česko-britské vztahy

I. Charakteristika; II. Vývoj vztahů: 1. Středověk: a) vztahy mezi středověkými státy, b) kulturní a ideové vlivy (viklefismus, lolardství, husitství), c) hospodářské vztahy, 2. Raný novověk: a) politické a kulturní kontakty, b) hospodářské vztahy, 3. Období 19. a počátku 20. století: a) politické kontakty, b) kulturní styky, c) hospodářské vztahy, d) součinnost za první světové války, 4. Meziválečné období: a) politické vztahy, b) kulturní styky, c) hospodářské vztahy; 5. Druhá světová válka a první poválečná léta, 6. Období let 1948–1989: a) politické kontakty, b) kulturní styky, c) hospodářské vztahy, 7. Období po roce 1989.

I. Charakteristika

Politické, kulturní a hospodářské vztahy mezi → Českými zeměmi, Československem (ČSR, ČSSR, ČSFR), Českou republikou a Britskými ostrovy, Spojeným královstvím Velké Británie a Irska, resp. severního Irska.

II. Vývoj vztahů

1. Středověk

a) Vztahy mezi středověkými státy

Za první nepřímou vazbu českých zemí s Británií je možné považovat sňatek českého knížete Boleslava II. s Emmou Franckou, které jedna z hypotéz, dnes však již považovaná spíše za neprůkaznou, přisoudila anglosaský původ. O sto let později, v 80. letech 11. století, ukazuje na zdánlivou politickou vazbu Čech a Anglie list anglického krále Viléma II., určený německému císaři Jindřichovi IV., kde se zmiňuje o českém poselstvu do Anglie. Vzhledem k tomu, že v něm jde prokazatelně o fiktivní text, lze list chápat pouze jako svědectví o rostoucím významu politického postavení českého státu a jeho knížete Vratislava II. v tehdejší Evropě.

Od vyostření vztahů mezi anglickými a francouzskými králi se anglická diplomacie po roce 1154 stále snažila získat na pevnině pevnější pozice. Usilovala především o spojenectví s římským císařstvím. Základní tendence anglické politiky pak určovala i její vztah k druhé univerzální evropské instituci, k papežství, které soupeřilo s císařstvím o nadřazené postavení v latinské Evropě. Jednalo se o mocenské konstelace, které současně určovaly hranice, v nichž se za Přemyslovců, i když zatím jen velmi okrajově, odvíjely česko-anglické vztahy. Symbolicky tuto okrajovost vyjadřovala situace, k níž došlo v roce 1158, kdy český kníže Vladislav II. obdržel od císaře Fridricha I. Barbarossy pro svou osobu královskou hodnost. Tehdy se do náhodného jevu promítla procísařská politika anglického i českého krále: ke korunovaci českého krále došlo ve stanu, který daroval v roce 1157 císaři anglický král Jindřich II. Plantagenet.

Skutečně cílenou snahu o sblížení anglické politiky s vlivnou politikou českého krále byl až pokus anglického krále Jindřicha III., o získání ruky princezny Anežky, dcery krále Přemysla Otakara I. V roce 1226 vypravil Jindřich do Čech zvláštní posly, k nimž se při návratu do Anglie připojil Přemyslův zmocněnec Lambert. Anglický král propustil 3. července Lamberta zpět s důvěrným posláním pro českého panovníka, když ho dříve odměnil dary na krytí útrat. Zdlouhavá jednání o ruku české princezny nevedla k cíli, až roku 1228 zcela skončila. Ještě před těmito sňatkovými jednáními však, působil na Moravě „zástupce Anglie“, za něhož snad můžeme pokládat olomouckého biskupa Roberta, který byl podle staré olomoucké tradice rodem Angličan.

K výraznějšímu prolnutí, někdy shodných jindy protikladných, politických zájmů Anglie a Českých zemí docházelo až od 1. poloviny 14. století. Základní dominantu evropské politiky tehdy tvořil konflikt mezi avignonskou kurií a císařem Ludvíkem Bavorem, který hrál roli i v mocenském zápasu Anglie s Francií (Stoletá válka). Do něho prostřednictvím panovníků z rodu Lucemburků vstupovaly i České země, zvláště když byl 11. 7. 1346 tehdejší moravský markrabě a budoucí český král Karel zvolen římským králem. Po dosažení této hodnosti musel Karel za neklidné situace bojovat o své obecné uznání nejen v říši, ale i mimo ní. Zvláště poté, kdy byl 10. 1. 1348 zvolen jako protikrál anglický král Eduard III. Ten se nakonec volby vzdal a přistoupil 23. 4. 1348 na dohody s Karlem, tehdy již korunovaným českým a římským králem, který se zaručil, že se odpoutá od příliš úzkého spojenectví s Francií a nespojí se s francouzskou korunou proti Anglii.

O politicky trvale vyrovnaném vztahu mezi oběma panovníky, k němuž na straně Karla přispívalo i nepříjemné pronikání Francie do říšského území, svědčí poselství Eduarda III., které zastihlo Karla IV. v Pise roku 1355 při návratu z římské korunovace. Angličtí vyslanci ho tehdy žádali, aby zprostředkoval mír mezi Anglií a Francií. Karel petici neodmítl, protože odpovídala jeho trvalým snahám angažovat se v uklidňování vleklého konfliktu mezi oběma zeměmi. Po výraznějším sblížení s Anglií by však hrozila českému státu roztržka s dosud přátelskou Francií. Zdá se, že Karlovi mělo z nepříjemné situace pomoci dobrozdání neznámého českého právníka, který vyjadřoval přesvědčení, že je dovoleno porušit přátelské smlouvy, proviní-li se některá ze stran odpadnutím od pravého papeže. Touto stranou byla míněna Francie, která podporovala avignonského papeže.

Zvýšenou politickou oporu v říši se snažila Anglie získat úspěšným jednáním o ruku Anny, dcery císaře Karla IV. a sestry českého a římského krále Václava IV., pro krále Richarda II v roce 1380. Předpoklady pro taková jednání byly posíleny i společným příklonem obou králů k římskému papeži Urbanovi VI., zatímco Francie stála na straně avignonského Klementa VI. Sňatek tak měl i podporu římské kurie, která ho chápala jako cestu k utužení spojenectví obou panovnických dvorů, jež by vedlo k potlačení avignonských papežů. Papežský legát kardinál Pileus proto doprovázel v květnu 1380 české poselstvo k anglickému královskému dvoru. Vedením poselstva, jehož členy byli Konrád Krajíř z Krajku a Petr z Vartenberka, byl pověřen těšínský vévoda Přemysl. Vlastnímu jednání o sňatku předcházelo prohlášení obou stran o společném postupu proti avignonským schizmatikům. Richard II. poté 12. 6. 1380 jmenoval a opatřil plnými mocemi poselstvo, které mělo projednat s Václavem IV. veškeré podmínky spojenectví a předpoklady uzavření sňatku s princeznou Annou. Jeho členy byli Simon de Burley, rytíř královské komory, M. Robert Braybrook, bakalář práv a zvláštní králův sekretář, a Bernard van Zetles, první místodržitel mladého krále a vzhledem ke svému původu důvěrník v německých záležitostech. Poselstvo zahájilo svou misi 18. 6. 1380, ale do Prahy nedorazilo, protože se cestou rozhodlo projednat svatební záležitost 1. 1. 1381 na flanderském území. Za složitých okolností a jednání byla princezna Anna konečně vypravena do Anglie a 18. 1. 1382 slavnostně vstoupila do Londýna, kde byla představena králi Richardu II. Následujícího dne proběhl svatební obřad, který dal základ k pověstně šťastnému manželství. Velkou zásluhu na tomto zdárném konci trpělivě vedeného diplomatického jednání měl kardinál Pileus, který hrál důležitou roli v česko-anglickém sbližování.

Styky mezi oběma zeměmi poté na čas nabyly pravidelného rázu. Na lesku a na politické váze jim dodaly také sňatky dvorních dam, které doprovázely královnu do nového domova. Po smrti Anny zvané „dobrá královna“ (good queen) v červnu 1394 a po úmrtí Richarda II. v únoru 1400 politické styky českého a anglického dvora na dlouhý čas ustaly, zvláště když čeští husitští myslitelé oživili dílo Johna Viklefa, v Anglii zatraceného, a navázali styky s jeho stoupenci-lolardy, kteří jako → kacíři byli ve své rodné zemi od roku 1404 pronásledováni → inkvizicí.

b) Kulturní a ideové vlivy (viklefismus, lolardství, husitství)

První kulturní styky Českých zemí s britským prostředím zprostředkovaly od 8. století pravděpodobně → iroskotské misie, na což ukazují některé rysy architektury → Velké Moravy. O působení těchto misií svědčí i poslední závěry vědeckého bádání, které kladou proces → christianizace a s ním související pokřesťanštění moravské mocenské elity do období již před → cyrilometodějskou misií.

Výraznější vlivy anglické kultury se v Českých zemích projevovaly od počátku 14. století v různých oblastech výtvarného umění, v knižní malbě (například vliv benediktinských iluminátorských dílen v souboru rukopisů královny-vdovy Alžběty Rejčky), nebo v deskové malbě a v architektonické plastice. Ke kontaktům s Anglií přispělo také náboženské zanícení krále Václava II., kterému se podařilo získat pro svou dvorskou kapli Všech Svatých z ostrovní země ostatky sv. Tomáše Becketa.

Základní předpoklady pro výraznější kulturní spojení s Anglií, stejně jako s ostatními částmi vyspělé Evropy však vytvářelo zakládání univerzit (před rokem 1200 vedle Paříže, Bologně a Montpellieru také Oxford, 1209 Cambridge). Zde hledali vzdělání a vědění i čeští studenti a inteligence vůbec. Z nich k prvním nejznámějším patří například → dominikán Jan Moravec, jeden z profesorů spojený svou činností s počátky teologické fakulty pražského vysokého učení.

V letech 1347 nebo 1353–1354 pobýval v Oxfordu i M. Vojtěch Raňkův z Ježova (asi 1320–1388), který zde přišel do styku s Viklefovým předchůdcem, vynikajícím teologem, univerzitním profesorem a kancléřem Richardem Fitzralphem, svého času biskupem v irském Armaghu. Získal jeho vlastní rukopis (Libri VII de paupertate Salvatoris a Defensio curatorum adversus fratres) a přijal za svou též jeho kritiku → žebravých řádů, což dokazuje i Vojtěchova korespondence s Konrádem Waldhauserem. M. Vojtěch využíval v polemikách svých znalostí nejen spisů Fitzralpha, ale i františkána, skotského filozofa a teologa, představitele pozdní → scholastiky Jana Dunse Scota. O jeho argumentaci se opíral zvláště ve svém sporu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna diskusi o selské → odúmrťi. Význam Vojtěchova myšlenkového prostřednictví nabývá na významu skutečností, že okolo sebe vytvořil okruh Husových předchůdců, stoupenců církevní a náboženské obnovy. Jednalo se o Konráda Waldhausera, Jana Milíče z Kroměříže a M. Matěje z Janova. Svůj duchovní odkaz posílil M. Vojtěch svojí závětí z 2. 4. 1388. Založil jí nadaci na podporu studentů českého původu po matce i po otci na artistických a teologických fakultách v Paříži a v Oxfordu. Vojtěchova nadace byla využívána jak k vlastnímu studiu, tak k opisování spisů, k nimž patřilo i literární dílo Johna Viklefa.

V centru zájmu tehdejších českých intelektuálů stály i spisy dalších vynikajících filozofů a teologů Albionu (Velké Británie). Spektrum dostupných spisů britské provenience bylo v Českých zemích, zvláště pak v Praze, poměrně široké. Například profesor generálního studia augustiniánských eremitů u sv. Tomáše Jan Klenkok se za svého oxfordského studia seznámil se spisy Richarda Billinghama a pravděpodobně též dalších anglických logiků. Jindřich Totting z Oyty napsal v Praze Abbreviatio, komentáře k Sentencím Ockhamova žáka, nominalisty Adama Wodehama. Pozoruhodné znalosti díla anglických logiků vykazují také traktáty pražského mistra Jana řečeného Holandrina, o němž se soudí, že rovněž studoval v Oxfordu. Již v roce 1370 byl znám v Čechách Životem starých filozofů také Walter Burley, anglický filozof realistického směru. K jeho poznání mohlo dojít jak prostřednictvím Karla IV. nebo někoho z jeho družiny, tak i zásluhou studentů.

Mistři, kteří studovali v Paříži, přinášeli do Prahy kromě jiného opisy rozsáhlého kompendia komentářů k celému Aristotelovu Organonu, jehož autorem byl žák Viléma Ockhama, Jan Buridan. Nelze opomenout dílo teologa, moralisty, anglického františkána Jana Guallensise, které bylo přeloženo v 2. polovině 14. století pod názvem O čtyřech stěžejních ctnostech. O jeho trvající oblibě svědčí skutečnost, že vyšlo dokonce i tiskem v roce 1509 v Plzni.

