anšlus

Politický pojem, označující v době mezi světovými válkami snahu po připojení Rakouska k Německu (něm. Anschluss = připojení).

Snahy o spojení Rakouska s dalšími německými zeměmi lze stopovat již od poloviny 19. století, mj. v → revoluci 1848–1849. K pokusu o jejich skutečnou realizaci došlo ale až po porážce (a následném rozkladu) → Rakousko-Uherska na konci → první světové války. Ačkoliv se na podzim 1918 k myšlence spojení → alpských zemí, pozůstavších z někdejší habsburské říše, hlásila většina jejich německy mluvícího obyvatelstva, vítězná → Dohoda se postavila z mnoha důvodů proti a obě relevantní mírové smlouvy, → versailleská z června 1919 a → saintgermainská ze září téhož roku spojení obou států svými klauzulemi (čl. 80, resp. čl. 88) jasně zakazovaly. Anšlus zůstával nicméně i poté faktickým programem především rakouských sociálních demokratů a velkoněmecky orientovaných liberálů, přičemž zvláště ve 20. letech bylo vyprovokováno několik živelných vln agitace za připojení hospodářsky neduživé Rakouské republiky k sousednímu výmarskému Německu. Dohodové velmoci, především Francie a Itálie – a také ČSR, pro kterou by realizace anšlusu znamenala praktické obklíčení celé poloviny státu sousední německou velmocí – se ale stavěly kategoricky proti, což se nejvýrazněji prokázalo v roce 1922. Součástí tehdy přijatého mezinárodního sanačního programu pro Rakousko, zakotveného v tzv. ženevských protokolech ze 4. 10. 1922, byl opět závazek, že rakouská vláda nepřipustí žádné politické ani hospodářské dohody, které by přímo či nepřímo zpochybnily jeho nezávislost. Politické reprezentace Rakouska i Německa se sice ani pak nevzdaly programu spojení obou států, což bylo mj. vícekrát deklarováno i při vzájemných návštěvách politických představitelů, jeho realizace musela být ale odsunuta do budoucna. Posledním neúspěšným pokusem o spojení obou republik vzájemnou dohodou byl projekt německo-rakouské celní unie, sjednaný ministry Johannem Schoberem a Juliem Curtiem v průběhu roku 1930 a zveřejněný pak v březnu 1931. Projekt, interpretovaný v sousedních státech jako pokus o hospodářský anšlus, vyvolal ostrou reakci Francie a Československa, k nimž se brzy připojila i Itálie, což posléze – vzhledem k finančním obtížím Rakouska – přinutilo autory k jeho předložení nejprve Radě → Společnosti národů a pak Stálému mezinárodnímu soudu v Haagu. Zde byl projekt v září téhož roku zamítnut jako neslučitelný se závazky ze zmiňovaného ženevského protokolu z roku 1922.

Nástup nacistického režimu v Německu a také výrazné zesílení nacistického hnutí v Rakousku posunuly problém spojení obou států do nové roviny. Jestliže nacisté v obou státech prosazovali od počátku anšlus jako součást realizace programu nacistické strany z r. 1920, pak nástup diktatury v Německu vedl rakouské sociální demokraty k zavržení ideje spojení obou zemí. Katolická pravice začala prosazovat program vlastní státnosti, založené na stavovských principech a případné → restaurace Habsburků. Expansivnost nacistů, projevující se již v průběhu roku 1933, vyvrcholila pokusem o puč ve Vídni v červenci 1934, při kterém byl zavražděn i tehdejší kancléř Engelbert Dollfus. Vystupňovala ovšem i odpor velmocí a také ČSR proti tomuto programu, jak ukazovaly např. diplomatické zákroky západních velvyslanců v Berlíně ve druhém pololetí 1933, či Benešův parlamentní projev v únoru 1934. Anšlusu tehdy dočasně zabránila především ozbrojená reakce Itálie v létě 1934, která přinutila Německo k jiné taktice. Jejím výsledkem byla posléze německo-rakouská smlouva z 11. 7. 1936, v níž sice Adolf Hitler uznal samostatnost Rakouska, současně ale smlouva zavazovala režim Kurta Schuschnigga k provozování „německé“ politiky, což s dalšími klauzulemi usnadňovalo nacistickou penetraci v zemi. Po sblížení mezi Berlínem a Římem v průběhu let 1936–1937, a za současného nástupu tzv. aktivního → appeasementu v britské politice (kdy Londýn signalizoval, že nebude připojení Rakouska k Německu mocensky bránit) se ale zánik rakouské samostatnosti stal – bez ohledu na dočasný odpor ČSR a Francie – jen otázkou času.

Nacistické Německo uskutečnilo anšlus ve formě prosté anexe Rakouska v polovině března 1938, kdy si Hitler – v reakci na kancléřem K. Schuschniggem ohlášený plebiscit o budoucnosti země – vynutil nejprve Schuschniggovu rezignaci a nominování vůdce rakouských nacistů Arthura Seyss-Inquarta šéfem vlády. Ten pak „pozval“ do země nacistická vojska, která 11.–12. 3. 1938 zemi bez jakéhokoliv odporu okupovala. Dva dny poté, 14. 3., deklaroval Hitler ve Vídni spojení Rakouska, změněného na tzv. Ostmarku, s → třetí říší. Západ zachoval k této první otevřené německé agresi v Evropě faktickou pasivitu, které se muselo podřídit i Československo, ač Edvard Beneš předjímal alespoň společný politický zákrok → Malé dohody.

Spojenecké velmoci již na konferenci ministrů zahraničních věcí v říjnu 1943 rozhodly o poválečném anulování anšlusu a restituování Rakouska jako samostatného státu. Anšlus byl pak znovu výslovně zakázán čl. 4 Státní smlouvy mezi vítěznými velmocemi a Rakouskem z 15. 5. 1955, jejíž klauzule zůstávají v platnosti dosud.

Literatura

Jürgen Gehl, Austria, Germany and the Anschluss 1931–1938, London 1963
; Robert Kvaček, Boj o Rakousko v letech 1933–1938 a československá zahraniční politika, Sborník historický 12, 1964, s. 241–286
; Alena Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí, Praha 1967
; Jerzy Kozeński, Sprawa przylączenia Austrii do Niemiec po I wojnie światowej 1918–1922, Poznań 1967; Alfred D. Low, The Anschluss Movement 1918–1919 and the Paris Peace Conference, Philadelphia 1974; Stanley Suval, The Anschluss Question in the Weimar Era, 1918–1932, Baltimore 1974
; G. Jagschitz, Der Putsch. Die Nationalsozialisten in Österreich, Vídeň 1976; Dušan Kováč, Od dvojspolku k politike anšlusu. Nemecký imperializmus a Rakúsko do roku 1922, Bratislava 1979
; Alfred D. Low, The Anschluss Movement 1931–1938 and the Great Powers, New York 1985; G. Stourz, B. Zaar (hrsg.), Österreich, Deutschland und die Mächte. Internationale und österreichische Aspekte der „Anschlusses“ vom März 1938, Vídeň 1990
; Jindřich Dejmek, Politické vztahy mezi Československem a Rakouskem po uzavření tzv. lánské smlouvy (1922–1925), Moderní dějiny 1, 1993, s. 121–165.

Jindřich Dejmek