centralizace státu

I. Definice pojmu; II. Středověk; III. Raný novověk; IV. Centralizace státu v letech 1790–1848; V. Projevy centralizace a decentralizace v době ústavní (1848–1918); VI. Vývoj v první republice; VII. Decentralizace v období druhé republiky; VIII. Německá okupace 1939–1945; IX. Vývoj v letech 1945–1967; X. Od federace k rozpadu Československa; XI. Vývoj v éře České republiky.

I. Definice pojmu

/z latinského centrum, odvozeného z řeckého kéntron – bod ve středu kruhu/ Soustřeďování státní, politické a hospodářské moci a správy v jedněch rukou, jednom místě, jednom nadřazeném orgánu; historicky v rukou → panovníka a jeho → dvorských úřadů kompetentních pro celý → stát, soustátí, → monarchii, v období 1918–1992 pak v rukou československé vlády a ústředních orgánů › státní správy s výjimkou → nacistické okupace, kdy byla správa podřízena říšskoněmeckým úřadům v → Protektorátu Čechy a Morava.

II. Středověk

Proces centralizace (a do značné míry i vlastního formování) státu ve → středověku často splýval s posilováním osobní moci panovníka. Územním jádrem tohoto procesu bylo zprvu malé knížectví ve středních Čechách, jehož centrem byla Praha a jež ovládali Přemyslovci. Centralizační tendence v české kotlině, jejichž ohniskem bylo právě středočeské → knížectví, zřejmě posílila i dočasná nadvláda → Velké Moravy.

V čele státu stál → kníže, opírající se o ozbrojenou → družinu. Ta plnila nejen vojenské úkoly, jimiž ji pověřoval panovník, ale z jejích řad kníže vybíral i své → úředníky, kteří se účastnili správy země nebo jejích menších okrsků. Důležitým faktorem při správě země se stala → hradská soustava. Na jednotlivé → hrady panovník dosazoval své zástupce, kteří pak jeho jménem spravovali příslušný hrad i s rozsáhlým okolním územím. Centralizaci napomáhala i → christianizace země, neboť při uvádění → křesťanství do Čech, budování → církevní správy, zakládání → klášterů atd. náležela knížeti zcela mimořádná úloha. I přes neustálé posilování své struktury, správy a majetku zůstávala → církev ve výrazně podřízeném postavení vůči panovníkovi. Významnou roli v centralizaci sehrály i zákonodárné iniciativy → českých knížat (například → Břetislavova dekreta z roku 1039).

Časté rozbroje mezi Přemyslovci však bránily razantnějšímu prosazení centralizačních snah vycházejících z knížecího dvora v Praze. Podobně i systém → údělů, který se v Českých zemích rozvinul po smrti Břetislava I. (r. 1055), vedl k paralelní existenci několika knížecích dvorů vedle sebe a tím i k oslabení ústřední státní moci na rozsáhlých územích (zvláště na → Moravě).

Monarchie vrcholného středověku přinesla do centralizačního procesu nové rysy. Zásadně se proměnila struktura společnosti, která se postupně diferencovala do relativně uzavřených korporací, odlišených sociálním postavením a právním statutem svých příslušníků. Stabilizovala se panovnická moc (mimo jiné i díky přijetí zásady → primogenitury, kdy na → trůn obvykle nastupoval prvorozený syn zemřelého vládce). Zesílily sakrální rysy vlády a panovníka, který se od přelomu 12. a 13. století trvale definoval vůči → zemské obci jako její Bohem stanovený → král. Tradiční oporou panovníka zůstala církev, a to vzdor občasným roztržkám mezi králem a některými vrcholnými církevními hodnostáři. Nově se jí stávala rychle se rozvíjející → města. Ekonomické zázemí panovnické moci představovaly hlavně → regály (horní, mincovní, celní atd.) a → berně.

Nejvýznamnějším konkurentem panovnické moci se stala → vyšší šlechta, která na sebe strhla podstatnou část politické a soudní pravomoci nejen na nižších úrovních → zemské správy, ale i v celozemském měřítku. Prvořadé důležitosti nabyly zejména tři významné, převážně šlechtické instituce – → zemský sněm, → zemský soud a královská rada. Ještě pronikavěji se šlechta účastnila rozhodování na úrovni → krajské správy, která se v Čechách zformovala ve 13. a 14. století. V čele jednotlivých → krajů stával šlechtický → popravce.

Správní organizace těchto krajů i celého českého soustátí zůstávala dlouhodobě nejednotná a znemožňovala jeho výraznější centralizaci či dokonce právní a správní unifikaci. Po celý vrcholný a pozdní středověk až hluboko do → novověku hrály ve struktuře → českého státu a společnosti významnou roli lenní vztahy. Ve vlastních → Čechách existovaly například vedle dvanácti „standardních“ krajů i čtyři tzv. vnější kraje, rozkládající se na západním, severním a severovýchodním obvodu → Českého království. Jejich odlišné postavení bylo dáno právě aplikací lenních vazeb. Ještě zřetelnější nejednotností a komplikovaností se vyznačovala vnitřní struktura celého státního komplexu Českých zemí, který byl od 14. století označován jako tzv. → Koruna království českého. Jejím stabilním jádrem zůstávalo České království, obklopené řadou → vedlejších zemí. Zvláštní postavení mezi nimi mělo → Moravské markrabství, mající občas vlastního panovníka, podřízeného ovšem českému králi. Několik inkorporačních listin, vydaných českými panovníky, prohlubovalo integrační tendence obou zemí, nepřekonalo však tradiční bariéry mezi nimi a jejich společenská a státoprávní specifika. Ještě volnější byl vztah mezi Českým královstvím a ostatními vedlejšími zeměmi – → Horní a → Dolní Lužicí, → Slezskem aj. Pro tento vztah byla typická jeho pestrost a různorodost a zřetelně se odlišoval i uvnitř těchto zemí (například některá → slezská knížectví podléhala českému králi bezprostředně, jiná měla svého vlastního knížete).

Jestliže se za vlády Karla IV. (1346–1378) vytvořil zdánlivě stabilní systém politické moci, založený na dočasné rovnováze obou hlavních politických sil – panovníka a vyšší šlechty – a na jejich vzájemném respektování, pak se tato rovnováha již za vlády Karlova syna a nástupce zhroutila. Hluboký úpadek panovnické moci dovršila → husitská revoluce, která potvrdila vzestup → šlechty jejím hospodářským a politickým posílením a naopak pronikavým oslabením hospodářských i politických pozic krále. V zápasech husitské revoluce i v následujících desetiletích přišel panovník o většinu svého majetku i o své dosavadní politické opory – → sekularizace těžce postihla církev, zatímco → královská města se politicky osamostatnila.

→ Stavovský stát, zformovaný během 15. století, představoval typ mocenského dualismu, v němž roli silnějšího partnera nehrál panovník, ale → stavy, které svou vůli vyjadřovaly především prostřednictvím usnesení zemských sněmů. Sněm volil i krále a zavazoval ho k přijetí → volební kapitulace, jež spočívala v potvrzení zemských, tj. stavovských práv a svobod. Trvale zvýšit autoritu panovníka se nepodařilo ani Jiřímu z Poděbrad (1458–1471), který zůstával odkázán na výraznou podporu větší části → stavovské obce, ani jeho královskému soupeři Matyáši Korvínovi (1469–1490). Jejich nástupci na českém trůně z → jagellonské dynastie (1471–1526) již nenašli prostředky ani způsob jak čelit rostoucí převaze stavů. Jejich občasné pokusy o posílení → katolické církve a o dosažení větší podřízenosti královských měst nevedly k významnějšímu úspěchu. Dlouhodobá nepřítomnost krále v zemi po roce 1490 jen dovršila hluboký úpadek jeho moci.

