česká kancelář

I. Charakteristika; II. Vývoj české kanceláře do husitství; III. Doba pohusitská a jagellonská; IV. Česká kancelář v době předbělohorské; V. Česká dvorská kancelář v letech 1624–1749.

I. Charakteristika

Pojem česká kancelář označuje úřad, který z pověření a jménem českého → panovníka vyřizoval jeho písemnou agendu spojenou s jeho právní i správní mocí a do vzniku → české komory roku 1527 též se správou jeho majetku. V průběhu existence české kanceláře docházelo k rozšiřování okruhu její činnosti (vykonávala písemnou agendu královské rady apod.). Od poslední čtvrtiny 16. století (zejména pak po roce 1627) se působnost české kanceláře rozrůstala o vyřizování soudních záležitostí, které tvořily až do jejího zrušení v roce 1749 jednu ze dvou hlavních oblastí její činnosti.

II. Vývoj české kanceláře do husitství

Počátky české panovnické kanceláře jsou vzhledem k malému množství raně středověkých panovnických → listin v originálním dochování nejasné. Funkce → kancléře je poprvé doložena za knížete Soběslava I. (1125–1140), ale doklady o existenci organizované kanceláře chybí. V šedesátých letech 12. století za vlády Vladislava II. (1140–1172) se objevuje několik kancelářských → úředníků. Lze tedy předpokládat, že ve druhé polovině 12. století vznikla jednoduchá panovnická kancelář, která byla pevněji organizována až za vlády Přemysla I. Otakara (1197–1230).

Za chod kanceláře (především za vyhotovování a obsah panovnických listin) zodpovídal zpočátku kancléř, jímž býval od roku 1225 až do 15. století vyšehradský → probošt. Ke kanceláři provázející panovníka na jeho cestách patřily i další osoby, sdružené v panovnické → kapli (tj. → kaplané), které mohly být vedle kancelářské činnosti pověřovány i diplomatickými úkoly. Nutnost znalosti latiny, čtení a psaní předurčovala, že v kanceláři působili duchovní. V případě aktivní diplomatické služby kancléře měl na starosti skutečné vedení kanceláře → místokancléř nebo vedoucí → notář (→ protonotář), jemuž podléhali další notáři.

Během 13. století došlo k nárůstu písemností vyhotovovaných královskou kanceláří. Změny v jejím personálním složení a územní kompetenci nastaly v souvislosti s expanzivní politikou Přemysla II. Otakara (1253–1278) a Václava II. (1283–1305). Od poloviny šedesátých let 13. století do roku 1277 se česká kancelář skládala z českého a rakouského oddělení. Dočasná existence moravského a polského oddělení (respektive od roku 1293 samostatné polské kanceláře) za vlády Václava II. byla ukončena roku 1297, kdy byly listiny pro moravské a polské příjemce vydávány již z jednotné české kanceláře. Smrtí Václava III. (1305–1306) byla přerušena kontinuita přemyslovské kanceláře, ale na její tradici navázal Jan Lucemburský (1310–1346).

V první polovině 14. století došlo k oddělení titulárního vedení panovnické kanceláře, které nadále náleželo vyšehradskému proboštovi jako kancléři království, a jejího skutečného vedení, jež měl na starosti dvorský či královský kancléř. V letech 1346–1400 byla česká panovnická kancelář spojena s říšskou kanceláří a jako taková měla čtyři čestné představené – vedle českého kancléře se jednalo o tři říšské arcikancléře (arcibiskupa mohučského, trevírského a kolínského).

Ve 14. století došlo k početnímu nárůstu i ke specializaci kancelářského personálu, pocházejícího z různých zemí a stále ještě převážně z → duchovního stavu. Vyhranila se skupina úředníků vyšších (konceptních; zejména několik protonotářů) a nižších (ingrosátoři, sigilátoři, korektoři apod.). Početní nárůst kancelářského personálu vedl k tomu, že v druhé polovině 14. století provázela panovníka na cestách pouze jeho část. Prohloubení kancelářské činnosti v této době dokládají i dochované zlomky → register, kancelářské poznámky na listinách i nárůst počtu formulářových sbírek (→ formulář). Vedle dosud jediného používaného úředního jazyka – latiny – se začaly uplatňovat i národní jazyky – němčina, francouzština (v letech 1346–1353 existovala samostatná lucemburská kancelář) a konečně i čeština (roku 1394 byla z panovnické kanceláře vydána první česky psaná listina).

