československé legie

I. Charakteristika; II. Pojem legionáře; III. Legie v jednotlivých státech: 1. Rusko, 2. Itálie, 3. Francie, 4. Další státy Dohody; IV. Osudy legionářů ve vlasti.

I. Charakteristika

Legiemi byly zprvu uzuálně a teprve poté i oficiálně nepřesně nazvány dobrovolnické vojenské jednotky Čechů a Slováků ve státech dohodové aliance za → první světové války. Rekrutovaly se jednak z krajanských obcí v zahraničí, jednak (a většinou) z válečných zajatců, kteří se na základě závazné písemné přihlášky uvázali aktivně bojovat proti Rakousko-Uhersku, jehož byli státními občany, a Německu, a to a) za nezávislost českého a slovenského národa a za samostatný stát, b) za válečné cíle → Dohody, resp. Spojenců. Sami příslušníci legií se po návratu do vlasti z válečných front bránili označení „legionář“ s poukazem na skutečnost, že římští legionáři byli žoldnéři bojující s nadějí na válečnou kořist, nikoli za ideál. V běžném užívání však pojem „legionář“ nahradil a zcela vytlačil mnohem přesnější, autentický pojem „dobrovolník“ či „dobrovolec“, v souvislosti s československými legiemi však nabyl nového obsahu. Legiemi (legiony apod.) byly zvány i dobrovolnické jednotky polské, jihoslovanské a rumunské, které za první světové války vznikly podle československého příkladu a vzoru. Legionáři se v současnosti běžně nazývají i příslušníci dobrovolnických vojenských jednotek z let druhé světové války.

II. Pojem legionáře

Zákonem stanovenou definicí pojmu „legionář“ se v meziválečném období zabývali přednosta legislativního oddělení ministerstva národní obrany Jaroslav Vorel a přednosta evidenčního oddělení téhož ministerstva, ruský legionář František Turek. Oni byli vlastními původci tzv. legionářského zákona č. 462 Sb. z 24. 7. 1919. Vorel rozvedl novelu zákona v Ottově slovníku naučném nové doby a Slovníku veřejného práva československého a text vydal i separátně. Napsal v něm: „... Legionářem je každý dobrovolník československé legionářské (revoluční, zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci → Národní rady československé v Paříži nebo některé z jejích odboček, nejdéle do 28. 10. 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku nebo nařízení Národní rady či jiného československého revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného, a v den převratu (tj. 28. 10. 1918) skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal..., nebo který byl z československé zahraniční armády řádně propuštěn. Československou legionářskou (revoluční, zahraniční) armádou rozumí zákon autonomní, z Čechů a Slováků složené vojenské formace ve svazku příslušných spojeneckých armád, které podléhaly nejvyšší politické autoritě Národní rady československé. Za legionáře lze též míti Čechy a Slováky rakousko-uherské nebo německé státní příslušnosti, kteří za války dobrovolně vstoupili do některé ze spojeneckých a spřátelených pravidelných (regulérních) armád, jsoucích v pravidelné válce proti středoevropské koalici...“ (J. Vorel, Legionáři, s. 34–35)

Vorlova definice je důležitá, protože se nevztahuje pouze na příslušníky autonomních vojenských jednotek v Rusku, Francii a Itálii, ale také na dobrovolníky srbské, anglické, severoamerické, kanadské a australské armády (asi tři Češi byli také ve svazku armády Jihoafrické unie). Dodatečně – roku 1935 – byl přiznán status legionáře dobrovolníkům československých jednotek v Rusku, kteří ze zajateckých řad přestoupili do vojska po 28. 10. 1918, pokud se účastnili aktivně vojenské služby. Zvláštní postavení měli příslušníci československého dobrovolnického vojska na území ČSR (říjen 1918–březen 1919) a příslušníci 55 praporů Československé domobrany z Itálie. I ti měli od roku 1935 právo vstupovat do legionářských organizací a žádat legionářské osvědčení se všemi výhodami a požitky z něj plynoucími. Statutu legionáře se přitom dostalo dobrovolcům, kteří se → Národnímu výboru československému přihlásili do služby do 1. 11. 1918, a italským domobrancům prvních pěti praporů, zařazeným ze zajateckých řad a dobrovolně se hlásícím do vojska ve druhé polovině října 1918.

