetí → Mnichovské dohody byla postupně odvolána. Československá armáda musela opustit pohraniční opevnění a do 10. 10. 1938 vyklidit 1.–5. pohraniční pásmo, stanovené diktátem čtyř velmocí, signatářů Mnichovské dohody. Současně probíhala postupná demobilizace, která se týkala nejprve sudetských Němců, poté celé československé armády. Převážná část demobilizace proběhla ve čtyřech etapách v průběhu října 1938.

Československá armáda byla na nátlak Německa v období od mnichovské kapitulace do března 1939 (→ druhá republika) stále redukována, takže její početní stav klesl počátkem března 1939 v důsledku odchodu ročníků 1935 a 1936 do zálohy na pouhých 90 tisíc mužů. Na německý nátlak byl navíc odvolán i náčelník Hlavního štábu československé armády gen. Krejčí. V prosinci 1938 byla odvolána ostraha hranic proti Německu, Polsku i Maďarsku a provedena poslední fáze demobilizace. Československá armáda se na základě rozhodnutí československé vlády až na dva případy nepostavila na odpor → nacistické okupaci zbytku Českých zemí v březnu 1939, 12. divize československé armády však zasáhla do bojů proti maďarské armádě při maďarské okupaci Podkarpatské Rusi.

III. V letech boje proti nacismu

Počátky československé zahraniční armády se začaly rodit již krátce po okupaci Českých zemí, kdy stovky a tisíce aktivních i záložních vojáků odcházely ilegálně do emigrace, aby zde bojovaly za osvobození Československa. Nejprve to bylo v Polsku, kde na přelomu dubna a května 1939 vznikla v Krakově československá vojenská skupina, z níž se teprve později, po souhlasu polské vlády vytvořil → Legion Čechů a Slováků v Polsku pod velením gen. Lva Prchaly (1892–1963). Vzhledem k počátečním komplikacím s organizací jednotky na polském území odjela z Polska větší část, na 1200 československých vojáků do Francie, kde vstoupili do řad cizinecké legie. Vedle toho se českoslovenští vojáci zapojili od počátku okupace také do → domácího odboje, zejména v rámci ilegální odbojové organizace → Obrana národa.

Po vypuknutí → druhé světové války byla 2. 10. 1939 podepsána mezi francouzským ministerským předsedou Édouardem Daladierem (1884–1970) a československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským (1889–1973) dohoda o obnovení československé armády ve Francii. Na jejím základě začaly být budovány → československé vojenské jednotky na západních frontách. Nejprve vznikly ve Francii, kde se zúčastnily bojů na francouzsko-německé frontě. Po porážce Francie v červnu 1940 působily na území Velké Británie a na Středním Východě.

Postupně probíhala také organizace vojenské správy. Již od 2. 8. 1939 fungovala v Paříži Československá vojenská kancelář v čele s gen. Sergejem Ingrem (1894–1956). Poté, co v říjnu 1939 vznikl → Československý národní výbor 1939–1940, byla v jeho rámci vytvořena Československá vojenská správa. Po evakuaci československých jednotek do Velké Británie byla vytvořena a uznána, zprvu jako prozatímní, → vláda ČSR v exilu. Její součástí bylo i exilové ministerstvo národní obrany, které řídil gen. S. Ingr. Československá exilová vláda podepsala 25. 10. 1940 dohodu s britskou vládou o československé branné moci. Obě smluvní strany se v ní zavázaly pokračovat ve válce až do úspěšného konce, československé jednotky měly podléhat britskému vrchnímu velení. Pozemní vojsko jako organický celek spadalo pod pravomoc československé vlády, resp. MNO. Českoslovenští letci, kteří podléhali Inspektorátu československého letectva v čele s gen. Karlem Janouškem (1893–1971), zřízeném v Anglii 12. 7. 1940, bojovali v rámci britského Královského letectva (RAF). → Českoslovenští letci za druhé světové války byli jako první českoslovenští vojáci bojově nasazeni v → bitvě o Anglii. Československá pozemní jednotka zasáhla do bojů v severní Africe počátkem října 1941 a poté znovu v roce 1943 při → obraně Tobrúku.