Za husitské revoluce a v následujícím období došlo rovněž k oslabení vztahů uvnitř → České koruny. Začal se rozkládat starý systém organizace českého státu, který byl ve 14. století budován na lenním principu. Naopak se prosazovalo nové pojetí, jež chápalo Českou korunu jako soubor rovnoprávných zemí v čele se společným panovníkem. České stavy se sice snažily nadřazovat se stavům vedlejších zemí, narážely však na jejich stále silnější nesouhlas. V důsledku → česko-uherské války (1468–1478) bylo rovněž znejasněno státoprávní postavení vedlejších zemí, které byly někdy vnímány jako součást České, jindy zase Uherské koruny. K vyřešení složité situace nepřispěl ani rozpačitý přístup vládců z jagellonské dynastie.

III. Raný novověk

Dějiny Českých zemí byly v průběhu 16.–18. století poznamenány systematickým úsilím → habsburské dynastie o centralizovanou správu státu. → Habsburská monarchie vznikla v roce 1526 jako soustátí založené na osobě panovníka (→ personální unie), ale její vladaři se snažili podřizovat zemské správní orgány jednotlivých zemí centrálním → úřadům. Tento jev je patrný již v prvním století habsburské vlády, kdy se však ještě centralizační tendence střetaly v zemích Koruny české se silnou → stavovskou opozicí. Další, mnohem systematičtější etapa centralizace státu, která se dotkla našich zemí, nastala po porážce → českého stavovského povstání, tedy po roce 1620. Poslední a vrcholnou fází habsburské centralizace v → raném novověku pak bylo reformní úsilí tereziánského a josefinského státu ve druhé polovině 18. století.

Počátkem centralizace habsburské monarchie byl → dvorský řád Ferdinanda I. (1526–1564), který panovník vyhlásil v roce 1527. Vznikal v době, kdy ještě Ferdinand I. nebyl českým ani uherským králem, jako norma regulující správu rakouských zemí, ale vešel v platnost již jako norma pro nově vznikající monarchii. → Zahraniční politika habsburské monarchie, finanční správa a vojenská agenda měly být výhradní záležitostí panovníka odvozenou z jeho → majestátu a společnou všem zemím pod jeho vládou. Panovník a jeho vláda se teoreticky stali politickým činitelem nadřazeným státním a zemským institucím. Na tomto základě vznikly v letech 1527–1528 čtyři centrální správní orgány monarchie – → dvorská komora, → tajná rada, → dvorská rada a dvorská kancelář. K nim roku 1556 přibyla ještě → dvorská válečná rada. Význam těchto centrálních úřadů postupně rostl, omezoval působení zemských institucí jednotlivých zemí monarchie a v průběhu času přebíral řešení problémů původně spadajících do jejich kompetence.

Ústřední vláda získávala přímý vliv i v některých českých zemských orgánech, buď již existujících nebo nově zřízených. Pro správu králova majetku v Čechách byla roku 1527 zřízena královská instituce, → česká komora, přímo podřízená dvorské komoře. Většina výkonné moci v Čechách se soustřeďovala v → královské kanceláři, která byla jak institucí stavovskou, tak orgánem královské správy. Změnu v dosavadním českém → soudnictví znamenalo zřízení → apelačního soudu v Praze roku 1548, který byl soudem výlučně královským s úředníky jmenovanými králem. Do vnitřních záležitostí → Českého království zasahovala i panovníkova tajná rada, původně ústřední orgán pro zahraniční politiku monarchie. Tento úřad, v němž rozhodující vliv získávaly osoby z rakouských zemí, také postupně zatlačoval do pozadí vliv českého poradního orgánu panovníka, české královské rady.

Ferdinand I. obsazoval nově vzniklé úřady nezávisle na stavech jednotlivých zemí lidmi sobě oddanými, pocházejícími z habsburské monarchie i z ciziny, vesměs odborníky. V centrálních i zemských královských úřadech tím položil základy odbornému, systematicky pracujícímu byrokratickému aparátu. Ten se svou efektivitou lišil od středověkých úřadů, které byly v rukou šlechtických stavů. Centralizační plány Ferdinanda I. i jeho následovníků však byly omezeny jejich volebními kapitulacemi a sliby českým stavům, stejně jako panovníkovou finanční závislostí na schvalování → daní zemským sněmem.

Porážka českého stavovského povstání v → bitvě na Bílé hoře a vydání → Obnoveného zřízení zemského (r. 1627 pro Čechy, r. 1628 pro Moravu) připravily cestu k dalšímu centralizačnímu procesu. Vídeňská vláda postupně nahrazovala původní správní systém opírající se o stavovské → zemské úřady a soudy královským správním aparátem. → Generální sněmy zemí České koruny přestaly být svolávány, čímž se oslabilo vědomí sounáležitosti zemí Českého království. Prohlášením dědičnosti českého trůnu v habsburské dynastii ztratili čeští stavové staré právo svobodné volby panovníka. Přišli také o možnost získávat od nového krále politické ústupky ve formě volebních kapitulací. Nový panovník pouze formálně sliboval respektovat zemská a stavovská práva. Zemské sněmy ztratily možnost usnášet se o → zemském zřízení, panovník si vyhradil právo nařizovat a měnit zákony. O závažných politických a finančních otázkách monarchie i jednotlivých zemí rozhodovaly centrální orgány, především tajná rada a dvorská komora.

Čeští → zemští úředníci, které nyní jmenoval panovník nezávisle na stavech, byli podřízeni císařské vládě. Důležitější otázky týkající se Českých zemí řešily dvorské úřady. Královská česká kancelář, nejvyšší správní a soudní instituce českého státu, sídlila od roku 1624 trvale ve Vídni a byla hlavním výkonným orgánem panovníka v Českém království. → Nejvyšší kancléř se stal nejdůležitějším úředníkem českého státu. Ostatní zemští úředníci se podíleli na správě země jen účastí v místodržitelské radě. Centralizačnímu úsilí dvora napomohlo také zrovnoprávnění němčiny s češtinou, které souviselo s postupným vytěsňováním češtiny z pozice → úředního jazyka.

Českému sněmu ovšem přes všechny negativní změny v pobělohorském období zůstalo důležité právo každoročního schvalování daní. V Českých zemích také byly zachovány historické zemské úřady, které reprezentovaly jejich státnost. Situace se změnila v období → osvícenského absolutismu, za vlády Marie Terezie (1740–1780) a Josefa II. (1780–1790). Tato doba se vyznačovala snahou o přetvoření složitého mnohonárodnostního soustátí, kterým habsburská monarchie byla, v jeden jediný stát, modernizovaný podle představ → osvícenství. Tento stát měl být centrálně a efektivně řízeným, právně, ideologicky a jazykově jednotným, neomylně fungujícím celkem. Jeho cílem bylo zajištění štěstí a blahobytu občanů a navenek měl představovat ekonomickou a politickou velmoc. Centralizace a reorganizace administrativy nutná k tomuto cíli znamenala další omezení vlivu stavů na správu země, konečnou přeměnu historických zemských úřadů v instituce státní a dotvoření moderního kvalifikovaného byrokratického aparátu.