Ještě před tím, než jsou doloženy první opisy Viklefových traktátů v Praze, reagovali od konce 70. let 14. století na některé Viklefovy věroučné články (například o remanenci, odpustcích atd.) jeho odpůrci v českém prostředí (například český dominikán, představitel české scholastické vědy Mikuláš Biceps, slezský dominikán M. Jindřich Bitterfeld). Ti označili oxfordského reformátora za heretika. Viklefovo jméno chtěl naopak očistit bakalář teologie Konrád ze Soltau a později v 90. letech čeští mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Proti jejich argumentaci se postavil hlavně čelný profesor polského univerzitního národa Jan z Münsterberku a proti viklefskému pojetí univerzálií bavorský mistr Jan Arsen z Langenfeldu.

Jak naznačují uvedené polemiky a rostoucí kontakty s anglickými studijními centry, začala pronikat do pražského intelektuálního prostředí znalost Viklefova učení. První opisy několika filozofických traktátů Johna Viklefa jsou doloženy v Praze roku 1397. O opisy čtyř traktátů se zasloužil M. Jan Hus, jehož autograf je uložen v Královské knihovně ve Stockholmu. O další opisy se postaral především M. Jeroným Pražský, který se soustředil v prvé řadě na spisy Dialogus a Trialogus, neboť zjistil, že v nich je obsaženo jádro Viklefových názorů (například obhajoba → sekularizace církevního majetku, pojetí reálií jako východiska nového filozofického systému). O tom, do jaké hloubky Jeroným pochopil význam a dosah těchto spisů, svědčí i skutečnost, že právě tyto spisy byly jmenovitě odsouzeny na → Kostnickém koncilu. Kromě M. Jeronýma se studiem v Oxfordu zasloužili také Jiří z Kněhnic a Mikuláš Fauliš o to, že do konce prvního desetiletí 15. století byla Viklefova pozůstalost českým mistrům plně přístupná. Tito ctitelé „evangelického doktora“ se snažili přesvědčit české intelektuály o Viklefově pravověrnosti a využili k tomu slavnostního prohlášení viklefistů na oxfordské univerzitě, podle něhož byl Viklef ušlechtilý muž, jenž neměl na univerzitě rovného v logice, filozofii a teologii. K opisu prohlášení byla přitištěna univerzitní pečeť, jež mu dodala oficiálního rázu. Avšak odpůrci Viklefova učení na pražské univerzitě její věrohodnost snížili tvrzením, že jí bylo zneužito přičiněním M. Petra Payna. Podle jistých svědectví prý pečeť ukradl, aby utvrdil české kacíře, že celá Anglie s výjimkou mendikantů má stejnou víru, jaká se drží v Praze. V každém případě se Payne znal s oběma českými studenty, Mikulášem Faulišem a Jiřím z Kněhnic, kteří přinesli domů v roce 1407 ověřený opis prohlášení spolu s kamenem z Viklefova hrobu. V Praze po jistém váhání uvedl prohlášení ve známost M. Jeroným na univerzitním → quodlibetu v lednu 1409 a Hus ho poté pravděpodobně přečetl v Betlémské kapli.

Filozofické spory, které se vyhrocovaly od 70. let 14. století, vyvolávaly v Praze velký zájem. Skutečný zvrat však přinesly teprve Viklefovy radikálně reformní spisy rozšířené v opisech, které – ač cizí provenience – přinášely řešení a odpovědi na otázky, jež byly kladeny také v českém prostředí. Předpoklad vytvářely některé rysy společné pro anglickou i českou společnost, které umožnily Viklefovým myšlenkám, aby zakořenily v českém prostředí a dále se rozvíjely. Zatímco Viklef zůstal ve své vlastní zemi celkem bez vlivu, kromě jeho překladu bible do angličtiny, v Čechách ovlivnil reformní snahy intelektuálů pražské univerzity, především pak její → artistické fakulty. Výrazným společným rysem sociální atmosféry Anglie a Českých zemí byl probuzený → biblicismus, který byl v přímé souvislosti s překlady bible do národních jazyků. Biblická chudoba Krista a apoštolů se dostávala do rozporu s tehdejším bohatstvím a životem představitelů církve. Právě přebujelost církevního majetku byla dalším společným rysem středověké Anglie a středověkých Čech, spojujícím lid obou zemí v porozumění pro „chudou“ církev. Svoboda kázání a chudoba kněžstva, to byly zásady, v nichž církev odedávna viděla největší kacířství. Obsah protipapežských spisů Johna Viklefa souzněl s postojem oficiálních míst Anglie proti avignonskému papežství a odpovídal i zahraniční politice pražského dvora. Pro přijetí Viklefa v českém prostředí připravili půdu domácí reformátoři, kteří věřili jako Viklef ve všemohoucnost slova Božího. Tuto víru potvrzoval z Betlémské kazatelny M. Jan Hus právě tehdy, kdy nastával prudký rozmach protipapežských hesel, rozdmýchávaný i rostoucí znalostí učení anglického „evangelického doktora“. Jeho náboj se stal jedním ze zdrojů reformní energie, jejíž hlavní nositelkou se podobně jako v Anglii stala i v Čechách frustrovaná, neuspokojená inteligence.

České → reformní hnutí se silnými augustiniánskými tendencemi s obsahem „nové zbožnosti“ připravilo v duchovní atmosféře českého univerzitního národa živnou půdu viklefsko-platonskému realismu, který však cizinci na pražské univerzitě odmítali. Ti na rozdíl od nastupující generace českých mistrů směřovali proti tomistickému dogmatu jiným filozofickým proudem, nominalismem, jímž se vymezovali vůči realistickému viklefskému směřování mistrů českých. Čelným představitelem nominalismu byl Angličan, františkánský spirituál Vilém Ockham, který stál na straně císaře Ludvíka Bavora jako nesmiřitelný protivník papežských nároků na světovládu. Ve svém obdivu k lidskému rozumu a svobodné vůli završil dřívější snahy o rozdělení víry a rozumu, filozofie a teologie. Pomáhal tak otevírat cestu k moderní vědě a k renesančnímu chápání a vidění světa i života. Při vší angažovanosti na proticírkevní frontě se nemohl nominalismus, na rozdíl od viklefského realismu, stát nástrojem přímého útoku na církev, protože ponechával stranou oblast církevní věrouky i náboženské pravdy, a tím se fakticky vzdával i jejich kritiky. Proto také církev po začátečním odmítání přijala nominalismus jako oporu v zápase s druhým, ze samé podstaty nebezpečnějším směrem, s viklefsko-platonským realismem.

Tak jako byla Británie kolébkou viklefismu, byla i ohniskem duchovního produktu Viklefových stoupenců, lolardství. Představitelé → husitství se s ním dostali do kontaktu osobně i prostřednictvím korespondence. Z let 1410–1411 jsou známy čtyři lolardské „skotské“ listy rytíře Quentina Folkhyrda a listy anglických lolardů Jana Oldcastla, lorda z Cobhamu a kněze Richarda Wyche, adresované M. Janu Husovi, Voksovi z Valdštejna, Zdislavu ze Zvířetic a jejich přátelům. Známý je i Oldcastlův list králi Václavu IV. Kromě korespondence je prokázána v Čechách i znalost lolardské literatury, reprezentované díly Rosarius (Růžoviště) a Opus arduum (Závažné dílo). Rosarius je abecedním slovníkem, který vznikl v letech 1384–1396 v lolardském prostředí Anglie, jenž se v Čechách dochoval ve více rukopisech než v zemi jeho původu. Je zkrácenou verzí rozsáhlého teologického slovníku Floretus (Květnice). V Praze byl známý už kolem roku 1417, ale je otázkou, kdy se sem dostal.

Svým eschatologickým nábojem působilo v husitském prostředí zvláště dílo anglických lolardů Opus arduum, dochované také v řadě opisů. Nejdříve se s ním pravděpodobně seznámili Jiří z Kněhnic a Mikuláš Faulfiš. Ten je někdy označován i za jeho šiřitele, avšak první informace o tomto spisu v českém prostředí pocházely od Matěje Hnátka řečeného Engliš. Opis z roku 1415 pak pořídil Matěj z Berouna. Lolardi do jisté míry úspěšně oslovovali husity, ale sami se chovali k idejím českého → utrakvismu odtažitě. Nicméně jejich sympatie k husitství byly zřejmé, jak dokazovala jejich zdrženlivost při odpustkových peněžních sbírkách na podporu křižáckých protihusitských výprav.

Nepřátelé husitů byli však v Británii aktivnější než jejich sympatizanti. Podle Vavřince z Březové se angličtí rytíři zúčastnili již v roce 1420 → křížové výpravy proti husitům. Jednu z výprav, která skončila porážkou křižáků → v bitvě u Tachova 14. 8. 1427, vedl anglický kardinál Jindřich z Beaufortu, biskup z Winchesteru. Protihusitské nálady se projevovaly i jinak. Jejich obětí se stal například český lékař Pavel z Kravař, mistr pražské a pařížské univerzity, který byl ve Skotsku odsouzen jako kacíř a 23. 7. 1433 upálen v opatství Saint Andrews.

Mimořádnou roli ve vzájemných vztazích Anglie a Českých zemí sehrál lolardský exulant M. Petr Payne řečený Engliš, s nímž se pravděpodobně M. Jeroným Pražský a i jiní (například bakalář Matěj z Hnátic přízviskem Engliš) seznámili v Oxfordu. Podstatnou část svého aktivního života strávil Payne v Čechách, kam se patrně jako jediný z okruhu lolardů dostal někdy na přelomu let 1414/1415 poté, co na něj byl vydán v Anglii zatykač. Jako osobnost blízká německým mistrům kolem Mikuláše z Drážďan z koleje u Černé růže v Praze byl Payne v roce 1417 přijat do mistrovského sboru artistické fakulty. Zapojil se do akademických věroučných polemik (obrana kalicha, odmítání přísahy atd.), v nichž se dostával do sporů s představiteli konzervativního křídla (především s M. Janem Příbramem), které vyvrcholily v letech 1426–1427. Své věroučné postoje mohl pravomocně prosazovat po oficiální linii jako volený člen významných institucí (například člen rozhodčích komisí ve vnitřních věroučných sporech, od roku 1421 člen pražské husitské konzistoře). Svými stanovisky se Payne pohyboval mezi radikály a středním reformním proudem, což prokázal mj. postupem proti Želivskému ve shodě s Jakoubkem.

Zvučné jméno mezi evropskými diplomaty získal Payne za husitské revoluce, když zastupoval husity jako člen jejich delegací a poselstev v nejrůznějších jednáních (například o kandidaturu polského krále na český trůn, s králem Zikmundem). Vrcholem Paynovy diplomatické dráhy byla jednání v Chebu roku 1432 o podmínkách účasti husitského poselstva na → Basilejském koncilu, a hlavně vlastní Paynovo vystoupení na tomto koncilu v roce 1433, při kterém obhajoval proti Juanu Palomarovi požadavek vyvlastnění církevních statků, tj. chudoby kněží. Svou argumentací vyvolal Payne proti sobě v Basileji útok ze strany svých krajanů, kteří ho veřejně obvinili, že nejen setrvává v klatbě, která nad ním byla vyhlášena v Anglii, ale že je podle anglických zákonů zrádcem, protože připravoval spolu s lordem Cobhamem atentát na anglického krále. Úmrtím v roce 1456 odešel v M. Petru Paynovi poslední svědek kontaktů anglických lolardů a českých viklefistů, i když k jejich zpřetrhání došlo definitvně už při kostnickém procesu v roce 1415.

V roce 1461 Jiří Poděbradský ve snaze o prolomení izolace, do které se husitské Čechy dostaly, vyslal poselstvo do Francie, Španělska a Anglie, které vedl Zdeňek Lev z Rožmitálu. Pobyt poselstva na anglickém dvoře popsal v roce 1465 Václav Šašek z Bířkova.

c) Hospodářské vztahy

Hospodářské styky mezi českými zeměmi a britskými ostrovy byly ve středověku slabé. Anglosaský vliv na mincovnictví v Čechách na přelomu 10. a 11. století nebyl výsledkem obchodních styků. Angličtí obchodníci se v Praze objevili za Karla IV, avšak obchod střední Evropy, včetně Čech, byl zajišťován přes Hamburk. Podle některých údajů odcházeli později do Anglie někteří horníci z Čech, kteří se specializovali na těžbu stříbra.

2. Raný novověk

a) Politické a kulturní kontakty

Období → reformace přineslo nové podněty a kontakty mezi oběma zeměmi, neboť anglická reformace narušila hráz mezi katolickou Anglií a husitskými Čechami. Vzájemné zmínky se objevily v soudobých náboženských, cestopisných a dramatických dílech.

