Andrássyho nóta

Nóta Gyuly (Julia) Andrássyho (1860–1929), posledního ministra zahraničních věcí → Rakousko-Uherska (24. 10. – 2. 11. 1918), odeslaná večer 27. 10. 1918. Vyplývala z vyhrocené vnitřní situace a složitého mezinárodního postavení habsburské říše na konci → první světové války; v poslední chvíli se snažila o záchranu → habsburské monarchie.

Po vypuknutí první světové války neměly mocnosti → Dohody zájem na úplném zničení habsburské říše. Pokoušely se uzavřít především separátní mír s Rakousko-Uherskem, aby pak snadněji porazily osamocené Německo. Počítaly pouze s určitými státoprávními reformami při zachování celistvosti podunajského soustátí. V průběhu první světové války došlo k několika pokusům o její ukončení. K nejvýznamnějším patřila iniciativa amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který 8. 1. 1918 zveřejnil → čtrnáct bodů s návrhy podmínek všem válčícím státům pro uzavření míru. Desátý bod pravil, že národům Rakousko-Uherska má být poskytnuta možnost k autonomnímu vývoji. Tím do určité míry vycházel vstříc také představám československého → zahraničního a rovněž → domácího odboje. Rakousko-Uhersko však na tyto návrhy nepřistoupilo, nýbrž naopak 12. 5. 1918 podepsalo ve Spa dohodu o těsném politickém, vojenském a hospodářském svazku s Německem. Dohodové velmoci proto přestaly vyhledávat možnosti pro výše zmíněný kompromis s Rakousko-Uherskem a začaly uvažovat o jeho případném zániku.

Od léta 1918 bylo již zcela zřejmé, že Německo a Rakousko-Uhersko i jejich spojenci Bulharsko a Turecko válku prohrají. Současně se v habsburské říši prohluboval hospodářský úpadek, vyostřovaly se sociální rozpory a vzrůstal odpor utlačovaných národů proti německé a maďarské nadvládě. Zanedlouho uzavřely příměří s Dohodou nejprve Bulharsko (29. 9. 1918) a posléze Turecko (30. 10. 1918), čímž se blok jejích nepřátel prakticky rozpadl.

Německo a Rakousko-Uhersko proto 4. 10. 1918 požádaly amerického prezidenta W. Wilsona o zprostředkování míru s Dohodou podle jeho čtrnácti bodů z ledna 1918. Wilson v odpovědi zaslané 18. 10. 1918 do Vídně vyhlásil, že jako základ míru již nestačí pouhá autonomie národů Rakousko-Uherska, které jsou nyní samy oprávněny rozhodovat o tom, jak mají být jejich nároky uspokojeny. Toto sdělení vyvolalo ve Vídni paniku, protože se dalo vyložit i jako souhlas s rozbitím Rakousko-Uherska. Uvnitř jeho vedení propukly ostré spory. Část německých představitelů odmítala všechno, co by ohrozilo celistvost habsburské říše i nadřazené postavení Němců, ale byla ochotna učinit některé dílčí ústupky slovanským národům. Většina maďarské reprezentace se však ostře stavěla proti jakýmkoliv státoprávním změnám v Uhersku ve prospěch jihoslovanských národů. Vojenské velení zase naléhalo na urychlené dosažení příměří, protože rakousko-uherská armáda byla v rozkladu.

Vídeň se proto pokusila alespoň personálními změnami v některých nejvyšších úřadech vyvolat v cizině dojem, že nastává zásadní obrat od dřívější politiky. Dosavadní ministr zahraničních věcí István Burian 24. 10. 1918 odstoupil. Císař Karel do této funkce okamžitě jmenoval G. Andrássyho, který přistoupil na Wilsonovy požadavky. Očekával, že za to získá od Dohody záruky k zachování habsburské říše. Před desátou hodinou večer 27. 10. 1918 odeslal z Vídně do Stockholmu vládě neutrálního Švédska, které bylo prostředníkem mezi Vídní a Washingtonem, diplomatickou nótu s oznámením, že rakousko-uherská vláda souhlasí s názorem amerického prezidenta W. Wilsona o právech národů Rakousko-Uherska, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů, čímž tedy splnila veškeré americké podmínky pro vyjednávání o příměří, a je tudíž ochotna vstoupit do rokování o míru mezi Rakousko-Uherskem a nepřátelskými státy i okamžitém příměří na všech frontách. Příštího dne 28. 10. 1918 dopoledne text této nóty zveřejnil tisk, což se stalo bezprostředním podnětem k masovému vystoupení českého obyvatelstva Prahy, které tuto zprávu považovalo za vyhlášení kapitulace Rakousko-Uherska. Představitelé → Národního výboru a domácího odboje vyšli do ulic uklidňovat nadšené davy. Na Václavském náměstí neprodleně vyhlásili → československý stát a potom převzali moc z rukou rakouských úřadů. Podobně probíhaly převratné události také v dalších městech, zejména ve vnitrozemí Českých zemí s převahou nebo významným podílem českého obyvatelstva. V následujících dnech se habsburská říše živelně rozpadla na jednotlivé → nástupnické státy, mezi nimiž vzniklo také → Československo. Rakousko-Uhersko 3. 11. 1918 ještě uzavřelo příměří s Dohodou na italské frontě. Císař Karel zakrátko 11. 11. 1918 podepsal abdikační listinu, v níž se vzdal jakéhokoliv podílu na státních záležitostech. Habsburská říše tím přestala existovat.

Literatura

Jan Opočenský, Vznik Andrássyho nóty z 28. října 1918, in: Zahraniční politika, 1925, s. 1240–1264
; týž, Konec monarchie Rakousko-Uherské, Praha 1928
; Zbyněk A. B. Zeman, The Break-Up of the Habsburg Empire 1914–1918. A study in national and social revolution, London–New York–Toronto 1961
; Leo Valiani, The End of Austria-Hungary, New York 1973
; Henryk Batowski, Rozpad austro-węgier 1914–1918. (Sprawy narodowosciowe i działania dyplomatyczne), Kraków 1982
; Edward Crankshaw, The Fall of the House of Habsburk, London 1987
; Manfried Rauchensteiner, Der Tod des Doppeladlers. Österreich-Ungarn und der Erste Weltkrieg, Graz 1993
; Bernard Michel, Smrt dvouhlavého orla. Rakousko-Uhersko 1916–1918, Praha 1994
; Alan Sked, Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995
; Francois Fejtö, Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska, Praha 1998
; Antonín Klimek, Říjen 1918. Vznik Československa, Praha–Litomyšl 1998
; Alan J. P. Tailor, Poslední století habsburské monarchie. Rakouska a Rakousko-Uhersko v letech 1809–1918, Brno 1998
; Jan Galandauer, Karel I. Poslední český král, Praha 1998
; Petr Prokš, Konec říše Habsburků. Střední Evropa v politice a vztazích Německa a Rakousko-Uherska (1867/1871–1918), Praha 2004
; Johanes Sachslehner, Der Infarkt Österreich-Ungarn am 28. Oktober 1918, Wien 2005.

Petr Prokš