V roce 1749 byla zrušena česká dvorská kancelář, reprezentující u dvora záležitosti Českého království. Její politická a finanční agenda přešla na státní instituci, společnou pro České a rakouské země, nazvanou → Directorium in publicis et cameralibus. Ta se roku 1762 přeměnila v novou instituci – spojenou → Česko-rakouskou dvorskou kancelář. Působnost tohoto ústředního úřadu pro jmenované země však byla omezena další institucí. Šlo o → státní radu, zřízenou roku 1760, která byla přímým poradním sborem panovníka v nejdůležitějších otázkách správy státu a osvícenských reforem.

Do kompetence Česko-rakouské dvorské kanceláře náležela pouze → politická správa, zatímco finanční záležitosti připadly dvorské komoře. Finanční agendu měla Česko-rakouská dvorská kancelář v kompetenci opět od roku 1782, kdy byla přeměněna ve spojenou Česko-rakouskou dvorskou kancelář, dvorskou komoru a ministeriální bankodeputaci, rovněž nazývanou → spojeným dvorským úřadem.

Současně s reorganizací ústředních úřadů monarchie bylo dokončeno postátnění a centralizace zemských úřadů Českých zemí. V roce 1748 byla z pravomoci královského → místodržitelství v Čechách a → zemské vlády na Moravě vyňata správa vojenských a finančních záležitostí, která byla svěřena novým úřadům podřízeným vládě – → zemským deputacím. Roku 1749 vídeňská vláda zrušila královské místodržitelství v Čechách a stavovskou zemskou vládu na Moravě a celou agendu těchto úřadů převedla na zemské deputace, které přezvala na → královské reprezentace a komory. Roku 1763 tyto úřady přejmenovala na královská gubernia (→ české gubernium se sídlem v Praze, moravské zemské gubernium se sídlem v Brně), jež přímo podléhala ústředním vídeňským úřadům. Ve Slezsku byl obnoven královský úřad v Opavě, který byl v letech 1782–1783 sloučen s moravským guberniem ve společné moravskoslezské gubernium sídlící v Brně. Tím se Čechy a Morava staly na sobě nezávislými a byly napojeny na centrální vídeňské úřady jako samostatné provincie. Do kompetence gubernií spadala veřejná správa, finanční, obchodní, vojenská a původně i justiční agenda, která byla v souvislosti s → josefinskými reformami soudnictví roku 1783 z jejich působnosti vyňata.

V letech 1748–1751 byly postátněny a reorganizovány také → krajské úřady, které byly později přímo podřízeny nově vzniklým guberniím. Původní dva → hejtmany, usedlé v daném kraji a vydržované stavy, nahradil jediný hejtman, placený státem, který nemusel být z daného kraje. Z postů bývalých zemských úředníků zůstaly formálně některé názvy, které byly spojeny s funkcemi ve státní správě. Působení zemského sněmu se zúžilo na ryze formální odsouhlasení státních daňových požadavků a nových zákonů. → Zemský výbor, působící od roku 1714 jako úřad zabývající se českými stavovskými záležitostmi, byl za Josefa II. zrušen a jeho agenda byla přenesena na speciální referenty, státní úředníky působící u gubernia. Němčina se stala úředním jazykem.

Centralizována, zestátněna a sjednocena byla také soudní správa. Roku 1749 přešla z pravomoci dvorských kanceláří na ryze státní a profesionální instituci, nejvyšší soudní dvůr (Oberste Justitzstelle) se sídlem ve Vídni. V 80. letech 18. století byly zrušeny staré stavovské soudy (→ zemský, → komorní, → apelační a → dvorský soud). Místo nich vznikl jako první instance pro šlechtu nový státní zemský soud. Druhou instancí byla další státní instituce apelační soud, který byl odvolací institucí pro všechny soudy v zemi. Nejvyšší soudní dvůr se pak stal třetí, vrcholnou instancí. Stát dohlížel i na soudy a působení → městské správy, od 80. let 18. století → magistrátů, stejně jako na → vrchnostenské soudy nad → poddanými.

Reorganizované a nově vzniklé úřady se v průběhu druhé poloviny 18. století staly moderními státními institucemi, jejichž funkce zastávali kompetentní, státem placení úředníci. Šlechtický stavovský nebo národnostní původ přestal být nutností nebo výhodou pro úřední posty. Úřední místo mohl získat kdokoli, pokud prokázal státem předepsanou kvalifikaci, úroveň vzdělání a praxi. Úředníci, jako reprezentanti státu a vykonavatelé jeho vůle, byli vedeni přísnými nařízeními k zodpovědnému přístupu a kvalitní a obětavé práci pro stát a své spoluobčany.

IV. Centralizace státu v letech 1790–1848

Císař Leopold II. v centralizačních snahách svých předchůdců nepokračoval. Naopak některá jejich opatření zrušil a přistoupil k jisté formě decentralizace. V roce 1790 zrušil spojený dvorský úřad a obnovil Česko-rakouskou dvorskou kancelář jako nejvyšší úřad pro správu politických záležitostí Českých a rakouských zemí. Širší kompetence získala zemská správa, když do její pravomoci opět přešly policejní orgány. Znovu byly obnoveny stavovské zemské výbory.

Vláda rakouských císařů Františka I. a Ferdinanda I. však znamenala návrat ke koncentraci moci v ústředních orgánech. Centrální správa byla celkem třikrát reorganizována, naposledy v roce 1802. Tento stav nakonec vydržel s drobnými úpravami až do roku 1848. Nejvyšším orgánem politické správy se stala → spojená dvorská kancelář a v soudnictví zprvu zrušený → nejvyšší soudní úřad. Pro ústřední finanční správu byla obnovena dvorská komora a bankodeputace, v roce 1816 byla její samostatná oddělení sloučena a vznikla všeobecná dvorská komora. Do roku 1848 si výrazné postavení mezi centralizačními institucemi udržely státní rada a → státní konference, nejvyšší ústřední orgány habsburské monarchie a poradní orgány panovníka.

Navenek se centralizace monarchie projevila v nově zavedeném titulu → rakouského císaře (r. 1804). Přestože byl ustaven jako formální dynastický titul bez jakýchkoliv státoprávních důsledků, nesl jisté centralizační atributy. Habsburská monarchie poprvé obdržela jednotné označení Kaiserstaat Österreich nebo Monarchie von Österreich. Titul teritoriálně korespondoval s jádrem říšské moci a vyvolával dojem reprezentace jednotné vládní moci, což se mimo jiné projevilo i změnami v názvech zeměpanských úřadů (přídomek císařské královské) nebo užíváním dvouhlavého císařského orla namísto dosavadních zemských znaků. Jako vnější symbol ztratily královské tituly jednotlivých zemí význam. Habsburská monarchie se navíc stala dědičným → Rakouským císařstvím a jako Rakousko vstoupila i do → Německého spolku. Jednotlivým zemím říše s výjimkou → Uher byla odňata možnost tvorby zákonů, soudní a správní moc byla přenesena na společné císařské úřady do Vídně. V neuherských zemích bylo v této době vládnuto zcela absolutně, což v Čechách začalo narážet na mírný odpor stavů. V 30. a 40. letech 19. století skončila státoprávní letargie českých stavů vůči vídeňské → byrokracii. V tzv. Dedukcích o právní nepřetržitosti práv a svobod českých z roku 1847 se stavové formou petice panovníkovi začali poprvé hlasitěji dovolávat na svá „stará práva“ zaručená v Obnoveném zřízení zemském, která jim byla v průběhu posledních staletí v důsledku centralizace → alpských a Českých zemí odňata. Tento způsob mírného protestu českých stavů napodobili o několik měsíců později i pražští → měšťané, když do → druhé pražské petice z konce března 1848 prosadili výrazný decentralizační požadavek na vytvoření společného sněmu a společných justičních, finančních a správně politických úřadů zemí České koruny se sídlem v Praze.

