apologie stavů

Apologie (z řeckého apologia – obrana), spisy obhajující stanoviska a činy jednotlivců či určitých zájmových skupin, jsou literárním útvarem známým již od starověku. Značného rozšíření doznaly v době věroučného rozštěpení křesťanské Evropy v důsledku → reformace. V Českých zemích vznikla řada apologií v přímé souvislosti s → českým stavovským povstáním 1618–1620, a to jak na katolické, tak na evangelické straně. Kolektivní apologie → stavů byly vydány jménem té části → stavovské obce, která participovala na povstání.

Na propagandu jako důležitý nástroj prosazování vlastních požadavků mysleli předáci evangelického tábora již před zahájením stavovského povstání. Vydání spisu obhajujícího postup povstalců bylo pravděpodobně jedním z bodů jednání na schůzce v domě Smiřických 22. 5. 1618 v předvečer → druhé pražské defenestrace. Před širším plénem stavů byl ovšem tento úmysl zveřejněn až 24. 5. 1618 na Pražském hradě, patrně ústy Václava Viléma z Roupova. Následujícího dne evangeličtí stavové schválili definitivní znění první (menší) apologie, jejímž pravděpodobným autorem byl právník Martin Fruwein z Podolí. Rukopisnou verzi poslali 26. 5. císaři Matyášovi, záhy – snad už nazítří – byla v původním českém znění vytištěna v tiskárně Samuela Adama z Veleslavína. Veleslavín publikoval také její německý překlad, řady dalších německých edic se pak dočkala u různých vydavatelů. Čeští stavové rozeslali apologii do krajů a měst v Čechách, kde měla být veřejně předčítána, 30. 5. 1618 byla poslána také moravským stavům a posléze distribuována do Slezska, Lužic, Uher, říšským knížatům a do Nizozemí. Ještě roku 1618 vyšla poprvé i latinsky, v Amsterodamu se dočkala také holandské mutace.

Obhajoba povstání je postavena na obvinění defenestrovaných → místodržících Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic a uprchlého sekretáře → české kanceláře Pavla Michny z Vacínova jako výrazných představitelů katolické strany ze snahy podkopat → Majestát na náboženskou svobodu, z protizákonných opatření proti evangelíkům (uzavření protestantských kostelů na statcích katolické církve v Broumově a Hrobech), z manipulace s císařem a z přípravy spiknutí proti nekatolíkům. Defenestrace je prezentována jako oprávněný akt podle starého domácího obyčeje (reminiscence na → první pražskou defenestraci), provedený v zájmu vlasti a namířený pouze proti jmenovaným škůdcům, tedy nikoliv proti císaři. Zvláštní pozornost je věnována působení → jezuitů, kteří jsou obviňováni ze soustavného podněcování nenávisti vůči nekatolíkům. K vlastní apologii byl v původních vydáních připojen výklad objasňující evangelické pojetí duchovenských statků jako součásti zeměpanského majetku. Tento text, podle nějž příslušela poddaným duchovních vrchností stejná práva jako přímým poddaným panovníka na základě majestátu, měl především ve → Svaté římské říši, kde se v konfesijních otázkách uplatňovala zásada „cuius regio, eius religio“ (čí vláda, toho náboženství), zdůvodnit jednání → defenzorů ve sporu broumovsko-hrobském.

Reakce katolického tábora na první apologii byla rychlá. Velmi ostře se o ní již 9. 6. 1618 vyslovil vídeňský kardinál Melchior Khlesl. Panovník, jehož odpověď nese datum 18. 6. 1618, přirozeně argumentaci povstalců neakceptoval. V červenci vyšla tiskem brožura představující oficiální výklad stanoviska vídeňského dvora ke stavovské akci, která je zde přímo označena jako → rebelie proti císaři. Ve snaze rozložit opozici nekatolických stavů bylo rovněž publikováno podvržené „Evangelické vysvětlení“, údajné prohlášení zástupce jisté protestantské frakce, které zpochybňovalo argumenty povstalců a odsuzovalo defenestraci i vypuzení jezuitů. Právě z jezuitských kruhů vzešla i třetí polemická reakce na stavovskou apologii, spis jezuity Adama Tannera Apologie pro Societate Jesu. V latinsky a německy vydaném pojednání autor obviňoval předáky stavovské opozice z rebelie, odůvodňoval neplatnost Majestátu na náboženskou svobodu jakožto dokumentu na císaři vynuceného a papežem nepotvrzeného a ohrazoval se proti vypovězení Tovaryšstva Ježíšova ze země. Jako obhajoba před panovníkem nemohla první apologie obstát, přestože bylo z jejích opatrných formulací zřejmé úsilí nezpřetrhat naděje na diplomatické jednání. Odezva ze zahraničí vesměs zůstala omezena na zasílání přímluvných listů k císaři.

