anály

I. Pojem; II. Vznik a vývoj žánru v evropském kontextu; III. Anály české provenience.

I. Pojem

Anály (annales, letopisy) je literárně historický žánr, krátké zápisy o událostech seřazené v přísně chronologickém pořádku po jednotlivých letech (menší anály).

II. Vznik a vývoj žánru v evropském kontextu

Pojmenování annales bylo převzato v karolinské době z antiky, ale přes shodu názvu jde o původní středověký typ pramenů, který má s antickými anály společné jen chronologické řazení dějů a obdobný způsob vzniku. Antické anály byly původně roční záznamy pontifiků, kteří měli na starosti kalendář a k jednotlivým dnům v roce připisovali záznamy o důležitých událostech. Z tohoto principu pak vycházeli nejstarší římští dějepisci, analisté, kteří líčili události od založení Říma, rok za rokem v pouhém časovém sledu. Za vzor mohly sloužit také fasti consulares, seznamy konzulů úřadujících v jednotlivých letech, které byly základní osnovou pro římské dějěpisectví.

Na počátku středověkých análů stojí stručné poznámky o významných událostech připisované na okraje, případně mezi řádky velikonočních tabulek, které si vedl každý klášter kvůli komplikovanému vypočítávání klíčového termínu církevního roku, totiž pohyblivého termínu velikonočních svátků. Tabulky, které se předávaly klášter od kláštera, přinesli po r. 690 do Francie anglosasští misionáři. Tyto tabulky poskytly také důležitou a trvalou orientační pomůcku, totiž počítání let podle Dionýsiova letopočtu (tj. od Kristova narození), které prosadil Beda svou kronikou Historia ecclesiastica gentis Anglorum.

Historiografické poznámky (velikonoční anály) zachycovaly několika slovy v pestré směsici střídání opatů, biskupů, papežů, i světských vládců, vojenské střety, přírodní jevy a jiné pozoruhodné události. Brzy se tyto roční záznamy osamostatnily a přiměřeně tomu se mohly stávat podrobnějšími, ale charakter suchých, často jednovětých okrajových poznámek o významných událostech si v podstatě uchovaly – v jednotlivých případech až do 12. století. Zvláště oblíbené byly v době karolinské, kdy v západní Evropě vznikla celá řada malých klášterních análů. Určující pro dějepisectví následující doby pak byly říšské anály Annales regni Francorum vedené oficiálně na královském dvoře a jejich poloúřední východo- a západofrancká pokračování Annales Bertiniani, Annales Fuldenses, která přinášejí obsáhlejší vypravování o událostech jednoho roku a mají i vyšší literární úroveň (větší anály). Anály byly oblíbené ještě v období otonském i štaufském, i když se jejich regionální těžiště měnila. V pozdním středověku pak ustoupily jiným historiografickým formám.

Anály vznikaly vesměs v klášterech, zpravidla pro vlastní potřebu kláštera či kapituly, byly zaměřené už stavbou – schematicky členěnou podle let – na zapsání zpráv soudobých nebo týkajících se nedávné minulosti. V žádném případě neusilovaly o vylíčení dávných dějů a postrádaly nutně průběžnou základní myšlenku. Podle způsobu vzniku zápisu člení dnes badatelé anály na diachronické, zapisované průběžně, např. na začátku roku za rok minulý, a synchronické, kdy byly analistickou formou, ale s určitým odstupem zapsány události za delší časový úsek najednou. Existují však i další rozlišení např. podle užšího zaměření (anály nekrologické) či podle způsobu zpracování (anály prvotní, anály kompilované ap.).

Smyslem analistických záznamů bylo v první řadě zachytit důležitá historická data. Autoři obvykle neznámých jmen přitom nehleděli na hlubší logické souvislosti mezi jednotlivými událostmi, nedbali, zvláště v rané podobě, na literární formu a nepomýšleli na větší rozšíření svých záznamů. Proto se také anály častěji než ostatní typy narativních pramenů dochovaly v autografech. Střídání písařských rukou v nich dosvědčuje, že záznamy byly vedeny průběžně více autory často po řadu generací. Původní texty neměly obvykle ani titul ani předmluvu, které by mohly napovědět něco o původu díla. Dnes běžně užívané názvy análů jsou vesměs dodatečné a mohly být zvoleny podle místa nálezu rukopisu, nikoli podle místa jeho vzniku. Rovněž snaha nějak žánrově utřídit středověké historiografické prameny je novějšího data, sami středověcí autoři svá díla přesně nezařazovali ani terminologicky ani důsledným dodržováním určité metody. Zpravidla tak máme před sebou různé přechodné typy pramenů (→ kroniky) a vzhledem k tomu uvedené strukturní znaky mohou být výsledkem dodatečně utvořené typizace.