Po vstupu Sovětského svazu do války 22. 6. 1941 se začaly na základě československo-sovětské smlouvy z 18. 7. 1941 postupně formovat → československé vojenské jednotky v SSSR. Prvním bojovým nasazením byl → boj o Sokolovo, který svedl s nepřítelem 1. československý samostatný polní prapor v SSSR, následovala další bojová vystoupení československých jednotek v SSSR (→ bitva o Kyjev, těžké boje o Bílou Cerkev, → karpatsko-dukelská operace a další). Po invazi spojenců v Normandii v červnu 1944 se zapojila do bojů ve Francii i 1. československá samostatná brigáda, jejímž úkolem bylo → obléhání Dunkerque.

MNO řešilo již za války mnohé problémy spojené s působením československých zahraničních vojenských jednotek i s aktivizací vojenského odboje ve vlasti a řídilo i přípravy k poválečné obnově československé armády. S tímto posláním pracovala již od června 1941 tzv. Studijní skupina při MNO. Na její činnost navázal v polovině ledna 1943 Štáb pro vybudování branné moci v čele s náčelníkem gen. Bedřichem Neumannem-Miroslavem (1891–1964) a od září 1944 Hlavní štáb československé branné moci, kterému velel gen. S. Ingr. V souvislosti s blížícím se osvobozením Československa bylo v březnu 1944 vytvořeno Velitelství osvobozeného území, kterému velel gen. Antonín Hasal-Nižborský (1883–1960). Jeho úkolem bylo vytvořit v osvobozených oblastech ČSR týlovou armádu jako základ pro vybudování československé branné moci.

Významným mezníkem v domácím odbojovém hnutí se stalo → Slovenské národní povstání, které začalo 29. 8. 1944. Hlavní bojovou sílu povstalců představovala 1. československá armáda na Slovensku pod velením generálů Jána Goliana (1906–1945) a Rudolfa Viesta (1890–1945).

1. československý armádní sbor v SSSR se zúčastnil → osvobozování Československa v roce 1945, podílel se na bojích o Branisko, Liptovský Svatý Mikuláš, průsmyky Velké a Malé Fatry, na → ostravské operaci a dalších bojových akcích.

IV. Období lidové demokracie (1945–1948)

Armáda byla v osvobozené republice obnovena podle předmnichovského organizačního schématu. Jak deklaroval → Košický vládní program měla využít válečných zkušeností všech spojenců, především ale sovětské armády. Přetrvala apolitičnost i nestranickost armády, na nový základ, antifašismus, demokratičnost, spolupráci se SSSR, byla postavena oblast výchovy a osvěty. Nově, podle sovětského vzoru, byl vybudován také aparát Obranného zpravodajství (OBZ).

Organizačně tvořily armádu čtyři vojenské oblasti s podřízenými armádními sbory a divizemi. Vedle pozemního vojska byl kladen důraz na budování letectva. Výcvik se postupně měnil dle zkušeností z války (přicházely a překládaly se předpisy i různé práce, vycházel časopis Zkušenosti z poslední války apod.). Velké problémy přetrvávaly s výzbrojí a výstrojí, která byla většinou trofejního původu. Nová byla dodána jen ze SSSR. Armáda se významně podílela na zajištění pohraničí a → odsunu Němců, později na boji proti banderovcům a rovněž pomáhala při odstraňování válečných škod.

Prezident Edvard Beneš razil v rámci svého programu „mostu“ mezi Východem a Západem koncepci tzv. velké armády. Existoval tzv. velký a malý výzbrojní program, který měl mj. významně obnovit postavení československého zbrojního průmyslu, ekonomické i politické podmínky to však nedovolily. S nebezpečím války se počítalo za 20–30 let. Armáda zatím nebyla nijak orientována, protože Německo okupovali Spojenci, → studená válka se zatím otevřeněji neprojevovala. Byla však vtahována do politického zápasu uvnitř ČSR. Stále více se prosazovali důstojníci z předmnichovské armády bez válečných zkušeností. Velitelský sbor byl atomizován a sledován OBZ, které pořizovalo seznamy nepohodlných vojáků. O vliv na armádu se vedle KSČ pokoušely i další politické strany pomocí svých branných sekretariátů, „zpravodajů“ apod. Před únorem asi 25 % důstojníků bylo na straně KSČ, 10 % proti, zbytek nerozhodnut vyčkával.

