Československá strana národně socialistická

I. Charakteristika; II. Vznik strany; III. Program českého národního socialismu; IV. Nástroje politického vlivu; V. Etapy vývoje: 1. do roku 1918, 2. období mezi světovými válkami, 3. léta okupace a lidové demokracie (1939–1948), 4. v období vlády jedné strany (1948–1989), 5. proměny národně sociálního hnutí v 90. letech 20. století.

I. Charakteristika

Strana sdružovala politicky aktivní příslušníky české společnosti, kteří intuitivně nebo i uvědoměle hledali cesty ke skloubení snah o sociální reformy s aktivní účastí na rozvoji národního života. Od svého vzniku na sklonku 19. století prošlo národně socialistické, resp. národně sociální politické hnutí a jeho strana řadou vývojových etap lišících se v podstatě jen rozdílným akcentem na jednu z obou uvedených linií politického dění. Těmto akcentům, ale i tlakům momentální politické situace se také několikrát přizpůsoboval oficiální název strany: 1897 – Strana národních dělníků; 1898 – Národně sociální strana v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Dolních a Horních Rakousích; 1900 – Česká strana národně-sociální (objevuje se současně i označení Českoslovanská strana národně sociální); od dubna 1918 – Česká strana socialistická; od října 1918 – Československá strana socialistická; 1926 – Československá strana národně socialistická; po únoru 1948 – Československá strana socialistická; po roce 1989 časté střídání názvů, až posléze přijato označení Česká strana národně sociální. Ta však byla ke konci 90. let 20. století spíše stranou liberální než národní a sociální.

II. Vznik strany

Rostoucí sociální napětí v české společnosti, provázející prudkou industrializací Českých zemí již od konce 60. let 19. století, ukazovalo, že úsilí o řešení českých národně emancipačních úkolů nemůže přehlížet sociální situaci a naopak jeho úspěch úzce souvisí s řešením sociálních problémů. Sociálně demokratické hnutí, které se formovalo jako obránce požadavků dělnictva a dalších sociálně slabých vrstev obyvatelstva, však zpočátku zcela opomíjelo a později jen v omezené míře reflektovalo skutečnost, že → česká otázka je současně otázkou sociální. Určité vrstvy českého dělnictva i část české inteligence a drobných městských podnikatelů ovšem nechtěly a ani nemohly stát stranou národního života. Odtud pramenila snaha nalézt spojení mezi oběma rovinami jejich existence. Pokusy sociální demokracie o řešení tohoto dilematu (ustavení → Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v roce 1878 i její postupné vydělování se z celorakouské sociální demokracie), ani pokus o formování tzv. → pokrokového socialismu vycházejícího z hnutí → Omladiny (Antonín Pravoslav Veselý) nemohly situaci řešit. Od poloviny 90. let tak živelně v řadě míst v Českých zemích vznikaly spolky „národních dělníků“, které se již v roce 1897 seskupily do nové politické strany. Posledním impulsem k tomuto kroku bylo tzv. → protistátoprávní prohlášení pěti právě zvolených českých sociálně demokratických poslanců → říšské rady, jímž se chtěli distancovat od obligátního a v podstatě již jen formálního → státoprávního ohrazení českého poslaneckého klubu. V české veřejnosti bylo stanovisko sociálně demokratických zástupců pochopeno jako odmítnutí českého historického práva a zcela logicky vyvolalo v národně citlivém prostředí značné pobouření a následnou nacionalistickou reakci.

Dne 4. 4. 1897 se na Staroměstské radnici v Praze uskutečnilo shromáždění, které postoj sociálně demokratických poslanců odsoudilo a vyústilo v založení Strany národních dělníků. Nová strana prožívala bouřlivý kvantitativní růst. Hlásily se k ní desítky místních dělnických buněk i řada jednotlivců. Pozornost jejích iniciátorů a prvních vůdců se soustředila na vypracování programu, ale současně začala i výstavba organizační struktury odpovídající potřebám moderní masové politické strany.

III. Program českého národního socialismu

K nové straně se hlásili jednotlivci s rozdílným sociálním původem, s různým stupněm vzdělání, s pestrou škálou profesního zařazení, případně i s odlišnou dosavadní politickou orientací. Objektivně je spojoval, kromě pocitu sounáležitosti s národem, pocit trvalého existenčního tlaku, který však nedosahoval takové intenzity, aby jim bral víru v možnost vlastního sociálního vzestupu. Neusilovali proto o revoluční přeměnu společnosti, nýbrž o prosazení takových podmínek, které by jim umožnily dosáhnout životních cílů uplatněním vlastních schopností.

