alod

Z lat. alodus, allodium. Označení svobodné šlechtické držby, nezatížené služebními, platebními aj. povinnostmi; protiklad k držbě lenní.

Pojem se poprvé objevuje ve franském zákoníku Lex Salica (poč. 6. stol.) a poté v řadě dalších právních památek. Původně označoval dědictví, později dědičné pozemkové vlastnictví (v protikladu k vlastnictví nabytému koupí). V latinských pramenech české provenience je výraz allodium doložen od první poloviny 12. století (Kosmas pojmu užívá jako synonyma k pheudum). Od 15. století se pro označení alodní držby objevuje stč. adjektivum zpupný (např. zpupné dědiny, zpupný a dědičný statek ap.). V Českých zemích se uplatnil význam pojmu alodní držby jako držby svobodné, tedy protikladu k držbě lenní (manské) a k odlišení od držby zápisné (zástavní). Allodium bylo původně označením pozemkového vlastnictví – v té souvislosti se objevuje latinsko-český termín allodium dědina. Skládalo se z několika → popluží/aratura (např.: „vendidisse sextam partem allodii, vulgariter popluzie“). Sekundárně pojem allodium označoval i nemovitosti na této půdě (odtud např. pojem curia allodialis ve smyslu svobodného, tj. nepoplatného dvora). V Českých zemích alod označoval jakoukoli svobodnou držbu, tedy dědičnou i získanou koupí. Jediným omezením zde bylo královské právo → odúmrti.

Od pojmu alod je odvozen termín alodizace (allodifikace), označující změnu lenní (tj. služebné) držby v alodní (tj. svobodnou). Tento trend byl v Českých zemích zvláště silný ve dvou případech: 1/ Formování pozemkové držby šlechty těsně souvisí s alodizací někdejších služebností náležejících k jednotlivým kastelániím (→ Statuta Konrádova II. Oty z roku 1189 potvrdila nerušenou držbu statků, jež šlechta držela dědičně). 2/ Alodizovat bylo možno → zástavu. Některé zástavy byly sjednávány na dobu určitou. Nebyla-li zástava ve sjednaném termínu vyplacena, stávala se majetkem – → dědičnou držbou – dosavadního zápisného držitele. 3/ K výrazné vlně alodizace služebné držby dochází již od sklonku 15. a v první polovině 16. století v souvislosti s rozpadem → lenního zřízení. Tento proces byl v plné míře – především po právní stránce – dovršen až v 19. století (tzv. alodifikační zákony).

Literatura

Josef Kalousek, O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě, Praha 1894
; Václav Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu, Praha 1964
; Herwig Ebner, Das freie Eigen. Ein Beitrag zur Verfassungsgeschichte des Mittelalters, Klagenfurt 1969; Karel Malý, Trestní právo v Čechách v 15.–16. století, Praha 1989, 2. vyd.
; týž, Ochrana vlastnictví ve Vladislavském zřízení zemském, in: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619), red. Karel Malý – Jaroslav Pánek, Praha 2001, s. 207–215.

Robert Šimůnek