V. Československá armáda v letech 1948–1968

Po → únorovém převratu 1948 se Československá republika stala součástí sovětského mocenského bloku, její západní hranice hranicemi vznikajícího socialistického společenství. To vedlo ke snaze o maximální posílení jejich obrany. Československá armáda se stala prvním sledem spojeneckých armád na základě dvoustranných smluv, uzavřených v letech 1948–1949. Tomu odpovídala její organizace, dislokace, výzbroj i výcvik. Přejímala zbraně i taktiku od hlavního spojence – SSSR a jeho armády. Těžiště obrany se jednoznačně přesunulo na hranice se SRN a Rakouskem, jejichž přímá ochrana byla svěřena → Pohraniční stráži.

K zásadní změně v organizaci armády došlo v září 1950, kdy vznikly dva vojenské okruhy – Praha (později Tábor) a Trenčín. Zatímco v prvním byly bojové jednotky (prvosledové) naplněny na plné počty osob i výzbroje, Slovensko zůstalo týlem se zabezpečovacími útvary, školami apod., popř. s jednotkami na snížených počtech. Vedle pozemního vojska, v němž se z pěšího vojska stalo nejprve střelecké a později motostřelecké, a letectva, vznikla jako nový druh vojska protivzdušná obrana, která v roce 1955 vytvořila samostatný druh ozbrojených sil – Protivzdušnou obranou státu (PVOS). V roce 1957 armáda přešla na tzv. jednotypové divize. Došlo k unifikaci výzbroje a výstroje se sovětskou armádou, československý zbrojní průmysl vyráběl podle sovětských licencí i pro ostatní spojenecké armády.

Výběr, příprava, hodnocení a služební postup vojáků z povolání byly postaveny na třídních a politických principech, vojenské školství se reorganizovalo podle sovětského vzoru, existovala řada rychlopříprav (školy důstojnického dorostu), do armády přicházeli v rámci náboru podle §§ 37 a 39 Branného zákona vedle specialistů také straničtí funkcionáři. Nové kádry nahrazovaly staré, které byly propuštěny, někteří různým způsobem perzekvováni, postihováni byli i vojáci základní služby a vojáci v záloze (→ pomocné technické prapory).

Od léta 1948 v armádě legálně působily organizace KSČ. V roce 1949 byl přijat nový branný zákon, o rok později kompletní základní řády, vycházející důsledně ze sovětského vzoru. Řízení armády přecházelo plně na stranické orgány: Vojenský komitét při ÚV KSČ a Nejvyšší radu obrany státu, po roce 1950 výhradně na různé komunistické orgány a složky, které byly řízeny Hlavní politickou správou, která pracovala na úrovni oddělení ÚV KSČ. Výraznou změnu znamenal nástup vedení gen. Alexeje Čepičky (1910–1990) v dubnu 1950, které dostalo mandát k urychlené výstavbě armády a dosažení její plné bojeschopnosti.

Na počátku 50. let byl pěstován „kult armády“, tj. armáda dostala vše, co žádala (většinou podle sovětského vzoru) – stadion, několik divadel, měla umělecké soubory, sportovní týmy v nejvyšších soutěžích apod. Obrovská byla bytová i další výstavba pro armádu, budovala se nová kasárna, sklady, letiště, vojenské výcvikové prostory. Od června 1954 do března 1990 měla československá armáda i nový přívlastek – lidová. Její nový název zněl Československá lidová armáda (ČSLA).