V. Projevy centralizace a decentralizace v době ústavní (1848–1918)

Princip centralistické správní formy habsburské monarchie se odrazil i v koncepci jednotlivých → ústav, i když v této době se Uhry již vydaly svoji vlastní státoprávní cestou. Již první, tzv. → dubnová ústava z roku 1848 vyjadřovala ideu jednotného rakouského státu, kde se pozice jednotlivých zemí, prohlášených za rovnocenné → provincie, odvozovala pouze z říšské ústavy a spočívala výhradně na říšském zákonodárství. Ústřední říšské zákony vydával → říšský sněm jako jediná zákonodárná instituce, zemským sněmům nebyly přiznány zákonodárné kompetence, směrem k říšskému sněmu mohly nadále podávat pouze ohrazení a návrhy. Této ideální koncepci se ale vymykal skutečný vývoj v říši, který vykazoval zvláště v Uhrách, v Lombardii a v Benátsku a během jara 1848 také v Čechách značné decentralizační a dezintegrační trendy. Tzv. → kabinentní list císaře Ferdinanda I. z 8. 4. 1848, koncipovaný jako odpověď na druhou pražskou petici, zajišťoval Českému království četná legislativní a exekutivní oprávnění, která měl vykonávat blíže nespecifikovaný „odpovědný úřad pro Čechy“ („verantwortliche Zentralbehörde für Böhmen“). Tyto náznaky potenciálního decentralizačního vývoje v Čechách byly po červnovém povstání v Praze ještě téhož roku vídeňským centrem likvidovány. Přesto se dubnová ústava vyznačovala značným ústupem od tuhé byrokratické předbřeznové centralizace.

Významný návrh k decentralizaci státu zazněl na půdě zákonodárného říšského sněmu na podzim 1848 a v české politické žurnalistice koncem roku 1849. Jeho autorem byl říšský poslanec a člen ústavního výboru říšského sněmu František Palacký. Palackého radikální návrh na rozbití dosavadních historicko politických celků a jejich nahrazení etnickými útvary neprošel. › Kroměřížský ústavodárný sněm se nakonec přiklonil k dobově průchodnému řešení respektování dosavadních historicko politických individualit a řešení etnické (národnostní) otázky v rámci nižších samosprávných celků. V důsledku politického vývoje však říšský sněm nemohl své dílo přestavby habsburské monarchie v duchu liberálních představ dokončit.

Dubnovou ústavu počátkem března 1849 formálně nahradila tzv. → březnová ústava. Teritoriálně již zahrnovala i oblast Uher. Vrcholily jí snahy po jednotném, centralizovaném státě v oblasti hospodářské, politické, správní a právní. Oproti předešlé však rozeznávala vedle říšského zákonodárství i zemské. Říšské zákonodárství si ovšem uchovávalo privilegované postavení a rozhodovalo o zásadních záležitostech říše. Okruh kompetencí zemských sněmů a zemských výborů byl velmi striktně omezen. Fakticky rozhodovaly pouze ve věcech zemského finančního hospodářství, zemských staveb nebo o zemědělských záležitostech. V čele každé země stál císařem jmenovaný → místodržící, který plnil funkci říšského výkonného orgánu odpovědného za realizaci zákonů v příslušné zemi. Ústava znala jediné společné rakouské státní → občanství. K výrazným centralizačním novostavovským institucím patřila nově zřízená → říšská rada. Celkově lze však charakterizovat zamýšlenou státní formu říše v této ústavě jako decentralizaci formálně jednotného státu s mnoha znaky slabého → federalismu. K reálnému naplnění této ústavy bylo přistoupeno ještě v roce 1849, když byly vydány zemské ústavy a pro některé korunní země také provizorní obecní zákon. V důsledku zrušení → patrimoniální správy bylo nutno urychleně uvést v život → obecní samosprávu a vybudovat moderní státní správu a soudnictví na nejnižší úrovni, čímž byla definitivně podlomena moc stavů. Protože se však zemské sněmy v této době nesešly, zůstala snaha o porevoluční decentralizaci de facto nenaplněna.

Ambiciózní → neoabsolutismus dokončil po roce 1851 centralizační úsilí, když odstranil poslední zbytky stavovství a přeměnil všechny země říše v provincie. Tehdy formálně také zanikla tradiční česká politická reprezentace představovaná zemským sněmem složeným podle Obnoveného zřízení zemského, aniž byla vytvořena reprezentace nová. Nápor centralizace v duchu neoabsolutismu přežily jen zemské výbory, jejichž předsednictví ale přešlo na místodržícího – nejvyššího byrokrata v zemi. Centralizační úsilí vídeňského centra zdánlivě v západní části monarchie triumfovalo. Ovšem zarputilý odpor Uher, katastrofální státní finance, zahraničně politické neúspěchy během krymské války a vojenská porážka v severní Itálii nakonec rozhodly o tom, že neoabsolutistická, výrazně centralistická forma vlády musela být samotným panovníkem v říjnu 1860 odvolána.

Po obnovení ústavnosti v únoru 1861 se opět naplno vyhrotil spor mezi vídeňských centralismem, uherským dualismem a historickým a nyní už i národně pojatým českým a haličským decentralismem, respektive federalismem. Nový centralismus měl však ústavní podobu, neboť říšská ústava, ať už únorová nebo prosincová, nabyla rozhodující převahy nad ústavami zemskými. Tento centralismus měl zajišťovat především státní integritu Rakouska, respektive budoucího → Předlitavska. Většina neněmeckých národních společností v říši pak konstituovala své politické programy v opozici vůči tomuto novému ústavnímu centralismu. Výrazně decentralizační idea obnovy → českého státního práva se poté stala nejdůležitějším prvkem programu českých liberálů a šlechtickým konzervativců.

Podle → únorové ústavy z roku 1861 zosobňovala zákonodárnou moc dvoukomorová říšská rada. Zemským sněmům zůstala jen omezená zákonodárná pravomoc v přesně vymezených oborech (zemské finance, zemědělství, veřejné stavby a zpočátku i školství), ale tím, že se staly tzv. delegaturou říšské rady, tzn. že o složení říšské rady rozhodovaly až do roku 1873 také volby do zemských sněmů, mohly její zákonodárnou činnost ovlivňovat. Rovněž tak zavádění samosprávných grémií (→ obecních zastupitelstev a v Čechách také i okresních zastupitelstev) v letech 1862 až 1865 výrazně decentralizovalo v oboru přenesené pravomoci výkon státní moci a vytvářelo skutečnou dvojkolejnost veřejné správy na zemské, okresní a obecní úrovni.