Heterogennost členské základny podtrhovala význam programu strany. Musel být přijatelný pro všechny kategorie stoupenců, což současně znamenalo, že se nemohl vyhnout jisté eklektičnosti. Nejdůležitější jednotící tezí bylo zdůrazňování společných zájmů dělníků, drobných živnostníků, rolníků, úřednictva i inteligence a potřeby součinnosti všech těchto sociálních vrstev, neboť všichni náleželi k „třídě pracujících“, byli podle národně sociální terminologie „dělníky rukou a pera“. Odtud bylo již blízko k ideologii národní. V ní byl položen důraz na kulturně historické tradice, na národní hrdost a zvláštní poslání českého národa. Tato argumentace však nedokázala překlenout rozpor mezi požadavkem národní jednoty a působením reálné sociální struktury. Bylo třeba vymezit se především vůči třídnímu pojetí společnosti hlásanému sociální demokracií. Stejně tak ožehavou otázkou byl požadavek socializace, neboť se strana snažila získat stoupence i v těch vrstvách, které usilovaly o sociální vzestup pomocí soukromého podnikání. Z uvedených rozporů vznikalo vnitřní pnutí ve straně, existence stranických křídel a kolísání mezi ideou národní jednoty a řešením reálných sociálních problémů.

Na vypracování prvního programu, který byl přijat v roce 1898, se podílel jeden z hlavních iniciátorů vzniku strany, původně redaktor mladočeských Národních listů Václav Klofáč (1868–1942). Ten stanul po smrti prvního předsedy strany, rukavičkářského dělníka Františka Kváči, v čele jejího ústředního výkonného výboru (1899). Tzv. Klofáčův program byl v roce 1902 upraven za spoluúčasti právníka a poslance strany Václava Choce (1860–1942). Obě varianty vycházely z důrazu na národní cítění.

Kvalitativně nový program „českého socialismu“ byl přijat na jaře roku 1918, kdy procházela celá politická scéna v Českých zemích obdobím přeskupování, vyvolaného dopadem války a celkovou radikalizací společnosti. Byla patrná snaha učinit program přijatelným i pro sociální demokraty a další levicová uskupení, ale současně se na jeho tvorbě podíleli i jednotlivci z řad → realistů.

Program z roku 1931 se snažil předložit české veřejnosti koncepci řešení všech problémů a perspektiv vývoje československého státu a společnosti. Nesl zřetelné stopy politického myšlení Edvarda Beneše, na reálnou politiku strany však měl jen omezený dopad.

Komplexní charakter měl i program z roku 1947, který ovšem reagoval na posuny v myšlení české společnosti po zkušenostech z Mnichova, nacistické okupace a druhé světové války. Je v něm patrné opětné přiblížení k nemarxistické variantě socialismu.

V době pokusů o regeneraci národně sociálního hnutí v 90. letech 20. století se kromě větší vstřícnosti k liberalismu neobjevily nové myšlenky.

IV. Nástroje politického vlivu

Zakladatelé strany od jejího vzniku chápali význam trvalého kontaktu s veřejností. Proto také věnovali mimořádnou pozornost periodickému tisku. Již 30. 4. 1897 začal pod názvem Český dělník vycházet první tiskový orgán nové strany. Hned nato začala strana z podnětu Václava Klofáče vydávat další čtrnáctideník České dělnické listy, který vycházel střídavě s prvním periodikem. V červnu 1897 se objevily další dva čtrnáctideníky Probuzení a Vpřed. Důvodem pro tuto zdánlivou roztříštěnost tisku byl kolkový zákon, který stanovil poměrně vysokou daň na deníky a týdeníky. Navzdory finančním potížím došlo ke sloučení obou listů a od ledna 1900 vycházel týdeník a od října deník Česká demokracie.