Přehledné údaje o britských ostrovech a o jejich obyvatelích obsahovala encyklopedicky pojatá Kosmografie česká ve zpracování Zikmunda z Puchova z roku 1554. Téhož roku vyšlo v Anglii dílo Book of Martyrs (Kniha o mučednících) od Johna Foxe, seznamující anglické čtenáře s M. Janem Husem a s Jeronýmem Pražským.

Britské ostrovy navštívili v rámci svých kavalírských cest čeští a moravští evangeličtí šlechtici – například Petr Vok z Rožmberka, Václav Budovec z Budova, Karel starší ze Žerotína a Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Žerotín udržoval s anglickými a zejména skotskými šlechtici pravidelné styky. Na anglické a skotské univerzity, zejména do Oxfordu, přicházela z Českých zemí řada studentů. Podobně České země a především pak pražský dvůr Maxmiliána II. a Rudolfa II. navštívila řada Angličanů a Skotů, a to protestantů i katolíků.

Diplomatické styky existovaly již v první polovině 16. století. V letech 1574–1577 navštívil České země vyslanec anglické královny sir Philip Sidney. Zejména od 90. let 16. století přicházela do Čech řada dalších diplomatů a agentů (Edward Dyer, Henry Wotton, Stephen Lesieur, Anthony Sherley a další).

V Praze žilo v exilu také několik anglických katolíků, z nichž nejvýznamnější byl literárně činný jezuita Edmund Campion, který byl v letech 1574–1580 činný jako učitel rétoriky v pražském Klementinu. Další angličtí a irští → jezuité působili kromě Prahy také na → kolejích v Olomouci a Brně.

V polovině 80. let přišel do Čech velšský matematik, astrolog a alchymista dr. John Dee a jeho pomocník, neméně proslulý alchymista a okultista Edward Kelley. Oba působili ve službách císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka, na jehož jihočeském dvoře pořádali svérázné spiritistické seance. Dee se později vrátil do Anglie, Kelley zemřel ve vězení. Předbělohorskou Prahu navštěvovali také angličtí obchodníci (k nejvýznamnějším patřil William Farrington) a cestovatelé. Nejznámější z nich je díky svému cestopisu Fynes Moryson, který do Českých zemí zavítal v 90. letech 16. století. O Českých zemích uveřejnil v roce 1600 stručné údaje i anglický katolík Samuel Lewkenor. V 90. letech 16. století přišla do Čech Elizabeth Jane Westonová (Westonia), dcera anglického katolíka a pozdější humanistická básnířka. V roce 1617 snad byly v českých zemích poprvé provozovány hry Williama Shakespeara.

Předchozí, spíše ojedinělé vazby mezi Českými zeměmi a britskými ostrovy, na krátkou dobu zintenzívněly za stavovského povstání 1618–1620. Stavy zvolený český král, falcký kurfiřt Fridrich V., byl od roku 1613 manželem Alžběty, dcery anglického krále Jakuba I. Ve prospěch královského páru a české věci byla v Anglii publikována řada letáků, balad a oslavných básní. Významné jsou práce Johna Taylora, který o své cestě do Prahy roku 1620 napsal cestopis. Stavovské povstání podporovala značná část anglické a skotské šlechty. Fridrich Falcký, stojící v čele protestantské Unie, však marně spoléhal na pomoc svého tchána Jakuba I., který vedl obojakou a váhavou politiku ve vztahu k Unii a Španělsku. V roce 1620 odešel do Čech pod vedením sira Andrewa Graye jediný anglo-skotský pěší pluk o síle asi 2500 mužů. Z Nizozemí přišel oddíl skotských mušketýrů v počtu asi 1000 mužů pod vedením podplukovníka Johna Setona, který až do 23. 2. 1622 hájil proti císařskému vojsku dokonale opevněné město Třeboň. Skotští a zejména irští důstojníci i prostí žoldnéři však bojovali také na císařské straně. Někteří z nich později získali konfiskované statky a usadili se v Českých zemích (Leslieové, Taaffeové). Jakubova krátkozraká politika, jež se rozcházela s anglickým veřejným míněním, nemohla zabránit obsazení Falce a prohraná → bitva na Bílé hoře fakticky ukončila vládu falckých manželů v → Českém království.

Od přelomu 20. a 30. let 17. století přicházela na britské ostrovy řada pobělohorských emigrantů. V polovině 30. let navázala skupina (později označovaná jako komeniáni) kolem bývalého pedagoga Samuela Hartliba kontakty s Janem Amosem Komenským, kterému finančně pomáhala řada šlechticů z protistuartovské opozice. V letech 1640–1641 jej přímo podporoval také pozdější lord protektor Oliver Cromwell. Přibližně od téže doby vysílal lešenský okruh → Jednoty bratrské do Anglie a Nizozemí své studenty a zástupce, kteří měli organizovat sbírky. Komenský pobýval v Anglii v souvislosti s uvažovanou školskou reformou od září 1641 do června 1642. S londýnskými příznivci zůstal v písemném styku až do Hartlibovy smrti v roce 1662.

V Anglii se Komenský setkal s grafikem Václavem Hollarem, který však nepatřil mezi politické emigranty a do Londýna přišel v roce 1637 ve službách lorda z Arundelu. Hollar s jistými přestávkami působil v Anglii až do své smrti (1677) jako učitel kreslení a ilustrátor u různých nakladatelů. Známý je zejména svými precizními pohledy na města, především na Londýn.

V roce 1654 se Václav Sadovský ze Sloupna jako mluvčí českého protestantského exilu v Polsku obrátil třemi listy na Cromwella a na Státní radu Anglické republiky s žádostí o finanční pomoc. Současně navrhl plán na vojenský vpád do zemí Koruny české. Cromwell však tyto návrhy odmítl. V průběhu 50. a 60. let 17. století pak česká otázka z anglické i evropské politiky vymizela.

V roce 1672 došlo k výrazné proměně vztahu Anglie a habsburské monarchie, neboť oba státy vytvořily společně se Spojeným Nizozemím protifrancouzskou koalici. Anglo-rakouské spojenectví vytrvalo až do roku 1755. V průběhu druhé poloviny 17. a v 18. století došlo k navázání nových diplomatických, hospodářských i kulturních kontaktů. V roce 1749 byli britským parlamentem uznáni za oficiální církev → moravští bratři, kteří na britských ostrovech založili několik obcí. Na pražskou univerzitu přicházela řada studentů, zejména Irů. Podle anglického příkladu zakládali šlechtičtí podnikatelé (Valdštejnové, Kinští, Kounicové aj.) od počátku 18. století v Českých zemích → manufaktury.

Pro Anglii byly ovšem Čechy stále vzdálenou a nepříliš známou zemí, i když se některé české reálie objevovaly v několika hrách alžbětinské doby, a to nejen u Shakespeara, ale i u jeho současníka Bena Jonsona. V roce 1599 byla přeložena do angličtiny první česká kniha De piscinis (O rybnících) od Jana Dubravia. V roce 1633 následovala Komenského Janua linguarum (Brána jazyků) a o 17 let později Historie protivenství církve české, u jejíhož zrodu stál J. A. Komenský. První anglickou mapu Čech vytvořil již v roce 1526 John Speed.

Koncem 18. století byly knihovny českých a moravských zámků plné anglických knih. Zájem o anglickou literaturu a filozofii byl tak velký, že již v roce 1771 začal v Praze vycházet Prague Learned Magazin. Zhruba v téže době byla v Praze otevřená první veřejná čítárna anglických časopisů a knih.

Po Velké francouzské revoluci uprchla do Anglie početná skupina dosud ve Francii působících českých hudebníků. Koncem roku 1789 přijel do Londýna Jan Ladislav Dusík a složil tu protifrancouzské a protirevoluční skladby Utrpení francouzské královny a Vězeň špilberský. O rok později předváděl v Londýně svou skladbu Bitva u Prahy František Kočvara. V Anglii se postupně usadila i řada instrumentalistů (hráčů na housle, klavír a harfu).

b) Hospodářské vztahy

Od 16., ale především od počátku 17. století se v Praze usazovali první angličtí kupci a asi o sto let později již existovaly s Anglií intenzívní hospodářské styky. Přes nizozemské a anglické podnikatele směřovaly výrobky z Českých zemí (zejména lněná příze a sklo) na britské ostrovy a také do britských kolonií v Severní Americe. V roce 1713 založil Robert Allason v Rumburku firmu pro nákup a zpracování plátna. Zřídil tu třídírnu, barvírnu a úpravnu. Jeho podnik s ročním obratem půl milionu zlatých byl největší rozptýlenou manufakturou v Čechách. Sklo se vyváželo přes Hamburk již od 17. století a v 18. století se stalo po textilu druhým nejvýznamnějším vývozním artiklem. Na konci tohoto století měly již některé sklářské podniky vlastní stálá zastoupení v Londýně. Ve druhé polovině 18. století byl dokonce nebývalý rozvoj britského sklářství inspirován právě výrobky z Čech. Když byl v roce 1784 císařským nařízením zakázán dovoz zahraničních výrobků pro veřejný prodej, velmi to postihlo i vzájemný obchod mezi Českými zeměmi a Anglií.

3. Období 19. a počátku 20. století

a) Politické kontakty

České → národní obrození od sklonku 18. století a počátky → průmyslové revoluce v 19. století přinášely významné změny v české společností. Inspirace anglickou politikou, společenským uspořádáním a kulturou byly jednou ze zbraní, kterých používali Češi proti hegemonii německých vlivů.

Anglický parlamentní systém se stal vzorem pro začínající českou politiku a zejména pro mladé české politiky. Celá politická terminologie užívaná českou opozicí byla anglického původu. Podle Karla Havlíčka Borovského byla Velká Británie učitelkou Čechů v politice, Francie byla vzorem v haute couture, a od Němců se Češi učili filozofii.

V první polovině 40. let 19. století vznikl tajný spolek českých a německých intelektuálů, který se již svým jménem → Repeal inspiroval vlivy z britských ostrovů.

→ Revoluce 1848–1849 nakrátko přinesla tiskovou svobodu. České noviny seznamovaly čtenáře s tím, co se tehdy dělo ve světě a tedy i v Anglii. Velké sympatie prokazovaly irskému osvobozeneckému boji i chartistickému hnutí. Jeho porážku chápalo především demokratické křídlo české politiky jako porážku tehdejšího „jara národů“. Žurnalisté Karel Havlíček, Karel Vladislav Zap a Jakub Malý informovali také o „sociálním životě v Anglii“.

Po porážce revoluce v Rakousku a zákroku proti → májovému spiknutí našli někteří čeští i němečtí intelektuálové útočiště v Anglii. Na jaře 1850 přijeli do Velké Británie František Ladislav Rieger a Antonín Springer. Provázel je Robert Noel, Angličan již léta žijící nedaleko Děčína v severních Čechách. Přijeli sem také radikální demokraté Adolf Vilém Straka a Josef Václav Frič a malíř František Kroupa.

Riegra přijal i premiér Velké Británie Henry John Temple Palmerston a diskutoval s ním o „východní otázce“. Sám Rieger zpracoval své dojmy z Anglie ve spisu, který hodlal předložit k habilitaci. Springer zúročil své zkušenosti ve studii, publikované v Časopise Českého muzea. Neváhal v ní charakterizovat Velkou Británii jako „politický ráj“ a „sociální peklo“. Springer se narodil v německé rodině, byl však vášnivým českým vlastencem. Z Čech pocházeli další v Anglii se usadivší Němci Alfred Meisner, autor obsáhlé německé poemy o Janu Žižkovi (1847), a Moritz Hartmann, autor poemy Kalich a meč (1845).

Natrvalo se v Anglii usadil A. V. Straka, účastník májového spiknutí, odsouzený v nepřítomnosti k smrti. Působil jako profesor němčiny na londýnské univerzitě. Kroupa, po svých cestách do Kanady, nakonec učil na malířských školách v Edinburku a Birminghamu. Polyglot a odborník na orientální jazyky Čeněk Šercl byl od roku 1866 zaměstnán v Britském muzeu. V anglickém exilu tehdy dlouhodobě působil také hudebník Leopold Jansa.

Jediným projevem zájmu západoevropských velmocí a tedy i Velké Británie o Čechy (ale spíše aktem, vyvolaným praktickými potřebami občanů těchto velmocí) bylo zřizování konzulátů v Praze.

Nótou ze 17. 12. 1897 sdělilo vyslanectví Velké Británie a Irska rakousko-uherskému ministerstvu zahraničí, že britský občan Alexander William Wentforth Forbes, syn britského generála a bývalý kapitán britské koloniální armády, byl jmenován britským honorárním vicekonzulem v Praze. V únoru 1899 byl Forbes povýšen na honorárního konzula (zatímco Německo, Francie a Rusko měly v Praze konzuly z povolání). Forbes působil v Praze od roku 1889 jako generální manažer pivovarské firmy The Bohemian Breweries Limited. V létě 1914 (14. srpna) byla činnost konzulátu ukončena.