V květnu 1955 se Československo stalo členem → Varšavské smlouvy. Došlo opět k řadě změn, vyvolaných sovětskými požadavky. Jednotky byly nově dislokovány, změnila se jejich organizace a výzbroj. Hlavní sílu československé armády představovaly tankové svazky podporované letectvem a dělostřelectvem, úkolem armády bylo zadržet první úder protivníka a umožnit druhosledovým svazkům sovětské armády přechod do protiútoku. Byla zahájena příprava na boj za použití zbraní hromadného ničení. ČSLA se účastnila spojeneckých cvičení Varšavské smlouvy, kde patřily její útvary a jednotky k nejlepším.

Československo po druhé světové válce nemělo vlastní vojenskou doktrínu, docházelo k řadě reorganizací, často kontraproduktivních; Pohraniční stráž se dočasně stala součástí armády. Na počátku 60. let se vytvářely jednotné československé ozbrojené síly, do nichž byly vedle armády počítány také ostatní ozbrojené složky – Pohraniční a Vnitřní stráž, vojska ministerstva vnitra, částečně i → Lidové milice.

VI. Období politické normalizace a rozpadu komunistického režimu (1968–1989)

V noci z 20. na 21. 8. 1968 došlo k obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy (→ srpnové dny 1968). Uskutečnila se tak největší vojenská akce v Evropě od skončení druhé světové války. Jejím cílem bylo zastavit pokusy o reformu komunistického režimu v Československu. Sovětská vojenská intervence nenarazila na vážnější mezinárodní odpor.

ČSLA i v této chvíli plnila politické pokyny – zachovala klid a organizovanost. Umístěním Střední skupiny sovětských vojsk na území Československa podle československo-sovětské smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk se však zásadně změnila úloha ČSLA, což se projevilo v řadě organizačních a především dislokačních změn. Došlo také k postupnému přezbrojování vojsk novou technikou a výzbrojí, zavedly se zcela nové zbraně, například řízené střely proti tankům i letadlům, objevily se nové prostředky spojení a velení. Řada důstojníků musela armádu opustit a na jejich místa – podobně jako po únoru 1948 – nastoupili v rámci → normalizace „stranické kádry“ i mladí důstojníci, získávaní do ČSLA pomocí různých výhod a připravovaní v „rychlokursech“.

K 31. 12. 1989 tvořilo Československou lidovou armádu pozemní vojsko, letectvo, vojsko protivzdušné obrany státu a vojenská část Civilní obrany. Československá armáda byla nadále součástí prvního operačního sledu Varšavské smlouvy, čemuž odpovídala její organizační struktura a dislokace. Ta se přibližně shodovala s členěním z 50. let. Území ČSSR bylo rozděleno do dvou teritoriálních vojenských kruhů – západního (ZVO) a východního (VVO). ZVO byl dislokován na území Čech a Moravy a předurčen k vytvoření válečné fronty. Ve své podřízenosti měl zhruba 85 % pozemního vojska. VVO zaujímal převážně území Slovenska a představoval zbylých 15 % pozemního vojska.

Mírovou Československou lidovou armádu tvořila velitelství dvou vojenských okruhů se svými svazky, útvary a zařízeními, 1. a 4. armáda, 10. letecká armáda, Velitelství protivzdušné obrany státu, Štáb civilní obrany, speciální svazky a útvary, vojenské školy a další zařízení. Armáda provozovala 16 stálých letišť.

Výzbroj ČSLA tvořilo 4 500 tanků, 4 900 bojových obrněných vozidel, 3 400 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a výše, 687 letadel. Celkově měla armáda 210 tisíc příslušníků. Vojáci v základní službě z toho činili 148 595, vojáci z povolání 61 405 (z tohoto počtu bylo 41 715 důstojníků a generálů a 16 690 praporčíků).