Zásadní přelom v oblasti stranického tisku nastal v roce 1907, kdy začal vycházet nový ústřední deník České slovo. Jeho majitelem bylo samostatné Vydavatelské družstvo Českého slova. Deník tiskla družstevní Tiskárna národně sociálního dělnictva. V ní získal rozhodující vliv mimořádně schopný podnikatel Jaroslav Šalda, který během několika let přeměnil tiskařské družstvo v největší český nakladatelský a vydavatelský podnik Melantrich. Ten zaujal vůči straně relativně samostatný vztah, ale zároveň jí zajišťoval pevné kapitálové zázemí pro rozvinutí pestré škály tisku zejména v období meziválečného Československa. České slovo proto vycházelo i v době okupace, kdy strana oficiálně neexistovala. V roce 1945 se změnil název na Svobodné slovo. V 90. letech 20. století došlo opět k návratu původního titulu, jeho někdejší vliv se však již obnovit nepodařilo.

K nástrojům rozšiřování vlivu strany patřilo také zakládání pestré škály zájmových a přidružených organizací. Z nich měly největší význam organizace odborové, které se posléze sdružily do odborové centrály České, resp. → Československé obce dělnické. Nejsilnějšími složkami v jejím rámci byly odborové svazy kovopracovníků a železničářů. Z politických organizací byla zejména před první světovou válkou silná organizace mládeže. Zpočátku šlo jen o volné seskupení kolem redakce časopisu Mladé proudy. To na sebe upozornilo zejména antimilitaristickým vystoupením. Organizaci mládeže rozvrátila první světová válka. Po ní se národně socialistická mládež sdružila ve Svazu československé mládeže (národně) socialistické.

Vedle již zmíněných existovaly organizace žen, s menším úspěchem se strana pokoušela pomocí zájmových organizací proniknout mezi rolnictvo. Zakládala vlastní kulturní a tělovýchovné organizace. Kromě toho získala v letech první republiky i silný vliv v sokolském hnutí. Ve srovnání s přidruženými a zájmovými organizacemi mělo menší rozsah družstevní hnutí. Po → druhé světové válce, kdy se měnila povaha politického stranictví, nebyla obnovena odborová centrála a všechny uvedené nástroje ovlivňování veřejnosti (vyjma organizací mládeže) v podstatě ztratily význam, až byly posléze po únoru 1948 (→ únorový převrat /1948/) zásahem politické moci zrušeny.

V. Vývoj strany

1. Do roku 1918

Strana národních dělníků, od roku 1900 Strana národně sociální, se od počátku setkávala s negativní reakcí téměř všech ostatních českých politických stran. Zprvu sice její vznik alespoň agitačně podpořila strana mladočeská, ale i ona se poté, kdy jí začalo národně sociální hnutí konkurovat v zápase o stoupence, zařadila do tábora jejích odpůrců. V první fázi se strana zaměřila na budování své organizační struktury. Využívala přitom především zkušeností sociální demokracie, která v té době představovala prototyp moderní masové politické strany. Jejímu organizačnímu vzestupu napomáhalo obratné využívání nacionální frazeologie, která byla vhodná pro zostřený nacionální zápas přelomu 19. a 20. století.

Strana pevně zakotvila především v Praze a v národnostně smíšených oblastech Českých zemí. V jejím vedení v první fázi převládali dělníci a řemeslníci, záhy se ale prosadila nacionálně orientovaná skupina intelektuálů, která do roku 1911 přivedla stranu až k volební spolupráci s → mladočechy. Po celou dobu se strana obezřetně distancovala od českoslovanské sociální demokracie a zaujala ostře protirakouský postoj. Účastnila se zápasu o všeobecné volební právo, vystoupila proti anexi Bosny a Hercegoviny, vyznačovala se svými sympatiemi k Rusku. Na veřejnosti na sebe upozorňovala řadou radikálních kampaní, z nich nejznámější byla vlna projevů → antimilitarismu, organizovaná především národně sociální mládeží.

Organizační i početní růst strany potvrdily již volby do říšské rady v roce 1901. V nich získala čtyři poslanecké mandáty (někdy se uvádí pět), v roce 1907 sice jen tři, ale po volbách v roce 1911 zasedlo ve vídeňské říšské radě již 13 národně sociálních poslanců. Na stranu však velmi tvrdě dopadla perzekuční opatření přijatá po vypuknutí → první světové války. Její činnost ustala, byl téměř zlikvidován stranický tisk, řada funkcionářů byla perzekvována, redaktor Josef Kotek byl dokonce odsouzen k trestu smrti a popraven, předseda strany Václav Klofáč byl internován. Perzekuce však usnadnila její návrat do politického života na přelomu let 1917 a 1918. Národně sociální předáci se účastnili diskusí o koncentraci českých politických stran. Tehdy odmítli vstoupit do projektované jednotné české občanské strany. Na jejím 8. sjezdu ve dnech 30. 3. až 1. 4. 1918 došlo jen ke sloučení s částí stoupenců → Federace českých anarchistů-komunistů (Bohuslav Vrbenský aj.), částí realistů a nevelkou skupinou intelektuálů soustředěných kolem týdeníku Česká demokracie (bratři Heidlerové) a stojících v opozici proti vedení nově vznikající → České státoprávní demokracie.

