čáslavský sněm

První ze → sněmů, na kterém se společně sešli zástupci utrakvistické (→ utrakvismus) → šlechty, → měšťanstva a → kněží s reprezentanty katolické strany z Čech i Moravy a s vyslanci krále Zikmunda Lucemburského. Sněm se konal 3.–7. 6. 1421 v Čáslavi. Měl rozhodnout o akceptování → čtyř pražských artikulů jako jednoho z hlavních zákonů v → Českém království, o uznání Zikmundovy → korunovace na českého → panovníka, o vyřešení otázky vlády v zemi a o úpravě církevních poměrů v Českém království.

Po necelých dvou letech průběhu → husitské revoluce získali stoupenci učení mistra Jana Husa velký společenský a mocenský vliv v Českých zemích. Podařilo se jim odvrátit v → bitvě na Vítkově první křížovou výpravu, předložit ve čtyřech pražských článcích základní program volání po nápravě → církve, a jejich početné a ozbrojené oddíly se do jara 1421 zformovaly do vojsk městských svazů pražského, táborského a orebského, které podporovali jejich spojenci z řad šlechty. To byl krok k tomu, aby husitské svazy ovládly rozsáhlá území v → Čechách i část → Moravy a otevřely si tím prostor k vyjednávání o dalším vývoji v zemi. Snaha o to, aby byly jejich vojensko-politické úspěchy uznány, se projevila v úsilí o svolání → zemského sněmu za účasti zástupců všech politických a rozdílně ideově smýšlejících sil, který by poměry v Českém království projednal, uznal poměr vlivu soupeřících sil, vytvořil předpoklad pro volbu panovníka a zabezpečil zemský mír.

Zatímco katolická část české a moravské obce uznala volbu Zikmunda Lucemburského krátce po jeho porážce v → bitvě na Vítkově, nedařilo se přes opakovaná jednání s polským králem Vladislavem v následujících měsících získat jeho rozhodnutí, zda on, či někdo z jeho příbuzenstva, usedne na český → trůn a stane se symbolem jednotného → Českého království, čímž by se vytvořila česko-polská → personální unie. Tato jednání u krakovského dvora byla komplikovaná tím, že Zikmund byl po své volbě v pražské katedrále 28. 7. 1420 akceptován nejen částí české a moravské šlechtické obce, ale dosáhl i mezinárodního uznání. Pro polského krále byla tato záležitost choulostivá, neboť byl ve válečném stavu s Řádem německých rytířů, který se těšil velké Zikmundově podpoře.

Snahy o to, aby se poprvé od počátku revoluce na sněmu sešli zástupci hlavních českých a moravských mocenských uskupení a rokovali o dalším osudu země, se datují do jara roku 1421. Největší iniciativu převzala již v dubnu Praha, která měla v těchto bouřlivých dobách v Českých zemích největší váhu a zároveň nejrozsáhlejší kontakty doma i v zahraničí. Proto její snahu svolat sněmovní jednání respektovali zástupci dalších skupin, které byly osloveny. Ve složitějším postavení se ocitla šlechtická obec, která měla před revolucí výsadní politická práva v zemi, nyní byla však natolik rozdělena a její postavení oslabeno, že nebyla schopna sněmovní jednání důkladněji připravit.

Sněm byl svolán na 1. 6. 1421 do Čáslavi, města patřícího ke spojencům Prahy. Důvody, proč se tak významné shromáždění nekonalo v sídelním městě království, bylo několik. Udává se, že Pražané chtěli vyjít vstříc svým spojencům v Čechách i na Moravě v tom, aby se co nejrychleji sešli na místě ležícím mezi sídelním městem, Táborem, Hradcem Královým a panstvími stoupenců → kalicha na Moravě. Nejspíše tu však hrály svou roli i vzpomínky na předchozí rok, kdy sice spojená husitská vojska porazila křižáky v bitvě na Vítkově, ale jejich velitelé nebyli schopni se v Praze dohodnout na dalším společném postupu. Opevněná Čáslav nabízela přehledný prostor pro jednání a umožňovala snazší zabezpečení katolických účastníků sněmu i odvrácení možných intrik. Volba místa konání sněmu měla být patrně též vstřícným krokem vůči zástupcům stavů ze → Slezska a Lužice, kteří se zúčastňovali válečných akcí vedených na Prahu. Kdyby se takového shromáždění zúčastnili, šlo by o uskutečnění → generálního sněmu, ale Slezané ani Lužičané své zástupce do místa zasedání sněmu pro zásadní odpor vůči kalichu nevyslali.

Rozumělo se, že v době příprav a konání sněmu přeruší znesvářené strany své válečné aktivity a umožní bezpečný průchod těm, kteří se ho chtěli zúčastnit. Přesto ne zcela bezpečné cesty do Čáslavi a tam probíhající předběžná kuloární jednání sněmovníků zapříčinily, že sněm byl oficiálně zahájen až 3. 6. 1421 v kostele sv. Petra a Pavla, kde účastníci zasedali, písní Přijď Duše svatá, předzpívanou arcibiskupem pražským Konrádem z Vechty. S plnou vážností se jednání ale rozběhla až o den později, kdy dorazila moravská delegace.