VII. Československá armáda v letech 1989–1992

Po politickém převratu v listopadu 1989 (→ sametová revoluce) mělo pro další vývoj československé armády velký význam zahájení prací na Vojenské doktríně ČSFR a přijetí Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě 19. 11. 1990. Pro ČSFR byly stanoveny maximální počty hlavních druhů výzbroje a techniky: 1 435 tanků, 2 050 bojových obrněných vozidel, 1 150 dělostřeleckých systémů, 345 bojových letounů a 75 bitevních vrtulníků. V listopadu 1990 přijalo Federální shromáždění zákon o zkrácení vojenské základní služby z 24 na 18 měsíců. O rok později došlo ke zrušení Varšavské smlouvy.

V souladu s ustanoveními Vojenské doktríny byla schválena Koncepce výstavby Československé armády do konce roku 1993. Jejími základními principy se staly redislokace, reorganizace a redukce ozbrojených sil.

Cílem redislokace bylo dosáhnout rovnoměrného rozmístění vojsk po celém území státu tak, aby se v případě potřeby mohlo vytvořit obranné uskupení, jež by čelilo napadení republiky z jakéhokoliv směru. Současně se jednalo i o zásadním opatření v rozmístnění letectva na menším počtu letišť, které by odpovídalo požadovaným ekologickým hlediskům. Rozhodující dislokační změny se měly uskutečnit ve vazbě na odsun sovětských vojsk z území ČSFR do konce roku 1992. Reorganizace znamenala přebudování stávající organizační struktury ozbrojených sil tak, aby splňovala požadavky efektivní obrany. Tyto změny nesměřovaly jen ke snížení počtu výzbroje a likvidaci útočného uskupení, ale též k vytvoření racionální integrované protivzdušné obrany státu, ke zjednodušení systému polního velení a k novému koncipování teritoriálních ozbrojených sil. Současně bylo nutno vybudovat moderní a účinný systém řízení obrany státu a velení ozbrojeným silám. Redukce armády měla probíhat nejen v souladu s realizací koncepce její výstavby, ale současně i jako praktické uplatnění přijaté Smlouvy o konvečních ozbrojených silách v Evropě.

Vojenská doktrína ČSFR byla vyhlášena Federálním shromážděním dne 20. 3. 1991. Nedefinovala žádného konkrétního nepřítele. Hlavním úkolem československé armády dle ní bylo v případě napadení odrazit pozemní a vzdušný útok agresora z jakéhokoli směru a na jakoukoli část území ČSFR. Doktrína respektovala princip rozumné obranné dostatečnosti. Deklarovala, že ČSFR je připravena poskytnout své ozbrojené síly k plnění úkolů v rámci mírových sil OSN i k likvidaci následků ekologických a jiných živelných katastrof. Jedním z důležitých ustanovení doktríny bylo rozhodnutí uskutečnit zásadní přestavbu ozbrojených sil, jako armády výlučně obranného charakteru.

31. 7. 1991 byla nadpočetná bojová technika, podléhající Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, shromážděna na deseti místech soustředění. V rámci avizovaných změn došlo v průběhu roku 1991 ke zrušení 9 motostřeleckých a 5 tankových pluků, v letectvu a protivzdušné obraně byly zrušeny 2 stíhací letecké pluky, dále došlo ke zrušení armádní a frontové sestavy druhů vojsk a reorganizovaly se vševojskové divize.

V nové struktuře byly naopak vytvořeny 4 mechanizované, 3 motorizované a 1 pěší divize, rovněž vznikl integrovaný systém protivzdušné obrany na území ČSFR s novou divizí protivzdušné obrany na území Slovenska. Rovněž se ustavila velitelství Západ a Východ. V roce 1992 bylo založeno velitelství Střed a u všech tří vojenských velitelství vznikly samostatné plnohodnotné sestavy druhů vojsk a služeb.

Zbývajících 6 divizí bylo v průběhu roku 1992 reorganizováno na 3 motorizované a 3 pěší divize. Dále vzniklo 5 pěších brigád územní obrany a 11 pěších pluků územní obrany. Letecký provoz se soustředil na 12 letišť. Dne 9. 7. 1992 bylo vydáno Programové prohlášení vlády ČSFR, na jehož základě se proces transformace armády, především reorganizace a redislokace, urychlil.