Na 8. sjezdu přijala národně sociální strana i nové jméno – Česká strana socialistická. Předsedou strany zůstal Václav Klofáč, ale do popředí se dostávaly další osobnosti, hlavně schopný žurnalista a poslanec Jiří Stříbrný (1880–1955). Strana se plně zapojila do práce → Národního výboru, podílela se na převratu v říjnu 1918. Václav Klofáč se zúčastnil jednání delegace českých politiků s E. Benešem v Ženevě. Stříbrný, který jej zastupoval v Národním výboru, se přiřadil ke skupině politiků známé jako → muži 28. října.

2. Období mezi světovými válkami

S velkými nadějemi vstupovalo národně sociální hnutí do samostatného československého státu. Jeho očekávání však bylo zklamáno. Již zastoupení strany v → Revolučním národním shromáždění neodpovídalo představám jejích vůdců. Národně sociální idea se neprosadila na Slovensku. Ke straně se tam hlásili pouze někteří z tamních Čechů. V parlamentních volbách dosahovala jen průměrných výsledků, srovnatelných s dalšími významnými českými politickými stranami (1920 – 8,1 %, 1925 – 8,6 %, 1929 – 10,4 %, 1935 – 9,2 %). Přihlásila se k podílu na vedení státu, její zástupci zasedali ve všech koaličních vládách s výjimkou období vlády občanské koalice (1926–1929), kdy zaujala pozici tzv. loajální opozice. Na rozdíl od předválečných postojů došlo k jejímu sblížení s Masarykovou politickou linií. V roce 1922 se dokonce jejím členem a brzy i místopředsedou Ústředního výkonného výboru stal ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, který ve straně působil až do své volby prezidentem republiky v roce 1935.

Ve straně probíhaly trvalé diskuse o ideových otázkách, přitom však její politika nesla rysy naprostého pragmatismu. Rozpory podporované i kontroverzními praktikami jejího tehdejšího čelného předáka Jiřího Stříbrného vyvrcholily v roce 1926 krizí. Při jejím řešení byl J. Stříbrný ze strany vyloučen. Tehdy také došlo k doplnění oficiálního názvu strany na Československou stranu národně socialistickou. Vedle E. Beneše zaujal vlivné pozice ve straně liberálně orientovaný Emil Franke. V roce 1929 se s národně socialistickou stranou sloučila nevelká → Národní strana práce (Jaroslav Stránský), což dále posílilo její prohradní orientaci.

Brzy po vzniku republiky navázala strana úzkou spolupráci s → Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Společně se obě strany staly oporou demokratických poměrů v Československu. V době rostoucího ohrožení fašismem se stavěly rozhodně na obranu republiky. Po Mnichovu v roce 1938, kdy v tzv. → druhé republice došlo ke zhroucení dosavadního stranickopolitického systému, se národně socialistická strana sama rozpustila. Část jejích členů vstoupila do vznikající koncentrační → Strany národní jednoty, část se pokusila společně se sociálními demokraty ustavit → Národní stranu práce. Zbytek zůstal mimo strany.

3. Léta okupace a lidové demokracie (1939–1948)

Mnozí z vůdčích činitelů i řadových členů národně socialistické strany odcházeli již po Mnichovu a na začátku okupace Českých zemí do emigrace, jiní se zapojili do domácího odboje, řada z nich se ocitla v nacistických koncentračních táborech. Cílem těch, kteří se nevzdali aktivní politiky, bylo obnovení Československa na demokratických základech. Byli si však vědomi toho, že Mnichov a válka hluboce ovlivní postoje české společnosti a vynutí si jisté vnitropolitické změny. Zejména ti, kteří působili v emigraci v rámci → Prozatímního státního zřízení, si uvědomovali sílící tlak komunistického odboje. Po osvobození Československa se však ukázalo, že se na očekávanou ofenzívu komunistů nedokázali dostatečně připravit. O organizační obnově strany začali uvažovat až v průběhu roku 1944. Přistoupili na princip → Národní fronty, tj. zastřešující politické organizace, prosazované komunisty. Nepostřehli včas, že jde o omezení demokracie. V březnu 1945 se obnovená národně socialistická strana podílela na vytvoření nové československé vlády a schválila bez vážných námitek i tzv. → Košický vládní program. Oficiální obnovení strany bylo vyhlášeno až 11. 5. 1945 na společném zasedání účastníků domácího a zahraničního odboje.