Za → starodružiníka, jenž měl požitků nejvíce, pak byl považován každý dobrovolník české a slovenské národnosti, který před 1. 1. 1915 vstoupil do armády ruské, francouzské, srbské nebo anglické. Za → novodružiníky byli oficiálně pokládáni dobrovolníci vstoupivší do jednotek od 1. 1. 1915 do vzniku Českého komitétu zahraničního v listopadu 1915. Od založení pařížského odbojového ústředí v čele s Tomášem Garriguem Masarykem byl nábor dobrovolníků postupně centralizován, do té doby jeho funkce musely suplovat krajanské organizace.

III. Legie v jednotlivých státech

1. Rusko

Působily na ruském území v letech 1914–1920. Na podzim 1914 byla v rámci ruské III. armády vytvořena zpravodajská → Česká družina (původně 720 mužů, novodružiníků z roku 1915 bylo asi 200), přejmenovaná 2. 2. 1916 v Československý střelecký pluk. Po vzniku Druhého československého střeleckého pluku vznikla 19. 5. 1916 Československá střelecká brigáda. Od 18. 9. 1917 se brigáda rozšířila v První československou střeleckou divizi Husitskou, 26. 7. 1917 byla založena Druhá československá střelecká divize, 9. 10. 1917 se obě divize sloučily v Československý sbor v Rusku. Zřízení Třetí československé střelecké divize umožnilo ministru vojenství ČSR gen. Milanu Rastislavu Štefánikovi od 1. 2. 1919 zorganizovat Československé vojsko na Rusi, které mělo charakter armády. Pro evakuaci tohoto rozsáhlého vojenského tělesa ze Sibiře do Evropy bylo od 15. 1. 1919 do 20. 9. 1920 Spojenci vypraveno 40 lodních transportů. (→ legie v Rusku)

2. Itálie

Působily na italském území v letech 1917–1918. Jako první mezi zajatci české a sporadicky slovenské národnosti v táboře Santa Maria Capua Vetere na sokolském principu vznikl 17. 1. 1917 iniciativou Jana Čapka a Bedřicha Havleny Československý dobrovolnický sbor. V říjnu 1917 měl 3 195 členů, z toho 18 Slováků, do dubna 1918 se počet zvýšil na 10 229 mužů. Na základě výnosu italského ministerstva války ze dne 4. 10. 1917 byly vytvořeny z přihlášených československých zajatců (hlavně ze zajateckého tábora v Padule, asi 40 % bylo příslušníky Sboru) polovojenské Československé pracovní oddíly, spojené od března 1918 v 6 pracovních praporů, jež byly využívány až do července k opevňovací práci v oblasti Verony, Mantovy a Vicenzy. Od září 1917 vznikaly při velitelstvích jednotlivých italských armád Československé výzvědné oddíly. Teprve po uzavření smlouvy mezi italskou vládou a Odbočkou Národní rady československé v Římě – mohla být budována československá divize v Itálii; reorganizovaná 17. 12. 1918 – těsně před transportem do Československa – v Československý armádní sbor.

Legionáři „druhé výzvy“ se cítila být většina vojáků Československé domobrany, soustředivší zajatce z doby těsně předcházející italskou říjnovou ofenzívu, zajatce říjnové ofenzívy a dobrovolníky z likvidované rakousko-uherské fronty proti Itálii. Do prosince 1918 vzniklo pod velením plk. Ignáce Gibiše prvních 9 praporů, do června 1919 dalších 46. Každý prapor měl 4 roty, celkem šlo asi o 25 tisíc mužů. Nejvyšší hodnost mezi nimi měl rakousko-uherský polní podmaršálek Josef Kroupa, budoucí československý armádní generál. (→ legie v Itálii)

3. Francie

Působily na francouzském území v letech 1914–1919. Z krajanů žijících většinou v Paříži a okolí vznikla k 31. 8. 1914 v rámci Cizinecké legie → Rota Nazdar, která bojovala v rámci Marocké divize. V červnu 1915 zamezil další rozvoj československého branného odboje ve Francii tzv. Bérengerův zákon o zákazu služby občanů nepřátelských mocností ve francouzské armádě po dobu války. Rotu Nazdar tvořilo zhruba 300 dobrovolníků. Na základě smlouvy mezi francouzskou vládou a Národní radou československou v Paříži vznikla v Darney 22. 6. 1918 Československá brigáda ve Francii, která byla 3. 12. 1918 reorganizována v 5. československou střeleckou divizi. Během prvních tří měsíců 1919 se vrátila do vlasti.