Ve → vedlejších zemích, které se staly v průběhu 14. století součástí → České koruny, byly v případě, že šlo o bezprostřední majetky → českého krále, zřizovány kanceláře vyřizující místní agendu. V letech 1349–1411 existovala samostatná → moravská markraběcí kancelář. Přestože v důsledku oslabení královské moci za Václava IV. (1378–1419) byla samotná existence panovnické kanceláře ohrožena (například během druhého zajetí Václava IV. v letech 1402–1403 se rozpadla), znamenalo její dlouhodobé setrvávání v Praze v době před vypuknutím → husitské revoluce vzrůst jejího správního významu.

Královská kancelář zanikla smrtí Václava IV. roku 1419. Za → husitství převzala některé její funkce kancelář Starého Města pražského – staroměstské → městské knihy nahrazovaly → zemské desky převezené Zikmundem Lucemburským (1419–1437) roku 1420 na Karlštejn. Po jeho přijetí za českého krále roku 1436 vzniklo u říšské kanceláře samostatné oddělení pro české věci, jež fungovalo patrně i za krátké vlády Albrechta II. Habsburského (1437–1439).

III. Doba pohusitská a jagellonská

Teprve roku 1453 došlo k znovuzřízení královské kanceláře a znovuobsazení úřadu kancléře království i dvorského kancléře. Po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453–1457) převzal jeho kancelář → zemský správce Jiří z Poděbrad (†1471), zvolený roku 1458 českým králem. Roku 1469, poté co byl částí českých a moravských → stavů zvolen → vzdorokrálem, určil Matyáš Korvín (†1490) svého českého kancléře (jmenován do roku 1485). Jeho úřad zůstal ovšem pouze formálním a písemnosti týkající se Českých zemí byly vydávány z uherské královské kanceláře. Po smrti Matyáše Korvína, který podle → olomouckého míru uzavřeného s Vladislavem Jagellonským (1471–1516) vládl v letech 1479–1490 na → Moravě, ve → Slezsku i v → Dolní a → Horní Lužici, se tyto země vrátily pod Vladislavovu vládu a tím také zpátky do působnosti české kanceláře v Praze.

Během 15. století pokračovala → laicizace kancelářského personálu. Za Jiřího z Poděbrad byl naposledy kancléřem království vyšehradský probošt. V jagellonské době skončila podvojnost funkce skutečného a titulárního kancléře – nadále stál v čele kanceláře kancléř Českého království, od roku 1491 byl užíván titul → nejvyšší kancléř Českého království, který musel být od roku 1497 vždy příslušníkem českého → panského stavu.

Po zvolení Vladislava Jagellonského uherským králem roku 1490 a jeho přesídlení do Budína se k tamějšímu → panovnickému dvoru přestěhovala i část české kanceláře – expozitura v čele s protonotářem. Nejdůležitější listiny opatřované velkou → pečetí (→ majestáty) měly vycházet pouze z české kanceláře. Tento stav vedl k tomu, že panovník vydával majestáty týkající se Českých zemí pod uherskou majestátní pečetí, což naráželo na odpor českých stavů. Roku 1509 odebral král velkou královskou pečeť českému kancléři a odvezl ji do Budína. Do Prahy byla navrácena až roku 1517.

Na počátku 16. století vzrůstal vliv stavů na obsazování nejvyšších → zemských úřadů (tedy i úřadu nejvyššího kancléře). Kancelář se tak stávala rovněž institucí stavovskou. Kancléř, který opatroval velkou panovnickou pečeť, zaručoval nadále nejen souhlas obsahu listiny s vůlí panovníka, ale i to, že neodporuje → zemskému právu.

IV. Česká kancelář v době předbělohorské

Po svém nástupu na český trůn usiloval Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) o zeslabení vlivu českých stavů na činnost české královské kanceláře snahou o zřízení stálé centrální dvorské kanceláře ve Vídni kompetentní pro všechny jeho země a dále ustavením kanceláře při nově vzniklé české komoře. Podobně jako již v jagellonské době odebral král nejvyššímu kancléři velkou pečeť. Při rakouské dvorské kanceláři byla zřízena česká expedice v čele s českým sekretářem, jež podléhala → rakouskému kancléři a nikoli nejvyššímu kancléři Českého království. Tato přechodná situace skončila rokem 1530, kdy se velká pečeť (a s ní vyhotovování nejdůležitějších státních listin) dostala zpět do Prahy do rukou českého kancléře. Ve Vídni ovšem nadále existovala pro styk zemí České koruny s králem českému kancléři podléhající expozitura české kanceláře, která s ní splynula pouze v době stálé → rezidence Rudolfa II. (1576–1611) v Praze v letech 1583–1611(1612).