Do strany vstupovali někteří dřívější stoupenci stran, jejichž činnost nebyla po květnu 1945 povolena (→ agrární strana, → Národní sjednocení), což ještě zvýšilo tradiční heterogennost její členské základny. Stejně jako v letech první republiky i v této fázi národně socialistická strana působila jen v Českých zemích. Podle oficiálních údajů měla v roce 1946 přibližně 600 tisíc členů. Nadále se pokládala za obhájce demokracie, připouštěla však zásadnější sociální reformy. Ideově se hlásila k netřídnímu, nemarxistickému pojetí socialismu. Vracela se tak částečně ke koncepcím českého socialismu z konce první světové války. Výsledky voleb do Národního shromáždění, v nichž získala v rámci Českých zemí jen 23,66 % hlasů, byly pro ni zklamáním. Politická ofenzíva komunistů zatlačovala stranu do defenzívy.

Ve vládě vedené komunistou Klementem Gottwaldem obsadila čtyři křesla – místopředsedy vlády (Petr Zenkl), ministra zahraničního obchodu (Hubert Ripka), školství a osvěty (Jaroslav Stránský) a spravedlnosti (Prokop Drtina). V okamžiku politické krize, která vyvrcholila v únoru 1948, nebyla strana schopna stmelit demokratický tábor a zabránit komunistům v převzetí moci.

4. V období vlády jedné strany (1948–1989)

Porážka demokratických sil v únoru 1948 a nástup komunistů k moci vyvolaly v národně socialistické straně hlubokou krizi, vedoucí až k jejímu úplnému rozvratu. Většina jejích členů prožívala deziluzi z chování stranického vedení během konfliktu s komunisty, mnozí se obávali dalšího vývoje a stranu houfně opouštěli, někteří urychleně vstupovali do KSČ. Část stranických vůdců (Petr Zenkl, Jaroslav Stránský, Vladimír Krajina, Hubert Ripka aj.) emigrovala. Prokop Drtina řešil bezvýchodnost své situace pokusem o sebevraždu. Tzv. akční výbory Národní fronty, vznikající v únorových dnech a plně ovládané komunisty, prováděly čistky i v řadách zbylých členů národně socialistické strany. O úplnou likvidaci této strany však KSČ neusilovala. V dané chvíli bylo pro ni z taktických důvodů výhodnější udržet navenek zdání plurality politického sytému v Československu. Proto bylo rozhodnuto uchovat oslabenou a podle dobové terminologie „obrozenou“ národně socialistickou stranu. Ta se veřejnosti představila pod změněným názvem jako Československá strana socialistická (ČSS). Pro tento postup získali komunisté některé z bývalých funkcionářů národně socialistické strany. Předsedou takto obrozené strany se stal Emanuel Šlechta, který zároveň v nové Gottwaldově vládě převzal post ministra techniky. Role místopředsedy strany a také ministra pošt se ujal Alois Neuman. Počet členů strany z předúnorových 623 tisíc klesl na pouhých 1300, později se jejich počet ustálil na pevně stanoveném limitu 16 tisíc. Jen v letech 1968–1971 dosáhla strana počtu 30 tisíc členů.

Strana byla součástí „obrozené“ Národní fronty, uznala vedoucí úlohu KSČ, vyslovila se pro těsnou spolupráci se Sovětským svazem a distancovala se od ideového odkazu T. G. Masaryka. Přihlásila se k budování socialismu, v pozadí přitom zůstávaly a čas od času se i projevily představy o československé cestě k socialismu. Jinak se však ČSS ve všech oblastech praktické politiky plně podřizovala KSČ, podpořila zavádění nových zákonů upevňujících totalitní režim, podporovala → kolektivizaci zemědělství a dokonce schvalovala i → politické procesy, včetně procesu s bývalými funkcionáři národně socialistické strany a procesu s Miladou Horákovou v roce 1950.