V letech 1990–1992 došlo k výrazným změnám v přípravě vojsk, a to ze systému přípravy koaliční a útočné na přípravu samostatné obrany státu. V praxi to znamenalo, že se ustoupilo od rozsáhlých divizních a plukovních taktických cvičení, a základem se stala vycvičenost jednotlivce a slaďování činnosti jednotek do stupně praporu. Nedílnou součástí transformace armády bylo též uplatnění zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích a zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V rámci těchto zákonů požádalo o rehabilitaci téměř 12 tisíc bývalých příslušníků československé armády, z nichž 2500 rehabilitováno nebylo. V průběhu let 1990–1992 bylo přijato do služebního poměru 1135 rehabilitovaných vojáků z povolání, propuštěných z armády v letech 1948–1989.

Pod vlivem politických událostí byly již od 9. 7. 1992 podnikány kroky k rozdělení československé armády, které předznamenaly její zánik: 28. 9. 1992 3. schůze Rady obrany státu rozhodla rozdělit československou armádu v poměru 2:1. Dne 26. 10. 1992 ministr obrany ČSFR schválil Nařízení náčelníka Generálního štábu československé armády k vyrovnání a přesunům výzbroje, techniky a materiálu československé armády mezi Českou a Slovenskou republikou, které se stalo základním vnitřním dokumentem k realizaci dělení. K 1. 11. 1992 byly zahájeny přesuny výzbroje, techniky a materiálu mezi ČR a SR, které skončily (kromě předání letadel, završeného 31. 12. 1992) bez mimořádných událostí 20. 12. 1992. Nástupcem Československé armády se stala po 1. 1. 1993 Armáda České republiky