Vzájemné styky se omezovaly na výměnu návštěv. Počátkem století začaly rozsáhlé kontakty mezi městy Prahou a Londýnem. Vyvrcholily návštěvou vrchního starosty města Londýna Sira Thomase Vezeye Stronga v Praze v září 1911. Dva roky před tím přijeli do Prahy na III. mezinárodní sjezd obchodních komor představitelé anglických obchodních komor. Rovněž V. všesokolského sletu v létě 1907 se zúčastnila anglická delegace. V červnu 1905 přijela do Čech patnáctičlenná delegace britských novinářů na pozvání Asociace českých žurnalistů. Další skupina novinářů z Anglie, Skotska a Irska přijela o tři roky později.

Zvlášť významnou akcí se z české strany staly v roce 1863 spolkem Česká beseda zorganizované Shakespearovské slavnosti u příležitosti dramatikova výročí. V průběhu oslav bylo rozhodnuto vydat Shakespearova díla. V letech 1855–1872 tak učinila → Matice česká.

Ve Velké Británii ve druhé polovině 19. století byly Čechy i pro naprostou většinu vzdělanců zemí středověkého „dobrého krále Václava“. „Česká otázka“ pro britskou politiku, pro kterou byla nepředstavitelná nejen myšlenka rozbití, ale i jakoukoliv reformou oslabení Rakouska, neexistovala. Palmerston pokládal habsburskou monarchii za evropskou nutnost a za přirozeného spojence proti Rusku. Nahrazení Rakouska národními státy a jeho redukci na podřadný stát by pak – podle něj – znamenalo „evropskou kalamitu, jíž by musel každý Angličan želet“.

Takové chápání nutnosti existence rakousko-uherského soustátí, navíc podporované od revoluce 1848 přesvědčením o rytířském charakteru Maďarů (vyplývalo z tradičních svazků britské šlechty s uherskou aristokracií) přetrvalo v podstatě až do vypuknutí první světové války a ještě i v jejím počátku. Prvním, kdo se počátkem 20. století pokusil s tímto mýtem ve Velké Británii vypořádat, byl Robert Seton Watson v knize Racial Problems in Hungary (1908), kterou vydal pod pseudonymem Scotus Viator.

Málokdo z Čechů přicházejících do Anglie se tu usazoval natrvalo. Česká kolonie v Londýně měla na začátku 20. století necelých tisíc lidí. Většinou se jednalo o námezdně pracující, nejvíce dělníky či řemeslníky (především krejčí). Jejich krajanské aktivity se omezovaly na Sokol (založen 1903), který měl v té době kolem osmdesáti členů. Sokolská organizace měla svou knihovnu a spolkové místnosti. Cvičení se konala v pronajatých sálech. Krátce působil i tělocvičný spolek „Žižka“, který se scházel v české restauraci Jana Sýkory. Kromě toho existovala před válkou v Londýně „Česká sekce komunistického klubu“. Měla vlastní knihovnu a její členové se scházeli v německém Komunistickém mezinárodním klubu.

b) Kulturní styky

Pro českou společnost byla anglická kultura i určitou protiváhou jednostranné převaze německých vlivů. Obecně platilo, že Češi znali anglickou kulturu mnohem lépe než Angličané českou.

Anglická literatura se do Čech dostávala rozličnými cestami. Zprvu byli jejími šiřiteli příslušníci aristokracie. Mnozí mladí šlechtici se vydávali na své Grand tours do Albionu a měli pak v Anglii četné přátele, především mezi tamními katolíky. Knihy zprostředkovávali do Čech také angličtí odborníci. Na počátku 19. století se objevily i první překlady z angličtiny, které dosahovaly vysokého nákladu. Ve své → České expedici vydal Václav Matěj Kramerius Robinsona Crusoe od Daniela Defoa, Novou Atlantis od Francise Bacona a některé práce Davida Humea. První překlad Shakespeara z originálu (Omylové) pořídil v roce 1823 libuňský farář Antonín Marek. V roce 1843 důstojník Mořic Fialka přeložil Olivera Twista od Charlese Dickense a v následujícím roce též jeho Vánoční koledu. Dále byli překládáni Walter Scott, George Gordon Byron a Edward George Bulver-Lytton. Ve 40. letech přinesly překlady řady povídek časopisy Květy, Česká včela a Poutník. Konečně v 70. letech vznikla Anglická knihovna, jejímž nejprodávanějším autorem se stal Herbert George Wells.

První Děje anglické země, sepsané Janem Slavomírem Tomíčkem vydalo v roce 1849 → České (Národní) muzeum. Nejednalo se o původní práci, ale českému čtenáři poskytla základní informace o vývoji Velké Británie do roku 1820. Se souhrnem britských geografických reálií a s popisem Spojeného království přišel v roce 1847 radikál a slavjanofil Karel Vladislav Zap, když vydal Všeobecnou geografii. Rozvíjela se i → anglistika. Již v roce 1862 vyšla první anglická gramatika. Jejím autorem byl v Anglii žijící Adolf Vilém Straka, který v roce 1869 založil v Londýně Českomoravský spolek čtenářský. První anglicko-český slovník vydal roku 1879 univerzitní profesor Václav Emanuel Mourek, autor prvního česky psaného přehledu dějin anglické literatury. Prvním mimořádným profesorem anglického jazyka a literatury se stal na pražské univerzitě v roce 1912 Vilém Mathesius. Mathesius, autor Dějin anglické literatury (1910, 1915) se zasloužil o uvádění Shakespearových her v českých divadlech. Dokonce i v těžkých letech první světové války dokázal v roce 1916 uspořádat shakespearovské oslavy.

S Čechy, jejich historií, jazykem a literaturou se obyvatelé Velké Británie seznamovali méně intenzívně. Ve dvacátých letech 19. století přeložil John Paget Slávy dceru od Jana Kollára. Sir John Bowring, tajemník Byronova výboru pro pomoc Řecku, vydal v roce 1832 Cheskian Anthology. A History of the Poetical Literature of Bohemia. Bowring byl v písemném styku s mladší generací českých spisovatelů, zvláště s Josefem Jungmannem a Františkem Ladislavem Čelakovským. Jisté kontakty měl i s Josefem Dobrovským. Druhou antologii sestavil reverend Albert Henry Wratislav v roce 1849 pod názvem Lyra Czechoslowanska, Bohemian Poems, Ancien and Modern. Wratislav o sobě tvrdil, že je potomkem českých šlechtických emigrantů z 18. století. V roce 1889 vydal ještě Sixty Folk Tales from Exclusively Slavonic Sources, založených na pohádkách, vydaných Karlem Jaromírem Erbenem. V roce 1917 vydal český filolog Josef Baudyš Czech Folk Tales. Některé české pověsti přeložil Thomas Carlyle, který v Čechách studoval historické dokumenty.

O revoluci 1848–1849 a situaci v habsburské monarchii informovaly listy jako The Times či Morning Chronicle tak, že preferovaly informační zdroje německé a postrádaly jakékoli sympatie k snahám rakouských Slovanů. Podobně i liberální Economist. Za českou věc se stavěl jen tisk chartistů, poukazující občas i na tradice husitského hnutí. Až v poslední čtvrtině 19. století se v londýnských listech, zejména v novinách The Times, začaly objevovat objektivnější zprávy i o Čechách z pera Štěpána Oppera z Blovic, hlavního dopisovatele tohoto listu v Evropě (v Paříži). Opper pocházel z rodiny židovského obchodníka dobytkem, přestoupil však na křesťanství a cítil se českým vlastencem. Ač žil většinou ve Francii, udržoval styky s původní vlastí.

Od počátku 50. let se i pro informovanější část britské veřejnosti Čechy opět staly především zemí dobrých středověkých králů a královen. V té době také vznikla koleda O dobrém králi Václavovi. Její tvůrce reverend J. M. Neale ze školy ze Sackville užil verzi legendy, která byla publikovaná v Praze v roce 1847. Jinak se česká témata objevovala v některých dílech módních autorů, avšak jejich podání mělo se skutečností jen málo společného.

Poněkud lepší informovanost o Českých zemí existovala mezi intelektuálními kruhy ve Skotsku. Staré a skutečné Čechy znovu objevili členové náboženské misie, kterou do střední Evropy vyslala počátkem 19. století tehdy ještě samostatná skotská církev. Navštívili Moravu a setkali se mj. s evangelickým učitelem Jiřím Palackým, otcem Františka Palackého. Krátce po jejich návratu se ve Skotsku objevily práce, které českou minulost podávaly realističtěji. Návštěva také položila základy budoucí spolupráce s českými evangelíky. Skotský kalvinismus ovlivnil činnost českých protestantů, z nichž někteří o mnoho let později studovali teologii na skotských školách. Především to byli Čeněk Dušek a Jan Karafiát, autor známých Broučků.

Vědecky pojatá bohemistika se ve Velké Británii rozvinula až v poslední čtvrtině 19. století. První učebnici češtiny vydal v roce 1870 pozdější zakladatel slavistiky na oxfordské universitě profesor Richard William Morfill. Profesor Samuel R. Gardiner byl prvním anglickým historikem, který se ve své práci (England and Germany at the Beginning of the Thirty Year’s War, 1874) zabýval podrobněji i českou problematikou. V téže době (v roce 1884) byla do angličtiny přeložena první práce moderního českého historika Antonína Gindelyho Dějiny třicetileté války. První anglicky psané dějiny Čech (do roku 1620) napsal a v roce 1896 vydal Charles Edmund Maurice. Zprávy o české literatuře od Václava Tilleho přinášel počátkem 20. století pravidelně londýnský časopis Atheneum.

Nejvíce pro britskou bohemistiku udělal rakouský diplomat František Lützow, jehož otec pocházel ze staré meklenburské rodiny, která se koncem 17. století usadila v Čechách. Jeho matka byla z Irska. Do roku 1890 Lützow pracoval na rakouském vyslanectví v Londýně, pak byl čtyři roky poslancem → říšské rady za konzervativní velkostatek. Po roce 1903 se stal šlechtickým radikálem, který podporoval nejprve mladočechy, pak národní sociály a poté radikální pokrokáře. V roce 1896 vydal knížku o Čechách (Bohemia: A Historical Sketch), tři roky nato nástin dějin české literatury a v roce 1902 knížku o Praze. Přeložil také Komenského Labyrint světa a ráj srdce a v roce 1906 vydal obsáhlou monografii o Janu Husovi, ve které shrnul výsledky české historiografie. Za své popularizující práce ve Velké Británii získal čestný doktorát pražské a oxfordské univerzity. V roce 1906 Lützow pomáhal zorganizovat českou sekci rakouské výstavy v Londýně, byl členem → Českého olympijského výboru a pomáhal magistrátu zemského hlavního města Prahy při zřizování informačního střediska v Londýně. Pro osobní neshody se v létě 1912 rozhodl skončit s veškerou podporou Čechů v Anglii.

Česká hudba měla tradičně v Anglii dobrý zvuk. Již v 18. století kdosi označil Čechy za konzervatoř Evropy. Na přelomu 18. a 19. století na britských ostrovech působila řada dobrých českých muzikantů, z nichž mnozí předtím žili ve Francii, odkud odešli po revoluci. Několik let v Londýně působil mj. Vojtěch Jírovec, pozdější ředitel vídeňské opery. V Anglii byly také velmi dobře známy skladby Leopolda Koželuha, Jana Křtitele Vaňhala a Karla Stamice. V letech 1885 a 1886 měla v Birminghamu a Leedsu premiéru oratoria Antonína Dvořáka Svatá Ludmila a Svatební košile s anglickým zněním libreta. Dvořák se brzy stal ve Velké Británii pojmem. V roce 1891 mu univerzita v Cambridge udělila čestný doktorát. Oblíbené tu bylo České kvarteto a později i houslista Jan Kubelík. Na pražské Ševčíkově škole studovali žáci z Anglie. Počátkem 20. století o české hudbě pravidelně informovala na stránkách Musical Times Rosa Newmarchová.

V roce 1908 navštívil Čechy také první britský fotbalový klub. Rok před tím se britská oficiální delegace zúčastnila V. všesokolského sletu v Praze.

c) Hospodářské vztahy

Na přelomu 18. a 19. století byla Velká Británie vlajkovou lodí průmyslové revoluce. Projevilo se to i ve vzájemných vztazích česko-britských.