4. Další státy Dohody

Českoslovenští dobrovolníci bojovali rovněž v armádě srbské, rumunské, britské (anglické, kanadské, australské) a severoamerické.

V Srbsku se do armády přihlásili první dobrovolníci české národnosti již na podzim 1914, Radola Gajda do armády černohorské, bylo jich několik desítek a šlo o krajanské usedlíky. Zhruba 350 dobrovolců se přihlásilo v zimě 1914–1915 z řad zajatců. Mezi zajatci v táboře v Niši se průběžně prováděl nábor do srbské armády a počet přihlášek vzrůstal. Počítalo se s jejich vřazením do srbských útvarů. Avšak na podzim 1915 ústřední mocnosti katastrofálně prolomily srbskou frontu a Srbové museli i se zajatci ustupovat nehostinným terénem Albánie. Z počtu přibližně 50 tisíc zajatců tvořili 25 tisíc Češi a Slováci. Hladový pochod Albánií přežilo necelých 13 tisíc našich krajanů, byli přepraveni většinou do italských zajateckých táborů, několik desítek se dostalo na opevňovací práce do Francie. Nejvíce dobrovolníků v počtu 1000 mužů přišlo do rekonstruované srbské armády ze zajateckých táborů v Rusku přes formační stanici v Oděse, a to do 1. pěší dobrovolnické divize, která v rámci ruského 47. sboru operovala za tvrdých podmínek v létě a na podzim 1916 v Dobrudži. Po ústupu před Němci na rumunské území přešla polovina z přibližně 1500 českých a slovenských dobrovolců do Československé střelecké armády na Rusi. Druhá část zůstala v srbské armádě a přesunula se na soluňskou frontu, odkud byla na jaře 1918 transportována do Francie.

Rumunskou rotu založil v létě 1917 Milan Rastislav Štefánik z dobrovolně se hlásících zajatců české a sporadicky slovenské národnosti. Rotě se dostalo autonomie, velel jí Václav Pán. Jako rumunský dar francouzské armádě se v prosinci 1917 přesunula do Francie, kde se stala součástí 21. československého střeleckého pluku.

V britských vojenských složkách bojovalo od podzimu 1914 do jara 1918 sumárně kolem 250 dobrovolníků z krajanských řad. Většina z nich byla posléze využita při formování československé legie ve Francii, přičemž jejich počet tehdy vzrostl na 400. Několik desítek mužů české národnosti bojovalo na frontách v jednotlivých britských expedičních jednotkách.

V dubnu 1917 vstoupily do války USA, čímž se otevřel prostor k náboru dobrovolníků do československého vojska. Vláda USA ovšem povolila nábory pouze mezi těmi krajany, kteří nepodléhali americké branné povinnosti pro překročení odvodového věku, či proto, že neměli americké státní občanství. Přihlášených bylo téměř 30 tisíc mužů. Ve 22 výpravách se do Francie přepravilo ale pouze něco přes 2500 dobrovolců, z toho 1065 Slováků. Zařazeni byli vesměs do 23. československého střeleckého pluku.

Mimoto jsou známy dva konkrétní případy českých dobrovolníků v polském legionu Józefa Piłsudského (Rajmund Poštolka, Metoděj Kubáň), pravděpodobně jich bylo o něco více. Celkový počet těch vojenských osob, na které se nevztahoval legionářský zákon z důvodů osobních, mravnostních, politických a jiných, jelikož nebyli řádně propuštěni z vojenské služby, případně protože vstoupili do legií po 1. 12. 1918, činil 22 tisíc – v Rusku 11 tisíc, v Srbsku 1 000, ve Francii 2500, v Itálii 7500.

IV. Osudy legionářů ve vlasti

Jako první se do Československa vracely útvary z Itálie v 75 vlakových transportech od 17. 12. 1918 do 1. 1. 1919. Po nich přijížděly v 21 vlakových transportech jednotky z Francie od 20. 12. 1918 do 17. 3. 1919. Na Těšínsku a Slovensku tvořily jádro armády mladého státu. Ocitaly se rovněž v pohraničí, později na Podkarpatské Rusi, na Javorině apod. Demobilizace byla prováděna postupně do podzimu 1920, kdy přijeli poslední legionáři z Ruska. Legionáři očekávali vřelé přijetí, ale byli většinou zklamáni. Usilovali se rychle vrátit do občanského života, k svým původním profesím, nicméně tento návrat byl obvykle spojen s řadou potíží. Místa byla obsazena, probíhala poválečná krize, první navrátilci trpěli hmotným nedostatkem, doléhala na ně bytová nouze. Ani návrat k zemědělské práci nebyl jednoduchý. Za pozemkové reformy majetkové půdní poměry opanoval → Státní pozemkový úřad, který půdu i místa správců státních statků přiděloval výlučně členům agrární strany. Na začátku 20. let bylo kolem 20 tisíc legionářů nezaměstnaných. Hledaly se proto cesty sociální pomoci. Invalidé obdrželi obligátní trafiky, aniž by se svým uplatněním byli zvláště spokojeni.