→ Prosincová ústava, vydaná pro Předlitavsko 21. 12. 1867, zafixovala státoprávní a politické změny v monarchii po → rakousko-uherském vyrovnání, revidovala kompetence úřadů, ale v rámci uplatňování principů centrální správy zachovávala dosavadní poměry. Změny na konci 60. let 19. století položily základ nejen ústavním institucím, které v této podobě existovaly až do rozpadu → Rakousko-Uherska, ale i správní struktury (k nové reorganizaci správy došlo v roce 1868). Tu bez větších zásahů převzala po roce 1918 i → Československá republika. Zemské sněmy zůstaly až do dubna 1873 rozhodujícími grémii pro složení říšské rady, poté byla říšská rada sestavována přímou volbou neodvisle na politickém a národnostním složení zemských sněmů.

Na základě zemských zřízení vydaných v roce 1861 byly země organizovány jako Obecní svazky vyššího řádu („Kommunalverbände höchster Ordnung“), čímž bylo především vyjádřeno, že vlastnily přesně vymezené samosprávné kompetence a mohly vést nezávislé zemské finance. Zemské výbory se do jisté míry staly i politickou a správně organizační protiváhou státní správy a mohly provádět i nezávislou zemskou a komunální politiku, která často konkurovala státní správě. Tato nezávislost na vídeňském centru byla ale – jak ukázal příklad Českého království z léta 1913 (→ anenské patenty) – značně limitována národnostními a politickými poměry v zemi a finanční silou země. V důsledku předlužených zemských financí došlo v Čechách v roce 1913 ke ztrátě samosprávných zemských kompetencí zemského výboru Království českého a k jeho nahrazení byrokratickou správní komisí.

Předlitavsko zůstalo až do vypuknutí → první světové války státním celkem, kde se mísily principy silné státní správy s prvky sebevědomé zemské a komunální samosprávy. Boj českých liberálů ve spojení se šlechtickými konzervativci za federalizaci Předlitavska vedený pod heslem naplnění ideje českého státního práva nepřinesl do vypuknutí první světové války konkrétní politické výsledky, byť například v roce 1871 bylo jeho naplnění reálně možné (→ fundamentální články). Naopak v letech 1914 až 1918 došlo na základě nouzového zákonodárství k utužení byrokratické centralizace, která měla vojensko byrokratickým složkám zajistit bezkonkurenční podíl na politické a administrativní moci, efektivnější organizaci výroby pro válečné účely a kontrolu obyvatelstva v zázemí. Jako velké ponížení a symbolické dovršení protiústavní centralizace Předlitavska byla českou politickou reprezentací považována i dodatečná oprava → státního znaku provedená 11. 10. 1915, která nařizovala „rozmetání“ znaků Českých zemích soustředěných pod českou korunou kolem znaku Českého království a jejich umístění mezi ostatní země. Právě tato násilná skutečná i symbolická centralizace byla po prohrané první světové válce také jedním z důvodů odchodu Českých zemí ze státoprávního spojení s habsburskou dynastií a Předlitavskem.

VI. Vývoj v období první republiky

→ Československo, které vzniklo v roce 1918, převzalo tzv. recepčním zákonem z 28. 10. 1918 (publikovaným pod č. 11/1918 Sb.) celý právní i správní systém jednak Rakouska (pro České země), jednak → Uherska (pro → Slovensko a → Podkarpatskou Rus). Moc v Českých zemích převzal → Národní výbor v Praze, na Slovensku se do čela postavila → Slovenská národní rada (SNR) v Martině. Na rozdíl od Českých zemí se situace na Slovensku zkomplikovala zásahem maďarské vlády i vznikem → Slovenské republiky rad se sídlem v Prešově. Slabost nového vedení na Slovensku a jeho závislost na pomoci z Českých zemí způsobila, že centrem nově vzniklého státu se stala Praha, v níž sídlila československá vláda. Poměr ke Slovensku zůstal poněkud asymetrický, když bylo vytvořeno ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska v čele s Vavro Šrobárem. Tento úřad do jisté míry suploval slovenskou vládu, protože měl celkem 14 referátů víceméně odpovídajících ústředním → ministerstvům (s výjimkou → ministerstva zahraničních věcí). Činnost SNR byla ukončena 8. 1. 1919; Šrobár se svým ministerstvem přesídlil do Bratislavy, která se stala hlavním městem Slovenska.

Československá republika se tak krátce po svém vzniku stala centralizovaným státem, kde všechny pravomoce soustředila ústřední československá vláda, která tuto centralizaci stále prohlubovala, mj. i v důsledku → československo-maďarské války. Centralizace se projevila také v postupném oklešťování pravomocí ministerstva pro správu Slovenska, jehož jednotlivé referáty byly podřizovány přímo ústředním ministerstvům v Praze. Podle › Ústavy Republiky československé z roku 1920 veškerá moc vládní a výkonná, mimo tu, která byla svěřena → prezidentu republiky, ministerstvům a ostatním státním úřadům a samosprávným svazům, příslušela → vládě. Vláda měla v meziválečném období velké kompetence a v průběhu času získávala stále větší moc. Tzv. → zmocňovací zákony jí umožňovaly formou vládních nařízení řešit záležitosti, k nimž jinak bylo zapotřebí zákona.

K centralizaci přispěla i reforma politické správy v důsledku přijetí zákona o organizaci politické správy s účinností od roku 1928. Zákon sjednocoval veřejnou správu na celém území republiky a zaváděl opět zemské zřízení, zejména však likvidoval okresní a zemskou samosprávu. Zvýšila se pravomoc státních úřadů. Občanské samosprávné sbory (okresní a zemská zastupitelstva) při těchto úřadech byly voleny jen ze dvou třetin, zbývající jedna třetina byla jmenována z řad odborníků. V čele zastupitelských sborů stáli státní úředníci. Zákon byl největší unifikační reformou, neboť odstraňoval tři rozdílné správní systémy (v Českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi) a zaváděl jednotnou politickou správu na území celého státu. Politickými úřady se staly v druhé instanci zemské úřady a v první instanci okresní úřady. Zemské úřady v čele s prezidenty byly zřízeny v Praze pro zemi Českou, v Brně pro zemi Moravskoslezskou, v Bratislavě pro zemi Slovenskou a v Užhorodě pro zemi Podkarpatoruskou. Obdobným procesem prošlo i soudnictví (od roku 1929), finanční správa (od roku 1933) a báňská správa (od roku 1934).

Československo bylo vytvářeno jako unitární stát jediného → československého národa. Tato idea však v průběhu meziválečného období procházela postupnou proměnou, která souvisela s emancipací a rychlým vývojem slovenského národa ve všech sférách života společnosti. To se projevilo sílícím autonomistickým hnutím, jež mělo oporu v → Hlinkově Slovenské ľudové straně (HSĽS). Všechny (v podstatě decentralizační) návrhy na větší samosprávu Slovenska však až do přijetí → Mnichovské dohody neuspěly. Byl to především tzv. → národnostní statut, který předpokládal mimo poměrného zastoupení národností ve státních službách, hospodářském životě a ve školství vůči národnostním menšinám i reorganizaci územní samosprávy. Podle nerealizovaného návrhu se ČSR měla dělit na čtyři celky (Čechy, Morava–Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus) se zemskými (krajinskými) sněmy s normotvornou působností a zemskými výbory jakožto exekutivními orgány.