Cena análů pro historické bádání je přes jejich skrovný obsah v tom, že se jedná převážně o soudobé záznamy, přínosné právě pro svou blízkost zaznamenaným událostem. Spoléhat však proto bezvýhradně a bez dalšího zkoumání na jejich přesnost a věcnost není možné, protože putování textů, kompilační snahy, dodatečné zásahy mohly původní obsah pozměnit.

III. Anály české provenience

Sám název annales, anály se v našich pramenech objevuje jen zcela ojediněle. V pramenech české provenience nejsou vůbec dochovány velikonoční anály, neboť v době počátků našeho písemnictví už tvořily analistické zápisy většinou nezávislé a samostatné celky. Menší anály byly zřejmě vedeny v pražské kapitule, v břevnovském klášteře, možná i v klášteře sázavském. Jejich stopy nacházíme v různých mladších dochovaných pramenech (zejména v Kosmově kronice), ale nejedná se o „čistý“ typ análů. Nejblíže k němu mají spisy prvních pokračovatelů Kosmových, tj. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského, a Letopisy hradišťsko-opatovické. Díla prvních Kosmových pokračovatelů byla sepsána najednou, dodatečně podle poznámek či starších pramenů a nevznikla průběžným zapisováním událostí. Nejsou členěna do knih a kapitol, autoři nijak neusilují o postižení vnitřních souvislostí zaznamenávaných událostí a zůstávají v anonymitě. Charakter i rozsah zápisů řadí obě díla mezi větší anály synchronické. Za synchronické anály lze pokládat i Letopisy Hradišťsko-Opatovické, sepsané zřejmě v krátkém časovém úseku jako kompilace z různých pramenů. Charakterem zápisů se však od obou pokračovatelů Kosmových liší a představují typ análů menších.

Edice

Josef Emler (ed.), Kanovník Vyšehradský, Fontes rerum Bohemicarum (FRB) II/1, Praha 1874, s. 203–237
; Josef Emler (ed.), Mnich Sázavský, FRB II/1, Praha 1874, s. 238–269
; Josef Emler (ed.), Letopisy Hradišťsko-Opatovické, FRB II, Praha 1875, s. 386–340
; Kronika Mnicha sázavského, Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského, přel. Karel Hrdina, in: Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974.

Literatura

Reginald Lane Poole, Chronicles and Annals, Oxford 1926
; Raul Charles van Caenegem – François Louis Ganshof, Kurze Quellenkunde des Westeuropäischen Mittelalters. Eine typologische, historische und bibliographische Einführung, Göttingen 1961
; Herbert Grundmann, Geschichtsschreibung im Mittelalter. Gattungen–Epochen–Eigenart, 2. vyd. Göttingen 1962
; Leopold Genicot (ed.), Typologie des sources du moyen âge occidental, Turnhout od 1972; Bernhard Guenée, Historie, Annales, Chroniques. Essai sur les genres historiques au moyen âge, Annales, Économies, Sociétés, Civilisations, 28, 1973, s. 997–1016
; Michael McCormick, Les Annales du haut moyen âge, in: Typologie des sources du moyen âge occidental, sv. 14, Turnhout 1975; Dušan Třeštík, Anfänge der böhmischen Geschichtsschreibung. Die ältesten Prager Annalen, Studia źródloznawcze, 23, 1978, s. 1–37
; Bernhard Guenée, L’histoire et culture historique dans l’Occident médiéval, Paris 1981
; Franz Josef Schmale, Funktion und Formen mittelalterlicher Geschichtsschreibung, Darmstadt 1985
; Marie Bláhová, Klasifikace předhusitských narativních pramenů české provenience, in: 200 let pomocných věd historických na Filozofické fakultě UK v Praze, Praha 1988, s. 165–201
; táž, Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, III, Praha 1995
; Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997
; Jana Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000
; Jacques Le Goff – Jean Claude Schmitt, normal středověku, Praha 2002.

Jana Zachová