arpádovská dynastie

Dynastie panující v středověkých → Uhrách do roku 1301. Její novodobé označení se odvozuje od náčelníka Arpáda (kolem 845 – po 907), s nímž se pojí usazení starých Maďarů v Karpatské kotlině.

Asi ještě za Arpádova života došlo k porážce bavorského vojska → v bitvě u Bratislavy (907) a k rozvrácení → Velkomoravské říše. Za jeho nástupců byl odstraněn → seniorát a ujala se zásada → primogenitury, což v dalším průběhu uherských dějin vedlo k četným nástupnickým sporům.

Rychlá a pustošivá tažení Maďarů sužovala Evropu až do roku 955, kdy byli rozhodným způsobem poraženi v → bitvě na Lechu. Poté se Arpádovci soustředili na budování uherského státu a jeho struktur. Za knížete Gejzy (970–997) se v dorozumění s říší začalo v Uhrách prosazovat → křesťanství, zčásti i za českého přispění. Gejzův syn Vaik, pokřtěný kolem r. 974 jako Štěpán (997–1038), se oženil s dcerou bavorského vévody Gizelou, porazil vzbouřené náčelníky a v r. 1000 jako první křesťanský panovník Uher přijal královskou korunu. Za Štěpánovy vlády byly položeny základy církevní organizaci (síť → biskupství v čele s → arcibiskupstvím v Ostřihomi) i státní správy (komitátní zřízení opřené asi o 50 zeměpanských hradů) a započala ražba mince. Štěpán prosadil zákonodárné a organizační reformy, které sbližovaly mladé uherské království se západoevropskými státy. Proto bývá Štěpán, prohlášený r. 1083 papežem Řehořem VII. za svatého, považován za tvůrce a zakladatele uherského státu.

Po Štěpánově smrti prožily Uhry hlubokou a dlouhou politickou a dynastickou krizi. Jelikož Štěpánův syn Emmerich v roce 1031 bez potomstva zemřel, naskytla se šance jak Arpádovcům z ženských linií (Petr Orseolo zvaný Benátčan), tak velmožům přiženěným do arpádovského rodu (Samuel Aba). Do uherských poměrů – a to s vydatnou českou pomocí Břetislava I. – v té době vícekrát intervenovali → římští králové a → římští císařové. Až po jisté době se prosadili Arpádovci z větve Štěpánova bratrance Vazula, Ondřej I. (1046–1063) a Béla I. (1061–1063). Jejich vzájemná rivalita však otevřela další kolo dynastických svárů. Všechny zúčastněné strany přitom využívaly sňatkových spojení s rody vládnoucími zejména v říši, Čechách, Polsku a Byzanci. Ke stabilizaci poměrů došlo teprve za Bélových potomků Ladislava I. (1077–1095) a Kolomana (1095–1116). Podařilo se odstranit vleklou závislost na říši a zdařilými výboji rozšířit území uherského státu (část Sedmihradska, Chorvatsko, Slavonie, některá dalmatská města). Současně se rozvíjela církevní organizace (řada nových biskupství) a zákonodárství. Ve střetnutí císařství s reformním papežstvím na sklonku 11. století stáli Arpádovci většinou na straně Říma.

Ani Bélova dynastická větev nebyla ovšem ušetřena rodových svárů provázených surovým mrzačením soupeřů. S Bélou II. Slepým (1131–1141) nastoupila na trůn linie Kolomanova bratra Almoše, nesoucího titul chorvatského krále. Koloman jej dal i se synkem Bélou oslepit, aby zajistil nástupnictví svému potomku Štěpánu II. (1116–1131). Béla II. přijal titul krále Bosny. Jeho syn Gejza II. (1141–1162) zahájil další fázi velmocenské politiky. Úspěšně válčil s Byzancí, zasahoval do poměrů v Kyjevské Rusi, ale především reorganizoval komitátní organizaci (72 komitátů). Na Spiš a do Sedmihradska tehdy pronikaly první kolonie Sasů. Po smrti Gejzy II. zasahoval do nástupnictví v Uhrách i český král Vladislav II. (1140–1172). Války s Byzancí pokračovaly i za Gejzových nástupců, kdy byly k Uhrám opět přičleněny Chorvatsko a Dalmácie. Úspěšnou politiku vůči Byzanci vedl zejména Béla III. (1173–1196). Mocenský vzestup se odrazil i v atraktivnosti sňatkových vazeb s Rurikovci, Babenberky, Komneny, Přemyslovci a osobou Emmericha (1196–1204) i s rodem aragonských králů. Emmerichovou sestrou byla druhá manželka Přemysla Otakara I. Konstancie.