VII. Decentralizace v období druhé republiky

Přijetí Mnichovské dohody na konci září 1938 znamenalo nejen odtržení pohraničních území ČSR, která byla připojena k Německu, ale také aktivizaci slovenského autonomistického hnutí. V důsledku pomnichovských změn došlo v období → druhé republiky k zásadní decentralizaci a byl tak přerušen proces sjednocování veřejné správy. Slovensko i Podkarpatská Rus si vytvořily vlastní centrální úřady. Tento proces aktivizovalo podepsání tzv. → Žilinské dohody 6. 10. 1938 zástupci → slovenských politických stran. Podle dohody měla být veškerá vládní a výkonná moc na Slovensku předána do rukou slovenské vlády na základě návrhu HSĽS z léta 1938. Ve dnech 6.–7. 10. 1938 byla pražskou ústřední vládou jmenována slovenská autonomní vláda v čele s Jozefem Tisem, několik dní nato – 11. 10. 1938 – byla pak jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Bródym (→ autonomní vlády). Vzhledem k tomu, že šlo o zásah do ústavní listiny z roku 1920, musely být tyto změny uzákoněny parlamentem. Návrhy zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi byly schváleny v listopadu 1938 a v listopadu, resp. v prosinci (v případě Podkarpatské Rusi) téhož roku vstoupily v platnost. Nový stav věcí pokračoval v jisté asymetrii. → Česko-Slovensko nebylo klasickou → federací, protože vedle slovenské a podkarpatoruské vlády zde scházela paralelní vláda česká; české záležitosti byly řízeny ústřední československou vládou. Ta získala v polovině prosince 1938 ústavním zákonem č. 330/1938 Sb. největší pravomoce od vzniku republiky, když → Národní shromáždění dalo vládě na dva roky plné moci vydávat nařízení s platností zákona k úpravě poměrů a prezidentovi bylo dokonce dáno právo s jednohlasným souhlasem vlády měnit i ústavu.

VIII. Německá okupace

V polovině března 1939 došlo v důsledku německé agresivní politiky k definitivnímu rozpadu Česko-Slovenska. Sněm Slovenské krajiny vyhlásil 14. 3. samostatný → Slovenský štát, vzápětí maďarská vojska dokončila okupaci zbytku Podkarpatské Rusi i části východního Slovenska. Rozpad završil vpád německých vojsk do Českých zemí, kde byl 16. 3. 1939 vyhlášen → Protektorát Čechy a Morava. Podle Hitlerova výnosu měl mít protektorát autonomní status a měl se sám spravovat. Zároveň však byl jmenován jako zástupce „říšských zájmů“ → říšský protektor v Čechách a na Moravě. Výnos se stal podkladem pro dvoukolejnost správy v protektorátu, kde vedle protektorátní „autonomní“ správy vznikla také správa říšská. Fakticky tak byl protektorát přímo podřízen Německé říši a protektorátní správa v čele s protektorátním prezidentem a → protektorátní vládou měla velmi omezené pravomoci. Nejvyšším pánem v protektorátu se stal říšský protektor, který postupem času soustředil ve svých rukou prostřednictvím německých → oberlandrátů (vrchních zemských radů) veškerou moc nad Českými zeměmi. Stalo se tak zejména po reorganizaci protektorátní správy v lednu 1942, provedené → zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, která měla za následek degradaci postavení protektorátní vlády. Protektorátní vláda byla de facto podřízena Úřadu říšského protektora (ÚŘP), který do ní vyslal své delegáty jako plnomocné generální zástupce jednotlivých ministrů. Vláda přestala existovat jako kolektivní orgán a až do konce války se již nesešla.

Po → atentátu na Heydricha bylo vytvořeno německé → státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, které nahradilo dřívější ÚŘP. Převzalo (v čele se státním ministrem, kterým se posléze stal Karl Hermann Frank) faktické řízení protektorátu. Centralizace moci v Českých zemích v rukou tohoto ministerstva tak byla dokončena. Podřízenost říšským úřadům se projevila ve všech oblastech života společnosti, včetně soudnictví, kde byli občané protektorátu podřízeni říšskoněmeckým stanným i lidovým soudům. Velmi omezeně fungovala i územní samospráva. V místech s němekou menšinou byla vesměs rozpuštěna a do čela → obcí byli jmenováni vládní komisaři. V ostatních obcích a městech ztrácela samospráva svůj význam ve prospěch posílení moci starostů.

IX. Vývoj v letech 1945–1967

Poválečná historie Československa byla předznamenána jak československým → zahraničním odbojem za → druhé světové války, tak i vývojem na Slovensku, zejména po → Slovenském národním povstání (SNP). V prosinci 1943 uzavřeli zástupci politických stran na Slovensku tzv. → Vánoční dohodu o vzniku ilegální → Slovenské národní rady 1943 (SNR). V dohodě byl zakotven požadavek společného státu Čechů a Slováků na principu rovný s rovným. Po vypuknutí SNP na konci srpna 1944 převzala veškerou „zákonodarnú a výkonnú“ moc na Slovensku SNR. To ovšem bylo v rozporu s politikou československé exilové vlády v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která zastávala teorii státoprávní kontinuity předválečného Československa. Na jedné straně tak nárokoval výkon vládní moci → vládní delegát pro osvobozené území František Němec, vyslaný v létě 1944 z Londýna na osvobozené území Československa, na straně druhé stejnou výkonnou moc uplatňovala na slovenském území SNR. Jak SNR, tak i exilová vláda vydávaly pak zákonné normy – SNR formou nařízení, vláda formou → dekretů prezidenta republiky. Existovala tedy dvoukolejnost, která pokračovala i v období poválečném. Československo se tak obnovilo jako jednotný stát, ale s dvoukolejnou správní i zákonodárnou mocí.

→ Košický vládní program, vyhlášený 5. 4. 1945 na osvobozeném území Slovenska, deklaroval v bodě VI., že republika bude obnovena jako „společný stát dvou rovnoprávných národů, českého a slovenského“. SNR měla být nositelkou moci na Slovensku („moci zákonodárné, vládní a výkonné“); centrální vláda měla společné státní úkony provádět v nejužší součinnosti se SNR a se → sborem pověřenců jako výkonným vládním orgánem SNR. V prvních měsících po osvobození Československa bylo spojení Čechů a Slováků fakticky nejvolnější za dobu celé existence společného státu. Decentralizace dostoupila svého vrcholu: Slovenská národní rada vykonávala takřka výlučně výkonnou moc na Slovensku. Od tohoto okamžiku můžeme spatřovat centralizační snahy, které opět pozvolna soustřeďovaly moc do pražského centra. Stejně jako před druhou světovou válkou byl však model spojení obou částí Československa (Podkarpatská Rus byla zabrána Sovětským svazem) asymetrický: Existovala ústřední československá vláda, na Slovensku SNR a sbor pověřenců, které ovšem neměly adekvátní obdobu v Českých zemích.