V armádě zůstala jen menšina důstojnického sboru a nepatrná část mužstva; mezi aktivními důstojníky bylo 2361 legionářů, mezi vojenskými gážisty mimo hodnostní třídy 1575 legionářů. Naskytla se rovněž možnost působení u četnictva, finanční stráže a stráže obrany státu, kde zakotvilo několik set legionářů, pár desítek jich bylo rovněž u policejního sboru. Zákony na ochranu legionářů zpravidla inicioval sám prezident T. G. Masaryk. Zákonem z 23. 5. 1919 byli legionáři osvobozeni od některých podmínek pro dosažení státních úřadů včetně učitelské služby (mohli tudíž rovnou nastoupit například na středních školách jako skuteční profesoři, nikoli suplenti atd.). Zákon z 24. 7. 1919 stanovil, že služba strávená v legiích se jim započítávala trojnásobně při výpočtu služného i výslužného, měli tedy nárok na vyšší platové třídy i důchodové sazby. Prováděcí nařízení k oběma zákonům, z nichž měly plynout výhody při obsazování systemizovaných míst na všech úrovních kvalifikace, byla realizována liknavě a někde vůbec ne. K 30. 1. 1920 byl vydán zákon o přednostním přídělu zabrané půdy legionářským zájemcům, který v mnoha případech Státní pozemkový úřad bojkotoval.

Přesto se kromě finančního ohodnocení podařilo v praxi prosadit nařízení o zvýhodněném úvěru pro legionářské rolníky, řemeslníky a živnostníky (jichž ovšem rádi užívali i legionářští kapitálově silní podnikatelé), o zvýhodněném dostudování vysokých škol u legionářů, kteří neměli uzavřené vysokoškolské vzdělání, a o zvýhodněné invalidní, sirotčí a vdovské péči, jež spadala do kompetence ministerstva národní obrany, z velké části řízeného legionáři, a proto vesměs při konkrétním rozhodování dosti spravedlivého. Již k 14. 12. 1918 byla při ministerstvu národní obrany zřízena Kancelář československých legií pro vyřizování repatriačních záležitostí. Vedle ní pracoval Evidenční úřad zahraničních vojsk s právem vydávat legionářská osvědčení. Obě sekce byly sloučeny v Kanceláři – 37. oddělení ministerstva, řízeném ruským legionářem Františkem Danielovským. Kanceláři příslušela sociální péče o legionáře v plném rozsahu. Částka z rozpočtu ministerstva ovšem na její úkoly nestačila.

Při ministerstvu národní obrany byl veden také Podpůrný legionářský fond, který měl soustředit dostupné a dobrovolné finanční příspěvky na pomoc legionářům. Likvidační komise hospodářství ruských legií pracovala ve 20. letech, vyplatila legionářům doplatky za plat zadržený na Sibiři a podílela se na zpeněžení legionářského jmění, z nějž vznikla Banka československých legií. O legionářskou chudinu se staral Sociální ústav legionářů v čele s arm. gen. Janem Syrovým. Jeho jistina čerpala původně z majetku československých revolučních a krajanských organizací, po březnu 1939 ji Syrový odevzdal odbojové organizaci → Obrana národa. Spolky legionářských poškozenců vznikly též v Plzni, Písku, Hradci Králové, Brně, Ostravě a Bratislavě. Důležitý byl i svépomocný Svaz invalidů československých legií, ovlivňovaný → Československou obcí legionářskou.

