československo-sovětské obchodní smlouvy (1947)

Obchodní smlouvy uzavřené na podzim 1947 představovaly výrazné rozšíření obchodních vztahů a hospodářské spolupráce mezi ČSR a SSSR; vztahovaly na období 1948–1952 a byly sjednány mezi oběma státy v situaci, kdy dozrával střet o moc v Československu.

Po nuceném odmítnutí → Marshallova plánu v červnu 1947 se československá vláda musela při dokončování hospodářské rekonstrukce věnovat vyřešení komplikovaných problémů v hospodářských vztazích se Sovětským svazem. Platnost dohody o výměně zboží a platech rámcově sjednané za návštěvy československé vládní delegace v čele s Klementem Gottwaldem v Moskvě v červenci 1947 byla projektována na léta 1948–1952, tedy na období dovršení → Dvouletého plánu hospodářské obnovy a připravovaného prvního československého pětiletého plánu. Souvisela s uzavřením dalších dlouhodobých obchodních dohod, z nichž v létě 1947 byla uzavřena dohoda s Polskem.

Vzhledem k tomu, že jednání na úrovni expertních komisí vázla, byla 14. 8. 1947 zřízena československá vládní komise v čele s Evženem Löblem. Problémy spočívaly zejména v mimořádně vysokých požadavcích SSSR na dodávky válcovaného materiálu, zejména naftových trubek a kolejnic, které byly stále zvyšovány až nad kapacitní možnosti tehdejší československé výroby. Pro československou delegaci bylo též nepřijatelné vázání objemu exportu naftových trubek a kolejnic na sovětské dodávky obilí, jakož i nabízené ceny. Jednání nepokročila ani začátkem listopadu, kdy již v ČSR – vzhledem k neúrodě – narůstala akutní potřeba dovozu potravinového obilí. Problémy vytvářelo i stanovení ceny za uranovou rudu dodávanou do SSSR, včetně ceny za již dříve vytěžené haldy s uranovou rudou. E. Löbl opakovaně požadoval uznání zásady světových cen i pro tyto dodávky, s tím, že předchozí dohoda o těžbě a vývozu uranové rudy do SSSR měla jen provizorní charakter.

Vzhledem k řadě dalších neshod ve vzájemných vztazích, které byly těžko akceptovatelné i pro předsedu vlády, se K. Gottwald obrátil 25. 11. 1947 dopisem přímo na J. V. Stalina. Zdůraznil, že kapacita československého těžkého průmyslu nestačí požadovanému objemu dodávek. Stalin se rozhodl vyhovět protinávrhům, které byly obsaženy v Gottwaldově dopisu a dal pokyn k sovětským ústupkům v oblasti plateb a cen. Současně přislíbil, bez ohledu na hladomor v řadě oblastí v SSSR, zvýšené dodávky obilí Československu. Gottwald však recipročně Stalinovi slíbil mj. urychlené zvýšení těžby uranu (roce 1948 na 100 tun).

Rozpory ohledně československo-sovětské dohody však existovaly dokonce přímo v československé vládě, neboť se v nich odrážely napjaté a nadále se zostřující vztahy mezi KSČ a ostatními politickými stranami.

Na jednání o komplexu hospodářských dohod přijela do Moskvy delegace v čele s ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou 2. 12. 1947. Dohoda o výměně zboží a platech byla uzavřena v Moskvě 11. 12. 1947 na dobu pěti let, tj. na léta 1948–1952. Zahrnovala též protokol o vědeckotechnické spolupráci. Dojednaný minimální obrat měl dosáhnout čtyřnásobku obratu československo-sovětského obchodu v roce 1947, neboli asi 16 % objemu předpokládaného zahraničního obchodu ČSR. Byla tak uzavřena do té doby nejrozsáhlejší obchodní dohoda v československých dějinách. Dohodnutá struktura obchodu po roce 1948 byla následující: V dovozu z SSSR činily 60 % obiloviny, zbývajících 40 % převážně suroviny. Československo mělo vyvážet do SSSR z 41 % výrobky těžkého průmyslu, z 47,5 % produkty lehkého průmyslu a z 11,5 % potravinové a zemědělské výrobky.

Stejného dne podepsali českoslovenští představitelé smlouvu o obchodu a platbě, která nahrazovala československo-sovětskou smlouvu o obchodu a platbě z 25. 3. 1935. Smlouva vycházela z principu nejvyšších výhod v oblasti cel, dávek, daní, celních tarifů, reexportu apod. Stanovovala pevné kontingenty dodávaného zboží, jehož ceny měly být určeny na základě světových cen. Vývoz uranové rudy se projednával separátně, přičemž ceny byly stanoveny později, již zcela na základě sovětských požadavků. Společně se smlouvou došlo k uzavření vzájemné úmluvy o právním postavení obchodního zastupitelství SSSR v ČSR.

Když H. Ripka informoval prezidenta Edvarda Beneše po návratu z Moskvy v polovině prosince 1947, zdůraznil, že je „nutná nejvyšší opatrnost, nechceme-li Moskvě poskytnout záminku k zásahu do našich záležitostí“. Prezident E. Beneš hleděl na perspektivy hospodářského přibližování Československa Sovětskému svazu kriticky. V rozhovoru s K. Gottwaldem uvedl, že vzhledem k ekonomické závislosti na Západu, „bylo by pro vládu sebevražedné stát se hospodářským satelitem SSSR“.

Edice

Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů, V, Praha 1988
; Karel Kaplan – Alexandra Špiritová (ed.), ČSR a SSSR 1945–1948. Dokumenty mezivládních jednání, Praha 1996
; ČSR a SSSR 1945–1947. Dokumenty mezivládních jednání (dodatky), Praha 2002.

Literatura

Jiří Kosta, Abriß der sozialökonomischen Entwicklung der Tschechoslowakei 1945–1977, Frankfurt am Main 1978
; Emil Voráček, Československo-sovětské hospodářské vztahy 1945–1948, Praha 1985
; Alice Teichova, Wirtschaftsgeschichte der Tschechoslowakei 1918–1980, Wien 1988
; Karel Kaplan, Pravda o Československu 1945–1948, Praha 1990
; týž, Tajný prostor Jáchymov (spolu s V. Paclem), Praha 1993
; Vladislav Moulis, Podivné spojenectví. K československo-sovětským politickým a hospodářským vztahům mezi dubnem 1948 a únorem 1948, Praha 1996
; Josef Kalvoda, Role Československa v sovětské strategii, Kladno 1999
; Jindřich Dejmek, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky, Praha 2002
; Vladislav Moulis, Obrat na Východ. Československo a Sovětský svaz v letech 1943–1947, in: Zdeněk Beneš – Dušan Kováč – Hans Lemberg (ed.), Hledání jistoty v bouřlivých časech. Češi, Slováci, Němci a mezinárodní systém v první polovině 20. století, Ústí nad Labem 2006, s. 271–284.

Emil Voráček