březnová ústava (Stadionova)

Oktrojovaná centralistická ústava vyhlášená 4. 3. 1849 (č. 150 ř.z.).

Březnová oktrojovaná ústava – nazývána též Stadionova podle jejího hlavního tvůrce rakouského ministra vnitra hraběte Franze Stadiona – byla vyhlášena současně s císařským manifestem, kterým byl 7. 3. 1849 rozpuštěn → kroměřížský ústavodárný sněm. Samotný ústavní akt byl datován dnem 4. 3. 1849. Po formální stránce se sestával z 16 částí rozdělených do 123 paragrafů. Ústava byla svým pojetím důsledně centralistická, neboť vycházela z koncepce jednotného státního, celního a obchodního území. Zakotvila dědičnou monarchii s „posvátným, neporušitelným a neodpovědným císařem“, který disponoval rozsáhlými pravomocemi od vypovídání války až po vyhlašování zákonů, byť jen za spoluúčasti zodpovědného ministra. Hovořila o jednotném státním občanství, jednotném právním řádu, občanské rovnosti před zákonem a nedotknutelnosti → soukromého vlastnictví. Poprvé znala institut → obecní samosprávy. Zákonodárná moc byla dána císaři ve spojení s → říšským sněmem, který měl mít dvě komory. Dolní komora měla být volena na pět let veřejným hlasováním. Aktivní → volební právo bylo ale vázáno na vyšší majetkový census. Horní sněmovna měla být komorou zemí, tzn. měla být volena → zemskými sněmy. Výkonná moc příslušela jen císaři, který ji vykonával prostřednictvím ministrů. Zároveň byla zřízena → říšská rada, která měla být poradním orgánem panovníka. Soudní moc byla dána do rukou nezávislých, nesesaditelných a neodvolatelných soudců. Březnová ústava poprvé zřizovala → říšský soud pro řešení ústavních sporů mezi zeměmi a korunou a také ve sporech o uplatňování politických práv. Rovněž obsahovala listinu základních občanských práv pro tzv. rakouské země, která uznávala svobodu vyznání, vědeckého bádání a vyučování, petiční právo, domovní svobodu a ochranu listovního tajemství.

Březnová ústava neznala pojem → český stát či → České království. Jednotlivé země předlitavské části říše považovala za pouhé → provincie. Během roku 1849 byla pro ně vydána jednotná zemská zřízení, která – tak jako ostatně i samotná ústava – ve skutečnosti nikdy nebyla v praxi realizována. Ve vztahu k → uherským zemím a italským provinciím hovoří rakouská historickopravní literatura o tzv. diferencovaném federalismu, neboť pro tyto země byly vyhlášeny odlišné zemské ústavy než v předlitavské části.

Březnová ústava nebyla nikdy uvedena v život a fungovala spíše jako politický zakrývací manévr maskující faktický nastup → neoabsolutismu. Odstraňování některých paragrafů neuskutečňované březnové ústavy se dělo postupně – například zavedením výslovné odpovědnosti ministrů panovníkovi v srpnu 1851, aby pak tzv. › silvestrovskými patenty z 31. 12. 1851 byla odstraněna úplně.

Březnová ústava měla také svoji významnou zahraničně politickou komponentu, když svým celoříšským centralismem a unitarismem čelila národním státoprávním snahám v → Uhrách, v severní Itálii a v sousedním → Německém spolku. Právě vyhlášení této ústavy vedlo k definitivnímu rozkolu ve frankfurtském parlamentě, kde maloněmecká většina odhlasovala 28. 3. 1849 německou říšskou ústavu ve smyslu konstitučního spolkového státu s vyloučením rakouských a Českých zemí. Tehdy Schwarzenberkova vláda odvolala rakouské poslance z Frankfurtu a vydala se definitivně cestou obnovy silného mocenského postavení → Rakouska ve → střední Evropě.

Literatura

Bohuš Rieger, Ústavní dějiny Rakouska, Praha 1903
; Ernst Mischler – Josef Ulbrich, Österreichisches Staatswörterbuch. Handbuch des gesammten österreichischen öffentlichen Rechtes, Bd. I–IV, Wien 1905–1909
; Wilhelm Brauneder, Österreichische Verfassungsgeschichte, Wien 1992
; Karel Malý – Florián Sivák, Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku, Praha 1992
; Zdeněk Veselý, Dějiny českého státu v dokumentech, Praha 1996.

Milan Hlavačka