V dubnu 1804 vyrobili dva irští mechanici v Brně první parní stroj na vlnu podle plánů získaných nelegálně ve Velké Británii. Angličtí mechanici zprovoznili první olověné komory na výrobu kyseliny sírové v kartounkách v Lukavici na Chrudimsku a v Předlicích u Ústí nad Labem. Podle projektu skotského mechanika Johna Balldana začal fungovat v roce 1814 v Brně první parní stroj v železárně. Ve stejné době byly z Londýna dovezeny další. Když se počátkem 19. století olomoucký arcibiskup (rakouský arcivévoda Rudolf Jan) rozhodl vybudovat železárny ve Vítkovicích, poslal svého hlavního poradce prof. Riepla na zkušenou do Anglie. Skupina odborníků z Anglie a Walesu zde působila od počátku výstavby závodů v úloze poradců. Jiná skupina železářů a tavičů z jižního Walesu pracovala několik let na severní Moravě, kde v Sobotíně a Štěpánově vznikaly železárny hraběte Mitrowského.

Během první poloviny 19. století cestovalo do Anglie za zkušenostmi stále více českých chemiků, techniků a inženýrů. Ve 40. letech vyjela na zkušenou do anglického Kentu i skupina pěstitelů chmele.

Někteří Angličané se rozhodli podnikat v Čechách a na Moravě. Počátkem 30. let založil Evan Thomas v Karlíně „anglické“ rukodílny, které v roce 1850 odkoupil Joseph John Ruston s bratrem Johnem a dalšími společníky. Zahájili v nich výrobu parních strojů a lodních parních strojů a v roce 1854 zbudovali při továrně i loděnici. Ruston, který byl vyučeným loďařem, postavil v Karlíně již v roce 1841 první kolesový parník Bohemia pro zakladatele paroplavby v Čechách Johna Andrewse. První český paroplavební podnik, který řídil nejprve Andrews a pak Ruston, konal pravidelné plavby z Prahy do Drážďan. Další továrny zřídili v Praze Joseph Lee a Thomas Evans. V roce 1844 založil Thomas Bracegirdle první strojírnu v Brně, v téže době v Liberci další Angličan první továrnu na textilní stroje.

Přesné údaje o rozsáhlých obchodních stycích nejsou k dispozici, neboť jsou zahrnuty v celkové rakousko-uherské bilanci. Odhadem však lze říci, že více než polovina rakouského obchodu s Velkou Británií byla realizována z Českých zemí. Koncem 19. století podstatně klesal dovoz strojů z Anglie, kterým konkurovaly levnější německé výrobky.

d) Součinnost za první světové války

Za → první světové války se Anglie stala jedním z center československé zahraniční akce (→ zahraniční odboj 1914–1918). Česká kolonie ve Velké Británii, která měla poskytnout potřebnou základnu protirakouské akci, nebyla velká. Z necelé tisícovky krajanů odjelo ještě v roce 1914 celkem 43 osob do Francie. Zde vstoupili do cizinecké legie. Asi 360 dalších vstoupilo do anglické armády hned, jak na podzim 1916 vláda povolila přijímat Čechoslováky.

Svůj odpor proti monarchii dali Češi v Anglii najevo již 3. 8. 1914 demonstrací v Hyde Parku, na které odsoudili „rakouskou politiku vůči Srbsku“. Z bývalých členů Sokola vznikl London Czech Committee, který vedli Jan Sýkora a František Kopecký. Předseda výboru vymohl na ministerstvu vnitra, aby ti Češi, kteří se prokáží legitimací výboru, byli propuštěni z internace a nebyl jim sekvestrován majetek (jako občanům Rakousko-Uherska, tedy nepřátelského státu). V roce 1915 vznikla další krajanská organizace Czech Information Society, jejímž předsedou byl ing. Bedřich Pochobratský. První akcí, pořádanou touto společností, bylo vzpomínkové shromáždění k výročí upálení Mistra Jana Husa 6. 7. 1915. Schůzi předsedal Lord Annan Bryce, poslanec a bývalý vyslanec v Řecku. S projevy na ní vystoupili další dva poslanci britského parlamentu a docent londýnské univerzity Robert William Seton-Watson. Současně společnost vydala svou první brožuru Bohemia’a claim for freedom, kterou redigoval a upravil malíř J. Procházka. Úvod k ní napsal spisovatel Gilbert K. Chesterton.

V dubnu 1915 přijel do Londýna Tomáš G. Masaryk, který se postupně ujal vedení československé akce. Stal se profesorem na nově zřízené Škole slovanských studií (School of Slavonic Studies) při Londýnské univerzitě. Zde také 19. října přednesl první veřejnou přednášku na téma „Problém malých národů v evropské krizi“. Shromáždění předsedal za onemocnělého premiéra H. H. Asquita státní podtajemník Zahraničního úřadu Lord Robert Cecil.

Od roku 1916 se již československá akce rozjela naplno. Vznikla Česká tisková kancelář (Czech Press Bureau), kterou řídil Vladimír Nosek. Začal vycházet časopis New Europe, jehož redaktorem byl Seton-Watson. On a vedoucí zahraniční rubriky listu The Times Henry Wickham Steed velmi pomáhali Masarykovi, se kterým se znali ještě z předválečné doby. Setonovi-Watsonovi Masaryk předal v roce 1914 v Holandsku memorandum The Independent Bohemia, předpokládající rozpad Rakousko-Uherska a vytvoření československého státu.

Po útoku rakouského ministra zahraničních věcí Ottakara Czernina proti Masarykovi došlo v dohodových zemích k definitivnímu obratu ve prospěch československé záležitosti. Koncem května 1918 obdržel Edvard Beneš dopis od britského ministra zahraničí Arthura Jonese Balfoura, který znamenal částečné uznání zahraniční československé reprezentace na „stejné úrovni jako od Francie a Itálie“. Jednalo se o ochotu „uznat Československou Národní radu za vedoucí orgán československého odboje a vojska na straně Dohody“. V důsledku toho založila ČsNR svou odbočku v Londýně. Honorárním šéfem konzulárního oddělení se stal B. Pochobratský, vedení politického oddělení bylo svěřeno Vladimíru Noskovi. Nové zastoupení vedlo evidenci, pasy však zatím nevydávalo.

Koncem července 1918 přijel do Londýna Edvard Beneš. Výsledkem jeho jednání s britskými představiteli bylo prohlášení britské vlády z 29. 7. 1918, publikované v polovině srpna. Čechoslováci byli uznáni za národ spojenecký, vedoucí oprávněnou válku proti Rakousko-Uhersku a Německu a ČsNR „za nejvyšší orgán národních zájmů, za poručníka budoucí vlády a za nejvyšší autoritu nad armádou“. Současně Britové E. Benešovi slíbili brzký podpis konkrétní smlouvy. Závazek splnili 3. září, kdy vláda Jejího Veličenstva uznala budoucí československou vládu na základě Národní rady a sjednala s ní konkrétní dohodu, kterou poskytla radě a armádě obdobné mezinárodní postavení, jako již měly Srbsko nebo Belgie.

Dnem 1. 10. 1918 vstoupila britská vláda „v přímý diplomatický styk s ČsNR jako vládním orgánem československým“. Čtrnáct dní nato oznámil E. Beneš dohodovým státům ustavení prozatímní československé vlády v Paříži. Současně jim sdělil, že jako ministr zahraničních věcí jmenuje první vyslance.

Prvním československým chargé d’affaires a.i. a posléze vyslancem ve Velké Británii se stal Štefan Osuský. Britská mise začala působit v Praze od 13. 1. 1919. Nejdříve ji vedl Cecil Gosling, 25. 2. 1920 ho vystřídal – již jako vyslanec – Sir George L. Clerk.

4. Meziválečné období

a) Politické vztahy

Vedoucí českoslovenští demokraté v čele s T. G. Masarykem předjímali již od konce války, že se nový stát bude orientovat zahraničně politicky především na spolupráci se západoevropskými demokratickými velmocemi. Budování vztahů s Velkou Británií mělo tedy patřit k předním úkolům československé diplomacie. Podobná orientace vycházela z předpokladu trvání válečné anglo-francouzské spolupráce i v mírových dobách, což ale – jak ukázaly disonance mezi oběma velmocemi již na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 – nebylo naplněno. Stupňující se rozdílný přístup Francie a Velké Británie k evropskému kontinentu obecně, a střední Evropě zvláště, poznamenal i možnosti československé zahraniční politiky.

Značná část britských (především konzervativních) politických kruhů se však i po roce 1918 obtížně loučila s vizemi užší středoevropské kooperace s centrem ve Vídni. Československé diplomacii se nicméně od počátku 20. let dařilo postupně vytvářet v anglosaském světě relativně příznivý obraz ČSR jako stabilního bodu v centru Evropy, a rozvíjet i vztahy obchodně politické, založené od léta 1923 na bázi dlouhodobějších dohod. Těžištěm zájmu Britů ve střední Evropě bylo však Německo a jeho problémy, zatímco záležitosti menších zemí včetně Československa zůstávaly v pozadí. Angličané navíc nepohlíželi na některé kroky československé vlády (například na → pozemkovou reformu) bez nedůvěry.

Brzy však začali příznivě oceňovat jak relativní vnitřní stabilitu demokratické republiky, tak československé aktivity ve střední Evropě, mj. československý podíl na hospodářské a finanční rekonstrukci Rakouska. Vcelku pozitivně pak Londýn hodnotil i československou diplomacií inspirovaný vznik → Malé dohody a její první aktivity, které Angličané oprávněně interpretovali jako pokus Prahy emancipovat se z jednostranného vlivu Paříže. Také přístup ČSR k některým širším evropským problémům, například Německu a Rusku, se díky umírněným názorům prezidenta Masaryka a jeho vlivu blížil více britskému než francouzskému přístupu. Ministr zahraničí E. Beneš se právě v této době – v letech 1922–1923 – dokonce pokoušel o zprostředkování mezi Paříží a Londýnem.

Již tehdy byla však zřetelná neochota Británie převzít na evropském kontinentu pevnější bezpečnostní závazky. Britský postoj byl patrný mj. v přístupu k projektu tzv. všeobecného garančního paktu z roku 1923, a musel nutně vést k příklonu Československa k Francii, která jedině byla ochotna poskytnout republice jisté záruky. Ještě v říjnu 1923 spojil prezident Masaryk oficiální návštěvu Francie s cestou do Velké Británie. Koncem téhož roku dohodnutá smlouva o přátelství s Francií však znamenala definitivní přiklon ČSR k Paříži, což vyvolalo mj. chladné reakce Angličanů.

Poslední reálná šance na získání byť nepřímých britských záruk pro bezpečnost Československa se objevila na jaře 1924, kdy v Londýně nastoupila do úřadu první labouristická vláda v čele s Jamesem R. MacDonaldem. Ta podporovala projekt tzv. → ženevského protokolu o pokojném vyřizování mezinárodních vztahů, který navrhoval mj. Edvard Beneš. Návrat konzervativců v čele se Samuelem Baldwinem k moci na podzim 1924 znamenal nejen pohřbení tohoto projektu, ale posléze i britský souhlas s německou iniciativou konstrukce zvláštní bezpečnostní soustavy v západní Evropě, na které se jedině Británie byla ochotna podílet, a která posléze vyústila v říjnu 1925 v podpis tzv. rýnského garančního paktu v Locarnu. Velká Británie nyní definitivně neměla – přes jisté sympatie k mladé demokracii ve střední Evropě – vůči Československu jiné závazky kromě těch, jež plynuly z Paktu → Společnosti národů. Tento stav formálně trval až do podzimu 1938.

Dotvoření bezpečnostního systému v západní části evropského kontinentu znamenalo v důsledcích další snížení přímých britských zájmů o jeho centrum. Vedlo to k zřetelnému poklesu intenzity vzájemných politických vztahů, což trvalo až do poloviny 30. let. Československo se sice i potom těšilo v části britských politických kruhů jistým sympatiím, které umocňovala popularita dlouholetého československého vyslance v Londýně Jana Masaryka, syna prezidenta, avšak československá mise musela v anglickém prostředí čelit také působení nepříznivě zahrocené maďarské a později německé propagandy. Vzájemné vztahy nadto ochlazovaly příznivé vztahy mezi Londýnem a fašistickou Itálií. Ačkoliv československá vláda vynakládala na prezentaci vlastních pohledů v anglickém prostředí značné úsilí (v Praze například vycházel oficiosní týdeník Central European Observer, státní nakladatelství Orbis překládalo do angličtiny řadu Masarykových, Benešových projevů a později i dalších textů), vlivy Československu nepřátelské propagandy se nepodařilo nikdy zcela eliminovat.

K výrazné proměně československo-britských vztahů nedošlo ani po nástupu agresivních totalitních sil v Evropě počátkem 30. let, který vyvrcholil etablováním nacistického režimu v Německu. Praha i nadále podporovala, většinou spolu s francouzskou diplomacií, koncepce → kolektivní bezpečnosti, jež měly ve svých konkrétních projektech (například → Východní Locarno, → Dunajský pakt) multilaterálními závazky účinně omezit možnosti přímých agresí v Evropě. V politice Londýna převažovala snaha řešit sporné otázky dohodou velmocí, což dokládala už podpora italského projektu Paktu čtyř v průběhu jara 1933. Především ve vztahu k Německu (ale též k Itálii) se pak do britské politiky stále více prosazoval, tzv. → appeasement, tendence k dlouhodobějšímu dorozumění i za cenu ústupků vůči nacistickému režimu, která měla mít dalekosáhlé následky právě pro Československo.