Nová, podstatná kapitola v životě legionářů se odehrála po roce 1939. Legionáři byli penzionováni, podléhali dohledu gestapa, byli vyšetřováni, řada z nich se účastnila aktivně odboje a zaplatila za to životem, nebo alespoň léty strávenými v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Z popravených a umučených legionářů je záhodno připomenout jmenovitě nejstatečnější: brig. gen. in m. Josefa Balabána, št. kpt. in m. Františka Bednaříka, pplk. in m. Jaroslava Boháče, div. gen. Mikuláše Doležala, arm. gen. in m. ing. Aloise Eliáše, gen. zdr. MUDr. Ludvíka Fischera, brig. gen. in m. Čeňka Hajdu, gen. zdr. MUDr. Vladimíra Haeringa, arm. gen. in m. Bedřicha Homolu, div. gen. in m. Františka Horáčka, div. gen. in m. Bonifáce Káňu, kpt. in m. prof. Rudolfa Karla, gen. zdr. in m. MUDr. Jana Konstantina Kesslera, plk. in m. Edmunda Klímka, brig. gen. in m. Jaroslava Kohoutka, pplk. in m. Jaroslava Kopeckého, mjr. gen. št. in m. Jaroslava Kratochvíla, div. gen. in m. Františka Kraváka, gen. duch. Msgre P. Metoděje Kubáně, pplk. in m. PhDr. Josefa Kudelu, arm. gen. in m. Vojtěcha Borise Lužu, JUDr. Ivana Markoviče, brig. gen. in m. Josefa Mašína, št. kpt. in m. PhDr. Václava Najbrta, plk. in m. Josefa Nemastu, div. gen. Jana Netíka, brig. gen. in m. Josefa Obrovce, mjr. gen. št. in m. PhDr. Jaroslava Papouška, JUDr. Josefa Patejdla, div. gen. in m. Antonína Pavlíka, Antonína Pešla, plk. in m. Ladislava Preiningera, akad. malíře Vojtěcha Preissiga, plk. in m. akad. malíře Jaroslava Riedla, Františka Richtra, div. gen. in m. Josefa Olega Svátka, plk. gen. št. in m. JUDr. Viktora Svobodu, Jana Sýkoru, div. gen. in m. Václava Šáru, plk. in m. Rudolfa Šárka, brig. gen. in m. Vladimíra Štěrbu, arm. gen. in m. Rudolfa Viesta, div. gen. Huga Vojtu, brig. gen. in m. Josefa Vondráčka, div. gen. in m. Bohuslava Dimitrije Všetičku, div. gen in m. Otakara Zahálku, brig. gen. in m. ing. Bohuslava Závadu, div. gen. in m. Josefa Zmeka. Další legionáři padli na frontách války jako například arm. gen. in m. Jaroslav Vedral-Sázavský, v pražském povstání zahynul div. gen. in m. Karel Mejstřík atd.

K československým legionářům je třeba zařadit i československé rudoarmějce, jichž bylo kolem dvou tisíc. Pokud se vrátili do Československa, byli vyčleněni z legionářské obce, pokud zůstali v armádních funkcích v Rudé armádě, byli za Stalinových čistek mnohdy fyzicky likvidováni (například Jan Petras, gen. Jaroslav Štrombach aj.). Po roce 1945 byli perzekvováni legionáři arm. gen. Jan Syrový, o jehož vině lze pochybovat, a zcela nevinný div. gen. Karel Husárek. V sovětském „gulagu“ zemřel československý občan arm. gen. Sergej Vojcechovský. Tvrdá perzekuce postihla řadu špičkových legionářských důstojníků po → únorovém převratu. Za všechny jmenujme: arm. gen. Bohumila Bočka, div. gen. Ludvíka Budína, gen. just. prof. JUDr. Bohuslava Ečera, div. gen. ing. Jaroslava Fajfra, brig. gen. in m. Františka Hieka-Stoje, brig. gen. ing. Otakara Husáka, arm. gen. in m. RNDr. Karla Janouška, arm. gen. Karla Klapálka, arm. gen. in m. Karla Kutlvašra, kpt. in m. Jána Lichnera, brig. gen. in m. Karla Lukase, div. gen. Raimunda Mrázka, div. gen. ing. Františka Nosála, arm. gen. Zdeňka Nováka, gen. int. Antonína Pelicha, gen. int. Josefa Peška, arm. gen. in m. Heliodora Píku, div. gen. in m. Vladimíra Přikryla, div. gen. Františka Rakovčíka, div. gen. in m. Viléma Stanovského, genmjr. Václava Strejčka, div. gen. Jana Šípka, arm. gen. Aloise Vicherka, št. kpt. Emanuela Viktora Vosku, div. gen. Miloše Žáka. Nemálo – i vynikajících – legionářů dožilo svůj život v emigraci. A ti, kteří byli doma, zemřeli v naprostém zapomnění.

Literatura

Martin Kučera