Rokování se zúčastnili za českou husitskou stranu vedle zástupců měst například šlechtici Jan Žižka z Trocnova, Jan z Chlumu, Jindřich Lacembok a Jan Roháč z Dubé, za katolickou Oldřich z Rožmberka a Jan Chudoba z Vartemberka na Ralsku. Moravskou šlechtickou obec zastupovali zemský hejtman Vilém z Pernštejna, Petr Strážnický z Kravař a další. Zájmy krále Zikmunda hájili jeho stoupenci Aleš Holický ze Šternberka a Půta z Častolovic. Vedle arcibiskupa Konráda z Vechty na sněmu vystupovali za duchovenstvo radikální stoupenec revoluce Jan Želivský a zastánce umírněné reformy Jan z Příbrami.

Nečekaně rychle proběhla diskuse týkající se přijetí čtyř artikulů pražských, protože protihusitská strana s nimi po argumentaci kališnických kněží a politiků souhlasila s podmínkou, že budou schváleny → koncilem. Ostrá polemika se ovšem rozběhla kolem druhého bodu – uznání volby Zikmunda Lucemburského za → českého krále z roku 1420. Sněm byl rozpolcen, neboť moravská šlechta předtím Zikmunda již za krále přijala. Po dlouhých jednáních byla v Čáslavi jeho korunovace nakonec zpochybněna a odmítnuta se zdůvodněním, že se Zikmund provinil v kauze ochrany Jana Husa, který byl přes příslib královy ochrany upálen roku 1415 v Kostnici. → Římský král byl navíc obviněn z narušení integrity Českého království a podpory jeho nepřátel, s nimiž podnikl a plánoval krutá křižácká tažení do Čech.

V době, kdy česká společnost neměla jistotu, že se její správy ujme nový panovník, rozhodl čáslavský sněm o volbě dvacetičlenné → zemské vlády, která měla do konce září 1421 spravovat → České země. Do té doby se měl totiž polský král rozhodnout, zda on či jeho příbuzní přijmou českou korunu. Do vlády zvolené čáslavským sněmem bylo jmenováno pět zástupců z řad → pánů (kališníci: Hynek Krušina z Lichtenburka, Čeněk z Vartenberka a Oldřich Vavák z Hradce; katolíci Jindřich Berka z Dubé a Oldřich z Rožmberka), sedm → měšťanů (ze Starého Města pražského pocházeli Jan Kněževeský a Lidéř z Radkovic, z Nového Města Jan Charvát a Pavlík, z Hradce Králové Matěj Pražák, z Kouřimi Petr z Hostic a ze Žatce Vacek). Osm nižších šlechticů zastupovalo městské svazy či → polní vojska (za → tábory Jan Žižka, Zbyněk z Buchova, za vojsko pražské Jan Sádlo ze Smilkova, Oneš z Měkovic, za → orebity Barchovec z Dašic, Jindřich z Boharyně a Milota z Chřešic na Bohdanči, za Kutnou Horu pak František z Rožmitálu). V tuto chvíli se zřetelně ukázala převaha šlechticů (13 osob) nad sedmi měšťany a také to, že si Praha již upevňovala v orgánu, jenž byl s nadějí očekáván, vůdčí postavení. Vyřazeno bylo v Čechách zastoupení kněží patrně proto, aby nebyly podněcovány ideologické spory. Z nového poměru sil mezi vyšší i nižší šlechtou a měšťany je odvozován počátek stavovského uspořádání české společnosti. Formálně a právně se však → stavovství v českém a moravském prostředí stabilizovalo až na konci 15. století.

Již 7. 6. 1421 byl čáslavský sněm ukončen. Sněmovníci se rozjeli a pokračovali v uskutečňování svých předchozích záměrů. V Praze přebíral roli radikálního vůdce kněz Jan Želivský, církevní synoda nedospěla počátkem července 1421 k zásadnímu schválení dvojvěří, táborští byli naopak zaskočeni oslepením vůdce svých vojsk Jana Žižky při obléhání hradu Rábí a na Moravě se dostávali pod silný tlak nepřátel kalicha jeho šlechtičtí spojenci, protože brněnský sněm nepřistoupil v polovině června 1421 na to, aby byl král Zikmund sesazen z českého trůnu.

V Čáslavi se však sešel o rok později, dne 1. 8. 1422, ještě druhý sněm, na němž byl za správce Českého království převahou utrakvistické šlechty zvolen na doporučení polského krále Vladislava syn velkovévody litevského Vitolda kníže Zikmund Korybut, který po několik let zasahoval bez většího úspěchu do vývoje v Českých zemích.

Na jednáních i důsledcích čáslavském sněmu se ukázala polarizace sil v soudobé české společnosti. Nenaplnění jeho programu a předsevzetí v následujících patnácti letech prohloubilo konflikty nejen v rámci zemí Koruny české, ale i v celém středoevropském prostoru. Bez naplnění zůstala i dohoda o víře, na poloviční cestě pak otázka volby korunované hlavy státu. Boje o ideje, válečnou převahu a politickou moc pokračovaly s velkou intenzitou až do poloviny třicátých let, kdy bylo znovu hledáno pozitivní východisko v dohodách s → Basilejským koncilem. Pro vývoj české společnosti však čáslavský sněm přispěl tím, že učinil další výrazný krok k jejímu stavovskému uspořádání.

Literatura

Frederick G. Heymann, The National Assembly of Čáslav, Medievalia et Humanistica 8, 1954, s. 32–55
; Ivan Hlaváček, Husitské sněmy, Sborník historický 4, 1956, s. 71–109
; František Michálek Bartoš, Husitská revoluce. I. 1415–1426, Praha 1965
; Petr Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek V. 1402–1437, Praha–Litomyšl 2000
; František Šmahel, Die Hussitische Revolution, II. Bd., Alexander Patschovsky (ed.), Hannover 2002.

Miloslav Polívka