Tento model zachovávala i tzv. první → Pražská dohoda mezi SNR a vládou z 2. 7. 1945. Dohoda potvrdila většinu zásad Košického vládního programu (včetně slovenského práva veta při přijímání celostátních dekretů), slovenská strana se však musela vzdát myšlenky vytvoření federace. Další krok k centralizaci znamenala obnova činnosti → Ústavodárného národního shromáždění, kdy vyvstala nutnost vyjasnění kompetencí mezi ním a SNR. Výsledkem jednání byla kompromisní tzv. druhá Pražská dohoda (opět mezi SNR a vládou) z dubna 1946. Na jejím základě byla část pravomocí SNR přenesena na prezidenta (udělování milosti, propůjčování řádů, jmenování profesorů apod.); připravovalo se jednotné hospodářství. Osnovy zákonů a nařízení SNR a vlády měly být vzájemně koordinovány. Další restrikce pak přinesla tzv. třetí Pražská dohoda z června 1946, jež byla vlastně dohodou politických stran o sestavení nové koaliční vlády. Dohoda dále omezila pravomoce slovenských úřadů, sbor pověřenců byl podřízen vládě jako její výkonný orgán. Vláda si nadto vyhradila právo rozhodovat, zda se osnovy přijímané SNR netýkají věcí celostátní povahy. Postupující centralizaci nezastavila ani → ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/ 1948 Sb.), naopak přispěla k dalšímu omezení pravomocí sboru pověřenců, který poklesl na úroveň regionálního orgánu státní správy. SNR ztratila na jmenování sboru pověřenců vliv a sama měla taxativně vymezeny okruhy, jimž se měla věnovat (národní kultura a školství, zdravotnictví a sociální péče apod.; vesměs šlo o záležitosti nepolitického charakteru). Činnost SNR tak byla postupně utlumena. Navíc v Národním shromáždění slovenští poslanci nemohli prosazovat slovenské požadavky proti vůli české většiny. První polovina 50. let tak znamenala soustředění moci v pražském ústředí.

Určitou úlevu centralizačního tlaku znamenalo přijetí zákona č. 33/1956 Sb. SNR byla znovu vyhlášena orgánem státní moci na Slovensku. Litera zákona jí dovolovala zabývat se širším okruhem otázek. Získala i vliv na jmenování a odvolávání sboru pověřenců. Celkově však zůstávaly slovenské orgány podřízeny ústřední vládě.

Poválečná centralizace státu dostoupila vrcholu přijetím nové → Ústavy Československé socialistické republiky z 11. 7. 1960, která rušila sbor pověřenců a výrazně omezovala pravomoci SNR. Ta již neměla žádný výkonný aparát, ztrácela vliv na finance, kde jí zůstávalo jen schvalování vlastního rozpočtu a rozpočtů organizací jí podléhajících. Formálně mělo výkonnou moc její šestnáctičlenné předsednictvo, resp. jeho komise a jednotliví pověřenci. Tyto orgány ovšem neměly fakticky žádnou nařizovací pravomoc.

V oblasti veřejné správy bylo po vyhlášení Košického vládního programu vydáno vládní nařízení, které stanovilo, že na osvobozeném území mají být vytvořeny místní, okresní a zemské → národní výbory jako orgány zastupitelské a veřejné správy ve všech jejích oborech, které jako orgány státní správy podléhají vládě. V obcích se měly ustavit místní národní výbory a v každém → okresu okresní národní výbory; na úrovni zemí vznikly zemské národní výbory. Zvláštní postavení měla Praha, kde podle vládního nařízení č. 46/1945 Sb. působil Ústřední národní výbor a obvodní rady. Změny v oblasti správy přinesla ústava 9. května a zákony, které z ní vycházely, zejména zákon č. 280/1948 Sb. o → krajském zřízení, podle něhož byly od l. l. 1949 zrušeny země a zřízeno 19 krajů, které se dále členily na 270 okresů. K další výrazné úpravě územní správy došlo počátkem 60. let, kdy bylo zákonem č. 36/1960 Sb. uzákoněno nové územní rozčlenění státu. Zachováno bylo dělení na kraje, okresy a obce, počet krajů se však snížil na 10 a okresů na 109. Nově stanovená velikost krajů byla odůvodňována především tím, že jejich dosavadní rozměry neodpovídaly potřebám rozvoje hospodářství a záměru rozšířit působnost národních výborů při řízení ekonomiky.

X. Od federace k rozpadu Československa

Radikální změnu v uspořádání státu směřující k decentralizaci avizovala nová vláda pod vedením Oldřicha Černíka, která se ve svém programu z dubna 1968 přihlásila k myšlence federace. Výsledkem jednání byl model „symetrické“ federace, v níž vedle SNR vznikl i obdobný orgán český – → Česká národní rada (ČNR). Po srpnové → okupaci Československa vojsky → Varšavské smlouvy se jednání o federaci zbrzdilo, ale již na říjnové schůzi Národního shromáždění byl zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb. přijat.

Struktura státu se od 1. 1. 1969 změnila takto: Na území Československé socialistické republiky vznikly dva národní státy – Česká socialistická republika (ČSR) a Slovenská socialistická republika (SSR), oba s vlastními zákonodárnými orgány (ČNR a SNR) a vlastními vládami, změny se týkaly i → občanství. Část pravomocí však byla svěřena společnému federativnímu státu. Ten měl vlastní parlament – → Federální shromáždění (FS) a vládu, vykonávající funkce, které byly v kompetenci federace, zejména zahraniční politiku a národní obranu. Specifikem federace byl princip zákazu majorizace ve FS, spočívající v tom, že při hlasování o určitém okruhu zákonů byl nutný souhlas většiny, příp. ústavní (třípětinové) většiny poslanců Sněmovny národů FS zvolených v ČSR a většiny poslanců zvolených v SSR.

Nastupující → normalizace však význam federace radikálně oslabila. Většina stoupenců federace musela v důsledku čistek opustit své funkce a došlo naopak k utužení centralizace ve všech oblastech života společnosti, vrcholící na konci prosince 1970 přijetím souboru zákonů, které federaci podstatně deformovaly, zejména zavedením jednotného hospodářství a jednotného státního plánu. Po novém vymezení kompetencí mezi federací a oběma republikami byla federace fakticky republikám nadřazena.

normalizační vývoj směřující k utužení centralizovaného státu byl pak symptomatický pro celé období let 1971–1989. Radikální změnu přineslo teprve období po → sametové revoluci, které znamenalo strmý pád směrem k decentralizaci a konečnému rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Nejprve byl v březnu 1990 schválen ústavní zákon č. 81/1990 Sb. o změně názvu státu na Československá federativní republika (o měsíc později změněný ústavním zákonem č. 101/1990 Sb. na Česká a Slovenská Federativní Republika), v polovině prosince 1990 byl pak přijat tzv. kompetenční zákon č. 556/1990 Sb., který výrazně modifikoval zákon o federaci z roku 1968. Vypuštěna byla výlučnost působnosti federace v oblasti zahraniční politiky a obrany. Zákon tak výrazně posílil pravomoce obou národních republik. Slovenská strana pak směřovala k volnějšímu, konfederačnímu spojení obou republik. Jednání o nové podobě vztahů mezi oběma republikami, která probíhala v únoru 1992, však neskončila úspěchem.