V souvislosti s → byrokratizací → státní správy a se stále výrazněji se prosazujícím písemným řízením v 16. století došlo k velkému nárůstu agendy české kanceláře a tím i k vzestupu jejího významu jako správního orgánu. Stejně jako ve středověku sloužila i v předbělohorské době k vyřizování písemností panovníka a zároveň byla výkonným orgánem královské rady, která se scházela v prostorách české kanceláře a kancléř byl jejím členem. Dále též vyřizovala písemnou agendu → českého zemského sněmu a připravovala podklady pro jednání zástupců českého krále na zemských sněmech (→ sněmovní propozice). V poslední čtvrtině 16. století (zejména od přesídlení Rudolfa II. do Prahy roku 1583) došlo k takovému nárůstu písemných žádostí posílaných k rozhodnutí králi, že ani on, ani královská rada nebyli s to je vyřídit, a proto je začala česká kancelář vyřizovat (nejen expedovat) sama, přičemž zasahovala i do činnosti → soudů. V důsledku rostoucích soudních kompetencí české kanceláře a také toho, že v posledních desetiletích před → českým stavovským povstáním z let 1618–1620 zastával úřad nejvyššího kancléře Českého království katolík, se česká kancelář začala angažovat i v protireformačních aktivitách (→ rekatolizace). Právě její soudní kompetence předurčily význam jedné ze dvou hlavních složek činnosti české kanceláře v pobělohorské době.

Skutečnost, že česká kancelář byla kompetentní pro všechny země České koruny, nicméně sídlila v Praze a na její činnost měli vedle krále největší vliv čeští stavové, vyvolávala nevoli stavů ostatních korunních zemí (Morava, obě Lužice, Slezsko). Po neúspěšném pokusu proniknout do úřednického aparátu české kanceláře se stavové těchto zemí snažili o omezení její územní kompetence a o zřízení vlastních zemských kanceláří. Úspěch takových snah byl ale pouze krátkodobý (1608–1611 existovala samostatná moravská dvorská kancelář, 1611–1616 fungovala lužicko-slezská kancelář ve Vratislavi). Ke konci předbělohorského období tedy došlo k potvrzení územní kompetence české dvorské kanceláře (právě v této době se začalo prosazovat označení „dvorská“).

Po vypuknutí českého stavovského povstání roku 1618 přesídlil nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic do Vídně a část úřednického aparátu české kanceláře jej roku 1618 následovala. Poté, co byl Ferdinand II. (1617–1637) v létě roku 1619 zbaven trůnu a českým králem zvolen → kurfiřt Fridrich V. Falcký, došlo k ustavení jeho vlastní české kanceláře. Po útěku falckého kurfiřta z Prahy po porážce stavovského odboje v → bitvě na Bílé hoře ale tato kancelář zanikla. Po roce 1624 existovala v Praze již jen místodržitelská kancelář (→ místodržitelství).

V. Česká dvorská kancelář v letech 1624–1749

Od roku 1624 sídlila česká dvorská kancelář v čele s nejvyšším kancléřem trvale ve Vídni. I když byl do jejího čela nadále vybírán příslušník českého panského stavu, stal se výhradně úředníkem krále a nikoli českých stavů. To se odrazilo i ve změně jeho názvu – nejvyšší kancléř krále českého (a nikoli Českého království). I přes tuto skutečnost zůstala jeho role významná, podpis nejvyššího kancléře byl nadále nutný na důležitých dokumentech týkajících se → českého státu a česká dvorská kancelář byla v důsledku jeho kompetencí v pobělohorské době hlavním reprezentantem svébytnosti českého státu ve vztahu k panovníkovi → habsburské monarchie.

I v pobělohorské době existovala personální vazba mezi českou dvorskou kanceláří a českou dvorskou královskou radou, jejímiž členy byli nejvyšší kancléř i místokancléř. Česká dvorská kancelář měla bezprostřední styk s panovnickým dvorem. Podle → Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 se stala nejvyšším orgánem správy a také nejvyšším soudem všech zemí českého státu. Všem jeho dalším úřadům byla nadřízená. Její kompetence lze sledovat především v rovině správní a soudní. Veškerá rozhodnutí → zeměpána i centrálních úřadů ve Vídni, která se týkala českého státu, procházela českou dvorskou kanceláří. Stejně tak vyřizovala i všechnu korespondenci zasílanou z českého státu k vyřízení panovníkovi do Vídně. Rozhodnutí české dvorské kanceláře v soudních záležitostech podléhalo jeho schválení.