V parlamentních volbách v roce 1948 kandidovala na jednotné kandidátce Národní fronty a poslanci Národního shromáždění bylo zvoleno 23 jejích členů. Vedení strany se podařilo udržet vydavatelství Melantrich jako své účelové zařízení, z jehož zisků byla financována podstatná část nákladů na činnost strany. Rovněž byl zachován její ústřední tiskový orgán Svobodné slovo. Ústřední vedení strany tvořil po řadu let nevolený orgán, který vznikl bezprostředně po únoru 1948 ze členů akčního výboru, další funkcionáři byli jmenováni zpravidla po předběžné konzultaci s příslušnými orgány KSČ. Navzdory této podřízenosti poskytovala ČSS přece jen určité možnosti pro volnější myšlení, již proto, že KSČ jako vedoucí síla musela tolerovat její jistou odlišnost od oficiálních ideových a politických dogmat.

Když po XX. sjezdu KSSS (1956) a kritice kultu osobnosti i v ČSS zesílily tendence k samostatnějšímu uvažování, zasáhlo okamžitě politbyro KSČ. Nejprve zbavilo ČSS relativní finanční nezávislosti. Bylo jí odebráno nakladatelství Melantrich (do roku 1968 existovalo pod názvem Vydavatelství Svobodné slovo) a další majetek, posléze došlo i k jejímu tužšímu podřízení vedoucí roli KSČ. Někteří funkcionáři ČSS byli nuceni rezignovat na své funkce. V roce 1960 byl E. Šlechta odvolán z vedoucí funkce a poté i ze strany vyloučen. Z obavy před zatčením spáchal sebevraždu. Novým předsedou ČSS se stal A. Neuman, ústředním tajemníkem byl jmenován Bohuslav Kučera.

Přestože nové stranické vedení přislíbilo, že ČSS zůstane věrným pomocníkem KSČ, nepodařilo se uvnitř strany zabránit narůstající nespokojenosti valné části jejích členů s poměry ve společnosti. Na změny, které v Československu probíhaly od počátku roku 1967, nebyla strana v podstatě připravena. Pod tlakem zdola došlo v březnu 1968 ke změnám ve vedení strany. Jejím novým předsedou se stal Bohuslav Kučera. V dubnu 1968 byl zveřejněn návrh nového programu strany (Nástin ideových zásad Československé strany socialistické). Program kritizoval dogmatismus, požadoval vlastní cestu k socialismu, která by respektovala potřeby československé společnosti, akcentoval humanismus a mravní hodnoty v duchu myšlenek T. G. Masaryka. Byla vyslovena řada požadavků, které měly napravit deformace a nespravedlnosti vyvolané totalitním režimem. Šlo především o zrovnoprávnění strany v rámci Národní fronty, zrušení limitu pro přijímání členů, rehabilitaci všech popravených, vězněných a jinak perzekvovaných členů. Současně byl připravován řádný sjezd strany, který měl navázat na tradice národně socialistické strany z doby před únorem 1948. Reformní proud ve straně sílil a ČSS zaujímala stále výraznější stanoviska ke všem aktuálním problémům a událostem, jež vyvstávaly v průběhu demokratizačního procesu roku 1968.

Ústřední výbor ČSS 21. 8. 1968 odsoudil → okupaci Československa vojsky Varšavského paktu. To však bylo vyvrcholení reformní činnosti této strany. Předseda ČSS B. Kučera se zúčastnil jako člen doprovodu prezidenta Ludvíka Svobody jednání v Moskvě. Podobně jako v celé společnosti se i v ČSS se mobilizovaly konzervativní síly, které se opíraly o moskevský protokol a soustředily se na obnovení svých pozic uvnitř strany. Odpor většiny krajských a okresních organizací zlomilo odvolávání funkcionářů i čistky. Ze strany byla vyloučena více než polovina jejích členů a odvolána všechna usnesení a proklamace z jara roku 1968. V červnu 1969 byla zformulována linie strany, v níž se vracela ke všem zásadám poúnorového období. Znovu se otevřeně přihlásila k principu vedoucí úlohy KSČ, k Národní frontě v jejím původním pojetí, ke spojenectví se SSSR. Nové vedení ČSS odsoudilo představy o návratu k pluralitnímu politickému systému. Normalizační proces završila v lednu 1972 celostátní konference strany. Přestože ve Federálním shromáždění zasedlo po volbách 1971 za ČSS 17 poslanců a v České národní radě měla 15 členů, strana upadla do naprosté pasivity a letargie. Ve svých dokumentech „rozpracovávala“ víceméně formálně všechna usnesení KSČ. Na události, které měly v dohledné době změnit politickou situaci (ať již šlo o helsinskou konferenci, či perestrojku v SSSR), v podstatě nereagovala. Ještě v březnu roku 1989 podpořili všichni poslanci ČSS ve Federálním shromáždění zákon zostřující tresty za projevy nesouhlasu s politikou stávajícího režimu.