Současně po pádu komunistického režimu došlo i k postupnému uskutečnění reformy veřejné správy. Centrální vládní úroveň sestávala ze dvou úrovní vlád: vlády federální a vlád dvou republik, České a Slovenské. Pod touto vrcholnou úrovní byly úrovně státní správy, a to krajská a místní, v nichž státní správu vykonávaly národní výbory příslušného stupně. Hlavní směrem reformy se stala decentralizace státní správy spolu se zrušením systému národních výborů a vytvořením samosprávných obcí. Návrh z února 1990 předpokládal rozvržení reformy do dvou etap. První etapou bylo zrušení krajských národních výborů do 31. 12. 1990 a vytvoření racionální dvoustupňové soustavy. V druhé etapě měly přijít kroky k přípravě nové ústavy. Od voleb do obecních zastupitelstev existovala územní samospráva na základním, obecním stupni, zatímco na stupni okresním byly zřízeny okresní úřady jako orgány státní správy s všeobecnou působností. Vedle nich existovaly v okresech i krajích speciální orgány státní správy pro některé úseky státní správy. Vláda ČR přijala 21. 8. 1991 model, ve kterém byly uplatněny dva stupně státní správy: pověřené → obecní úřady jako první stupeň státní správy a okresní úřady jako stupeň odvolací.

Po volbách v červnu 1992 se obě vedoucí strany – → Občanská demokratická strana v Českých zemích a → Hnutí za demokratické Slovensko na Slovensku – dohodly na rozdělení Československa. K 1. 1. 1993 tak vznikly dva nástupnické státy, Česká republika a Slovenská republika.

XI. Vývoj v éře České republiky

Již 16. 12. 1992 byla přijata → Ústava České republiky č. 1/1993 Sb., podle jejíhož § 99 se Česká republika (ČR) člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky (VÚSC).

K 31. 12. 1992 byl zřízen Úřad pro legislativu a veřejnou správu (ÚLVS) k plnění úkolů spojených s legislativní činností vlády a dále k plnění úkolů vyplývajících z reformy veřejné správy, který připravil návrh reformy územní správy v České republice. Po dlouhých diskusích byl 28. 9. 1994 schválen usnesením vlády dokument Záměry vlády ČR v oblasti reformy veřejné správy. Jeho cílem bylo překonat rozdrobenost malých obcí, řešit otázku VÚSC a všechny problémy spojené s jejich vznikem. Diskuse o vytvoření VÚSC a celkové reformě veřejné správy (týkající se zejména počtu VÚSC a jejich územního rozsahu) však trvala několik let a teprve 3. 12. 1997 se → Parlament České republiky usnesl na ústavním zákonu č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších samosprávných celků. Na základě tohoto zákona vzniklo 14 VÚSC:

1) Hlavní město Praha; 2) → Středočeský kraj se sídlem v Praze; 3) → Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích; 4) → Plzeňský kraj se sídlem v Plzni; 5) → Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech; 6) → Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem; 7) → Liberecký kraj se sídlem v Liberci; 8) → Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové; 9) → Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích; 10) → Vysočina se sídlem v Jihlavě; 11) → Jihomoravský kraj se sídlem v Brně; 12) → Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci; 13) → Moravskoslezský kraj se sídlem v Ostravě; 14) → Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně.

V souvislosti se žádostí ČR o vstup do → Evropské unie se ČR musela vyrovnat i s výhradami Evropské komise na pomalý postup reformy veřejné správy v České republice a nedostatky současného stavu, zejména chybějící regionální samosprávu, zákon o státní službě a absenci strategie reformy veřejné správy. Návrh koncepce reformy veřejné správy předložil ministr vnitra vládě v březnu 1999 a vláda jej schválila svým usnesením z 26. 5. 1999. V listopadu 1999 předložila vláda → Poslanecké sněmovně vládní návrhy zákonů k provedení ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků – krajů. Byly přijaty: zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.), zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), zákon o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (č. 130/2000 Sb.), zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.) a další. Vlastní činnost začaly po volbách vykonávat krajská zastupitelstva a další krajské orgány, včetně krajských úřadů od 1. 1. 2001. Volby do krajských zastupitelstev 12. 11. 2000 tak fakticky ukončily první fázi reformy územní veřejné správy.

Druhá fáze reformy se završila 31. 12. 2002, kdy skončilo svoji činnost 73 okresních úřadů, jejichž kompetence byly přeneseny na 205 pověřených obecních úřadů s rozšířenou působností, na krajské úřady a na další správní úřady. Obce s rozšířenou působností tak vedle výkonu samosprávy zajišťují i výkon státní správy v přenesené působnosti pro stanovený správní obvod.

Dokumenty

Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1920–1992; Sbírka zákonů a nařízení České republiky 1993–2000.

Edice

Karel Kaplan (ed.), Pražské dohody. Dokumenty, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny č. 4, Praha 1992
; Jozef Žatkuliak, Federalizácia československého štátu. Vznik česko-slovenskej federácie roku 1968. Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, Praha–Brno 1996.

Literatura

Bohuš Rieger, Zřízení krajské v Čechách, 2, Ústrojí správy krajské v letech 1740–1792, Praha 1893
; týž, Ústavní dějiny Rakouska, Praha 1903
; Jan Kapras, Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě dle ustanovení kongresu pařížského, Praha 1920
; Jan Kapras, Dějiny ústavy a správy v českém státě, Československá vlastivěda, Stát, díl V., Praha 1931, s. 27–62
; Jaroslav Kollmann – Karel Beránek, Česká dvorská kancelář (1293) 1523–1749, Inventář, Praha 1966
; František Roubík, Místodržitelství v Čechách v l. 1577–1749, Sborník archivních prací 17, 1967, s. 539–603
; týž, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1748–1790, tamtéž 19, 1969, s. 41–188
; Ludmila Kubátová, K otázkám ústřední a české zemské finanční správy v 16. až 18. stol., tamtéž 25, 1975, s. 95–142
; Robert Kvaček, Jednání o československý národnostní statut v roce 1938, Acta Universitatis Carolinae, Studia historica XVI, 1977, s. 105–143
; Miloslav Volf, Obnovení nejvyšších zemských úřadů po Bílé hoře, Sborník archivních prací 27, 1977, s. 3–52
; týž, Dvorská komora a české finance před Bílou horou a po ní, tamtéž 30, 1980, s. 62–109
; Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982
; Karel Malý – Florian Sivák, Dějiny státu a práva v Československu I, do roku 1918, Praha 1988
; Jaroslav Pánek, K úloze byrokratizace při přechodu od stavovské k absolutní monarchii, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1989, vyd. 1991, č. 3, s. 75–85
; Milan Hlavačka, České státní právo v historické retrospektivě posledních století, Historický obzor 1993, č. 5, s. 111–116
; Michal Barnovský (ed.), Slovenská otázka v dejinách Česko-Slovenska (1945–1992), Bratislava 1994
; Rudolf Dander, České zemské gubernium a církevní záležitosti v době josefinské, Sborník archivních prací 45, 1995, č. 1, s. 73–130
; Wilhelm Brauneder, Verfassungsentwicklung 1848–1918, in: 75 Jahre Bundesverfassung. Festschrift aus Anlass des 75. Jahrestages der Beschlußfassung über das Bundes- Verfassung, hrsg. von der Österreichischen Parlamentarischen Gesellschaft, Wien 1995, s. 21–52
; Jan Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914–1945, Bratislava 1997
; Miroslav Pekník (ed.), Slovenské národné rady, Bratislava 1998
; Jan Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945–1992, Bratislava 1998
; Václav Veber a kol., Dějiny Rakouska, Praha 2002
; ; Jan Janák –Zdeňka Hladíková – Jan Dobeš, Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Praha 2005
; Vývoj ústavnosti českých zemí v letech 1618–1918, Karel malý – Ladislav Soukup (ed.), Praha 2006.

Jaroslav Boubín – Martina Grečenková – Milan Hlavačka – Aleš Vyskočil – Jan Němeček