Literatura

Dana Nývltová, československá vojenská správa v období druhé světové války, Historie a vojenství 14, 1965, s. 583–628
; Karel Pichlík, Bez legend. Zahraniční odboj 1914–1918 (Zápas o československý program), Praha 1968 (2. vydání 1991)
; Rudolf Sander, Organizační a dislokační vývoj československé armády v letech (1918–1939), Sborník archivních prací 35, 1985, s. 3–159
; Vojenské dějiny Československa, III–V, Praha 1987, 1988, 1989
; Vlastislav Kroupa a kol., Český antifašismus a odboj, Praha 1988
; Rudolf Sander, Branná povinnost v Československu (1918–1939), Sborník archivních prací 39, 1989, č. 1, s. 255–278
; Karel Pichlík a kol., Československo a jeho armáda, Praha 1991
; Kapitoly z vojenskej histórie Slovenska, Trenčín 1991
; Jiří Jožák a kol., Za obnovu státu Čechů a Slováků, Praha 1992
; Destrukce důstojnického sboru po únoru 1948, Praha 1993
; Bílá kniha o obraně České republiky, Praha 1995
; Václav Sluka, Československá armáda v datech I–III, Historie a vojenství 44, 1995, č. 1, s. 98–138
; č. 6, s. 118–165
; 45, 1996, č. 1, s. 87–123
; Rudolf Sander, Válečná československá armáda v září roku 1938, I-II, Historie a vojenství 44, 1995, č. 6, s. 23–80
; 44, 1996, č. 1, s. 38–64
; Marián Hronský – Anna Krivá – Miloslav Čaplovič, Vojenské dejiny Slovenska 1914–1939, IV, Bratislava 1996
; Karel Pichlík – Bohumír Klípa – Jitka Zabloudilová, Českoslovenští legionáři (1914–1920), Praha 1996
; Radko Břach a kol. (ed.), Francouzská vojenská mise v Československu 1919–1939. Edice dokumentů. Série I: 1919–1925. Sv. 1–2. A, Praha 1999
; Sv. 2. B, Praha 2005
; Sv. 3, Praha 2010
; Sv. 4, Praha 2009
; Rudolf Sander, Abecední přehled dislokace československé mírové armády v letech 1918–1939, Sborník archivních prací 50, 2000, s. 205–319
; Eduard Bejček – František Hanzlík, Voják se srdcem bohéma. Genmjr. Richard Tesařík, Vizovice 2002
; Jiří Bílek, Pomocné technické prapory. O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci, Praha 2002
; Od Velké Moravy k NATO. Český stát a střední Evropa, Praha 2002
; Jiří Rajlich, Jediný československý maršál. Životní osudy Air Marshala a armádního generála (in memoriam) RNDr. Karla Janouška, KCB (1893–1971), Brno 2002
; Sylvestr Chrastil, Normalizace československé armády na počátku 70. let, Brno 2002
; František Hanzlík, Vojenské obranné zpravodajství v zápase o politickou moc. 1945–1950, Praha 2003
; Petr Koura, Podplukovník Josef Balabán. Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“, Praha 2003
; Zlatica Zudová-Lešková (ed.), Československá armáda 1939–1945 (Plány a skutečnost), Praha 2003
; Vladimír Černý – Petr Kopečný – František Vašek, Legenda bez legend. Životní osudy generála Vojtěcha Borise Luži (1891–1944), Brno 2004
; Drahomír Dušátko a kol., Vojenský zeměpisný ústav – historie, tradice a odkaz, Praha 2004
; Okamžiky pro potlesk. Půlstoletí kultury v armádě, Praha 2004
; Eduard Stehlík, Srdce armády. Generální štáb 1919–2004, Praha 2004
; Jiří Bílek (ed.), Československá armáda jako oběť i nástroj politické perzekuce. Sborník vybraných dokumentů z let 1948–1953, Praha 2005
; Jiří Fidler, Na čele armády. Náčelníci hlavního štábu branné moci 1919–1939, Praha 2005
; Jiří Friedl, Na jedné frontě. Vztahy československé a polské armády za druhé světové války, Praha 2005
; Jaroslav Láník – Miloslav Čaplovič (ed.), Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, Praha 2005
; Milan Liška a kol., Hradní stráž, Praha 2005
; Jiří Macoun, Československé pevnosti, Brno 2005
; Condoleezza Rice, Sovětský svaz a československá armáda 1948–1983. Nejisté spojenectví, Praha 2005
; Antonín Benčík – Karel Richter, Vražda jménem republiky. Tragický osud generála Heliodora Píky, 3. doplněné vydání, Praha 2006
; Jiří Bílek – Jaroslav Láník – Jan Šach, Československá armáda v prvním poválečném desetiletí. Květen 1945 – květen 1955, Praha 2006
; Jiří Fidler – Václav Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, Praha 2006
; František Hanzlík – Václav Vondrášek, Armáda v zápase o politickou moc v Československu v letech 1945–1948, Praha 2006
; Pavel Hrabica – Zdeněk Hrabica, Zapomenutý generál Karel Klapálek, Praha 2006
; Milan Macák, Dvojí tvář hazardního hráče (Jan Šejna pod drobnohledem VKR), Praha 2006
; Martin Pulec, Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989, Praha 2006
; Eduard Stehlík, Páter Method. Životní příběh generála duchovní služby Msgre Methoděje Kubáně, Praha 2006
; Karel Straka, Souvislosti vědy a výzkumu s obranou Československé republiky. Vojenský ústav vědecký v letech 1936–1938, Praha 2006