Poněkud odlišné postoje lze vystopovat v řadách členů strany. Vedení strany nedokázalo tlumit postoje vyjadřující kritiku vůči poměrům ve státě. Koncem 80. let se již aktivizovali i někteří bývalí příslušníci národně socialistické strany. Kritické hlasy se objevovaly i na stránkách stranického tisku. Převládalo přesvědčení, že ČSS bude schopna sehrát významnou roli v okamžiku obnovy demokratických poměrů v zemi. Pod tímto tlakem se v listopadu roku 1989 chvíli i předseda strany B. Kučera zapojil do jednání o předání moci mezi oficiálními mocenskými strukturami a reprezentanty Občanského fóra. Pokusil se tak převést v okamžiku rozhodujícího mocenského zlomu stranu do nových poměrů.

5. Proměny národně sociálního hnutí v 90. letech 20. století

Již první kroky v prostředí obnovujícího se pluralitního politického systému ukázaly, že se národně socialistické hnutí v českých poměrech přežilo. Snahy o regeneraci strany a o získání masové podpory české veřejnosti vyznívaly naprázdno. Přispěly k tomu i problémy při sjednocování její domácí a zahraniční větve, ideové nejasnosti, nedůslednosti při vyrovnání se s minulostí apod. Národně socialistický proud tak v 90. letech 20. století prodělával řadu transformací, slučoval se a rozcházel s některými demokratickými a liberálními proudy. V březnu 1990 se na XXIV. sjezdu sloučila Československá strana socialistická s Československou stranou národně sociální v exilu. Malý ohlas, jehož strana dosáhla ve veřejnosti, vyvolal snahy o spojení s dalšími subjekty.

V květnu 1991 Československá strana socialistická vytvořila spolu se Zemědělskou stranou Liberálně sociální unii (LSU), k ní se pak připojilo Hnutí zemědělců a česká zemská organizace Strany zelených. LSU se podařilo ve volbách 1992 překročit hranici pro vstup do parlamentu. Vcelku nevyhnutelně se pak v tomto nesourodém společenství projevilo vnitřní pnutí, které vedlo k odpadnutí některých složek a k dalšímu přeskupování. Československá strana socialistická se nakonec odpoutala a transformovala se v Liberální stranu národně sociální. V roce 1995 se sloučila se Svobodnými demokraty (zbytky Občanského fóra). Nové seskupení přijalo společný název Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální. Po parlamentních volbách roku 1996 se tento subjekt opět rozpadl a ustavila se Česká strana národně sociální, která na přelomu 20. a 21. století působila jako nevýznamná mimoparlamentní organizace na okraji politického spektra.

Prameny

Josef Harna (ed.), Politické programy českého národního socialismu 1897–1948, Praha 1998.

