česko-nigerijské vztahy

Politické, kulturní a hospodářské vztahy české společnosti a státu k národům obývajícím území dnešní Nigerijské federativní republiky v západní Africe; po vzniku nezávislých států, mezistátní vztahy.

Britská expanze z jejich pobřežních obchodních enkláv v oblasti přístavu Lagos a území v ústí řeky Niger (Calabar) směrem do vnitrozemí probíhala již od poloviny 19. století. Výsledkem politického nebo vojenského podrobení místních domorodých států Bornu, Benin a Fulani bylo ustavení Britské korunní kolonie Nigérie v roce 1914.

Z důvodu velmi nepříznivých přírodních podmínek styky Evropanů s touto zemí směřovaly zejména do obchodu. Na přelomu 19. a 20. století udržovala obchodní vztahy s Nigérií firma obchodníka Alberta Sachse z Jablonce nad Nisou, která exportovala skleněné korálky do oblasti západní Afriky. Její zástupci nakupovali v Africe domorodé artefakty, které posílali do Evropy. Albert Sachse svoji sbírku afrických dřevěných masek, sošek a kultovních předmětů zpřístupnil veřejnosti v sídle firmy v Jablonci nad Nisou a založil tak první muzeum afrického umění v Čechách.

Značný ekonomický potenciál Nigérie přitahoval po ukončení → druhé světové války i české podnikatele. V roce 1946 byla založena v Nigérii českými obchodníky firma CNEICO Ltd. (Czechoslovak Nigerian Export and Import Company) se sídlem v Sapele, ve východní Nigérii. Původním obchodním programem společnosti CNEICO byl vývoz přírodního kaučuku. Firma CNEICO, která v roce 1958 přešla do majetku podniku zahraničního obchodu Transakta Praha, působila v Nigérii dále.

Vznik nezávislé Nigerijské federativní republiky 1. 10. 1960 přinesl všestranné oživení vzájemných vztahů. Koncem roku 1961 zahájilo činnost velvyslanectví ČSSR v Lagosu. Pověřovací listiny předal první československý velvyslanec v Nigérii 29. 12. 1961. Nigérie otevřela svůj zastupitelský úřad v Praze v prosinci 1980.

Období 60. až 80. let se vyznačovalo oboustranným zájmem o vzájemnou spolupráci. ČSSR poskytovala pravidelně vládní stipendia nigerijským občanům studujícím na československých školách. V Nigérii působila v této době na komerčním základě řada československých odborníků, především vysokoškolských učitelů a lékařů, vysílaných podnikem zahraničního obchodu Polytechna Praha. V období občanské (biaferské) války v Nigérii v letech 1967–1970 podporovala ČSSR nigerijskou federální vládu, která v tomto konfliktu zvítězila. To mělo v následujících letech kladný vliv na oficiální bilaterální kontakty s důrazem na zvyšování obchodní výměny. V roce 1981 byla v Nigérii založena smíšená československo-nigerijská společnost INDUSTRYSKODA se sídlem v Lagosu. Aktivity firmy se soustředily na export zařízení pro investiční celky a vybavení technických škol v Nigérii. Československé podniky se v 80. letech 20. století podílely subdodávkami strojírenského zařízení na výstavbě tehdy největšího investičního celku v Nigérii – ocelářského komplexu v Ajaokutě.

Vzhledem ke svému postavení v rámci Afriky, kde jako nejlidnatější africká země vůbec a ekonomicky nejsilnější stát v západní Africe a jeden z předních světových producentů ropy zastává roli subregionální velmoci, patřila Nigérie z dlouhodobého hlediska po celou dobu vzájemných styků k předním zemím politického a hospodářského zájmu československé a české zahraniční politiky v oblasti subsaharské Afriky.

Období po roce 1989, po zásadní změně vnitropolitické situace v Československu, se vyznačovalo snahou obou stran o pokračování vzájemných přátelských a bezproblémových styků a zachování úrovně obchodně-technické spolupráce v podmínkách tržního hospodářství. Aktivity soukromého sektoru byly podpořeny i oficiálními politickými kontakty na úrovni vlád obou zemí. Jejich vyvrcholením byla návštěva tehdejšího předsedy federální vlády ČSFR Mariána Čalfy v Nigérii v dubnu 1991. V jejím průběhu bylo podepsáno několik významných dokumentů ekonomického charakteru. V květnu 1992 přiletěl na návštěvu ČSFR nigerijský ministr zahraničních věcí I. Nwachukwu.

Po rozdělení Československa Nigérie okamžitě uznala Českou republiku a navázala s ní diplomatické styky k 1. 1. 1993. V důsledku nástupu k moci vojenské vlády generála S. Abachi v listopadu 1993 nastalo ochlazení vztahů demokratického světa, včetně České republiky, s Nigérií. K obratu v tomto postoji došlo až v polovině roku 1999, po uskutečnění demokratických voleb a převzetí moci nově zvolenou vládou v čele s prezidentem Olusegunem Obasanjem. Následující období se vyznačovalo viditelným zintenzívněním oficiálních styků.

Úroveň vzájemné obchodní výměny zařadila Nigérii v regionu subsaharské Afriky jako dlouhodobě druhého největšího odběratele českého zboží (po Jihoafrické republice) s ročními objemy exportů ČR do Nigérie, které se v letech 1993–2001 pohybovaly v rozmezí 4–13 milionů USD.

Pokud jde o kulturní styky, český zájem o nigerijskou kulturu se projevoval zejména v oblasti literatury. Do češtiny byly přeloženy a vydány knihy nigerijských autorů Cypriana Ekwensi, Chinua Achebe, druhého českého vydání se dočkala kniha spisovatele Amose Tutuoly Piják palmového vína.

Od prosince 2000 pracuje velvyslanectví ČR v hlavním městě federace Abuje, kde je sídlo velvyslance a konzulární úsek. Současně začala působit Pobočka velvyslanectví ČR v Lagosu, která je sídlem obchodně-ekonomického úseku.

Literatura

Afrika, kolektiv autorů, Praha 1962
; Jaroslav Průšek a kol., Slovník spisovatelů. Asie a Afrika, Praha 1967
; Elisabeth Isichei, History of West Africa since 1800, London 1977
; Josef Kandert, Afrika, Praha 1984
; Vladimír Klíma, Nigerijská federativní republika, Praha 1983
; Martin Procházka – Zdeněk Stříbrný, Slovník spisovatelů. Anglie, Afrika, Austrálie, Indie, Irsko, Kanada, Karibská oblast, Nový Zéland, Skotsko, Wales, Praha 1996
; Karel Sieber, Československo a Nigérie v letech 1961–1967, Historie a vojenství 51, 2002, č. 1, s. 3–34
; týž, Československo a občanská válka v Nigérii (1967–1970), Historie a vojenství 51, 2002, č. 2, s. 267–302
; Vladimír Klíma, Nigérie, Praha 2003
; Radek Hubálek, Cesta k nezávislosti Nigérie, Dvacáté století. Ročenka Semináře nejnovějších dějin Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2004, s. 235–273.

Václav Štor