V době italské agrese proti Habeši na podzim 1935, kdy Britové iniciovali ve Společnosti národů zavedení sankcí proti útočníkovi, E. Beneš plně podpořil jejich aplikaci. Avšak již zdrženlivý postoj britské vlády k obsazení smluvně demilitarizovaného Porýní německými vojsky v březnu 1936, jež znamenalo přímé nebezpečí i pro Československo, jasně naznačoval, že se principy politiky Londýna zásadně nezměnily, a dokonce že bude nyní ovlivňovat i francouzskou politiku a její přístup k Německu. Což mělo mít pro ČSR krajně negativní důsledky.

Československo-britské vztahy v té době ovlivňovala stále výrazněji německá (a především sudetoněmecká) propaganda, která osočovala vládu ČSR z útlaku německé minority. Britské ministerstvo zahraničních věcí posuzovalo Sudetoněmeckou stranu (SdP) (→ Sudetoněmecká strana), kterou vedl Konrád Henlein (a která byla fakticky řízená z Berlína), jako konzervativní opoziční stranu, s jejíž podporou by bylo možno dospět k národnostnímu vyrovnání v Československu. Proto už od přelomu let 1937/38 vyvíjelo na pražskou vládu stále se stupňující tlak, aby uspokojila požadavky tohoto proudu a zabránila tak (ve skutečnosti již výrazné) „nacifikaci“ → sudetských Němců. Zároveň Britové – poprvé při neoficiální návštěvě lorda Edwarda Halifaxe v Německu v listopadu 1937 – dávali Berlínu najevo, že nebudou bránit změnám ve střední Evropě, budou-li provedeny pokojnou cestou. To ve svých důsledcích znamenalo další mezinárodní oslabení Československa. Tento kurs na jaře 1938 opakovaně potvrdila i veřejná prohlášení ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina, odmítající možnost přímých závazků ve vztahu k Československu. Zmíněná východiska, hluboce ovlivňující i politiku Francie, dovedla posléze Chamberlaina k projektu vyřešení československého „problému“ přímým jednáním s Adolfem Hitlerem, jež bylo – po dramatické zářijové krizi – završeno 29. 9. 1938 tzv. → Mnichovskou dohodou.

Podle Mnichovské dohody mělo Československo dostat od jejích signatářů včetně Británie záruky proti další agresi. Britové ale již koncem roku 1938 sdělili do Prahy, že jsou ochotni tento slib naplnit jedině ve spolupráci minimálně s dvěma dalšími velmocemi, což znamenalo faktické odmítnutí závazku. Anglická vláda v té době udělila azyl několika tisícům sudetoněmeckých demokratů, vyhnaných jejich krajany. Slíbenou finanční pomoc → druhé republice však poskytla jen v omezené míře.

Německou vojenskou okupaci Československa v březnu 1939 však již Londýn neuznal a vznesl proti ní diplomatický protest. Následně rychle radikálně změnil svůj zahraničně politický kurs, který propříště vylučoval ústupky podobné Mnichovské dohodě. Z rozhodnutí britské vlády poskytnout garance ohroženému Polsku vedla nakonec cesta k nové válce, která v dané situaci jedině mohla přinést také obnovení Československa.

b) Kulturní styky

Pro kulturní orientaci české společnosti po vzniku samostatného státu již nebyla určující potřeba vyvažovat německou dominanci, jako ve století předcházejícím. Anglická kultura se stala součástí všeobecných kulturních potřeb. Pojmem se stala Anglo-americká knihovna, anglické filmy patřily k nejoblíbenějším a kulturní výměna byla velmi intenzívní.

Z československých pedagogů působících v meziválečné době ve Velké Británii na slavné londýnské Škole slovanských studií je třeba připomenout Františka Chudobu, Otakara Vočadla a Otakara Odložilíka. Po válce se ve Velké Británii natrvalo usadil kolínský rodák židovského původu, velký kosmopolita Robert Saudek, autor řady psychologických románů, považovaný v Londýně, kde také vydával psychologický časopis, za autoritu ve vědecké grafologii. Svérázný filozof Francis Sedlák více než třicet let žil jako člen filozofické komunity v Cotswolds.

Ve Velké Británii pokračoval ve své překladatelské aktivitě Paul Selver, který v roce 1929 vydal Anthology of Czech Literature, do které zahrnul práce Karla Čapka, Josefa Langra, Petra Bezruče, Jiřího Wolkera, Stanislava Kostky Neumanna a Fráni Šrámka. Nejznámějším českým autorem byl Karel Čapek. Již roku 1923 byla v Anglii uvedena a také vydána tiskem jeho hra RUR. Z ní také v angličtině zdomácnělo slovo „robot“. Úspěch měla i hra Ze života hmyzu a Čapkovou cestou do Anglie inspirované Anglické listy. Velkého ohlasu se v zemi zahrádkářů dostalo i jeho knize Zahradníkův rok. V roce 1938 zde byla úspěšně uvedena Čapkova hra Bílá nemoc.

Pokusy představit anglickým čtenářům další české autory, jako byli například Otakar Březina, František Halas, nebo německý píšící Franz Kafka, neměly ohlas. Selverův překlad Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka z roku 1930 neměl rovněž výraznější úspěch. Když se však objevil o devět let později ve zkrácené formě v Pinguin Books, stal se doslova bestsellerem. Za druhé světové války natočil český režisér Karel Lamač v britských ateliérech film Švejk bourá Německo. Z českých hudebníků byl ve Velké Británii po první světové válce nejoblíbenější Leoš Janáček.

c) Hospodářské vztahy

Intenzita a rozsah československo-britských hospodářských vztahů se odvíjely v závislosti na vztazích politických. Přestože obchodní dohoda mezi oběma státy byla uzavřena již v polovině července 1923, Velká Británie nepatřila k významnějším obchodním partnerům meziválečného Československa. A to i přesto, že až do Mnichova patřily československé dluhopisy k nejkvalitnějším cenným papírům na londýnské burze. V roce 1937 Československo exportovalo do Velké Británie a jejích kolonií zboží a suroviny za 1711 mil. Kč a dovezlo zboží a suroviny za stejnou sumu.

Ke konci roku 1937 bylo v Československu kapitálově aktivních 11 zemí. Daleko největší podíl na kapitálových investicích v ČSR měly Velká Británie a Francie. Anglické investice činily přes 31 % všech investic v ČSR. Byly největší v báňském a hutním průmyslu (61 % cizích investic do oboru, přes 70 miliard Kč), ve sklářském průmyslu (30 %, 22 miliard Kč), chemickém a hutním průmyslu (25 a 26 %, 77 a 57 miliard Kč) a v bankovnictví (24 %, 50 miliard Kč). V roce 1922 založená Anglo-československá banka, která převzala 30 filiálek bývalé Anglo-rakouské banky, vlastnila podíly v mnoha československých podnicích. Zpočátku byla vlastnictvím filiálky jedné z odnoží Bank of England, od roku 1927 přešla čtvrtina jejích podílů do rukou československého státu a téměř polovina do rukou skupiny Škodových závodů, Kooperativy, Schichtových závodů, Ignáce Petschka a lichtenštejnského knížete.

Koncem ledna 1939 byla podepsaná česko-slovensko-britská dohoda o půjčce, kterou vláda Jejího Veličenstva slíbila ČSR na překonání následků Mnichova. Z předpokládaných 10 milionů liber měli čtyři miliony získat uprchlíci z obsazených území, zbytek měl tvořit úvěr na obnovu železniční a silniční sítě, která byla narušená odtržením pohraničních oblastí. Po 15. březnu 1939 britský kabinet zastavil čerpání zbývajících sedmi milionů liber.

5. Druhá světová válka a první poválečná léta

Léta druhé světové války byla obdobím nejtěsnějších česko-anglických vztahů v celé historii, když, tváří v tvář německé nacistické agresi, byly osudy obou národů takřka existenciálně spjaty. V Británii ostatně zahájili své odbojové aktivity ještě před vypuknutím války nejprve někdejší vyslanec ČSR (a budoucí ministr zahraničních věcí) Jan Masaryk, a pak i prezident Edvard Beneš, uznávaný již tehdy většinou odbojových proudů za vůdce odboje. Primární role Velké Británie v československém demokratickém odboji (→ zahraniční odboj 1939–1945) byla posílena i v počátečním období války negativním postojem Francie k možnosti vytvoření exilové vlády, a pak francouzskou porážkou v červnu 1940.

V červenci 1940 se v Británii ustavilo československé exilové státní zřízení v čele s prezidentem a vládou, které tehdy kabinet Winstona Chuchilla uznal nejprve 18. 7. jako „prozatímní“ a následujícího roku pak jako definitivní. Od léta 1940 se na britské půdě formovaly také jednotky československé armády (→ československé zahraniční jednotky na západních frontách), nejprve letecké a pak i pozemní. Podstatná část letců již od léta a podzimu téhož roku zasáhla výrazně do letecké bitvy o Británii.

Postoj britské vlády k „československé otázce“ byl nicméně zvláště v první fázi války nejednoznačný a prošel složitým vývojem. Obnovení Československa bylo sice již na počátku konfliktu zařazeno interně mezi britské válečné cíle, tehdy ani později to ale neznamenalo úmysl Angličanů obnovit republiku v předmnichovské geograficko-politické podobě. Tento z československého hlediska zásadní problém nebyl vyřešen ani britským uznáním československého exilového státního řízení, jež definitivně zrovnoprávňovalo československý odboj s ostatními v Británii sídlícími emigračními vládami. Teprve 5. 8. 1942 ministr zahraničí Anthony Eden vyjádřil písemně zásadu, že Británie nebude po válce přihlížet k změnám z roku 1938. Prakticky současně pak Churchillův kabinet také alespoň rámcově přijal ideu transferu německým minorit ze zemí střední a východní Evropy (→ odsun Němců a Maďarů z Československa). Definitivně byl tento princip Brity potvrzen až roku 1945.

V koncepci československého exilu v čele s E. Benešem měla Británie hrát i v po válce, spolu s SSSR, roli hlavního garanta evropské bezpečnosti a míru. Beneš proto usiloval i o eventuální formální politické spojenectví s Velkou Británií. Podobná vize ale nekorespondovala se záměry britské politiky, která v poslední fázi války předjímala, že se přinejmenším v části střední a východní Evropy prosadí dominantní vliv SSSR, a proto odmítala přebírat vůči zemím této oblasti výraznější závazky. To se ostatně promítlo i do vztahu Angličanů k československému domácímu odboji. Z Británie byly sice do okupovaných Českých zemí vysílány drobné paravýsadky, přímou podporu ale česká (a posléze, na podzim 1944, ani slovenská) vnitřní rezistence neobdržela. československé vládě se nepodařilo vyjednat ani dohodu o případné úpravě správy na územích osvobozených anglickými (či americkými) vojskými jednotkami. Britské vládní kruhy a vojenské velení podobně jako Američané uznávali, že ČSR leží v sovětské „operační zóně“, což se nejvýrazněji projevilo na jaře 1945, kdy západní vojska jen váhavě osvobodila nejzápadnější kraje republiky. Přes apely československých demokratů (a také W. Churchilla) ale nepokračovala v postupu do Prahy.

Na půdě Spojeného království se za války mohly postupně rozvinout veškeré aktivity exilového československého státního zřízení. Češi, kteří v Anglii pracovali pro odboj, byli publikačně činní, pořádali rozličné akce, veřejná vystoupení Sokola apod. Pokračovalo také seznamování britské veřejnosti s českou literaturou. Objevily se první překlady děl Vladislava Vančury, Vítězslava Nezvala a Františka Halase. Česká problematika se objevila v textech Storma Jamesona, Edith Pargeterové a Johna Boytona Priestleye. Básník Lewis MacNeice začal překládat Máj Karla Hynka Máchy (vydal Orbis v roce 1948).

V roce 1940 vytvořila britská vláda z nečerpané částky půjčky z roku 1939 Czechoslovak Refugees Fund na pomoc utečencům z okupovaného Československa a Czecho-Slovak Financial Claims Fund, z něhož se hradily pohledávky britských věřitelů vůči ČSR. Podle dohody z 10. 12. 1940 poskytla britská vláda další úvěr na výdaje československé exilové vlády.

Velký ohlas měly ve Velké Británii atentát na Reinharda Heydricha a lidická tragédie. V roce 1942 tu natočili hraný dokument Tichá ves o Lidicích a krátce nato vzniklo mezi anglickými horníky hnutí Lidice budou žít (Lidice Shall Live Committee), které vedl poslanec Barnett Stross. Velmi aktivní byla The British Czechoslovak Friendship League.