Během vlády Emmerichova bratra Ondřeje II. (1205–1235) výrazně sílily kulturní vlivy evropského západu a ujímaly se první městské fundace. Zároveň propukl dramatický zápas mezi královskou moci a uherskými magnáty, provázený otevřenými vzpourami proti královské autoritě. Nové rozložení vnitropolitických sil se odrazilo v Zlaté bule Ondřeje II. (1222) a v její revizi (1231). Letitou vládu Ondřejova syna Bély IV. (1235–1270) výrazně poznamenal katastrofický vpád Mongolů (1241/1242), který načas zastavil úspěšný hospodářský rozvoj. → Mongolský vpád byl spojen nejen s těžkými porážkami králových vojsk, ale i s tlaky rakouského vévody Fridricha II., který chtěl využít Bélova oslabení k vlastnímu prospěchu. Obnova země si vyžádala velkého úsilí a organizačního vypětí (i proto bývá rok 1241 chápán jako jeden z klíčových mezníků uherských dějin). Ve snaze přiblížit se vyspělejším částem evropského kontinentu, Béla podporoval → kolonizaci, → hornictví a zakládání → měst. Tehdy byli na části uherského území osídleni pohanští Kumáni, jejichž princeznu pojal za choť Bélův syn a současně „mladší král“ Štěpán. Neúspěšně skončily Bélovy pokusy zmocnit se alespoň části → babenberského dědictví. Soupeřil o něj zejména s českým králem Přemyslem Otakarem II. Po těžké porážce, kterou od něho Béla utrpěl v → bitvě u Kressenbrunnu (1260), nastalo mezi uherským a českým králem načas zklidnění (druhou Přemyslovou chotí se stala Kunhuta, dcera Arpádovny Anny a černigovského knížete Rostislava Michajloviče). Ke sklonku své vlády se však Béla dostával stále více pod tlak ambiciózního „mladšího krále“ Štěpána.

Za Štěpána V. (1270–1272), ale zejména za Ladislava IV. (1272–1290) se opět rozhořelo nepřátelství s Přemyslem Otakaremi II. Mladý Ladislav, který vládl pod vlivem kumánské matky a své kumánské družiny (proto získal přízvisko Kumán), se stal spojencem římského krále Rudolfa I. Habsburského v jeho boji s českým králem a vydatně přispěl k porážce českých vojsk v → bitvě na Moravském poli (1278). Sám se však stal hříčkou v rukách magnátských skupin a když byl v červenci 1290 jako bezdětný zavražděn, povolala uherská reprezentace z italského exilu Ondřeje III. (1290–1301), syna jednoho z bratrů Bély IV. Jeho pozice byla velmi obtížná. Trvale musel čelit úkladům Habsburků i domácích magnátských uskupení, uvažujících o jeho sesazení ve prospěch neapolských Anjouovců (skrze Marii, dcery Štěpána V., provdané za Karla II. z Anjou). Jeho situaci nezlepšilo ani chystané spojení jeho dcery Alžběty s Přemyslovci. Když Ondřej III. 14. 1. 1301 zemřel, byl jediným mužským potomkem donedávna ještě značně rozvětveného rodu. Jeho osobou Arpádovci v mužské linii vymřeli, jeho dcera Alžběta zemřela jako → dominikánka v r. 1338. Po dramatických, ale neúspěšných pokusech českých Přemyslovců a bavorských Wittelsbachů získal uherský trůn Karel Robert (1308–1342) z rodu neapolských Anjouovců.

S dynastií Arpádovců jsou pevně spojeny začátky a rozmach uherské státnosti. Pro středověké dějiny Uher mají Arpádovci tentýž význam jako → přemyslovská dynastie pro → český stát a → piastovská dynastie pro Polsko. Ostatně i osudy všech tří středoevropských dynastií vykazují řadu příbuzných rysů (sváry rodových větví, sňatková politika, vztah ke středověké říši). Také Arpádovci dali Uhrám národní světce – po králi Štěpánovi a jeho předčasně zesnulém synovi Emmerichovi (svatořečen rovněž 1083) sem patří ještě svatý král Ladislav I. (svatořečen 1192). Jak vymření Aprádovců v r. 1301, tak Přemyslovců v r. 1306 zásadně ovlivnilo mocenskou konstelaci střední a středovýchodní Evropy.

Literatura

Moritz Wertner, Die Allianzen der Arpaden, Adler 16, 1886, s. 89–98; Peter Váczy, Die erste Epoche des ungarischen Königtums, Pécs–Fünfkirchen 1935
; Bálint Hóman, Geschichte des ungarischen Mittelalters, I–II, Berlin 1940
; Richard Marsina a kol., Dejiny Slovenska, I. Do roku 1526, Bratislava 1986
; György Györffy, König Stephan der Heilige, Budapest 1988
; Gyula Kristó, Die Arpaden-Dynastie. Die Geschichte Ungarns von 895 bis 1301, Budapest 1993
; György Györffy, Arpaden, in: Lexikon des Mittelalters I, Stuttgart–Weimar 2000, s. 1022–1024 (genealogie tamtéž IX, tab. Arpaden).

Josef Žemlička