Literatura

Adolf Srb, Politické dějiny národa českého od roku 1861, II. Od nastoupení Badeniova do nastoupení Thunova, Praha 1901
; Zdeněk Tobolka, Politické dějiny československého národa od roku 1848 do dnešní doby, III–IV, Praha 1934–1937
; Bohuslav Šantrůček, Masaryk a Klofáč. Srovnávací studie, Praha 1938
; O úloze bývalé národně socialistické strany, Praha 1959
; Vladimír Kašík, Snahy o jednotnou reformistickou stranu v letech 1917–1918 a jejich porážka, Praha 1961
; Josef Harna, Kritika ideologie a programu českého národního socialismu, Praha 1978
; Jiří Kocian, „Benešova strana“ a její prezident za druhé světové války, Moderní dějiny 3, 1995, s. 159–171
; týž, K programové činnosti Československé strany národně socialistické před únorem 1948, in: Historické studie, Praha 1998, s. 86–96
; Josef Harna, Český národní socialismus do roku 1938, in: Pavel Marek (ed.), Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861–1998, Olomouc 2000, s. 119–131
; Jaroslav Křížek, Československá strana socialistická v letech 1948–1989, in: P. Marek (ed.), Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861–1998, Olomouc 2000, s. 329–333
; Libor Vykoupil, Stříbrný, Beneš a Masaryk – svár mezi domácí a zahraniční politikou, in: Československá republika v letech 1918–1948 s přihlédnutím k životu a dílu velvyslance Arnošta Heidricha (1889–1968), významného josefovského rodáka. Sborník, Jaroměř 2001, s. 31–43
; Victor Miroslav Fic, Československá strana národně sociální v exilu. Nástin vývoje její organizační struktury a strategie boje za demokracii ve vlasti: 23. únor 1948 – 16. březen 1990, Brno 2002
; Karel Kaplan, Případ Vladimíra Krajiny, Slezský sborník 101, 2003, s. 327–338
; Jiří Kocian, Československá strana národně socialistická v letech 1945–1948. Organizace, program, politika, Brno 2003
; Jiří Kocian, Ladislav Feierabend a příchod bývalých členů agrární strany k národním socialistům v letech 1945–1948, in: Jiří Pernes (ed.), Po stopách nedávné historie. Sborník k 75. narozeninám doc. Karla Kaplana, Praha 2003, s. 63–75
; Libor Vykopil, Jiří Stříbrný. Portrét politika, Brno 2003
; Michal Kašpar, Václav Klofáč. Vzestup a pád prvorepublikového politika, Dobříkov 2004
; Karel Konečný, Ladislav Kameníček, přední osobnost agrární politiky národně socialistické strany na Moravě v letech 1945–1948, Vlastivědný věstník moravský 56, 2004, s. 37–45
; Vratislav Doubek, Zadlužený radikál Václav Klofáč, Slovo a smysl 1, 2004, č. 2, s. 23–32
; Petr Cajthaml, Odbojová skupina Jaromíra Horáka a útěk dr. Petra Zenkla, Securitas imperii 12, 2005, s. 109–132
; Josef Harna, Český národní socialismus, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004, I. Období 1861–1938, Brno 2005, s. 763–780
; Jiří Kocian, Československá strana národně socialistická, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. II. Období 1938–2004, Brno 2005, s. 1143–1163
; Ivana Koutská, Lépe zemřít vstoje, než žít na kolenou. (Historie vzniku pamětí dr. Prokopa Drtiny Československo, můj osud), in: Jiří Pernes – Jan Foitzik (ed.), Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze, Brno 2005, s. 216–233
; Jakub Šedo, Česká strana národně sociální, in: Jiří Malíř – Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. II. díl: období 1938–2004, Brno 2005, s. 1455–1462
; Libor Vykoupil. Osudové Brno v životě a kariéře Jiřího Stříbrného, in: Jiří Mitáček (ed.), Ad musealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám, Brno 2005, s. 117–126
; Tomáš Bursík, „Národu jsem vždy věrně sloužila a vědomě nikomu škodu neučinila“. Františka Zeminová (1882–1962), Securitas imperii 14, 2006, s. 271–280
; Karel Konečný, Československá strana lidová a Československá strana (národně) socialistická na Olomoucku 1945–1989. Příspěvek k dějinám Národní fronty v poválečném Československu, Brno 2006
; Jaroslava Klímová, Odchod Petra Zenkla do exilu po Únoru 1948, in: Jan Mervart – Jiří Štěpán a kol., České, slovenské a československé dějiny 20. století. [3]. Osudové osmičky v našich dějinách, Ústí nad Orlicí 2008, s. 279–284
; Jiří Pokorný, Národně sociální odborové hnutí, in: Kristina Kaiserová – Jiří Rak (ed.), Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1914, Ústí nad Labem 2008, s. 316–322
; Pavel Žáček, „Drtina v Plzni: Pokus o organizování reakční mocenské akce“. Prověřování jedné fámy na pozadí reorganizace ministerstva vnitra v letech 1947–1948, Paměť a dějiny 2, 2008, č. 1, s. 60–75
; Josef Harna, Masaryk a čeští národní socialisté, Masarykův sborník 14, 2006–2008, s. 129–152
; týž, Jiří Stříbrný mezi národně-sociální ideologií a politickým pragmatismem, in: Rudolf Kučera (ed.), Muži října 1918. Osudy aktérů vzniku Republiky československé, Praha 2011, s. 17–36
; Ondřej Koutek, Prokop Drtina. Osud československého demokrata, Praha 2011
; Jiří Paroubek – Petr Duchoslav, Stručné dějiny národních socialistů, Praha 2011.

Josef Harna