Demokratičtí politikové v čele s prezidentem E. Benešem a ministrem zahraničí J. Masarykem usilovali o to, aby i po → osvobození Československa v roce 1945 došlo k intenzifikaci vztahů s Británií (a Západem vůbec), které měly být protiváhou spojenectví s SSSR. Vzhledem k zahraničně-politickým prioritám britské labouristické vlády, která se orientovala především na spolupráci s Francií (a zápasící také s problémy rozpadajícího se impéria) mohl být ale tento předpoklad realizován snad jen v rovině kulturní. Zde válečným zápasem Britů povzbuzené „anglofilství“ přinejmenším v části české společnosti konkurovalo válkou neméně umocněnému rusofilství. Bilaterální československo-britské vztahy se zpočátku rozvíjely slibně, zvláště když československá strana signalizovala ochotu řešit nejvážnější problém, náhradu za majetky britských vlastníků, postižené → znárodněním, cestou kompromisních kompenzací.

Následující vývoj ovlivňovaly nové podmínky začínající → studené války, a vývoj dalších vztahů mezi Západem a Sovětským svazem. československou stranu znepokojovala stále užší spolupráce Londýna s Washingtonem ve vztahu k „německé otázce“. Brity naopak zneklidňovalo stále zřetelnější začleňování ČSR do → sovětského („slovanského“) bloku, které posléze – kvůli československému spojenectví s Jugoslávií a její angažovanosti v občanské válce v Řecku – hrozilo zatáhnout republiku i do kolize se Západem. Britové se až do přelomu let 1947/ 1948 nicméně snažili povzbuzovat české a slovenské demokraty v jejich zápase s komunisty (mj. intenzifikací vazeb Labour Party s národními socialisty). Nenásledovali také Washington v jeho restringování hospodářské pomoci ČSR. Výsledek mocenského boje v republice, Londýnem bedlivě sledovaný, ale ovlivnit nemohli.

Slibně se po válce vyvíjely kulturní vztahy. V roce 1947 byla podepsaná kulturní dohoda. Spolupráce v této oblasti mohla vyjít z faktu, že ve válečných letech byla české společnosti jednostranně vnucována kultura německá, resp. italská, a že vznikla obrovská poptávka po všem, co přicházelo z anglofonní oblasti. Ať již to byly britské filmy, nebo literatura, především velmi populární české mutace knižnice Guild. Vlna anglofilství nejen že zastínila meziválečnou frankofilskou orientaci, ale i do jisté míry soutěžila s emotivně vypjatou vlnou rusofilství a „novoslovanství“, která byla vlastní nejen (účelově) komunistům, ale z mnoha důvodů i demokratům. Rovněž ve Velké Británii zájem o českou kulturu trval. Neúnavný Paul Selver vydal v roce 1947 A Century of Czech and Slovak Poetry.

Hospodářské vztahy se v prvních poválečných letech rozvíjely na základě oboustranného zájmu. Již začátkem listopadu 1945 byla podepsána platební dohoda, zaručující mj. nový britský úvěr ve výši pěti milionů liber. O dalších dohodách se jednalo déle. Konkrétní hospodářská výměna však probíhala.

6. Období let 1948–1989

a) Politické kontakty

Brzy po komunistickém → únorovém převratu v roce 1948 pražský režim razantně minimalizoval nejen politické, ale především kulturní vztahy s Velkou Británií. Už počátkem 50. let byl uzavřen konzulát v Bratislavě. Československé úřady vypověděly několik úředníků velvyslanectví, zastavily činnost Britské rady (British Council), zrušily kulturní dohodu, prakticky znemožnily vzájemný pohyb obyvatel, atd. Británie jako hlavní spojenec USA se pak pro → komunistický režim stala i jedním z hlavních ideologických protivníků, což ještě umocňoval jak vliv britského rozhlasu, zakořeněný v časech německé okupace, tak již zmiňované „anglofilství“ části především středních vrstev české společnosti. Charakter takto zmrazených vztahů se pak příliš nezměnil ani v době částečného uvolnění mezinárodního klimatu v polovině 50. let. To se projevilo zvláště za tzv. suezské krize na podzim 1956. československá vláda po sovětském vzoru ostře odsoudila (mj. i v OSN) anglo-francouzské akce proti Egyptu, který předtím dostal zbraně právě z Československa.

Od druhé poloviny 50. let se nicméně opět pozvolna rozšiřovala základna vzájemných vztahů mezi Prahou a Londýnem, a to jak v rovině politické, tak v oblastech dalších – ekonomice (kde ČSR zůstávala dlouho jediným státem sovětského bloku, který měl s Británií řádnou obchodní smlouvu), kultuře, atd. Československá diplomacie se pokoušela rozšiřovat své kontakty především s levým křídlem tehdy opoziční Labour Party, jejíž členové začali poměrně pravidelně navštěvovat ČSR. Vítanou platformu od roku 1960 poskytla obnovená československo-britská sekce Mezinárodní parlamentní unie, organizující návštěvy větších skupin poslanců. Z pražského pohledu byl nejdůležitější odmítavý postoj drtivé většiny britských politických kruhů k jakýmikoliv revizionistickým nárokům ze strany Spolkové republiky Německo, respektive tamních sudetoněmeckých vysídlenců, a také neúčast Británie v rodící se západoevropské integraci v čele s Francií a SRN. Tyto faktory se také staly základem pro jistou intenzifikaci vzájemných vztahů od počátku 60. let.

Počínaje rokem 1962 postupně došlo k výměně řady oficiálních návštěv, které zahájil pobyt předsedy Národního shromáždění Zdeňka Fierlingra v červenci 1962 a pak jednání ministra zahraničních věcí Václava Davida v Londýně v říjnu 1963. Současně rozšířilo svoji aktivitu i československé londýnské velvyslanectví v čele s novým velvyslancem Zdeňkem Trhlíkem, které usilovalo mj. získat podporu Britů pro československé stanovisko ohledně absolutní neplatnosti mnichovské dohody vůči SRN. Britský postoj k této otázce ovšem zůstal neměnný již od roku 1942. Oficiálně ho potvrdil při své oficiální návštěvě Prahy v dubnu 1965 i ministr zahraničních věcí labouristické vlády Michael Steward.

Vrcholem rozvoje bilaterálních vztahů v 60. letech byla jednak oficiální návštěva československého vicepremiéra Oldřicha Černíka v Londýně v červnu 1966, jednak reciproční pobyty ministra školství Čestmíra Císaře, resp. státní tajemnice ministerstva pro vzdělání a rozvoj Jennie Lee v letech 1964–1966, které daly podněty k rozvoji spolupráce kulturní. Výrazem oživení bilaterálních kontaktů bylo mj. faktické obnovení činnosti British Council při britském velvyslanectví v Praze v polovině 60. let, Československá průmyslová výstava v Londýně na jaře 1967, oficiálně zahájená ministryní Boženou Machačovou-Dostálovou.

Britové také oceňovali postupnou demokratizaci ČSSR, již sledovali již od roku 1963. Jejich postoj k reformám v období → Pražského jara 1968 ale nevybočil z celkově spíše pasivního přístupu Západu. Vláda Harolda Wilsona, usilující v té době mj. o prostředkování mezi Východem a USA ve vietnamském konfliktu, se obávala, aby eventuální podporou reformátorů neprovokovala Moskvu. Britská diplomacie sice protestovala proti sovětské invazi do ČSSR (→ srpnové dny 1968), tendenci k détente Londýna s Moskvou ale tento krok nezvrátil a vedl nakonec jen k dočasnému zmrazení vztahů s „normalizačním“ režimem v Československu.

K určité nové aktivizaci československo-britského poměru došlo až v polovině 70. let, po návratu labouristické vlády Harolda Wilsona k moci, i když politice Londýna dávalo v té době již nový rámec členství Spojeného království v Evropském hospodářském společenství. V dubnu 1975 byla při návštěvě státního podsekretáře Foreign and Commonwealth Office Geoffrey Robertse v Praze podepsána nová konzulární úmluva. V létě 1975 se při závěrečném kole konference v Helsinkách setkali i prezident Gustáv Husák a Harold Wilson. V září následujícího roku přijel na oficiální návštěvu Británie šéf československé diplomacie Bohuslav Chňoupek. Angličané ale již tehdy v rozhovorech akcentovali „třetí“ koš helsinského Závěrečného aktu (lidská práva), zatímco československá strana usilovala především o rozvoj kontaktů ekonomických. Nástup konzervativní vlády Margaret Thatcherové v roce 1979 a vzplanutí tzv. druhé studené války vedlo, vzhledem k celkovému zostření vztahů mezi Západem a Východem, k novému ochlazení vztahů. Británie přesto počátkem 80. let zaujala třetí místo mezi západními obchodními partnery ČSSR. V roce 1982 se dokonce definitivně vyřešila otázka náhrad za britské majetky postižené znárodněním v letech 1945–1948.

K jistému oživení vzájemných politických kontaktů mohlo ale dojít až po polovině dekády v souvislosti s celkovou proměnou poměrů po nástupu Michala Gorbačova. Bohuslav Chňoupek roku 1987 znovu navštívil Londýn. V britské politice ale ČSSR zůstávala vzhledem ke svému rigidnímu režimu daleko za Polskem či Maďarskem, přičemž vzájemné vztahy znovu zkomplikoval československý původ trhavin, využitých při teroristickém útoku na letoun Boeing 747 v Lockerbee v roce 1988.

b) Kulturní styky

Po úspěšném rozmachu vzájemných československo-britských vztahů v oblasti kultury po druhé světové válce došlo v období tzv. studené války takřka k jejich přerušení. Určitá renesance nastala až ve druhé polovině 50. let, v souvislosti s celkovým zmírňováním napětí v mezinárodních vztazích.

Postupně se rozvinuly relativně intenzívní kulturní, školské a vědecké styky. Uskutečňovaly se na základě dvouletých programů o výměně. V jejich rámci se realizovala rozličná stipendia, byli vysíláni lektoři k výuce jazyků, organizovány různé výstavy, týdny filmů, rozvíjely se kontakty mezi univerzitami.

V roce 1964 vystupovala na divadelním festivalu v Edinburgu s obrovským úspěchem Laterna magika. Naopak v Praze, v rámci shakespearovských oslav, vystoupila Royal Shakespeare Company. Rok nato měly velký úspěch ve Velké Británii Česká filharmonie a činohra Národního divadla. V Londýně se uskutečnil i týden československých filmů.

V 60. letech měli čeští čtenáři možnost seznámit se s tvorbou britských „rozhněvaných mladých mužů“, v divadlech slavily velký úspěch hry Johna Osborna. Česká literatura nalezla opět vděčné čtenáře ve Velké Británii. „Importované“ překlady Julia Fučíka, Vítězslava Nezvala, Ivana Olbrachta a Antonína Zápotockého, vydávané pražskými nakladatelstvími Orbis a Artia, neměly větší úspěch. Naopak s příznivým ohlasem se setkaly překlady českých autorů (Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Bohumil Hrabal) od Edith Pargeterové. V roce 1968 byly uzavřeny dohody o spolupráci mezi Československou akademií věd a Královskou společností a Britskou akademií.

Léta normalizačního režimu sice slibný vývoj poněkud narušila, stávající trendy v oblasti kulturní výměny však již nemohla zlikvidovat. Svou roli hrály družby měst a obcí, především mezi Lidicemi a Ostravou a Coventry. Ve Velké Británii dále působily British Czechoslovak Friendship League, Lidice Shall Live a Dvořák Society.

c) Hospodářské vztahy

Ani po únoru 1948, ani v letech nejvypjatější studené války nedošlo k úplnému přerušení československo-britských hospodářských vztahů. Ještě 28. 9. 1949 uzavřely oba státy obchodní a finanční dohodu, Dohodu o náhradách za britský majetek, práva a oprávnění, dotčené různými československými opatřeními a Dohodu o mezivládních dluzích. Praktické naplnění dohod bylo velmi složité v důsledku vyhroceného nepřátelství mezi demokratickým Západem a komunistickým Východem. Vzájemné vztahy se poněkud urovnaly až v polovině 50. let po opadnutí první vzedmuté vlny studené války. V roce 1968 obě země uzavřely Dohodu o spolupráci v oblasti aplikované vědy a techniky a v roce 1970 Dohodu o silniční dopravě.

Vzájemný obchod byl zpravidla upravován obchodními smlouvami a dohodami. Od roku 1975 probíhal v důsledku členství Velké Británie v EHS bez formální dohody. Rozsah výměny byl vzestupný. Velká Británie tradičně patřila k nejdůležitějším československým obchodním partnerům.