Již v závěru textu první apologie se stavové zmínili o přípravě dalšího obranného spisu, druhé (větší) apologie. Její vydání, ohlášené Václavem Vilémem z Roupova na stavovském sjezdu 25. 6. 1618 v Praze, bylo však stále odkládáno, a to jednak v marné snaze zabránit definitivní roztržce s panovníkem, jednak s ohledem na množící se polemické spisy proti první apologii, na něž musela nová apologie reagovat. Počátkem září 1618 byla jako její prozatímní náhrada vydána tzv. „Krátká zpráva“, pojednání kladoucí větší důraz na historické příčiny stavovského povstání. Vyhrocení situace a první vojenské srážky s císařským vojskem vedly konečně v prosinci 1618 k vydání druhé apologie, která byla poprvé vytištěna v Praze u Jonaty Bohutského z Hranic. Německy vyšla až v dubnu 1619; ještě téhož roku se dočkala také překladu do francouzštiny. Otázka autorství druhé apologie dosud nebyla spolehlivě rozřešena. Pravděpodobně šlo o kolektivní dílo, jehož konečné znění revidovali Jáchym Ondřej Šlik z Holejče a Pasounu, Václav Budovec z Budova, Jindřich Otta z Losu, Martin Fruwein z Podolí a Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Německou mutaci, oproti české předloze výrazně přepracovanou a opatřenou různými vysvětlujícími komentáři, snad připravil Šlik.

Vlastní text druhé apologie vznikl rozšířením první apologie s využitím řady formulací z „Krátké zprávy“. Značný prostor je dán polemice s „Evangelickým vysvětlením“. Historický exkurs sahá až k → husitství. Ucelený výklad je ovšem věnován teprve nedávné minulosti, kde představuje hlavní motiv kritika náboženské netolerance císaře Matyáše a protiprávního jednání místodržících Slavaty a Martinice. Součástí druhé apologie je řada příloh, převážně dokumentů ilustrujících výklad.

Pozdě publikovaná druhá apologie, která i přes řadu podrobností de facto nepřinesla žádné nové relevantní argumenty, již neměla výraznější odezvu. Úmysl českých stavů vydat třetí apologii pak vyšel zcela naprázdno. Větší význam již neměla ani apologie moravských stavů, vydaná poté, co se Morava brněnským převratem 2. 5. 1619 připojila k povstání. Přes značné rozšíření v Evropě nesplnily apologie stavů naděje, které do nich byly vkládány jako do prostředku agitace ve prospěch stavovského povstání.

Porážka povstání však neznamenala konec apologetických vystoupení jeho aktérů i jeho odpůrců. Protievangelicky vyhrocenou apologii hájící zájmy jezuitů sesal v letech 1622–1623 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. K obhajobě stavovského povstání se po mnoha letech vrátil Jindřich Matyáš Thurn. Když císařský dvůr inicioval vznik tzv. Obšírné gruntovní zprávy obhajující zavraždění Albrechta z Valdštejna, reagoval Thurn sepsáním vlastní apologie, v níž vysvětloval svou roli v době → valdštejnského spiknutí, ale současně se obsáhle vracel k otázce stavovského odboje. Turnova apologie následně přiměla k velice obšírné reakci Viléma Slavatu. Ten své rozsáhlé Paměti původně sepsal jako komentář k Thurnově apologii a po letech tak znovu z katolického a prohabsburského hlediska polemizoval s argumenty, jež během povstání použili ve svůj prospěch evangeličtí stavové.

Edice

Vácslav Šubert (ed.), Apologie druhá stavův království Českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících – Apologie (první) neboližto osvědčení všech tří stavův království Českého, tělo a krev pána našeho Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, Praha 1862
; Karel Tieftrunk (ed.), Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od r. 1602 do r. 1623, II, Praha 1866
; Josef Jireček (ed.), Paměti nejvyššího kancléře království Českého Viléma hraběte Slavaty z Chlumu a Košumberka od léta 1608 do 1619, I–II, Praha 1866–1868
; Josef Janáček (ed.), Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984.

Literatura

Antonín Gindely, Dějiny českého povstání léta 1618, I, Praha 1870
; Josef Salaba, Slavatova apologie jezuitů, in: Český časopis historický, 1898/4, s. 324–332
; Josef Volf, Paběrky k apologiím z r. 1618, Časopis Musea království Českého 81, 1907, s. 127–129
; Antonín Markus, Stavovské apologie z roku 1618. Příspěvek k publicistice českého povstání, Praha 1911
; Josef Polišenský, Třicetiletá válka a český národ, Praha 1960
; týž, Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha 1970
; František Kavka, Bílá hora a české dějiny, Praha 1962 (druhé vydání 2003), s. 102–103
; Jaroslav Pánek, Republikánské tendence ve stavovských programech doby předbělohorské, Folia Historica Bohemica 8, 1985, s. 43–62
; Karel Malý, Změny státního zřízení v českém stavovském povstání, tamtéž, s. 63–88
; František Matějek, Morava za třicetileté války, Praha 1992
; Ivo Barteček, České stavovské povstání 1618–1620, Ostrava 1994
; Josef Petráň, Staroměstská exekuce, Praha 1996 (prvmí vydání 1972)
; Arnošt Klíma, Dlouhá válka (1618–1648), Praha 1996 (2. vydání 2000)
; Miloš Pojar, Jindřich Matyáš Thurn. Muž činu, Praha 1998
; Jaroslava Kašparová, Jazykově francouzské edice drobných tisků o politickém dění v Čechách na začátku třicetileté války, in: Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek (ed.), Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech. Praha – město zpráv a zpravodajství, Praha 2001, s. 269–280
; Rosario Villari, Povstalec, in: týž (ed.), Barokní člověk a jeho svět, Praha 2004, s. 103–125.

Tomáš Sterneck