; Martin Zückert, Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität. Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918–1938, München 2006
; Radko Břach, Generál Maurice Pellé. První náčelník hlavního štábu čs. branné moci, Praha 2007
; Michal Burian – Jiří Rýc, Historie spojovacího vojska, Praha 2007
; Vladimír Bystrov, Osud generála. Komentář k některým dokumentům o životě a tragickém konci Sergeje Vojcechovského, Praha 2007
; Vilém Čermák, Muž proti okupaci. Portrét štábního kapitána Václava Morávka, Plzeň 2007
; František Hanzlík (ed.), Svaz československých důstojníků v exilu 1952–1958. Sborník dokumentů, I–II, Brno 2007, 2008
; Josef Havel, Nikdy se nevzdávat. Životní příběh generála v. v. Zdeňka Škarvady, Praha 2007
; Marta Hofmanová, Konec Černým baronům, Brno 2007
; Petr Luňák, Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990, Praha 2007
; Jaroslav Selner – František Cinger, Generál z rodu rebelů, Mnichovice 2007
; Karel Straka, Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932–1939, Praha 2007
; Jiří Šolc, Po boku prezidenta. Generál František Moravec a jeho zpravodajská služba ve světle archivních dokumentů, Praha 2007
; Peter Šoltés (ed.), V tieni červenej hviezdy. Prenikanie sovietizácie do slovenskej (československej) armády v rokoch 1944–1948, Bratislava 2007
; Karel Štěpánek – Pavel Minařík, Československá lidová armáda na Rýnu, [Praha] 2007
; Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Generál šel na smrt. Životní příběh Aloise Eliáše, Praha 2007
; Jiří Bílek a kol., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské smlouvy: květen 1955 – srpen 1968, Praha 2008
; Jiří Bílek – Milan Hodík – Bohumil Pešek, Vojenské fanfáry nad Vltavou. Od hudeb císařských pluků k Posádkové hudbě Praha. Příběh vojenské hudby v Praze, Praha 2008
; Toman Brod, Tobrucké krysy. Osudy a boje československých vojáků na Středním Východě v letech 1940–1941, Praha 2008
; Zoe Klusáková-Svobodová (ed.), Ludvík Svoboda, Deník z doby válečné, Praha 2008
; Jiří Pernes – Jaroslav Pospíšil – Antonín Lukáš, Alexej Čepička. Šedá eminence rudého režimu, Praha 2008
; Václav Kural – František Vašek, Hitlerova odložená válka za zničení ČSR, Praha 2008
; Jiří Plachý, Nástin personálních ztrát československé armády v době od 21. května 1938 do 31. března 1939, Praha 2009
; Daniel Povolný, Vojenské řešení Pražského jara. 1. Invaze armád Varšavské smlouvy. 2. Československá lidová armáda v srpnu 1968, Praha 2008–2010
; Vilém Sacher, Na počátku stála smrt, Praha 2009
; Tomáš Sedláček, – Jiří Palchý, Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka, Praha 2008
; Karel Straka, Vojáci, politici, diplomaté. Československá vojenská delegace na jednáních mezinárodního výboru v Berlíně a odstoupení českého pohraničí v říjnu 1938, Praha 2008
; Petr Sýkora, Básník proti Hradu. Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar, Praha 2009
; Pavel Šrámek, Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932–1939, Praha 2008
; Zlatica Zudová-Lešková – Petr Hofman, Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Sborník studií, Praha 2008
; Jiří Bílek, Ve vzduchu, na zemi i ve vodě. Historie a současnost výsadkového vojska a vzdušných průzkumných jednotek československé armády a Armády České republiky, Praha 2009
; Josef Fučík, Generál Podhajský, Praha 2009
; František Hanzlík – Karel Konečný, Čs. vojenský exil pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948, Brno 2009
; Jan Štaigl a kol., Generáli. Slovenská vojenská generalita 1918–2009, Bratislava 2009
; Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou. Ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze Československé lidové armády na středoevropském válčišti v letech 1945–1968, Praha 2010
; Bedřich Hamák – Ivo Vondrovský, Mobilizovaná československá armáda 1938 (30. září 1938), Dvůr Králové nad Labem 2010
; Martin Otipka (ed.), Ostravsko-opavská operace 1945 v paměti českých veteránů, Ostrava 2010
; Eduard Stehlík, Dum spiro, spero. 601. skupina speciálních sil generála Moravce, Mohelnice 2010
; Gustav Svobda, 1. československá divize ve Francii (1939–1940), Praha 2010
; Igor Baka a kol., Ferdinand Čatloš. Vojak a politik (1895–1972), Bratislava 2011
; Jozef Bystrický a kol., Od priesmyku Predeal po Kurovské sedlo. Boje vo Východných Karpatoch v roku 1944, Bratislava 2011
; Zlatica Zudová-Lešková, Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938–1945, Praha 2011.

Jan Němeček – Zlatica Zudová-Lešková