československý vývoz a dovoz v roce 1960 představoval 274, resp. 390 mil. Kčs, o deset let později již 575, resp. 669 mil. Kčs, v roce 1975 980, resp. 1133 mil. Kčs a v roce 1978 1049, resp. 1564 mil. Kčs. Československo do Anglie vyváželo strojní výrobky, auta, traktory, textil, oděvy, boty, sklo, dřevo, nábytek, cukr, pivo, chemické suroviny a polotovary, hliník. Z Anglie Československo dováželo strojní výrobky a zařízení, drahé a barevné kovy, výpočetní techniku, chemické suroviny.

7. Období po roce 1989

Po pádu komunistického režimu v Československu došlo rychle k všestrannému výraznému oživení vzájemných vztahů, byť v rovině politické i v oblasti hospodářské, například kapitálových investicích, Británie hrála nesrovnatelně menší roli, než například sousední Spolková republika Německo. Prezident Václav Havel již v polovině března 1990 oficiálně navštívil Velkou Británii. Tamní politické kruhy ale nesdílely ani představy nové československé reprezentace o možné transformaci evropské bezpečnostní struktury cestou institucionalizace KBSE, ani její euforii ze sjednocujícího se Německa. V září 1990 Margaret Thatcherová navštívila, jako první britský premiér, Prahu a Bratislavu. Britský politický vliv však zůstal již v pozadí vlivu německého i francouzského, s výjimkou oblasti kulturní, kde – i díky znalosti jazykové – British Council konkurovala obdobným institucím těchto zemí.

K jisté intenzifikaci vzájemných vztahů došlo po nástupu vlády v čele s Václavem Klausem, jehož Občanská demokratická strana přijímala ostatně řadu programových východisek právě z britského neokonzervativizmu 80. let 20. století. I vzhledem k těmto vazbám progres všestranných bilaterálních vztahů nerušeně pokračoval také po rozdělení federace, přičemž za jejich symbolický vrchol bylo možno považovat návštěvu královny Alžběty II. v Praze v roce 1995. Rozvoj vzájemných vztahů pokračoval i poté, co v obou zemích nastoupili do vládních křesel v letech 1997–1998 labouristé, resp. socialisté v čele s Tony Blairem a Milošem Zemanem.

Kulturní, školské a vědecké styky s Velkou Británií se rozvíjely na všech úrovních. V Londýně působí České centrum, v Praze Britská rada, obnovená v roce 1992. Rozvinuly se vztahy mezi akademiemi věd, vysokými školami (zejména Univerzitou Karlovou a Oxfordskou univerzitou) a odborníky v různých oborech (kupř. roku 2000 vzniklo zásluhou vynikajícího znalce českých a středoevropských dějin Roberta J. W. Evanse Forum britských, českých a slovenských historiků, které pořádá komparativní konference o evropských dějinách). Symbolickým vyjádřením přátelských vztahů mezi britskou a českou inteligencí se stala v roce 2002 návštěva delegace Oxfordské univerzity v Praze u příležitosti 17. listopadu, kdy byly vyznamenáním ze strany Univerzity Karlovy oceněny zásluhy Oxfordské univerzity o české studenty, kteří se uchýlili do Británie v době nacistické okupace Československa.

V prezentaci české kultury dále převažovala hudba. Pokračovala však i tradice vzájemné výměny filmů či výstav. V obrovské záplavě nových knižních titulů ročně v ČR vycházejících, představují překlady z angličtiny naprostou většinu.

Pro vzájemné hospodářské styky byl charakteristický prudký nárůst vzájemného obchodu. Jestliže ještě v roce 1990 představoval československý vývoz do Velké Británie 5521 mil. Kčs (dovoz 6862 mil.), pak v roce 2000 již činil 48 mld. korun, resp. 51,4 mld. Kč (jen proti roku 1999 nárůst o 50, resp. 36 %). Británie tak zaujala sedmé místo v zahraničním obchodu ČR. Její podíl na celkovém obchodním obratu České republiky dosáhl více než čtyř procent. ČR do Velké Británie vyváží elektrické stroje, silniční motorová vozidla, přístroje a zařízení, strojírenské výrobky. Nejdůležitějšími exportními firmami byly mladoboleslavská Škoda, Adamovské strojírny, Dobrušské strojírny (tiskařské stroje), sklárny, pivovary. Mezi největší investory v ČR patřily anglické firmy Bass (pivovary), Shell (plynárenství), Tesco (supermarkety).

Problémem ve vzájemných česko-britských vztazích se od roku 1999 stalo zvýšení počtu žadatelů o politický azyl ve Velké Británii původem z ČR.

Po vstupu České republiky do NATO se stalo Spojené království Velké Británie a severního Irska významným spojencem našeho státu.

Literatura

Ferdinand Tadra, Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských, Praha 1891
; České dějiny I.2–IV., Praha 1913–1962
; Th. and A. Čapek, Bohemian (Čech) bibliography. A finding list to writings in English relating to Bohemia and the Čechoslovakia, New York–Chicago 1918
; Vladimír Nosek, Great Britains new allies-the Czechoslovaks, London 1918
; Vladimír Nosek, Anglicko-československé vztahy po světové válce, Praha 1919
; Robert Fitzgibbon Young, Bohemian Scholars and Students at the English Universities from 1347 to 1750, English Historical Review 1923, s. 72–84
; Vladimír Nosek, Anglie a náš boj za samostatnost, Praha 1926
; František Michálek Bartoš, Husitství a cizina, Praha 1931
; Otakar Odložilík, Cesty z Čech a Moravy do Velké Británie v letech 1563–1620, Časopis Matice moravské 59, 1935, s. 241–320
; Josef A. Brož, Czechoslovakia and Great Britain, London 1943
; Josef Polišenský, Anglie a my, Praha 1947
; týž, Anglie a Bílá hora, Praha 1949
; F. M. Bartoš, M. Petr Payne, diplomat husitské revoluce, Praha 1956
; Josef Polišenský, Česká otázka, habsburská politika a anglická revoluce 17. století, Sborník historický 5, 1957, s. 175–202
; Anežka Vidmanová-Schmidtová, Burleyovy Životy starých filosofů a jejich české překlady, Rozpravy ČSAV 72, sešit 7, Praha 1962
; Amedeo Molnár, Apocalypse XII dans l’interprétation hussite, Revue d’histoire et de philosophie religieuses 45, 1965, s. 212–231
; František Šmahel, Jeroným Pražský, Praha 1966
; Miroslav Had – Magda Velecká, Velká Británie, Praha 1966
; Josef Macek, Jiří z Poděbrad, Praha 1967
; Josef Polišenský, Britain and Czechoslovakia, Praha 1968
; Jan Křen, V emigraci. Západní zahraniční odboj 1939–1940, Praha 1969
; Jaroslav Kadlec, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, Praha 1969
; Josef Polišenský, Třicetiletá válka a evropská krize 17. století, Praha 1970
; E. Baker, Britain in a Divided Europe, London 1971
; Anne Hudson, A Lollard Compilation in England and Bohemia, Journal of Theological Studies, New Series 25, 1974, s. 129–140
; Jiří Kejř, Rosarius – domnělé dílo slovenského husity, Studie o rukopisech 14, 1975, s. 83–120
; Fynes Moryson, John Taylor, Cesta do Čech, vybral a přeložil Alois Bejblík, Praha 1977
; Josef Polišenský, Komenský, Hartlib a anglická revoluce 17. století, Československý časopis historický 26, 1978, s. 228–248
; Jiří Spěváček, Karel IV., Život a dílo (1316–1378), Praha 1979
; Miroslava Melanová, Michal Svatoš, Bibliografie k dějinám pražské university do roku 1622 (1775–1975), Praha 1979
; Jiří Plumlovský, Spojené království Velké Británie a severního Irska, Praha 1979
; Josef Polišenský, Dějiny Británie, Praha 1982
; Schicksaljahre der Tschechoslovakei 1945–1948, M. Lobkowitz – F. Printz (ed.), München 1982
; D. Stafford, Britain and European Resistance 1940–1945, London 1983
; Vilém Herold, Pražská universita a Wyclif, Praha 1985
; Pavel Spunar, Kultura českého středověku, Praha 1985
; Paul Kennedy, Realities behind Diplomacy: Background Influences on British External Policy 1869–1980, London 1985
; Jiří Spěváček, Václav IV. 1361–1419, Praha 1986
; Rudolf Turek, Počátky české vzdělanosti, Praha 1988
; Jan Kumpera – Josef Hejnic, Poslední pokus českého exilu kolem Komenského o zvrat v zemích České koruny, Brno–Uherský Brod 1988
; Detlef Brandes, Großbritannien und seine osteuropäischen Alierten, München 1989
; C. Keeble, Britain and the Soviet Union 1917–1989, London 1989
; Marek K. Kamiński, Polska i Czechosłowacja w polityce Stanów Zjednoczonych i Wielkiej Britanii 1945–1948, Warszawa 1991
; D. Reynolds, Britania overruled. British Policy and World Powers in the XXth Century, London 1991
; Jiří Valenta (ed.), Máme národní zájmy, Praha 1992
; Klára Benešovská, Das Zisterzienserinnenkloster von Altbrünn und die Persönlichkeit seiner Stifterin, in: Cystersi w kulturze Średniowiecznej Europy, redaktor Jerzy Strzelczyk, Poznań 1992
; František Šmahel, Husitská revoluce I–IV, Praha 1993
; Eduard Táborský, President Beneš mezi Západem a Východem, Praha 1993
; A. C. Parker, Chamberlain and Appeasement. British Policy and the Coming of the WW II, London 1993
; Vilém Prečan, Vztah Britů k Československu v letech 1944–1945, in: týž, V kradeném čase, Praha 1994
; Alice Teichová, Mezinárodní kapitál a Československo v letech 1918–1938, Praha 1994
; Dějiny University Karlovy I. 1347/8–1622, red. Michal Svatoš, Praha 1995
; Harry Hanak, President Beneš, Britové a budoucnost Československa, 1939–1945, Historie a vojenství, 1995, s. 13–37
; Anne Hudson, Lollardy and Eschatology, Eschatologie und Hussitimus, Historica, Series nova, Supplementum 1 (ed. Alexander Patschovsky – František Šmahel), 1996, s. 99–113
; Martin Procházka – Zdeněk Stříbrný, Slovník spisovatelů. Anglie, Afrika, Austrálie, Indie, Irsko, Kanada, Karibská oblast, Nový Zéland, Skotsko, Wales, Praha 1996
; František Šmahel, Curriculum vitae Magistri Petri Payne, in: Im memoriam Josefa Macka (1922/1991), uspořádali Miloslav Polívka a František Šmahel, Praha 1996, s. 141–160
; Josef Polišenský, Komenský, muž labyrintů a naděje, Praha 1996
; Robert J. W. Evans, Rudolf II. a jeho svět. Myšlení a kultura ve střední Evropě 1576–1612, Praha 1997
; Martin Kovář, Anglie posledních Stuartovců 1658–1714, Praha 1998
; Alfréd Thomas, Anne’s Bohemia. Czech Literature and Society 1310–1420, London 1998
; Josef Polišenský, Dlouhá tradice česko-britských vztahů, in: Kenneth O. Morgan a kolektiv, Dějiny Británie, Praha 1999, s. 516–532
; Luboš Polanský, Spory o původ české kněžny Emy, manželky Boleslava II, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), uspořádali Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík, Praha 2000, s. 27–48
; S. Lee, Victory in Europe. Great Britain and Germany since 1945, London 2000
; Petr Prokš, Československo a západ, Praha 2001
; Jindřich Dejmek, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918–1992), Praha 2002
; Martin Procházka – Zdeněk Stříbrný a kol., Slovník spisovatelů. Anglická literatura – Africké literatury v angličtině – Australská literatura – Indická literatura v angličtině – Irská literatura – Kanadská literatura v angličtině – Karibská literatura v angličtině – Novozélandská literatura – Skotská literatura – Waleská literatura, 2., opravené a doplněné vydání, Praha 2003
; Alžběta Johanna Westonia. Proměna osudů, Eduard Petrů (ed.), Brno 2003
; Jaroslav Pánek, Kosmografický obraz Britských ostrovů ze 16. století, Dějepis (Západočeská univerzita v Plzni – fakulta pedagogická) 26, 2006, s. 142–152
; Jan Frank, Skotsko, Praha 2007
; Jenny Wormaldová, Dějiny Skotska, Praha 2007
; Kenneth Owen Morgan a kol., Dějiny Británie, 2., doplněné vydání, Praha 2008 (kapitolu o česko–britských stycích napsal Josef Polišenský
; kapitolu o Velké Británii na přelomu tisíciletí napsal Martin Kovář)
; Václav Veber, Dějiny sjednocené Evropy. Od antických počátků do současnosti, 2. vydání, Praha 2009.

Božena Kopičková – Dalibor Janiš – Jaroslav Pánek –

Miroslav Tejchman – Jindřich Dejmek