V souvislosti s rostoucí rolí české dvorské kanceláře ve správní a zejména soudní agendě docházelo k jejímu personálnímu rozšíření. Přes reorganizaci v době vlády Josefa I. (1705–1711), kdy se na základě věcné a územní kompetence vytvořilo pět referátů, byla podoba i činnost kanceláře definitivně určena až za Karla VI. (1711–1740) vydáním instrukce z roku 1719. Vedle dalšího rozšíření počtu úředníků došlo k důslednému rozdělení správní (politické) a soudní agendy, přičemž obě byly řízeny vlastními senáty. Česká dvorská kancelář byla zrušena rozhodnutím Marie Terezie (1740–1780) roku 1749. Její správní agendu převzalo nově zřízené → Directorium in publicis et cameralibus a soudní kompetence pak → nejvyšší soudní úřad.

Literatura

Josef Emler, Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II. und die aus derselben hervorgegangenen Formelbücher, Prag 1878
; Theodor Lindner, Das Urkundenwesen Karls IV. und seiner Nachfolger 1346–1437, Stuttgart 1882
; Jaromír Čelakovský, O domácích a cizích registrech, zvláště o registrech české a jiných rakouských dvorských kanceláří, Praha 1890
; Ferdinand Tadra, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburků Jana, Karla IV. a Václava IV., Praha 1892
; Thomas Fellner – Heinrich Kretschmayr, Die österreichische Zentralverwaltung I–III, Wien 1907
; Josef Borovička, Pád Želinského. Obsazení nejvyšších zemských úřadů v Čechách v letech 1597–1599, Český časopis historický 28, 1922, s. 277–304
; Václav Letošník, Registra otevřených listů české kanceláře, Časopis archivní školy 3, 1926, s. 36–63
; 4, 1926–1927, s. 49–102
; Zdeněk Kristen, Listy posélací a jejich registra v královské kanceláři české až do Bílé hory, tamtéž 5, 1927, s. 1–109
; Václav Pešák, Protokoly české dvorské kanceláře od polovice XVI. století do Bílé hory, Sborník Archivu Ministerstva vnitra 2, 1929, s. 91–113
; Josef Borovička, Počátky kancleřování Zdeňka z Lobkovic, in: Sborník prací věnovaných prof. Dr. Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám, Praha 1931, s. 435–455
; Karel Stloukal, Česká kancelář dvorská 1599–1608. Pokus z moderní diplomatiky, Praha 1931
; Antonín Haas, Česká královská kancelář za Jindřicha Korutanského, Zprávy českého zemského archivu 9, 1946, s. 65–102
; Josef Macek, O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského, Sborník archivních prací 2, 1952, č. 1, s. 45–122
; Zdeněk Fiala, K počátkům listin a panovnické kanceláře v Čechách, Sborník historický 1, 1953, s. 27–45
; Václav Vojtíšek, Vývoj královské české kanceláře, in: Zdeněk Fiala (ed.), Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, Praha 1953, s. 501–517
; Jindřich Šebánek – Saša Dušková, Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava I., Praha 1961
; Dagmar Culková-Stuchlíková, Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (1507)1527–1625(1750). Katalog I–II, Praha 1962
; Jan Heřman, Kancelář Ludvíka Jagellovce (1516–1526), Zápisky Katedry československých dějin a archivního studia 7, 1963, s. 89–109
; Josef Kollmann – Karel Beránek, Česká dvorská kancelář (1293) 1523–1749. Inventář, Praha 1966
; Jindřich Šebánek – Saša Dušková, Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Böhmen, Archiv für Diplomatik 14, 1968, s. 302–422
; 15, 1969, s. 251–399
; Ivan Hlaváček, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376–1419, Stuttgart 1970
; Miloslav Pojsl – Ivan Řeholka – Ludmila Sulitková, Panovnická kancelář posledních Přemyslovců Václava II. a Václava III., Sborník archivních prací 24, 1974, s. 261–365
; Jindřich Šebánek – Zdeněk Fiala – Zdeňka Hledíková (ed.), Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984
; Peter Moraw, Grundzüge der Kanzleigeschichte Kaiser Karls IV. (1346–1378), Zeitschrift für historische Forschung 12, 1985, s. 11–42
; Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
; Josef Kollmann, Dějiny ústředního archivu českého státu, Praha 1992
; Ivan Hlaváček – Jaroslav Kašpar – Rostislav Nový, Vademecum pomocných věd historických, Jinočany 2002
; Ivana Ebelová, Kancelář českých panovníků v období raného novověku. Nástin jejího vývoje, současný stav a perspektivy bádání, in: Belliculum diplomaticum II Thorunense, Toruń 2007, s. 45–55
; Zbyněk Sviták, Česká královská kancelář ve středověku, in: Belliculum diplomaticum II Thorunense. Toruń 2007, s. 23–44.

Mlada Holá – Martin Holý